Nakonec mi vyšel přesný titulek pro tohoto ostravské barda, písničkáře, básníka a člověka dvojjediného. Na jedné straně je normální ogar, co má maminku z Velkých Karlovic, na straně druhé má dvě svá "já", o nichž možná ani sám neví... Genius loci černé hornické Ostravy; duch vládnoucí na určitém místě, bůžek, ochraňující toto místo, jímž je Ostrava !!! Už jsem jí odpustil, že mě nahnala kvůli vylepšování kádrového profilu na  téměř deset roků do hlubin svých šachet...

Heligonka... Snímek Pavla Olšerová

Poznali jsme se ve Waldemaru u ostravského rádia; seděl jsem u baru, kde jinde, něco jsem pil a přišel Luděk Emanovský, trumpeťák od Plameňáků Marušky Rottrové. Byl s ním takový nazrzlý frajírek, co nevypadal na nic moc. Prý je to Jarek... Když jsem jevil neznalost věcí, doplnil Luděk, že je to ten Nohavica, co napsal obdivovaný text pro Marii – Lásko., voníš deštěm... A to už bylo jiné kafe. Seděl jsem u baru, zády k tomu klukovi, co mně nepřipadal zajímavý. Já byl mistr světa, on takový vyjukánek. Když jsem uslyšel, že on, Rottrová a Lásko voníš deštěm, otočil jsem se. Ten text jsem znal pozpátku, toho, kdo ho napsal, jsem nikdy předtím neviděl. Otočil jsem se, pořád tam stál ten samý vyjukánek, ale byl najednou úplně jiný. Tak jsem poprvé poznal Nohavicovu dvojjedinost...

A když jsem si po třiceti letech v jeho klubu Heligonka představoval, jak tam kdysi v 70. letech nazí chlapi hekali, plácali se a vzájemně si drhli solvinou záda, kolem nich se válely chuchvalce páry a na plné pecky šuměla horká voda z desítek sprch, to šumění mě včera vrátilo do Waldy a k Nohavicově písni... Lásko, voníš deštěm...

Jde déšť a já jdu s ním
jdu městem jenž znám
a hledám stopy včerejší včerejší
jdu stejným směrem jak dřív
a vzpomínám
a všechno zdá se krásnější

Ach Lásko voníš deštěm
tady si řek
myslím že vítr tehdy vál vítr vál
jsou to už stovky let
kabát si svlék
a byl mi velký ale hřál
krásná Lásko

Jak dlouho dlouho ještě
půjdu ti vstříc
člověk je velmi krátce živ krátce živ
má Lásko voníš deštěm
jsi z plískanic
však hřeješ stejně jako dřív

I déšť jak dřív je stejný
i já já jsem táž
Jen cosi skříplo v orlojích v orlojích
Byls tu a stále jsi jenom se ukrýváš
Jdu deštěm ve tvých šlépějích
ó má Lásko

Pravda, písničku udělal hitem též jedinečný hlas Lady Soul Marie Rottrové, ale napsat takový text, to nebyl jen text písničky, ale báseň se vším, co k ní  patří; objímající síla, jež budí mráz po těle a tají dech... Tenkrát jsem také psal básně, no, básničky, měl jsem pro ně cit, ale "lásko voníš deštěm" mě dostalo... Pochopil jsem, že Nohavica jsou dva - jeden zvenku, druhý zašitý někde uvnitř ve své zdánlivě banální tělesné schránce nic moc, spíš nic, než moc...

Písničkáři nevynikají svými hlasy, ty jsou u nich jen vnějšim projevem, to hlavní se rodí uvnitř. Hlasem nefascinovali ani Vysockij či Okudžava a Kryl, ani Edith Piaf nebo Nohavica. Jejich osobitost se pozná až když ve vás rozvibrují dojetí, úžas, podivnou spokojenost a životní naplnění; řeknou za vás to, co jste dávno cítili a vnímali, ale nevěděli jste, jak tyto své vlastnosti odhalit, než folkař vše toto učiní za vás, přičemž myslí vaší myslí... A v tom spočívá i Nohavicovo charisma, co má člověka přečteného natotata; zpěv se dá natrénovat, brnkání na kytaru jakbysmet, na básničky je škola tvůrčího psaní, ale hlavu, ani duši v apatyce nekoupíš - buď ho máš nebo ne...

