Obrovsky vzdělává občany a otevírá jim oči v orientaci v současném

šíleném  světě  plném   nesmyslných   -ismů  šířených  úředníky  EU.  

Institut Václava Klause

Fragmenty - ISLÁM JE STÁTNÍ IDEOLOGIE PROROKA MOHAMEDA
Super User

Super User

Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Mauris hendrerit justo a massa dapibus a vehicula tellus suscipit. Maecenas non elementum diam.
URL internetové stránky: http://smartaddons.com Email: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
17. 2. 2018 10:53

 

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Petr-Zantovsky-Jak-jsem-potkal-knihy-10-dil-Slameni-psi-524209?nocache=1

Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy - 10. díl. Slamění psi

13.02.2018 13:16

Dnešní svět a dění v něm obvykle nezavdává mnoho důvodů k optimismu. Věci se zdají měnit všeobecně k horšímu. Před třiceti lety zdánlivě skončila jedna studená válka, aby nedlouho na to začala další. Pro důvody není třeba chodit daleko. Lze je vtělit v hezké a dnes pohříchu málo používané slovo „hamižnost“. Neboli touho po bohatství, moci, vlivu, vše, co se dá hromadit, a ti i když to nemá jiný účel, než samo hromadění vystavené na odiv a údajně opravňující k tomu ovládat jiné, nahromadivší o něco méně. Z toho pak jsou války, včetně té studené. Co je to ale v člověku, co ho žene tak úporně, že je schopen tomuto hnaní podřídit i samu existenci světa, tedy i sebe v něm? Možná, že aspoň část odpovědi najdeme v dnešní (ne)povinné četbě.

 
Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy - 10. díl. Slamění psi

Foto: Hans Štembera
Popisek: Petr Žantovský

John Gray (nar. 1948) je britský politický filosof, dvacet let působil na Jesus College v Oxfordu, od roku 1998 byl profesorem moderního evropského myšlení na London School of Economics. Spolupracuje s takovými institucemi, jako je Institute od Human Studies, Cato Institute, či Institute od Economic Affairs. Týdeník New Statesman, kam píše, jej nazval velmi přesně „filosofem pesimismu“. Průvodní text, který charakterizuje knihu Slamění psi, uvádí, že Gray se tu „radikálně a nemilosrdně vyrovnává s celou západní kulturou i s jejími kořeny - od starého Řecka přes křesťanství až po moderní myšlení. Kniha neposkytuje žádné pozitivní alternativy, nesporně však je pobídkou k zamyšlení nad mechanicky přejímanými stereotypy, kterými tradice zahlcuje naši kulturu a vzdělanost.“. Jak dále uvidíme, je to charakteristika možná až příliš decentní.

Kniha Slamění psi má podtitul Myšlenky o lidech a jiných zvířatech. Tento podtitul přináší jeden z klíčů, jak rozumět poněkud zvláštnímu názvu. Výraz slamění psi, v originále Straw Dogs, převzal Gray z myšlenek čínského filosofa, Lao-C´, který napsal: „Nebe a země neznají lidskost, zacházejí s myriádami tvorů jako se slaměnými psi“. Lidé jsou podle Graye jen jedním z řady živočišných druhů žijících na zemi. Vynikají především, a snad dokonce pouze tím, že na rozdíl od jiných tvorů tuto Zemi devastují svou činností, kterou pokládají za rozumovou či dokonce rozumnou. Podle taoistů, a také podle Graye nemá člověk jako rovnocenný druh žádné zvláštní právo vyvyšovat se nad jiné druhy, není k tomu zmocněn ničím jiným, než sebou samým, svým přesvědčením o svém zvláštním vyvolení, případně svou vírou v Boha, která pomáhá člověku toto vyvolení zdůvodňovat. Proto je Gray vůči zejména křesťanské víře velmi skeptický, jak uvidíme později v jedné z ukázek.

