A zejména, že bude varováním nejen pro současnosnou, ale především pro budoucí generaci. A také, že si uvědomí současní europeisté, přející si rozpustit náš národ v kotli neoliberální Evropské unie, jak mnoho hrdinů zaplatilo za jeho vybudování a osvobození obětí nejvyšší - svým životem. Že si uvědomí, že morální povinností nás všech je nezapomínat a chránit tento dar – samostatný stát, který pro nás naši předkové vybojovali. Že nedopustí, aby životy nespravedlivě popravených, kteří se stali obětmi politického násilí a zvůle vládnoucí komunistické moci, byly zbytečné.

Kniha "Vykonané tresty smrti Československo 1918-1989", v níž se za každým jménem komunisty popravené osoby skrývá nepopsatelná tragedie nejen oběti samotné, ale i mnoha jejích blízkých, je výsledkem precizní práce s mnohdy složitým přístupem k dokumentárním pramenům kolektivu autorů pod vedením Otakara Lišky. Jde jen a jen o historická fakta, nikoliv o předvolební proklamace současné komunistické strany europoslankyně Danuše Nerudové či Davida Dostála. I oni sami se zřejmě stydí používat značku KSČ, která dle slova naší ústavy budovala zločinný a zavrženíhodný režim.

I sami tehdejší právníci zdůvodňovací části rozsudků v padesátých letech, často účelově zamlžovali skutečnou pravdu. K oficiálně stíhanému, evidentně politickému činu, se mnohdy přiřazovalo obvinění z trestného činu kriminální povahy, a naopak. V období komunismu a nacismu šlo katanům vždy pouze o zdiskreditování existujícího  odboje proti režimu v očích veřejnosti, nikoliv o spravedlnost. 

Odměnou tvůrcům publikace "Vykonané tresty smrti Československo 1918-1989" může být, že to byla práce nesmírně záslužná zejména pro generace těch, kteří v tehdejší době nežili a jsou proto lehce ovlivnitelné líbivými sliby  současných komunistických politiků. V roce 1946 také zvítězili komunisté podobnými sliby, které si okamžitě po zvolení nepamatovali. Dokument je důležitý jako výstraha zejména v letošním volebním roce. Tehdejší poslanec za Národně socialistickou stranu Lesák napsal o tom jak probíhalo zatýkáné na půdě parlament v roce 1946 poslal naší redakci Fragmenty skvělý dokument, který uvedeme po opublikování tohoto článku.

Ale zpět ke knize Otakara Lišky et al. "Vykonané tresty smrti Československo 1918-1989" 

Ve zprávě o popravených je v ní rovněž podrobně popsán pohled vlád na trest smrti v letech 1918-1989. Pro současníky žijící ve státě, v němž je od roku 1990 trest smrti zrušen zákonem  č. 175/1990  Sb. se zdá vše již jako dávná minulost, ale trest smrti byl zachován nejen za nacismu a komunismu, ale i za první republiky, i když tam většina  udělených  trestů  smrti  byla změněna  cestou  milosti  prezidenta republiky, protože profesor Masaryk byl dlouholetým  odpůrcem absolutního trestu a popravy označoval za  nejďábelštější  druhy  zabití, za nejsurovější zbytky středověké inkvizice. Pod tlakem veřejného  mínění byl ale i on nucen podepsat 12 rozsudků smrti, z toho jeden politický. Jeho nástupce Eduard Beneš podepsal 8 rozsudků smrti, z toho tři politické.

Popravy za německého protektorátu

Období, které přišlo po německé okupaci 15. března 1939, ostře kontrastovalo s prvorepublikovou érou  masarykovského  humanismu. Provoz   pankrácké  gilotiny na níž skončilo 1079 hrdinných českých vlastenců měl  každý den pod německou taktovkou svůj  zajetý  řád.  Po časné snídani  na  oddělení  smrti  v  traktu  II/A  přijel v  půl  deváté ráno státní  zástupce  a  přečetl  jména  lidí,  kteří  měli  být  popraveni. Ty  pak  vrchní  dozorce  Karl  Sauer  nechal  předvést v poutech před  státního  zástupce, který  jim  přečetl  ustálenou  formuli: „Ve jménu vůdce a říšského protektora se vaše žádost  o milost  zamítá  a  zároveň  se  vám  oznamuje, že  rozsudek  bude vykonán  dnes  po  16. hodině.“ Za jeden  den  takto sehraná mašinerie popravila  čtyři  až šest  českých vlastenců. Posledních pět osob bylo v pankrácké sekyrárně sťato dne  26.  dubna  1945.  I když to bylo hrozné zvěrstvo, tak alespoň bylo konáno podle tehdy platných německých zákonů a konali je nepřátelé. Po válce se všichni těšili, že bude téěm hrůzám konec, ale ani pak nenastal klid. Opět se začalo popravovat politiky zvolenými vlastním národem a navíc za pomoci práva retribučního.