Snímek Pavla Olšerová

Dnes už to vím, říkám tomu metafyzično, virtuóz lidských duší. Patetické, ale i každé klišé má svůj půvab. A to mi nedávno, po třiceti letech neprokouknuté známosti řekne, že si musí hlídat svůj styl. To řekl, ten zvenku, když ten uvnitř asi zrovna nebyl doma... Copak je zápasník, nebo lyžař? Jaký styl? Prostě si řekl zavčas dost a dnes ani ťuk. Zvenku by dál do sebe házel panáky, ale zevnitř věděl, že to může skončit špatně. Byl a je předvídavý, třeba o tom neví, proto je metafyzický,. no, když ne nadpřirozený, určitě čaroděj Dobroděj... http://zeny.tiscali.cz/jarek-nohavica-se-vratil-do-cela-hitparady-208702

V Heligonce zazněly a zazní v dalších večerech písničky všech osobností s velkým O, jež sám zažil, některé osobně jako Kryla, jiné jen empaticky, jako Vysockého či Okudžavu. Z druhé cesty do Moskvy si přivezl kromě Bulatovy štamprličky, co mu darovala Okudžavova manželka, též své vnitřní uspokojení, že alespoň zažil atmosféru míst, kde žili Okudžava a Vysockij, ale hlavně si uvědomil, jak důležitá je role novodobých trubadůrů, šířících své písně všem, kdo se chtějí alespoň pokusit změnit svět. Když viděl Václava Havla v helikoptéře, jak se jen dívá na povodně a ani si gatě neomočil, napsal mu písničku, v níž se mj. praví: http://www.youtube.com/watch?v=hyc0cZIZ_Z8&wide

...Pane prezidente mé České republiky,

 oni mě propustili na hodinu z mý fabriky,

 celých třicet roků všecko bylo v cajku,

 teď přišli noví mladí a ti tu řádí jak na Klondiku...

Nohavica si do Moskvy také přijel pro ocenění - do malého sálu na Tangance, který je spojen s písničkářem, hercem a básníkem Vladimírem Vysockým. U příležitosti koncertu písničkářů během projížďky Modrým trolejbusem na moskevské Sadové třídě, dostal cenu Ruské písničkářské asociace, Zlatý odznak k 75. výročí narození právě Vladimíra Vysockého. “Když nyní přišlo pozvání hrát v Moskvě, tak jako se říká vidět Neapol a umřít, já si uvědomil, že se něco završilo. Teprve když jsem si zahrál v Moskvě v Domě chudožnikov, tak jsem opravdový písničkář…“

A pak vzal dech klice hutkařů; v  sobotu 12. listopadu 2011 se jako první z českých písničkářů stal nositelem ceny Premio Tenco, která je každoročně udělována v rámci Festivalu autorských písní v italském San Remu na scéně divadla Ariston. San Remo; teplo, slunce a Středozemní moře, co by kamenem dohodil od Korsiky. Ohrnovat nos nad Premio Tenco se nevyplatí, pokud si nechcete udělat osudu. Tedy pokud pro vás něco znamenají písničkáři Jacques Brel, Donovan, Nick Cave, Bulat Okudžava nebo Leonard Cohen...

O těchto interpretech a dalších snad nikdo nepochybuje, že patří k hvězdným písničkářům a šansoniérům světa. Všichni a mnoho dalších jsou též nositeli této ceny. Uděluje se autorům za jejich přispění k autorské písni a za celoživotní dílo již od roku 1974, kdy vznikl Club Tenco na památku italského písničkáře Luigiho Tenca. Během festivalu jsou kromě hlavní ceny předávána ocenění i v dalších kategoriích, mimo jiné pro mladé začínající písničkáře nebo za nejlepší italské album roku v kategorii autorských písní. Jaromír Nohavica v rámci sanremovského 36. ročníku vystoupil na závěrečném třetím večeru, o den později zazpíval rovněž v klubu La Scighera v Miláně. San Remo není Moskva, ale jeho vzpomínky budou bezva na obě města.

Nohavicova virtuálka ze San Rema:

Do rána chodí holky peklem

na botách se špičatým deklem

svázané lanem chtíče svýho

Venuše od Botticelliho

Do pekla chodí holky rájem

u bran tam na kytary hrajem

já, Luigi, Leonard a Bob

nejlepší andělé všech dob

Má přívětivý vztah k charitě. Nedávno uspořádal koncert v novém kostele Sv. Ducha v Ostravě-Zábřehu, kde se během koncertu vybralo na 750 tisíc Kč na dluh, který pořád musí farnost splácet za postavení chrámu. Zpěvák, technici a nikdo ze štábu neměli za vystoupení ani korunu honoráře… Napadlo mě, že kdyby všichni písničkáři světa takhle projevovali svoji přízeň potřebným… A Jarek Nohavica? Asi se nechá pokřtít. Prostě, protekce je protekce… Na první pohled povrchní jouda, zároveň někde uvnitř se skrývá uhrančivou schopnost posluchače paralyzovat. A takto žije podnes a já, který si kdysi myslel, jak převrátím svět naruby, dnes jen vzhlížím k tomuto synkovi, co se stal geniem loci mé, vlastně naší Baníčkovské černé Ostravy...

