Prezident  se prošel pěšky 1. světovou válkou

Ivana Haslingerová

Dělová salva vypálená  9. dubna 2009 na počest hrdinů 1. světové války zahájila výstavu „Pěšky 1. světovou válkou“ v Tereziánském křídle Starého královského paláce na Pražském hradě. Slavnostní vernisáže se osobně zúčastnil prezident republiky Václav Klaus, pod jehož záštitou se výstava koná. V expozici s podtitulem „Objektivem neznámého vojáka“ návštěvníci uvidí dosud nevystavený soubor téměř 160 autentických fotografií, které dokumentují jeden z nejkrvavějších konfliktů v našich dějinách.  Snímky s podtitulem „Objektivem neznámého vojáka“ představují vzácné svědectví o životě řadových vojáků při tažení rakousko-uherské armády. Zapomenuté negativy neznámého autora objevil ve svém archivu fotograf Jaroslav Kučera. Další exponáty – především zbraně, které vojáky při jejich tažení provázely - zapůjčil Vojenský historický ústav Praha. Autory fotografií nejsou zvláštní váleční zpravodajové, takoví, jací už v roce 1853 vyjeli s laboratoří na speciální káře do Krymské války a o pár let později i do americké Občanské války,  ale obyčejní civilisté a vojáci,  narukovaní ateliéroví fotografové a fotoamatéři, kteří neváhali vzít si do pole už tehdy populární fotoaparát.  A soudě podle počtu z nejrůznějších míst publikovaných snímků  jich  bylo zřejmě značné množství, avšak  nic bližšího o nich není známo. I české časopisy té doby uváděly pod snímky z války  jména autorů jen zcela výjimečně.

Asi pět set zaprášených, všelijak poničených negativů jsem získal  už před pětatřiceti lety. Tehdy jsem jim ale nevěnoval velkou pozornost. Teprve v roce 2002 jsem se na ně pořádně podíval a zjistil, že jde o mimořádnou, dosud nikde nevídanou autorskou kolekci. Poškozené negativy jsem naskenoval a poté v počítači vyretušoval. Nakonec jsem z nich nechal pomocí digitálního osvitu vyrobit kvalitní zvětšeniny (ty největší mají rozměr 90 x 135 cm). Zvětšeniny jsou plné sugestivních detailů," říká panu prezidentovi Jaroslav Kučera. Vlevo naslouchá kurátorka výstavy Daniela Mrázová, která o nich sepsala knihu „Pěšky 1. světovou válkou“

S identifikací míst, osob i vojenské techniky pomohl Jan Haas z Vojenského historického ústavu. Většina snímků vznikla na italské frontě, kde bojoval 47. pěší pluk. Menší část ukazuje život „českého“ 28. pěšího pluku z východní fronty v Haliči. Na několika hledí do objektivu nejspíš i sám autor, nejprve nadporučík, později kapitán s fešáckým knírkem a pronikavým pohledem. Jeho tvář s velkou pravděpodobností známe, jméno však zůstává záhadou.

Působivé je, že hlavním tématem fotografií nejsou jen oficiality a tváře generálů, ale všední dny obyčejných vojáků i civilistů. Fotografie ukazují chvíle při zimním útoku, přesun vojska po železnici, nácvik útoku pěchoty. Zachycují také zničená města a mosty a hromadné pohřby padlých kamarádů.  K nejsilnějším výjevům patří chvíle odpočinku, kdy vojáci připravují ve stanu čaj nebo když slaví uprostřed války Vánoce. Větší formáty zvětšenin přitom umožňují vyniknout světelné atmosféře i sugestivním detailům.

 

„Fotografie mají dokonalou kompozici a zachycují rozhodující moment výjevů. A překvapivá je i jejich obrazová kvalita,“ říkají kurátorka výstavy Daniela Mrázková a Jaroslav Kučera panu prezidentovi

 

"Setkáváme-li se tedy dnes s ucelenou autorskou kolekcí, byť anonymní, která vznikala programově a postupně během měsíců, ba let, a v úzkém výběru obsahuje na půldruhé stovky snímků, jde nepochybně o historický objev. Neboť žádné z dosud vydaných dějin fotografie podobnou kontinuální autorskou kolekci na téma první světové války neuvádějí. Navíc jde o výpověď intimní, hluboce prožitou, procítěnou. Nezaznamenává oficiality, panovníky a generály, i když také, ale jejím hlavním tématem jsou obyčejné válečné dny obyčejných vojáků rakousko-uherské armády, ale i civilistů, s nimiž přicházejí do styku, válečné venkovské i městské krajiny. Je zřejmé, že její autor, možná ženista, s armádou putoval, že dobře věděl, co je ležet v rozmoklých zákopech či zavšivených stanech, že znal smutek chlapských žertů před bitvou, kterou nemusel přežít. Je až dojemné na jeho snímcích sledovat ranní toaletu ve frontových podmínkách, chvíli s cigaretou v zákopu, žal nad padlým kamarádem, pochod pěšáků zraněnou, a přesto krásnou dnes polskou, ukrajinskou, rumunskou, jihoslovanskou, ale i rakouskou, italskou či jinou krajinou, muže v těžké polní v útoku, ale i krásné děvče fotografované na památku," dodává Daniela Mrázová

