hhh

Být v novinách antiklausovec znamená být "in"

Dušan Strait

Probíral jsem s několika lidmi článek o narcismu ve čtvrteční příloze nedávné MF DNES z dílny Ladislava Vereckého. Skutečně jsem při čtení onoho článku nevěřícně zíral (nedivím se, že mu jeho ostřejší část, Pohádku o zneuznaném vladaři, editor nezveřejnil). Skoro bych si myslel, že ji nemohl sepsat on, kdyby mi ji nepřeposlal Dr. Höschl. Debatoval jsem o tom článku mj. i s tímto významným psychiatrem a nabyl jsem dojmu, že z něj rovněž nebyl moc nadšený. Ostatně mi neváhal přeposlat svou korespondenci s panem Vereckým. Asi mne chtěl obeznámit s tím, jak pan Verecký pracuje. Pan Verecký udělal s Dr. Höschla navíc v článku psychologa, což samozřejmě neodpovídá realitě.  V textu článku mne nejvíce zarazil silně negativní vztah k panu prezidentovi. Mám dojem, že se nejedná zdaleka pouze o pana Vereckého, nýbrž o velmi početnou skupinu v naší žurnalistické obci. Skoro mám až dojem, že být antiklusovec v novinářské obci znamená být tzv. "in". Pan Verecký např. uvádí: "Tak či onak, já si říkám:  jistě, bylo by pro ČR mnohem lepší, kdyby prezident Klaus nebyl takový narcis. Je tím směšný, už mi to pár cizinců řeklo" či následující: "Jednoho dne však matka vladaře zemřela. Vladař se zabarikádoval na Hradě s hrstkou svých chápajících služebníků, o nichž tisk mluvil jako o podivínech. Někteří malostranští starousedlíci dokonce tvrdili, že vidí navečer vylétat z oken prezidentské kanceláře netopýry". Ale to jsou ještě ty mírnější věty.

Zde je korespondence mezi Ladislavem Vereckým (LV) a Cyrilem Höschlem (CH):

LV: Vážený pane profesore, tohle je pár neutříděných nápadů, abych to nezdržoval. Můžete odpovědět jen na to, co Vám přijde pozoruhodné, nebo přidat něco důležitého, nač mě nenapadlo se zeptat. Slibuju, že si ještě dnes odpoledne koupím Rohrovu knihu Nacismus - vnitřní žalář, kterou mi všichni doporučují, a budu si v ní říkat.  

LV:Jak se během posledních řekněme čtyřiceti let měnil význam slov narcis a narcismus v laickém užití?

CH: Řekl bych, že se poněkud zvýšila frekvence jejich použití a rozšířila se jejich konceptualizace. Nějaký velký sémantický posun však nepozoruji. Označení „narcis“, tedy někdo, kdo miluje především sebe, nebylo nikdy příliš lichotivé, ale zároveň nebylo a není úplně pejorativní. Už proto, že chtě nechtě musíme přiznat, že prvky narcismu v sobě chováme víceméně všichni. Kdo nemá rád sebe, nemá rád ani druhé.

LV: Po převratu se dle mých pozorování frekvence těchto slov prudce zvýšila, pořád jsou však chápána pejorativně, jako urážka. Nebo se Vám zdá, že se společenský status narcistních jedinců po převratu přece jen změnil k lepšímu?

CH: Ten posun k lepšímu je nenápadný a mírný, ale lze ho vystopovat. Určitá dávka přiznání, že máme rádi sami sebe, nás sice zrovna nešlechtí, ale už není tak škodlivá jako dřív, kdy si to sice kdekdo myslel, ale slušelo se zcela to disimulovat. Je to podobné, jako přiznat bohatství či lásku k penězům. Mezi „batůžkáři“ s tím sice moc neuspějete, ale u doutníku v golfovém klubu je to normální.

LV: Tak či onak, já si říkám:  jistě: bylo by pro ČR mnohem lepší, kdyby prezident Klaus nebyl takový narcis. Je tím směšný, už mi to pár cizinců řeklo. Ale co třeba Karel Gott či Tomáš Halík? Ti přece právě prostřednictvím svého narcismu - a nikterak malého - dokážou lidem zprostředkovat krásné, hluboké zážitky. Bez něj - no nevím, nevím. V kterých lidských činnostech může být i silný narcismus dobrý?

