Na první pohled Amortale zaujme obsazením. Režisérka, navzdory současným estetickým trendům a momentální oslavě kultu mládí, obsadila dva tanečníky ve zralém věku. Podívala se pravdě do očí, že stárnutí je neodvratitelný proces v našich životech a s ním přichází fyzická bolest, zpomalení rytmu a ztišení, proměna techniky pohybu, úspornější způsob vyjadřování. Jejich tanečně-pohybový příběh je postaven na přesnosti každého gesta, a zároveň působí velice autenticky, jakoby oba protagonisté příběh opravdu prožívali tady a teď. I přesto, že ve srovnání s většinovými choreografiemi mladých tanečníků je jejich tanec trochu jiný a v odlišném, laicky řečeno pomalejším, tempu, obsahuje navíc duši, hloubku myšlenek, čitelné téma a živý výraz. Je velmi zřetelné, že Radana Kodetová a Jiří Lössl ví, proč jsou na scéně a co prožívají, odkud kam směřují. Jejich pohled je soustředěný, vyzrálý, není mladistvě zbrklý ani burácivý. Když na tuto poetiku přistoupíme, dílo nás pohltí a s nabízenými obrazy ožijí i naše asociace. Naopak vnější, nezaujaté oko se brzy tomuto dění nejspíš vzdálí a upadne do dřímoty v sytě tmavých tónech světelné kompozice a ani zvuk ho po celou délku představení nevyruší.

Divák přichází do sálu, kde už se něco děje. Ona a On jsou v zadní části jeviště, oddělené třemi průsvitnými černými šálami, mezi nimiž jsou dvě větší mezery. Za nimi ode zdi ke zdi je natažené lano a na něm visí pánské košile v nejrůznějších barvách s převahou bílých. V pravé mezeře nevisí žádné. Tanečníci ve svých akcích nejprve postupují zprava doleva. Ona za šňůrou pracuje s košilemi, bere jednu po druhé něžně, citlivě, přísně až zlostně, pak s láskou, jakoby je rovnala a třídila, a zároveň vlastně procházela příjemné zážitky i bolavé vzpomínky, zatímco On si obléká a svléká jednu a tutéž. Čím dříve divák usedne a zaměří se na pohyb na scéně, všimne si více detailů, jako například Jeho proměnlivý rytmus odívání se, zvuk Jí odhozených košilí i zvuk vyklepávání Jeho košile, že Ona jde pozpátku, aby pak šla vpřed, a On naopak nikdy nejde přímo. Zdá se, že každý, byť sebemenší pohyb má od samého počátku svůj smysl. I když je v podstatě jejich akce stále se opakující a může se tento úvod zdát velice dlouhý, z mého pohledu nudný nebyl, naopak jakoby divákům nabízel přijmout jiné proudění času – pozvánku na jejich cestu do vzpomínek.

Umělecky vyzrálá inscenace Amortale nepodceňuje žádnou ze svých složek, počínaje doprovodnými materiály jednotného stylu s titulní originální surrealistickou kresbou Martina Dohnala, až po minimalistické pojetí scény, úsporný zvuk s místy kakofonie a nahlas vyslovenými verši. Kostýmy působí harmonicky, a zároveň symbolicky. Oba tanečníci mají stejné, tmavě modré nátělníky a průsvitné kalhoty v barvě stáří – indigo, jen její ženskost podtrhuje dlouhá průsvitná sukně s rozparkem našitá na kalhoty. Propustnost látky, která nechává prosvítat či tušit těla tanečníků, jakoby odkazovala k průhlednosti tří velkých textilií. A toto není ani náhodná, ani jediná vysledovatelná tematická paralela, na to je dílo příliš umně strukturované a vystavěné. Jako nedílnou součást kostýmu vnímám i fakt, že oba mají šedé polodlouhé vlasy a své vrásky neskrývají pod make-upem. 