 

"Je dobré vzpomenout na všechny naše vojáky, kteří během první světové války položili své životy, ať už to bylo na kterékoli straně fronty. Jejich památka by se měla natrvalo vrátit do povědomí nás všech. Neměli bychom vzpomínat jen na některé z nich. Výstava „Pěšky 1. světovou válkou“ by mohla napomoci, aby ani po oněch devíti desetiletích, nebyla pro naše spoluobčany jen něčím pradávným a zapomenutelným. Je tomu více než devadesát let, kdy byla obnovena naše suverenita a kdy České království, součást tehdejšího Rakouska-Uherska, nahradil nový státní útvar, Československá republika. I o tom byla 1. světová válka," zdůraznil Václav Klaus

 

Podle Mrázové se fotografie v mnohém přibližují velkým válečným obrazům, které vznikaly - i díky mnohem dokonalejší technice - o celé čtvrtstoletí později.  Ucelenou autorskou kolekci, pořízenou navíc programově, kurátorka považuje za historický objev.

 

"Vzdor nedokonalé a hlavně těžké technice i problémům s vyvoláváním exponovaných skleněných desek mají snímky dokonalou kompozici a zachycují rozhodující moment výjevů. V nejednom ohledu se tak přibližují velkým válečným obrazům, které vznikly až za druhé světové války a válek následujících a patří k vrcholům humanistické fotografie. "  zdůrazňuje Daniela Mrázová

 

Až tehdy totiž, díky pohotovým, lehkým, dostatečně světelným reportážním kamerám, citlivým materiálům a angažovaným fotografům, se mohly zrodit snímky, které svou dramatičností a vcítěním se do osudů lidí v mezních životních situacích způsobují, že před nimi dodnes zůstáváme stát v ohromení. Jména jako Robert Capa, David Seymoure, William Eugene Smith, Dmitrij Baltermanc, Georgij Zelma, Don McCullin a celé plejády dalších fotografů Východu i Západu vstoupila nesmazatelně do historie a stala se synonymem toho, co pro lidstvo znamená válka.

"První světová válka nebyla naší válkou, ale počet jejích obětí byl i u nás nesmírně vysoký. V Čechách a na Moravě by se stěží našla rodina, která by touto válkou nebyla krutě zasažena. I v nejmenších vesničkách dodnes zůstaly pomníky nesoucí jména těch, kteří se z ní nevrátili. Památku padlých v této strašlivé válce si naši předkové v průběhu 20. a 30. let připomínali, ale doba pozdější na ně pozapomněla," uzavřel  prezident Václav Klaus

Malou část celého souboru fotografií viděli už návštěvníci v Českém domě v Bruselu, ve Valdštejnském paláci v Praze a na české ambasádě ve Vídni. Je to právě Pražský hrad, kde je vůbec poprvé vystaven celý soubor. Výstava potrvá do 19. července a otevřena bude každý den (včetně pondělí) od 10 do 18 hodin.

 

 

Pro ty, kteří již pozapomněli proč vypukla a jak probíhala 1. světová válka uvádíme poznámku Jana Haase o ní:

Sarajevský atentát na následníka rakouského císařského trůnu, arcivévodu  Františka Ferdinanda d´Este v červnu roku 1914 znamenal pouhý impuls k rozpoutání jednoho z největších válečných konfliktů dvacátého století. Jeho kořeny však musíme hledat v širších vojensko-politických souvislostech posledních desetiletí devatenáctého století. Prudký hospodářský vzestup Německa po prusko-francouzské válce let 1870-1871 narušil dosavadní křehkou rovnováhu sil v Evropě. Německá obchodní expanze do Číny, Turecka a některých částí Afriky ohrožovala výsadní postavení Velké Británie jako tradiční koloniální velmoci. Od roku 1902 se vytvářel postupně systém různých dvoustranných dohod mezi jednotlivými evropskými státy o určení sfér ekonomického vlivu. Nárůst německého militarismu, kombinovaný těžkopádnou snahou rakouského císařství o udržení monarchie způsobily na počátku dvacátého století vznik potenciálních ohnisek válečného ohrožení: rakousko-uherská anexe Bosny a Hercegoviny v roce 1908, krize v Maroku v roce 1911, války na Balkánském poloostrově v letech 1912 a 1913.