Grayova skepse vůči pomyslné lidské nadřazenosti je založena na studiu důsledků lidského působení na dějiny Země. Gray totiž nechápe dějiny jen jako záznam lidských činů, ale jako deskripci obecně a na lidské vůli nezávisle probíhajících procesů, které lidské činění deformuje a znehodnocuje. Z toho pohledu také dochází k závěru, že – jednoduše řečeno – Země by byla oázou harmonie a přirozenosti, nebýt člověka. A že tato harmonie a přirozenost zase na Zemi zavládne, až se lidstvo konečně dobere ve své úporné snaze o sebezničení ke kýženému cíli.

Grayova kniha není explicitně politická, je to dílo filosofa. Ale jako každé dílo opravdu významného filosofa, i tato kniha je důležitá pro dobré vnímání a chápání jevů, které se prolínají až do politické sféry našich životů. Filosofové jsou pro politiku a obecně život společnosti stejně důležití, jako ekonomové, protože obojí vlastně pojednávají o tomtéž: o motivech, důvodech a zájmech, které provázejí a zapříčiňují lidské jednání. Číst dobré filosofy, jakož i ekonomy, neznamená, jak se mnozí jednoduše domnívají, jen vzletně přemýšlet o identitě, či naopak jen počtářsky nasazovat nekonečně zelenému stromu lidské identity klauzuru účetních kapitol. Číst dobré ekonomy, nebo filosofy, znamená dovídat se o sobě a světě, proč jsme, jací jsme. Povrchní rétorika o identitě si myslí, že zná dobro a zlo, skutečná filosofie se snaží odhalit příčiny a následky. A ekonomie pak dává obecnému myšlení o světě konkrétní lidský rozměr. Tuto malou exkurzi bylo třeba podniknout proto, abychom pochopili, proč je důležité pro člověka společenského – homo politikus – číst i takové autory, jako je John Gray.

John Gray je typický universitní myslitel. Zachází s neobyčejně rozsáhlým myšlenkovým, vzdělanostním a argumentačním aparátem lehce jako když velký dirigent ovládá jen náznakem pohybu symfonický orchestr. Velice dobře čitelným jazykem, na hony vzdáleným do sebe zahleděnému pseudo-vzdělaneckému stylu, jímž je moderní věda často zahlcena, podává zdánlivě složité, ale v podstatě velmi prosté a pochopitelné myšlenky a teze. Kdyby to neznělo trochu masochisticky, dalo by se říci, že číst jeho ultrapesimistické závěry je nejen intelektuální rozkoší, ale prostě i skvělým čtenářským, literárním zážitkem. Gray navíc s jistou jedovatou radostí ironizuje některé ikony moderního světa, a dokonce samu vědu, svůj obor, občas počastuje značně sarkastickým šlehem. Příznačnou ukázkou jeho způsobu myšlení a psaní může být bonmot, nesoucí lapidární nadpis: Teorie vědomí. Gray říká: „V evolučním pravěku se vědomí vynořilo jako průvodní jev jazyka. Dnes je vedlejším produktem médií.“

Grayova kniha je vlastně velkým, byť do drobných úseků rozčleněným esejem o smyslu lidského života. Přesněji vyjádřením velké, osudové pochybnosti o tom, zda nějaký takový zvláštní smysl lidský život má. Jak sám Gray hned v úvodu poznamenává, v této knize „se snažil předložit názor na svět, v němž člověk není středem všech věcí“.