CH: Téměř ve všech. I chirurg, který miluje sebe a svou vlastní dokonalost a virtuozitu, šíří dobro bez ohledu na to, zda má nebo nemá rád pacienty. Stačí, že má rád brilanci svých výkonů. Jak se jmenuje osoba v bezvědomí, kterou právě operuje, na tom ani nezáleží.

LV: Pozoruji značně narcistní chování u kolegů novinářů. Ze své vlastní iniciativy se píšící redaktoři objevují na fotkách ve vlastních novinách, což dřív bývalo nemyslitelné, vystupují on-line na internetových stránkách Mladé fronty DNES...  Přitom podle tradičního psychiatrického dělení o pravé narcisty nejde, protože si zároveň dovedou dělat legraci sami ze sebe (to ostatně občas svede i Gott.).  Toho by bájný Narcis neměl být schopen. Je to tedy jakýsi "soft" narcismus?

CH: Nepleťme dohromady narcismus v přeneseném slova smyslu s narcismem coby „onanováním u studánky“. Dělá-li si někdo ze sebe legraci, vytváří tím určité ódium, a i to může ukájet jeho narcismus.

LV: Kdo z nás se do on line vysílání nedere, dostane to befelem. Dá se říct, že moderní informační technologie vytahují z člověka jeho skryté narcistní sklony. Nebo si narcisové vynutili takový technologický pokrok, aby mohli troubit na facebooku do světa, že si právě odkašlali? Je alespoň možné říci, že vývoj moderních informačních technologií má svůj podíl na ponarcistnění současnika?

CH: Spíš bych řekl, že nové informační technologie pouze vyšly našemu narcismu vstříc. Teď se teprve pořádně ukazuje, co jsme zač.  Za posledních 150 let se společnost se posunula od viktoriánské upjatosti a bohulibého pokrytectví k bezbřehé internetové exhibici. Obzvláštní lahůdkou jsou internetové diskuse, zejména neřízené a anonymní.

LV: Přelétl jsem všechny psycho a psychi www o narcismu, a zdá se mi, že ve všech tam uveřejněných popisech je podstatná vynechávka v základní legendě. Klasičtí filologové mi zdůrazňují, že onoho nešťastného mladíka, jenž se vposled proměnil v narcis, potrestala bohyně lásky Afrodíté, a to proto, že pohrdnul láskou najády Echo. Jelikož taková láska je dar bohů, konkrétně Afrodíté, je její odmítnutí těžkým proviněním a bývá krutě trestáno. Znáte to tak z klinické praxe? Jsou opravdu narcisové, tak jako ten antický, neschopni opětovat něčí lásku?

CH: Narcismus není nemoc (je to tzv. stav). Nikdo nepřijde k lékaři s tím, že je narcis a chce vyléčit, aby sám sebe tak nemiloval. Narcismus je osobnostním rysem a diagnóza je „Narcistická porucha osobnosti“.  Viz http://www.solen.cz/pdfs/psy/2005/01/03.pdf Lidé s touto poruchou osobnosti hledají léčbu pro pocity úzkosti, deprese, závislost na návykových látkách, problémy v zaměstnání nebo vztahové problémy, které se vyvíjejí druhotně v souvislosti s jejich narcismem. Bývá pro ně obtížné požádat o pomoc, protože to považují za známku slabosti a zraňuje to jejich sebevědomí. Také věří, že jim může porozumět pouze osoba, která dosahuje srovnatelného sociálního statutu nebo známostí. Vice viz http://www.solen.cz/pdfs/psy/2005/01/03.pdf

LV: Zaregistroval jste s novou dobou  některé nové příznaky narcismu? Jak ho odlišit od normální ješitnosti či exhibicionismu?

CH: Přiznám se, že odlišení narcismu, egoismu a ješitnosti je i pro mne obtížné, zrovna tak jako jejich průniky směrem k exhibicionismu. Zpravidla jsou všechny tyto vlastnosti v určitém poměru smíchány.

LV: Narcistní jedinci mají na svém dobrém křídle už zmíněné Halíka s Gottem (mohl byste doplnit i jiné, pokud Vás napadnou?), na morbidním, zhoubném křídle pak Hitlera či Nerona. To jsou padouši nejtěžšího kalibru. Jak to, že někoho narcismus vede k v podstatě bohulibé činnosti, a druhého ke genocidě?