Jaromír Nohavica… Snímek Pavla Olšerová

Byl u otevření ostravských Dolních Vítkovic, kde si ho pozvali do Trojhalí, ale též do Gongu a hned s Janáčkovou filharmonií. Ne však proto, aby tam pozvali někoho, kdo může na poprvé něco pokazit a nic se nestane, ale proto, že je hvězda, která dělá jméno všem, kdo s ním účinkují. Hrál s JFO mockrát, je prostě Ostravak ostravsky, to vám řeknou na Bazalech, kde ho milují fandové Baníčka, co mu složil hymnu a nechybí, ani když je nutné povzbudit své synky Slezske. Vědí o něm též v Národním divadle moravskoslezském, kde dal tamní opeře kus svého srdce i skvělá libreta pro operní díla; zkrátka byl a je u všeho, co dělá Ostravu Ostravou... Nohavicovu...

Vnímal jsem dojímavou atmosféru klubu Heligonka, bylo tam toho na mě moc. Jakoby ho chránil jeho vnitřní anděl strážný. Musíte ale počkat, až začne zpívat; mrazí vás a nechápete, kde se v tom škaredém chlapovi bere to charisma, před nímž jste najednou takhle maličcí. Znám to už od jeho písniček Markéta a Jakub, co byly jakože zakázané, ale v M Klubu ve Valmezu, kde jsem ho kdysi přivezl k Milanu Kuchynkovi, zazněly a já jsem pochopil další jeho dvojjedinost. A Heligonka mě svou náplní připomněla právě M klub, a že to byl skvělý klub Milana Kuchyňky, co je už ve svém nebeském klubovém zařízení...

Karel Kryl… copyright photo: Martin Faltus Praha

Husita, Pravda a lež, Sarajevo, Když mě brali za vojáka, Těšínská, Jeruzalém, Zatímco se koupeš, Milionář, Kometa… Jdou po mně, jdou, Ladovská zima, Přívozská pouť, Pijte vodu, O Františku Šiskovi, Zítra ráno v pět, Sarajevo, Pane prezidente, Svlíkej si košilku, Dlouhá tenká struna (”Taková je ve mně tíseň…”), Mám jizvu na rtu (”…a lesem běhám tak, aby mě vlci nedoběhli”)… Má písniček už několik stovek, zpaměti jich umí na sto dvacet tři… Vytvořil i libreta k operám. Mozart a jeho Cosi fan tutte, Potrestaný prostopášník aneb Don Giovanni a Figarova svatba. Na svém seznamu má také přebásnění polského muzikálu Malované na skle Ernesta Brylla a Katarzyny Gätnerové, jemuž předcházelo přeložené libreto k romantické opeře Heinricha Marschnera Vampýr. V Polsku už vyšlo úspěšné dvojalbum Nohavicových písniček v podání polských interpretů, oceněné mezitím i zlatou deskou.

Může koncertovat všude, může si dovolit, aby zazněly některé jeho texty rovněž v chorvatštině. Z češtiny jich přes dvacet přebásnil chorvatský novinář Mato Pejić. Daruvar je cítit střelným prachem, slyšíte pláč dětí, naříkání matek. Válka v Jugoslávii, projel jsem ji od Maslenického mostu, přes Knín až po Zadar a Dubrovník. Kdo by zůstal netečný. Chorvatské město v krutě dobývané Slavonii s českou menšinou, kde Pejičovy překlady znají. Umí je ale některé zazpívat i česky. Kousek. Třeba školáci ze základky, kde učí český učitel, co Jarka pozval na koncert. A Jarek přijel, posluchači koncert vyprodali. Hlavně ti chorvatští.

Příjemností je v našem životě čím dál míň, nic s tím nenaděláme. Ještě, že existuje ČT Art a na něm druhý nejsledovanější dokument „Jarek v Moskvě“ o Nohavicovi a jeho vzorech - Okudžavovi a Vysockém. Pokora a úcta Jaromíra Nohavici k osobnostem, k jejich novodobým kupletům. Okudžava, Vysockij a Kryl už zpívají sóla na nebeském kůru, Nohavica pořád žije. Musí žít; lidská nesmrtelnost je totiž přímo úměrná lidské paměti. A čím déle bude mezi námi, tím déle budeme slyšet i písničky tří nanebevzatých písničkářů.

