Na studiích v bavorském Řezně pochopila Mlada jak důležitou roli hraje vzdělanost národa, která byla v tehdejší době šířena pouze kláštery.  Rozhodla se proto věnovat diplomacii a církevní službě ve vlastním ženském (v té době něco nevídaného) klášteře. Jako dcera panovníka získala pro klášter pozemky při bazilice sv. Jiří a měla i finanční prostředky na výstavbu klášterních budov na nich, ale k provozu kláštera potřebovala povolení od samotného papeže. A zde se ukázalo jak byla diplomaticky obratná díky znalosti jazyků, sledování politiky a diplomatickému jednání. A také jakou důležitost přikládala vybudování prvního kláštera na našem území, aby se náš stát vyrovnal svou kulturou a vzdělaností sousednímu Německému státu. Hrdost spojená s pokorou před Bohem ji provázela celým životem. 

Jednání se vzdáleným Vatikánem bylo v tehdejší době díky dlouhému cestování s každým úředním listem zdlouhavé. Proto se kněžna Mlada rozhodla osobně zajet pro povolení od papeže k provozu kláštera do Říma sama. Pro ženu byla tato cesta v letech 973–976 velmi obtížnou a nebezpečnou, ale vyplatila se jí a našemu státu ještě víc. Povolení k založení prvního ženského benediktinského kláštera v Čechách získala  od papeže v roce 976 a stala se po návratu jeho abatyší Marií. Ješté jí k tomu přidal papež sbor šlechtických panen jako základ klášterního konventu. A co víc, ukázalo se, že hlavním cílem její cesty bylo získat od papeže povolení vzniku pražského biskupství u nás a tím církevní nezávislosti Čech na německém Řeznu. Je téměř neuvěřitelné, že i to dokázala tato mladičká šlechtična při jedné, doslova jediné cestě do Říma zařídit. 

Nad schody vpravo je uložena svatá Ludmila. V popředí vpravo náhrobek zakladatelky kláštera abatyše Mlady

Po návratu do Prahy jí s duchovní správou kláštera pomáhal sbor kněží (zvaných kanovníci) v bazilice sv. Jiří, kteří tvořili od jejího založení základní církevní centrum v Čechách. Měli velký vliv také proto, že tehdy někteří z nich měli známosti ve vysokých církevních kruzích. Pomohli abatyši Marii (její řádové jméno) zajišťovat duchovní správu kláštera v součinnosti se sestrami a věřícími, pro něž sloužili mše.

Klášter se rozšiřoval. Byly postaveny velké klášterní budovy i bazilika sama byla rozšířena. Původní trojlodí baziliky bylo uzavřeno apsidami, vznikly tribuny pro jeptišky a podzemní prostory na relikvie, protože klášter byl pohřebištěm přemyslovského rodu, jež bylo později přeneseno do tedejší baziliky sv. Víta. Z baziliky se stal konventní chrám používaný klášterním sborem benediktinek.

Panovník, Boleslav II. si vyhrazoval, zřejmě za podporu přestaveb a budování klášterních staveb,  právo dohledu nad klášterem i konventem kněží. Tato ochrana přinesla klášteru v té době zcela exkluzivní postavení mezi ostatními vznikajícími kláštery. Přesto je nutné zdůraznit suverenní postavení abatyše Mlady (jméno Mlada zdomácnělé mezi lidem i po přijetí řeholního jména Marie) jako správkyně baziliky, kláštera, konventu i náležejícího majetku kláštera.

Dá se uzavřít, že abatyše Mlada dosáhla dvojího úspěchu: zřízení pražského biskupství a založení prvního kláštera v Čechách. Stala se tak zakladatelkou kulturního a výchovně-vzdělávacího centra země, které plnilo nezanedbatelné funkce vzdělávací a především došlo díky němu a biskupství k zrovnoprávnění českých zemí s Německem. Neb kláštery byly v každé zemi považovány za zdroje šíření vzdělání a kultury a biskupství za šíření křesťanské víry. Země bez těchto center byly v 11 století nerovnocenné s těmi jako například Německo s řezeňským biskupem sv. Wolfgangem.

Na slavnostní mši svaté ve více než tisícileté bazilice sv. Jiří J. Em. Dominik kardinál Duka zdůraznil, že životní příběh abatyše Mlady je dokladem toho jak si naši předkové vážili vzdělání a kultury národa a s tím související víry v Boha. Občané a jejich vůdci věděli co pro ně vlastní národ znamená a jak je důležité jeho rovnocenné postavení v rámci okolních křesťanských států.