CH: Narcismus asi není to, co určuje charakter v mravním slova smyslu. To je jako s inteligencí: chytrý může být jak gentleman tak zločinec nejtěžšího kalibru. Inteligence souvisí pouze s tím, kam to dotáhne, nikoli s tím, jaký je charakterově. Narcismus zřejmě příliš nesouvisí ani s jedním ani s druhým.

LV: Kde je současná hranice mez "normálními", zcela socializovanými narcisty, a klinickými případy, které nutně potřebují léčbu.

CH: Narcismus sám o sobě léčbu nepotřebuje. A i kdyby, tak léčbě odolává. Léčbu (i rodinnou) většinou vyžadují až jeho následky. Jinak viz též http://www.solen.cz/pdfs/psy/2005/01/03.pdf

LV: Jaké příznaky jsou vysloveně varující? Vedla někdy v dějinách ta hranice jinudy?

CH: Příznaky viz http://www.solen.cz/pdfs/psy/2005/01/03.pdf . Kudy vedla dříve hranice není už tak podstatné.

LV: Jaká bývá prognóza léčených narcistů?

CH: To velmi záleží na jejich motivaci a spolupráci.  Co do úmrtnosti je prognóza až na výjimky (diktátoři) dobrá, co do vyléčení špatná.

LV: To k Vám opravdu některý dokáže přijít a svěřit se, že mu narcismus vadí?

CH: Takhle ne.

LV: Myslel bych, že ho každý považuje za svou přednost. Kdy se toto přesvědčení zpravidla láme?

CH: Spíš nemá náhled. Řekne spíš, že po něm ti hlupáci jdou, že mu nerozumí, že je nepochopen. Lékaře vyhledá pro druhotné obtíže, nikoli pro svou povahu. Nikdy nepřijde a neřekne „já jsem narcis, udělejte se mnou něco“. A řekne-li to, pak vždy přinejmenším napůl žertem. S díky za pozornost CH

LV: Vážený pane profesore, ty články, na něž jste mi poslal linky, třeba v časopisech Solen, ale i ty zahraniční, nemohou být z mého počítače nalezeny, ale to už se obejdu. Poslal jste mi materiálu na dizertaci, něco budu muset čtenářům převyprávět, budu-li mít pocit, že by to nebyli s to vzít, ale  tak tam zbude hodně Vašich citací. Zdravím a děkuji.

LV: A snad ještě úplně poslední věc. Jak je to s distribucí narcismu mezi muži a ženami? Populární názor praví, že je-li narcistou muž, je to opravdu hanba, kdežto fintivost a jiné příznaky narcismu u žen jsou vlastně vynuceny její evoluční úlohou. Nechce-li zůstat na ocet, nic jiného jí prý nezbývá. Nejsem moc velký misogyn, takže se mi zdá, že by na tom něco být mohlo. Ale to je jen můj laický dojem. Za kvalifikovaný názor děkuji   

LV: Tak o tohle kdybyse se pokusil (porovnat narcisismus a egoismus, pozn. redakce), bylo by to něco, kam se nikdo z respondentů zatím nedostal. Takže jistou zvědavost, neračte se divit, cítím.

CH: V jedné práci o Freudovi je tato definice rozdílu narcisismu a egoismu: Rozlišení mezi egoismem a narcismem spočívá v rozmanitosti zaměření libida. Egoistický jedinec je schopný udržovat silná libidinózní obsazení k objektům, pokud ukojení na objektu patří k potřebám jeho Já a nepřináší mu žádnou újmu. Neneurotický narcistický jedinec nemá vůbec žádnou nebo jen velmi malou potřebu objektů. Jeho zájem spočívá v bezostyšné sebezáchově bez závislosti na ostatních. Jeho Já je v souladu s Nadjá. Je vždy připraven k aktivitě a má v záloze pro splnění svých cílů velkou dávku agrese. Ostatním často imponuje jako osobnost a opora. Proto bývá vůdce anebo narušitel zavedených pořádků. Zajímavý názor je také na tomto blogu, kde autor narcismus a egoismus odlišuje svérázným způsobem: "Narcissism is the belief that others should sacrifice for you.... Egoism stands opposed to both altruism and narcissism. Egoism holds that you should not sacrifice for others. It also holds that others should not sacrifice for you. It is rational selfishness."