Retribuční mimořádné lidové a národní poválečné soudy 

Zvláštní kapitolu poválečného československého soudnictví tvoří tzv. retribuce  (z latinského retributio  -  vrácení, oplátka, odplata). V mimořádných a  nestandardních poměrech  po skončení 2. světové války  bylo  povoleno  "Velkým retribučním dekretem prezidenta republiky č. 16 ze dne 19. června 1945 o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech" nestandardní  řešení problému, jak potrestat v době zvýšeného ohrožení státu nacistické zločince, kolaboranty a zrádce v období od 21. května 1938. Rozsudky vynášely tzv.  Mimořádné  lidové  soudy. To by se zdálo pochopitelné. Avšak téhož dne jako Dekret č. 16 vyšel ještě Dekret č. 17,  který byl  právním  podkladem  pro zřízení  Národního  soudu, který  fungoval  jednak  jako soud  trestní podle hmotněprávních předpisů retribučního dekretu, jednak  jako  soud  čestný pro osoby  české  národnosti,  které  v  době  okupace  zastávaly  význačné postavení v  politické,  hospodářské  nebo  správní  oblasti  státu. A toto retribuční soudnictví  fungovalo  až  do  konce  roku  1948. Hlavní přelíčení  před Národním soudem bylo ústní a veřejné a rozsudek byl vyhlašován ihned na veřejném zasedání soudu. Trest  smrti  se  vykonával  zpravidla  do  dvou  hodin  po  vyhlášení  rozsudku. Šlo především o státního prezidenta tzv. protektorátu, členy protektorátních vlád, členy ústředního vedení Vlajky, Kuratoria  pro  výchovu  mládeže, některé novináře a funkcionáře a členy dalších organizací spolupracujících aktivně s okupační mocí.

Za celou dobu působnosti obou retribučních  soudů bylo v Československu odsouzeno  více  než  33 000  osob. Z  toho  přibližně 50 % odsouzených  bylo  německé  národnosti, 35 % bylo Čechů a Slováků a 15 % jiných národností, většinou  maďarské. Mimořádné  lidové soudy  vynesly,  kromě mnoha  trestů  dlouholetého  odnětí  svobody, za doby vlády prezidenta Beneše více než 731  rozsudků  smrti za odplatu.

Pokud by byli odsuzováni jen opravdoví kolaboranti a zrádci, byla by snad působnost těchto soudů pochopitelná. Během  tohoto revolučního "soudnictví" docházelo ale bohužel k řadě přehmatů a mnohdy k vyřizování osobních účtů, neboť netradiční způsob soudnictví podobný vojenským válečným soudům byl v řadě případů zneužit k likvidaci nepohodlných  osob. Co bylo ale snad ještě horší, že retribuční soudnictví zásadně a negativně ovlivnilo i naši  politickou  scénu,  protože  ten, kdo byl obviněn podle retribučních dekretů, dokonce i ten, kdo dostal zatím pouze obsílku k soudu, pozbyl  volebního  práva. Toto bylo samozřejmě velice výhodné pro  Komunistickou stranu Československa, neboť jí usnadnilo  vítězství v  parlamentních  volbách v květnu 1946. Tato skutečnost se výrazně  projevila  především  v Praze, kde před volbami obdrželo od komunisty kontrolovaného bezpečnostního aparátu obsílku asi 15 000 osob, což  mělo výrazný podíl na volebním vítězství KSČ v hlavním městě a obsazení funkce primátora vlastním kandidátem. V  celorepublikovém  měřítku  bylo  tímto  způsobem  před  volbami  zbaveno  volebního  práva  přibližně  250  až  300  tisíc  voličů.