A zdůraznil, že baziliku sv. Jiří  s jejím prvním klášterem na našem území pokládá za největší národní památku a postará se o to, aby tento český národní klenot byl otevřen pro věřící a byly v něm pořádány mše svaté stejně jako v katedrále. Také klášter podle něj nesmí být tak uzavřený jako dosud, ale postará se, aby v něm byly provedený takové úpravy, aby po velkém úspěchu výstavy svatovítského pokladu v  Drážďanech v něm byla otevřena stálá výstava těchto národních klenotů. Ujistil přítomné, že všechny klenoty jsou již zpět v Praze a ručí za to, že jsou to ony, které byly na výstavě v Drážďanech. Jsou prý navíc po vyčištění a restauované, takže jsou ještě nádhernější. A měli by tu nádheru vídat všichni občané, aby si uvědomili jaký poklad jim předkové zanechali.

"Tuto mši svatou jsem obětoval za to, aby se zdařila obnova celého svatojiřského areálu, který je připraven, aby pokračoval v historii v nových podmínkách do budoucna. Je nutné, aby i prostor, v němž se mše koná tato mše,  byl stálým prostorem modlitby, protože jinak by to vlastně byl takový polotovar, ale nikoli pokračování v tisíciletém historickém díle našich předchůdců. Bude potřeba se nad ním hodně zamýšlet. Měla by vněm vniknout prostora, kde budeme moci shlédnout krásu svatovítského poladu, jak jsme jí měli možnost vidět v Drážďanech. Prosím vás, to nebyla provokace! Výstavu platila německá strana. Drážďany, Sasko, to nebylo nikdy Prusko! Po sjednocení Německa čtyři zemští premiérové byli katolíci, tři byli Lužičtí Srbové a ten nynější je Sas.  A byla to velká zásluha všech, že celý svatovítský poklad prošel za odměnu drahým restaurováním a očištěním. Nikdy jsme ho tady v Praze v takové nádheře neviděli. A právě tato jeho výstava v Drážďanech byla míněna jako první krok pro to, abychom dali signál naší zemi a světu, jak skvostné poklady mohou být prezentovány nejenom v Drážďanech nebo ve Vídni, ale také zde doma v Praze. Aby do ní přicházeli lidé s vědomím že shlédnou nejen  obnovenou nádhernou katedrálu svatého Víta, ale že budou také vidět tuto vskutku historickou mnohem starší baziliku s prvním kláštem na našem území. Baziliku, kterou dostavěl patron České země svatý Václav a pohřbil v ní svou milovanou babičku svatou Ludmilu, která byla stejně jako ctihodná Mlada starší nežli on. A právě při shlédnutí nádheného svatovítského klenotu by si lidé měli uvědomit, že  historie našeho národa sahá stejně hluboko jako okolních evropských národů," uvedl na závěr opravdu slavnostní a velice působivé mše svaté J. Em. Dominik kardinál Duka.

Je známo, že otec kardinál se zná osobně s výše uvedenými čtyřmi velice čestnými katolickými hlavami německých státních útvarů. Je rovněž známo, že německá katolická církev má problémy nejen s modernisty ve svých řadách po II. Vatikánském koncilu, jako u nás, ale zejména s tím, že tam není hlavní křesťanskou církví. Naši občané si neuvědomují co překážek znamená pro německou katolickou církev existovat v zemi na úrovni heretiků.  Je to něco podobného jako by u nás o podobnou výstavu požádala minoritní církev např. Jehovité. Chtěl svým německým přátelům pomoci při zviditelnění katolické církve v luteránském heretickém Německu. Výstavu organizovali oni. Nakonec povolení dostali, ale pro náš národ na tragické datum. Snažili se, aby byla na výstavu pozvána naše hlava státu a jsou vděčni prezidentu Pavlovi, že jejich pozvání přijal. Zájem o výstavu tím byl ještě umocněn.  

A právě tento mimořádný zájem o výstavu svatovítského pokladu utvrdil otce kardinála v přesvědčení, že  po opravě Svatovítské katedrály má ještě poslání od Boha, aby opravil ještě Svatojiřskou baziliku s klášterem a tento národní klenot se stal symbolem založení našeho rovnocenného státu s vyspělými státy Evropy. 

Kardinál Dominik Duka si podle jejo slov v bazilice přeje, aby naši občané jen nechodili kolem baziliky, ale do baziliky a uvědomovali si svoji tisíciletou státnost a co to znamenalo, a nadále znamená, nejen pro panovníky, ale i pro pro ně mít vlastní národ. Protože víme, že jeho činost spadá spolu s ostatními 200 kardinály přímo pod papeže a po uvolnění z funkce primase českého je otec kardinál víc v Římě než v Praze, věříme, že člověk takového formátu a diplomacie je schopen tohoto obrovského činu. Bůh mu v jeho počínání pomáhej.

  RNDr. Ivana Haslingerová Pancířová, CSc. (@Fragmenty_news)

  Snímky Ivana Haslingerová Pancířová, Fragmenty

 © Kulturní komise České republiky z.s., 13. února 2025