http://charliebroadway.blogspot.com/2008/05/altruism-narcissism-andegoism.htmlhttp://www.iapsa.cz/Rycroft/index.php?letter=NNARCISMUS Oba pojmy mají nějaké popisy na wikipedii, podrobnější popis o narcismu z jiných stránek: http://www.iapsa.cz/Rycroft/index.php?letter=N NARCISMUS: 1) Sexuální PERVERZE, při níž je preferovaným objektem subjektu jeho vlastní tělo (v tomto smyslu tohoto pojmu poprvé použil Havel lock Ellis a Nücke). 2) V širším smyslu jde o jakoukoli formu sebelásky. V rámci KLASICKÉ TEORIE se rozlišuje mezi primárním narcismem, kdy láska k sobě předchází lásce k milujícím lidem, a sekundárním narcismem, kdy láska k sobě je důsledkem INTROJEKCE objektu a IDENTIFIKACE s ním. Sekundární narcismus je buď obrannou aktivitou nebo obranným postojem (viz OBRANA), protože subjektu umožňuje popřít (viz POPŘENÍ), že ztratil introjikovany objekt; nebo je součástí vývojového procesu (viz VÝVOJ). Největší obtíže koncepce narcismu spočívají v tom, že na jedné straně v něm zaznívá nevyhnutelný opovržlivý podtón, ale na druhé straně se ho používá jako technického výrazu pro kategorizaci všech forem obsazení ENERGIÍ (LIBIDEM) v SEL F. Proto jsou málo časté odkazy na "zdravý narcismus"; tento pojem by měl vyjadřovat skutečnou sebeúctu oproti "nadhodnocování vlastního Ega". Narcistický objektní výběr je založen na podobnosti objektu subjektu. Narcistickým zraněním je poškození sebeúcty. Narcistickou neurózou je neuróza, při níž pacient není schopen vytvořit PŘENOS. Narcistickou podporou je náklonnost, lichotka, pochvala atd., tedy vše, co zvyšuje sebeúctu. Narcismus také někdy znamená egoismus nebo SOLIPSISMUS, tzn. že může znamenat tendenci používat sebe sama jako vztahového rámce, v němž se organizuje prožitek (zkušenost). V tomto smyslu objev, že člověk není jediným zrnkem písku na poušti a že svět nevznikl výhradně k jeho vlastnímu prospěchu, v sobě zahrnuje ztrátu narcismu. Viz AUTOEROTICKÝ. Snad to poslouží k inspiraci. Ale vypadá to, že co člověk, to jiný názor:-) Zdravím CH

LV: Odpovídat samozřejmě nemusíte. Snad je však aspoň možné, aby narcistní inteligentní člověk neomaleného tazatele elegantně utřel a neodpovídal otázkou: Co si to dovolujete, Vy nulo?

CH: Došel jsem (na rozdíl od některých jiných narcisů) k překvapivému závěru, že nikdo není nula, ba naopak.

LV: Vyplácí se do toho jít?

CH: To se nedá spočítat. Tady nejde o vyplácení ale o uspokojení.

LV: Mohl byste mi, prosím, odpovědět na otázku, do níž nevkládám žádné postranní úmysly, aspoň doufám. Je-li to vůbec možně, to netuším, Cítíte občas touhu vyhovět jakémus narcistnímu puzení?

CH: Jistě

LV: Jak jste na tom Vy, že jsem tak smělý?  Taková brilantní,  odpověď na čtenářský dotaz, to přece narcise spolehlivě potěší.

HC: No jasně. A Vás vaše vtipné texty jistě taky, jinak byste to nedělal.

.LV: Taková povedená provokace umí zahřát u srdce, to já jasně cítím, jsem však příliš zbabělý na to, abych to dělal záměrně. A pokud to dělám nevědomky, výsledkem je spíš trapnost, s tím musím počítat.

CH: To je holt riziko....

LV: Je to od Vás záměr?

CH: Musím se přiznat, že ano a že se tím někdy v duchu bavím.

LV: Na přetřes přicházejí zejména Vaše zlaté řetězy. Uvědomujete si, že pro mnohé fungujete jako vzor narcistní osobnosti Vy sám? Pakliže ano, štve Vás to, dělá Vám to dobře, nebo Vás to nechává naprosto chladným?

CH: Co? Narcismus? To je normální. Hodnocení jiných? Je-li adekvátní i při širším ohledání, nevadí mi. Důležité totiž není jenom to, co o Vás kdo říká, ale také proč, kdy, kde a komu to říká. Mimochodem, nosím je jen někdy, a nejsou to řetězy (ty má teď Knížák), ale řetízky:-)). To jen aby to nebylo radio Jerevan.