Na obranu prezidenta Beneše nutno podotknout, že tzv. Benešovy dekrety, na základě nichž se postupovalo, nevydával  sám prezident o  vlastní  újmě  a  z  vlastní  iniciativy. Byl ale až  do  vzniku  první  domácí  vlády  v  Košicích a  v  dubnu  1945 byl jediným  nositelem  zákonodárné  moci. Kromě  prvního  dekretu vyhlašoval dekrety vždy jen na  návrh  vlády,  která se o jednotlivých dekretech usnášela a předkládala mu je k vyhlášení. Postup byl v  tomto  případě obdobný jako  při vládních předlohách zákonů pro  Národní  shromáždění. Osobní účast prezidenta  republiky  Beneše na  tvorbě  dekretů  nebyla  výlučná  ani  určující. Ústavní dekrety podepisovali všichni členové vlády. Prezident svá  odlišná  stanoviska  vyjadřoval v dopisech vládě, ale v rozporu s jejím rozhodnutím bohužel nepostupoval. Proč, to se můžeme jen dohadovat. Když 28. října  1945 začala činnost Prozatímního národního shromáždění, skončilo prezidentovo  zmocnění vykonávat zákonodárnou moc prostřednictvím  dekretů. Všechny dekrety vydané 28. března 1946 prošly tzv. ratihabicí neboli  dodatečným schválením a byly  prohlášeny  za  zákony.  Na základě těchto zákonů začaly po vítězství KSČ ve volbách v roce 1946 probíhat proslulé zrůdné politické procesy padesátých let.  

Politické procesy po  komunistickém  puči  v únoru  roku  1948

I když retribuce způsobily velkou řadu křivd, tragickou kapitolu našich národních dějin tvoří politické  procesy následující  po  komunistickém  puči  v únoru  roku  1948 a rozsudky smrti, které mnohé  z  nich  přinesly. Tyto justiční  vraždy, cynicky naplánované a bezskrupulózně provedené nejvyššími vládními místy na příkaz Moskvy, jsou  varovným  mementem  před  nebezpečím návratu zločinné komunistické totality.

Po  mnichovském  diktátu  a  následných letech  nacistické  okupace se  politická  vražda  stala  jedním z prostředků  sloužících  k  fyzické  likvidaci  politického  protivníka  a komunisté si vzali z toho pří zastrašení  společnosti vzor pro etablování své moci. Cílem Stalinského komunistického režimu bylo rovněž upevnění  moci a  prosazení  sovětského záměru na  faktické ovládnutí  geopolitického prostoru získaného do svého vlivu po vítězné válce. A také k tomu, aby mohl svést Stalin na  někoho  nezdary, které zcela  očividně potkaly komunistické hospodářství  pod jeho taktovkou a  stávaly  se  předmětem stále sílící kritiky veřejnosti. Bylo nutné nalézt „viníky“ tohoto nezdaru a  exemplárně je potrestat. Popravovány nebyly pouze osobnosti, které  komunističtí  vůdci  pokládali  za své zjevné  nepřátele  (Heliodor  Píka,  Milada  Horáková a další), ale  i  vysocí  funkcionáři samotné komunistické strany  (Rudolf  Slánský, Vladimír  Clementis aj).

Českým horlivým katanům nestačilo rychlé oběšení

Co bylo snad nejzrůdnější v našem státě, že komunistickým katanům nestačilo jen normální oběšení, kdy se zlomil popravenému pádem do propadliště vaz, ale odsouzený  se  pouze  pověsil na  oprátce,  jež   byla  zavěšena  na  kladce připevněné na  vztyčeném  prkně. Tento způsob oběšení byl obzvláště krutý a  nelidský. Z ohledacích listů  je  zřejmé, že  všichni lidé popravení  na tomto  hrůzném zařízení  zemřeli  na  „následky pozvolného udušení“ v předsmrtné agónii trvající  osm  až  čtrnáct  minut. Tento druh  šibenice   vlastnila   každá   krajská   věznice.  Absolutní  trest vykonával  jeden kat a dva pomocníci z  řad  dobrovolně  se  přihlásivších  občanů  z různých občanských  povolání  (za  jednu  „exekuci“  dostávali  odměnu ve  výši  600  Kčs  po  měnové  reformě  v  roce  1953, což byla cca jedna měsíční penze). 