Na počátku léta roku 1914 již existovaly dva vojensko-politické bloky: Trojspolek (Rakousko-Uhersko, Německo, Itálie) a Dohoda (Velká Británie, Francie, Rusko).  Stačil  jediný impuls, který by velmi rychle vtáhnul všechny účastnické státy do války v celoevropském měřítku. Rakousko-Uhersko v rámci okamžité sarajevské odvety vyhlásilo již 28. července Srbsku válku, a to za vydatné podpory Německa. Na vpád vojsk císaře Viléma II. do Belgie reagovala Velká Británie vyhlášením války Německu 4. srpna 1914. Německo v očekávání konce ruské mobilizace nejprve soustředilo podstatnou část sil na západní frontu. Po neúspěchu na Marně v záři 1914 nadobro ztroskotal pro německé velení plán bleskové porážky Francie. A nejen to, maximální koncentrace moderních zbraní na západ znamenala pro pěšáky jedinou možnost obrany - úkryt v zákopech. Koncem roku 1914 již existovala zákopová linie, která se táhla od švýcarských hranic po Lamanšský průliv. 

Rakousko-uherské vrchní velení bylo po okamžitém vstupu svého dlouholetého nepřítele Ruska do války nuceno  soustředit ozbrojené síly kromě srbské fronty též na východ, později také do Itálie, Rumunska a Albánie. Nízký početní stav armády, nedostatek záloh a špatná materiální základna předurčovaly neúspěch vojenských operací. Německo nebylo schopné vzhledem ke své vytíženosti na západě Rakousko-Uhersko nijak výrazně podpořit.

 Letní ofenzíva roku 1914 v Haliči začala pro rakouskou armádu úspěchem v bitvě u Komarówa ve dnech 26.8. – 2.9. 1914. Ale již v polovině září bylo nutné nařídit pod vlivem značné převahy Rusů ústup, který během podzimu znamenal postupnou ztrátu celého území střední a východní Haliče. Ani opakovaný útok v oblasti Gorlice v zimních měsících roku 1915 nepřinesl Rakušanům kromě minimálních územních zisků žádné pozitivní změny.

Teprve v květnu 1915 dosáhla nově postavená spojenecká armáda průlomu ruské fronty v prostoru Gorlice a Tarnówa. Koncem května byla znovuobsazena pevnost Přemyšl a dobyto město Lvov. Rusko však zmobilizovalo během několika měsíců vojenské síly a na jaře 1916 opět zaútočilo na severu východní fronty kolem Pripjaťských bažin. Tzv. Brusilovova ofenzíva dosáhla v létě 1916 až ke karpatským průsmykům a způsobila tím vtažení dosud neutrálního Rumunska do války proti Rakousko-Uhersku.

Revoluční vývoj v Rusku od března 1917 sice načas ochromil bojeschopnost ruské armády, přesto již v červnu zahájil generál Brusilov vojenské operace jihovýchodního frontu v  prostoru od Brodů po Stanislav. Poblíž Zborova byla 2. července1917 poprvé nasazena do boje proti rakousko-uherským plukům čs. střelecká brigáda, která svým houževnatým odporem vzbudila značný mezinárodní ohlas a výrazně zvýšila kredit československého zahraničního odboje.    

Na jaře roku 1915 zasadil rakousko-uherskému vrchnímu velení další ránu vstup Itálie do války. Bývalý spojenec z Trojspolku si zpočátku držel neutrální postoj, avšak pouze do  okamžiku, kdy Rakousko-Uhersko odmítlo italské územní nároky na Tridentsko, Gorici, Istrii a část Dalmácie. Chabá ochrana hranic si vyžádala okamžité postavení nové jihozápadní fronty podél italsko-rakouských hranic. Bylo nutné přesunout rovněž  posily z balkánské a haličské fronty.

Obranné síly rakousko-uherské armády byly soustředěny do tří úseků,  v oblasti Tyrol, Korutan a Přímoří. Nejtěžší boje probíhaly v letech 1915-1917 na jihozápadě podél řeky Isonzo (Soča) celkem v jedenácti ofenzívách. Za celé dva roky se Italům nepodařilo prolomit rakousko-uherskou obrannou linii o více než pár desítek kilometrů. Ztráty na životech však byly na obou stranách statisícové.

Po vítězné odvetě  u Kobaridu v říjnu 1917 přešla rakousko-uherská armáda do protiofenzívy, v listopadu překročila řeku Tagliamento a pokračovala dále k pronásledování nepřítele směrem na západ k řece Piavě. Také na severu v oblasti pohoří  Monte Grappa probíhaly boje až do podzimu 1918.

Snímky Josef Louda, atelier Fotomotiv