LV: Třeba Vy?

CH: Já narcis samozřejmě jsem, i když si troufám navrhnout, že o něco méně než někteří naši významní narcisové, o nichž jste se zmiňoval.

LV: Mám tři dotazy. Za prvé:  tu sebelásku fyzickou, nepokrytě autoerotickou, podle mého krásně v parodickém skeči znázorňuje v Muži z Acapulca Jean-Paul Belmondo. Hraje na piáno, hosté s nadšením poslouchají. Uprostřed této hostiny ducha se ještě sám políbí na biceps. Hosté na večírku jdou do kolen. Prosím, myslíte si, že je to dobrý příklad zobrazení narcisty jakýmsi brechtovským zcizujícím momentem, jehož snad pravím narcista ani není schopen, nebo jsem úplně mimo mísu? Pokaždé se u té scény upřímě chechtám.

CH: Já myslím, že to přinejmenším na symbolické úrovni odpovídá.

LV: Za druhé: pouštím se v rámci článku do dobrodružství, když se některých veřejně známých osobností ptám, zda by u  sebe při bližším zkoumání našly i jakousi narcistní složku osobnosti. Reakce? Bývá horší, než kdybych se zeptal, zde v sobě dotyčný občas nezaslechnen temnou strunu sadistického pedofila. Čím to, že se z něčeho tak přirozeného, jako je narcismus, stalo hrozné tabu, jako by byl narcista oradač mrtvol? Přitom titíž dotázaní dokážou sáhodlouze mluvit o tom, jak nemožný narcis je jejich kolega XY.

CH: To je dáno nedostatečným pochopením toho, co je narcismus. Obávám se, že prezentační chování (fintivost, koketerie, líčení, sebepéče) není totéž co narcismus. Vámi uvedený populární názor je důsledkem tohoto nepochopení. Je ale pravda, že si neumím představit metrosexuála bez narcistních sklonů. Pohlavní distribuce narcismu je tedy asi otázkou definice narcismu, a ta je, jak jsme si řekli, široká a "plovoucí". U mužů se narcismus projevuje jinak než u žen, nikoli však méně.

CH: Milý pane Verecky, fotky sice k autorizaci nepožaduji:-), ale kdybyste mi dal k autorizaci ten článek, ušetřil bych Vás asi blamáže. Napsat o psychiatrovi, že je psycholog je stejné jako kdybyste o řezníkovi napsal, že je zoolog nebo o kardiologovi, že je fyziolog a nebo o zemědělci, že je biolog. Je to sice vždycky trochu pravda, ale je to matoucí: já jsem nikdy psychologem nebyl, nejsem a asi už nikdy nebudu. Škoda! Jinak dobry. Zdravím

LV: Omlouvám se, asi fakt marný boj, celou dobu tam mluvím o psychiatrovi. Ani nevím, který dobrodinec si vzal tentokrát popisky k fotkám na starost, zda grafik, či editor. Když jsem to zjistil, bylo pozdě, nerozumím tomu. Tak se omlouvám, já bych psycholog Hoschl nenapsal, na to jsem s Vámi pracoval příliš často.

CH: Do Prčic. Ono už se to stalo jednou?

LV: Bohužel nevíte, že jsem tam měl pohádku O zneuznaném vladařovi, docela pěknou, samozřejmě o Klausovi. Tu editor vyhodil, aniž mi dal vědět, i když sedí v kukani vedle. Zřejmě někoho z vedení napadlo, že Klause nakonec ještě můžem potřebovat, kdežto pedofilní narcis s hudebním sluchem je bezpečně v báni. To se zase nelíbí mně. Vypadá to, jako bych se Klause bál. Pohádka vypadá takhle: (je tak plná zla a špíny, že ji ani my nebudeme publikovat)

******************************************

Po přečtení "Pohádky" mne snad nejvíc šokovalo, že i starost o devadesátiletou matku jde zneužít k poplivání člověka. Chápala bych, kdyby se autor přel s panem prezidentem o některé jeho politické postoje a názory, ale klesnout tak hluboko, že znevažuje i smrt matky, to je síla. To je opravdu děs! Pak se nemůžeme divit, že  klesá obecně u mládeže neúcta ke starým lidem, když redaktor největšího "seriozního" deníku může takto nejen myslet, ale dokonce to předloží k otištění. Ivana Haslingerová