O našem údajném bohatství
Ladislav Šafránek
Se zájmem jsem si přečetl informaci o tom, že Češi jsou ohroženi chudobou nejméně z Evropské unie. Pravdou je, že oslavnou ódu spustily především české filiálky zahraničních tiskových magnátů. Nicméně s odvoláním na zprávu Eurostatu (statistický úřad Evropské komise se sídlem v Lucemburku), což by mělo být, jako celá řídicí struktura Evropské unie, zárukou odpovědnosti, pravdivosti, objektivity a kvality. Vždyť i Topolánek s Paroubkem tvrdí, že jsme na tom v porovnání s ostatními dobře... Snažil jsem se nevidět více než půlmilionový zástup lidí bez práce (nezaměstnanost již dosáhla 9,2 procenta), statisíce zadlužených domácností, obětí lichvářů a bankovních predátorů, lidí žijících z ruky do úst, zvažujících výdaj každé koruny sociální podpory. Snažil jsem se nevidět stařenky a stařečky, kteří ve snaze ušetřit na topení a alespoň trochu se zahřát zneužívají (podle ředitele pražského dopravního podniku) zlevněné či bezplatné jízdné městskou hromadnou dopravou. Jak hrozně na tom musejí být Němci, Francouzi, Britové, Skandinávci, o obyvatelích Balkánu nemluvě. Bláhově jsem se podíval do originálních dokumentů a mé nadšení nad životem na ostrůvku evropského blahobytu povadlo. Posuďte sami.
V Evropské unii jsou za chudé považováni lidé, jejichž příjem je nižší než 60 procent mediánové mzdy v zemi, kde žijí. V České republice to představuje hrubou mzdu nižší než 10 500 Kč. To znamená, že pod hranicí chudoby by bylo téměř 1,5 milionu seniorů. Avšak pozor, kritéria Evropské unie jsou velmi flexibilní. Nedivme se proto, že podle téže zprávy u nás nouze hrozí 13 procentům dětí, avšak prý pouze 7 procentům důchodců. Celkově je v Evropské unii ohroženo chudobou v průměru 18 procent obyvatel. Nejméně, jak hlásí sdělovací prostředky, v České republice (9 procent), nejvíce v Lotyšsku (26 procent). Ostatní: Slováci 11 procent, Rakušané 12 procent, Němci 15 procent a Italové a Britové 19 procent. Nezávidím německému důchodci, ale vím, že se jeho životní úroveň s úrovní našich seniorů dá velmi těžko srovnávat.
Riziko chudoby je údaj velmi relativní a liší se stát od státu.
Podívejme se proto, jak je posuzován stav materiálního nedostatku. Za stav materiálního nedostatku je pokládán stav, kdy je pro občana problém zajistit si alespoň tři z následujících položek: barevnou televizi, telefon, pračku, osobní automobil, týdenní dovolenou ročně, vytápěné bydlení, obden konzumaci masa, schopnost vypořádat se s nečekanými výdaji. To je poněkud vtipné, není-li definována kvalita jednotlivých položek, případně možnost jejich obnovy. Víme dobře, že velká část našich zejména věkově starších domácností nejméně tři uváděné věci má. Nikoli proto, že by na ně měla z důchodů či příjmů, nýbrž proto, že si na ně založila v letech sociálních jistot před převratem, kdy vybavenost domácností televizí, pračkou, telefonem byla téměř stoprocentní. Koneckonců průměrné stáří osobních automobilů (téměř 17 let) je též dostatečně výmluvné. A přesto v České republice, přes tato vágní kritéria přizpůsobená příjmové úrovni populace, trpí hmotnou nouzí podle téhož úřadu 16 procent obyvatel (nejméně v Lucembursku a Švédsku - 4 až 5 procent, nejvíce v Bulharsku - 51 procent), což je lepší evropský průměr . Jak je to možné, když nás chudoba údajně ohrožuje nejméně? Je to mj. i věcí preferencí, kdy naši pozici opticky vylepšují relativně kvalitní sociální služby, relativně vysoká úroveň sociálních podpor, nadprůměrná dostupnost zdravotní péče a vzdělání. Je to věcí nízké průměrné mediánové mzdy u nás vzhledem k minimální mzdě, což statisticky snižuje rozpětí přisuzované ohrožení chudobou. Je to věcí významně podhodnocené ceny práce v České republice, jejíž ocenění mzdou či platem zdaleka neodpovídá vynaloženému úsilí a dosahovaným výsledkům v porovnání s vyspělými členskými státy Evropské unie. Je to věcí i odlišných metod získávání a hodnocení statistických údajů v České republice a v Evropské unii, která tuzemské údaje uměle nadhodnocuje.
Závěr je jednoznačný. Papír snese vše, ale reálný život je něco jiného. Stejně jako je odlišná faktická životní úroveň chudého u nás a v Německu. Je nejvyšší čas, aby se naše vlády přestaly srovnávat s těmi, kdož dosahují ještě horších výsledků. Je nejvyšší čas, aby vrátily národu vše, oč nás ochudily, aby vrátily majetek, který prošustrovaly, za hubičku předaly zahraničním korporacím i tuzemským privatizátorům. Jde o majetek a hodnoty, které vytvářeli i ti, kteří jsou nyní eufemisticky pokládáni za ohrožené chudobou. Na závěr dodávám, že rok 2010 byl Evropskou unií vyhlášen za Evropský boj proti chudobě a sociálnímu vyloučení. Jde o přepracovanou verzi tzv. Lisabonské strategie, vyhlášené v roce 2000 a již před několika lety tiše odpískané . Chci věřit, že tentokrát to bruselská byrokracie i naše vlády, které se k ní přihlásily, myslí vážně. Bohužel, jak různé bombasticky proklamované balíčky, tak i zásady volebních programů největších politických stran tomu zatím nenasvědčují.