Teprve v roce 1956 došlo zákonem  č. 63/1956  Sb.  k  novelizaci  trestního  zákona a bylo instalované popravčí zařízení bez dřevěných mučících součástek. Bohužel největší množství poprav u nás bylo provedeno v letech  1949  až  1953, kdy bylo za vláda Gottwalda popraveno 234 odsouzených, z toho téměř 90 % z politických důvodů. Postupně docházelo k novelizacím trestního zákona a k omezování možností udílet trest smrti. Ale i přesto za panování Zápotockého bylo vyneseno 94 rozsudků smrti, z doho 47 politických, za Novotného do roku 1968 celkem 78, z toho 12 politických, za Svobody 14 a za Husáka 30.

Až roku 1990 byl přijat zákon č. 175/1990 Sb., kterým se trest smrti zrušil. Z čl. 1 Protokolu č. 6 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, kterou je Česká republika vázána v návaznosti na čl. 10 Ústavy České republiky nedovolují opětovné zavedení trestu smrti pouhou novelizací trestního zákona. Poslední  poprava  před  zrušením  trestu  smrti  byla  provedena v Praze  2. února 1989, kdy byl popraven Vladimír Lulek, posledním  popraveným v Bratislavě  byl  8. června 1989 Štefan Svitek. Důvodem udělení absolutního trestu byla v obou případech  vražda. Zde nebudu diskutovat o tom, zda je správné či nikoliv zrušení trestu smrti obecně, pouze se omezím na konstatování, že za politické názory nemají být rozhodně rozsudky smrti vynášeny nikdy. Jsou-li názory chybné mají se přebít lepšími argumenty. 

Ale zpět k vydané publikaci. Je v ní uveden abecední seznam popravených, místo a datum popravy a důvod, jakož i souhrnné počty popravených osob podle místa popravy. Celkem 1207 popravených, z toho 738 za retribuční trestné činy. Takže kdokoliv chce zjistit podrobnosti o svých rodinných příslušnících a podobně, má možnost díky ní se dozvědět pravdu.

 PS

V roce 2012 vydaly Fragmenty článek Svědectví komunistické zvůle, teroru a násilí na vlastním národu o tehdy vyšlé knize pana Otakarra Lišky a v současné době, kdy se stále více neinformovaných lidí začíná tvrdit, že současní komunisté jsou již hodní a rozumní v porovnání s tím co provádí současná vláda řízená tzv. pravicovou ODS, rozhodla jsem se knihu připomenout, aby si tito právem se zlobící lidé připomněli, co slibovali komunisté před volbami v roce 1946 a co následovalo po nich. A přestože současná vláda uvrhla naší zem do třistamiliardových dluhů (po komunistech řešila Klausova ODS 160 miliardový dluh, který by dnes byl nejméně dvojnásobný)  tak přece jenom je tu rozdíl. A je jen na nás komu dáme hlas. Na vybranou máme i jiné strany  než "zločinou a zavržení hodnou" (tak to stojí v naší ústavě) KSČ přejmenovanou chytře na Stačilo či fialové neomarxisty bez programu. Máme na výběr silně sociálně cítící a skvěle se orientující v problematice nesmyslů valících se  na nás z EU po právní i ekonomické stránce, protievropskéou SPD a sní kandidující právnicky i ekonomicky velice schopné pravicové Svobodné a i přes fialovou kampaň Antibabiš je tu jeho ANO, které dostalo naši zem ze 120 miliardového dluhu po ministru financí Kalouskovi na 40 miliard a nebýt Covidu, slibovalo vyrovnaný rozpočet po dalších volbách. V EU založilo ANO spolu s madáďarskou FIDESZ a rakouskou FPÖ novou konzervativní pravicovou frakci Patrioti pro Evropu, bojující proti migraci a Green Dealu. Neboli proti největšímu nebezpečí, které ohrožuje normální život v naší zemi. Samozřejmě že SPD i Svobodní jsou již dlouhá léta rovněž velkými bojovníky proti této hrůze. Je jen na nás jak volby dopadnou a opravdu je letos nepodceňujte a volte s rozvahou a nikoliv pouhou zlobou na současnou vládu. 

©Kulturní komise České republiky, z.s. 25. srpna 2025