Intimní poezie obvykle příběhy nepotřebuje, vystačí si s obrazy a představami jednoho každého čtenáře. Divadelní divák obvykle příběhy a motivace k jednání/ pohybu hledá. Hana Strejčková, aniž by se vzdálila inspiračnímu zdroji – surové, hutné, dynamické poezii Horanského, našla v interpretaci tematické linie (zejména lásky, smrti, stáří, vzpomínek) a právě ony příběhy, čitelné pro ty, kteří jsou jim otevření.

Příběhy jsem viděla i v pojetí světelné kompozice, celkově temnější – chvílemi až El Grecovsky, a laděné převážně do zlatohnědé barvy, s výjimkou chladnějšího světla v choreografii s košilí. První příběh jsem četla v pojetí svícení řady košil. V úvodu – prologu byly vidět po celé délce, během padesáti minut trvajícího představení pak byly vždy ozářeny už jen určité úseky košil a na finále pak svítily pouze ty bílé úplně vlevo z pohledu diváka. Úvodní putování tanečníků vedlo nasvícenou cestou, jako cesta – pruh byla pak osvícená závěrečná řada smotaných, podotýkám barevných, košil do kupiček, které Jí On pomalu, lámaně, bolavě pokládal k nohám za zvuku tklivé Písně ptáků Pabla Casalse. Ta hudba se zadírala až pod kůži, tak silně a mocně na mne působilo finále. Světlo dále modelovalo těla tanečníků, občas jakoby vystupovaly pouze jejich části, nebo je proměňovalo v hmotu určenou ke tvarování. K prostoru se světlo chovalo spíše pokorně, snad s výjimkou prvního Jejího vstupu na scénu pod starou známou melodií You Are My Sunshine a posledního zásadního rozletu v rytmu doznívajícího valčíku. V neposlední řadě bych zmínila příběh jejich stínů, tajemný, dráždivý a pomíjivý, tento bych však rozšířila o mnohé další, zde spatřuji mezeru či nedodělanost.  

Zajímavým zjevením byl pro mne hlas básníka, jenž zněl buď v pohybových ztišeních tanečníků, anebo naopak jako jejich zásadní melodický partner. Výběr veršů a jejich zakomponování do zvuku svědčí o citlivé a hluboké přípravě tvůrců, neboť hlas z reproduktoru může a má tu moc ve vteřině zabít pohybem vystavěnou emoci. Zvuk se jinak striktně držel minimalistického pojetí, zejména surových rytmů, jakoby nechtěl jakkoliv vyčnívat, ale přesto dokázal překvapovat nelibozvučnými hříčkami a také prostým tichem, dnes tak vzácným.

Pro Strejčkovou je charakteristická precizní dramaturgie, v tanečně – pohybových inscenacích ne zcela samozřejmá a běžná. Jsem si vědoma, že pro hlubší rozbor a odhalení jemných vláken je nutné vidět inscenaci víckrát. Zcela zřetelnou linií jsou etapy a proměny mužsko-ženského vztahu na škále mezi černou a bílou, propletení životů muže i ženy, jejich vzdalovaní se a opětovné nalézání. Nezapomenutelným dojmem bylo zosobnění krize středního věku, dočasného opuštění, návrat, postupné smíření se s osudem, odpouštění a neodvratné stáří a „čekání“ na smrt. Viděla jsem zápas, a to jak při hledání vnitřního klidu vydržet sám se sebou, tak v impulsu a odvaze vykročit dál. Radana Kodetová a Jiří Lössl přinesli na jeviště cosi navíc, co osobně nadřazuji nad technickou dokonalost a taneční virtuozitu, a to duši, čistou emoci a partnerské souznění. Oni sice nejsou neustále tanečně perfektní, ale stále žijí a pulsují.