Pak přišel koncert Krylových písní v podání Jaromíra Nohavici. Jeho pokora vůči Krylovi, kterého znal osobně a měl ho za svůj dokonalý vzor, je dojímavá. Na nic si nehraje, stejně tak se choval a chová k Okudžavovi či Vysockému. Písničkář, střídající kytaru s harmonikou i “heligonkou” a doprovázený též polským akordeonistou Robertem Kuśmierským.  „Písničkář je doma tam, kde mu chtěli naslouchat…“ řekl mi jednou lapidárně, tedy spíš trochu zasněně… V přeplněném Parníku Nohavica strohý a skoupý na slovo: „Když jsem začínal, byl mým učitelem, když jsem začal hrát, stal se mým kolegou, potom kamarádem. A tak, jak mi Karla nevzali včerejší zbabělci, tak mi ho nevezmou ani dnešní hrdinové!“

Kytara, klavír, harmonika a jednadvacet Krylových písní. Zazpíval si též polský akordeonista Robert Kuśmierský. V Nohavicovi Krylovy písničky uzrály jako víno, zmizely Krylovy drsné emoce, nabuzené bezprostřední okupační atmosférou srpna 68, nahradila je hebkost a poetičnost barvy Jarkova hlasu, čas nechal uležet konfrontační tón, byť stále jsou Krylovy texty nadčasové. Karel Kryl si na nebesích musel připadat dvakrát tak andělský, když slyšel Nohavicův brilantní výkon v čase svých nedožitých sedmdesátin.

Jistý recenzent napsal o jednom ze tří Nohavicových koncertů v Lucerně, jak ho viděl na pódiu kdysi a dnes: …“ještě bez udavačského stigmatu, mnohem, mnohem sebejistějšího, nespoutaného, odvázaného a svobodného, který rozdával dobrou náladu, energii, humor a nadšení do široka svému oddanému publiku. Teď bylo také publikum oddané, ale jako by to v některých chvílích nebyl ten jeho „starý dobrý Jarek“, ale zaskočený, znejistělý chlapík svázaný nervozitou, který si nevěří, který neví, jak bude přijat a co si může dovolit…“  http://www.nohavica.cz/cz/jn/rozhovory/rozh_cz_00b.htm

Lucerna při závěrečném potlesku vstala ze židlí a nedávno si tento člověk, který si údajně nevěří a je zaskočený, znejistělý chlapík, svázaný nervozitou, převzal jednu z nejprestižnějších cen pro písničkáře nejen v Evropě… A další zajímavost; na novoročním koncertu 2. ledna 2015 v nejjižnějším místě Číny na ostrově Haikou ji zažil můj starší syn Tomáš, houslista symfonického orchestru při jednom z desítek turné, od Japonska, Číny, až po Spojené státy. Na uvítanou v koncertním sále Haikou jim zazněla Nohavicova písnička "Ostravo, Ostravo..." A pak, že je geniem loci jen v městě  ostravských chacharů...

“Ruskou vodku jsem s velkým gustem a ve velkém množství ochutnával do roku 1991. Teď jsem - co se týče vodky - už nehrající kapitán,” říká Jaromír Nohavica, jedinečný básník a folkař, což skupině „hutkařů“ zatraceně vadí. A bude ještě mnohem víc.

Příští klubový večer. Název DOKLOBUKA - Blbé a padlé písně všeho druhu pro chytré lidi. Dvoučlenná pouliční kapela (Jarek Nohavica a Robert Kusmierski) hraje a zpívá vlastní i cizí písně nevalné umělecké úrovně, u kterých se ovšem skvěle pobavíte. Akordeon, heligonka, ukulele, mandolína, housle, kytara, basa, flétna a ti dva. A pak přijdou na řadu Jacques Brel, Donovan, Nick Cave, Bulat Okudžava, Vladimír Vysockij nebo Leonard Cohen... Nohavica by chtěl v Heligonce vystupovat třikrát čtyřikrát za měsíc v různých pořadech. Kromě toho do ní bude zvát kapely, divadélka...

Inu, včera jsem konečně začal milovat nesnášený Důl Hlubina a hlavně jeho koupele, kde mi bylo dobře vždycky, když jsem ze stometrových hlubin se zazděnou slojí Flora, v níž v roce 1960 při explozi metanu zahynulo 54 horníků, vyfáral živý a zdravý a horká voda se solvinou mně to dokazovala, stejně jako v Heligonce genius loci mé (naší) Ostravy Jarek Nohavica... http://olser.blog.idnes.cz/c/405384/Okudzava-Vysockij-Kryl-Nohavica-pokora-a-ucta-k-pisnickarum.html

Pro homelessáka sto tisíc, aneb Karel Kryl „in memoriam“ ostrouhal…

Hutka o Alexandrovcích… Probůh, kdo je to Hutka…?

http://olser.blog.idnes.cz/c/222261/Medialni-narez-Nohavica-ziska-cenu-festivalu-San-Remo.html

Další komentáře, glosy a ukázky z mých knih na webech olser.cz, bretislav-olser.enface.cz a na mém facebooku