Z hlediska choreografie mi utkvěly dva silné obrazy. Prvním je tanec v košili, kdy On a Ona mají každý jednu ruku v rukávu v jeho bílé košili. Způsob, jakým zpracovávají prostor, svůj vztah i plynutí v čase je pozoruhodný, nápaditý, a přitom vlastně postavený na jednoduchosti a čistotě. Žádné gesto ani taneční krok tu není navíc. Druhým zásadním zážitkem je vzepětí a postupné vyšeptávání v rytmu valčíku, pár zde osciluje mezi romantikou na tenké hranici kýče a lyrickou krutostí. 

Tanečníci se během představení „odřeli až na kosti“, Strejčková ve své režii došla až na dřeň všech složek, neboť jsem nezaznamenala ani pokus o líbivost, ornamentalitu, efekty, či šokující překvapení. Svým způsobem je Amortale strohé, vyčištěné, jednoduše tepající, ale za to neskutečně lidské a pravdivé, poskytující silný zážitek. Tvůrci dali divákům prostor vstřebat na závěr tento zážitek spuštěním projekce, která na černý baletizol sázela písmenka ve shlucích a čarách. Zde bych uvítala jakési (do)vysvětlení, co promítání znamená, i když bylo příjemnější těkat očima po obrazcích a nechávat v sobě představení doznít, než se ze všeho okamžitě probrat náhlým rozsvícením v sále.  

Amortale Strejčkové je jednou z možných interpretací textů Horanského. Jistě ne jedinou, ovšem pro její taneční inscenaci velmi zajímavou, silně emoční, nebála bych se přívlastků psychologickou či intelektuální. Metoda zpracování je originální, není popisná, ani pouze estetická – technicky taneční, je svá a příběhová bez zbytečného sentimentu a příkras. Amortale Hany Strejčkové neopěvuje předlohu, z ní viditelně vzešlo, ale žije samo sebou a o sobě. Od diváků nevyžaduje detailní přípravu, i když se domnívám, že Amortale není pro diváka, který s obdivem sleduje zejména aktuální taneční scénu zacílenou na perfektní výkony. Premiérové publikum bylo vícegenerační, sami tvůrci sdělili, že cílí zejména na seniory a studenty a vyhledávají přímý kontakt s divákem formou diskusí po představení a tvůrčími setkání před návštěvou divadla.

Ve foyer byly před představením na stolcích položeny vybrané básně a díky premiéře se na stěnách skvěly originály kreseb výtvarníka Martina Dohnala, který se taktéž inspiroval básnickým dílem Miloše Horanského. Škoda jen, že sbírky Horanského jsou již rozebrané. Myslím, že jsem nebyla jediná, která měla velkou chuť se do jeho veršů po shlédnutí Amortale začíst.

Inscenace Amortale je představením pro diváka náročného i vnímavého, nesnese plytkost, ani povrchnost, ze scény nelze odtrhnout oči, neboť nenabízí oddechové přestávky (tzv. „vatu“). S odvahou bych použila, že režisérka Strejčková spolu s týmem vytvořila nadčasové dílo, které s věkem interpretů bude zrát dál. Osobně se velmi těším, jak se Amortale promění za pět, deset, dvacet let.  

Psáno z premiéry 4. 12.2014 v divadle Ponec.

Koncept, režie a dramaturgie: Hana Strejčková

Choreografie a interpretace: Jiří Lössl a Radana Kodetová

Choreografická spolupráce: Juni Endo

Taneční spolupráce: Barbora Látalová

Hlas: Miloš Horanský

Klavír: Najponk

Světla: Robert Štěpánek

Scénografie a kostýmy: Hana Strejčková

Kostýmní spolupráce: Lucia Račková

Výtvarník, grafik: Martin Sausage Dohnal

Produkce: Dana Nekardová

Koproducent: Tanec Praha / PONEC - divadlo pro tanec 

Projekt se koná za finanční podpory Ministerstva kultury ČR  a Tanec Praha / Ponec - divadlo pro tanec.

 © Kulturní komise ČR, 2015