„Většina lidí soudí, že patří k živočišnému druhu, který je schopen řídit svůj vlastní osud. To je víra, ne věda. Nikdy nemluvíme o tom, že jednoho dne se velryby nebo gorily stanou vládci nad svým vlastním osudem. Tak proč lidé? I bez Darwina si lze uvědomit, že patříme mezi ostatní zvířata. Trocha pozorování našeho vlastního života nás k takovému závěru brzy dovede. Nicméně, protože věda používá autority, se kterou běžná zkušenost nemůže soutěžit, povšimněme si, co Darwin učí. Že živočišné druhy jsou jenom nahromaděním genů působících vzájemně a náhodně na sebe a na své měnící se okolí. Druhy nemohou řídit svůj osud, druhy neexistují. Totéž platí o lidech. Přesto se na to zapomíná kdykoliv se mluví o pokroku lidstva. Lidé uvěřili v abstrakci, kterou by nikdo nebral vážně, kdyby nebyla odvozena z odložených křesťanských představ. Kdyby byl Darwinův objev doložen v taoistické, šintoistické, hinduistické nebo ateistické kultuře, stal by se s největší pravděpodobností jen jedním proudem v jejich proplétajících se mytologiích. V těchto vírách jsou lidé i ostatní zvířata jedním rodem. Protože však tento objev vznikl mezi křesťany, kteří staví nad všechny ostatní živoucí bytosti, rozpoutal spory, které zuří dodnes. Ve viktoriánských dobách to byl konflikt mezi křesťany a bezvěrci. Dnes je to střetnutí humanistů s těmi, kteří nechápou, že člověk nemůže řídit svůj osud o nic více, než kterékoliv jiné zvíře. Humanismus může znamenat řadu věcí. Ale pro nás znamená víru v pokrok. Věřit v pokrok znamená věřit, že lidstvo se s použitím moci, kterou nám dávají rostoucí vědecké znalosti, dokáže osvobodit od hranic omezujících život ostatních zvířat. To je naděje, kterou dnes chová téměř každý. Ale je to naděje nepodložená, neboť i když lidské znalosti a s nimi i lidská moc pravděpodobně porostou dál, lidské zvíře zůstane stejné. Velmi nápaditý druh, který je však zároveň jedním z nejdravějších a nejničivějších. Darwin ukázal, že lidé jsou jako ostatní zvířata. Humanisté tvrdí, že nejsou. Trvají na tom, že za použití všech znalostí dokáže lidstvo ovládnout své prostředí a prosperovat jako nikdy dřív. Tímto prohlášením obnovují jeden z nejproslulejších křesťanských slibů. Totiž, že spása je přístupna každému. Humanistická víra v pokrok je jen světská verze této křesťanské víry.“

Roli člověka a lidstva vidí Gray naprosto černě, stejně jako jeho budoucnost. V jistém smyslu navazuje na Thomase Malthuse, který už počátkem 19. století uvažoval o způsobech, jakými se v přírodě udržují v rovnováze populace na jedné straně a zdroje na straně druhé. Malthus našel vyústění této nerovnováhy ve válce a hladomoru. Gray k této v podstatě sociální teorii připojuje teorii spíše biologickou.

„Před asi pětašedesáti milióny let náhle zmizeli dinosauři a tři čtvrtiny všech ostatních druhů. O příčině se debatuje, ale mnoho vědců věří, že hromadný zánik byl výsledkem srážky meteoritu se zemí. Dnes však živočišné druhy mizí rychlostí, jež záhy překročí rychlost posledního velkého zániku. Příčinou není nějaká kosmická katastrofa. Jak říká James Lovelock, Je to lidský mor. Darwinovy kostky byly pro zemi vrženy špatně upozorňuje I. O. Wilson. Šťastná volba, která přinesla lidské rase současnou moc, znamenala zničení nesčetných ostatních forem života. Když před nějakými dvanácti tisíci lety lidstvo dorazilo do Nového světa, pevnina oplývala mamuty, mastodonty, velbloudy, obrovskými lenochody a tucty podobných druhů. Většina těchto původních druhů byla vyhlazena lovem. Podle Jareda Diamonda ztratila Severní Amerika přes 70% a Jižní Amerika 80% velkých savců. Zničení původního světa není výsledkem globálního kapitalismu, industrializace, západní civilizace nebo nějaké závady v lidských emocích, je to výsledek vývojového úspěchu výjimečně dravého primáta. Během celé historie včetně pravěku šly lidský postup a ekologická devastace ruku v ruce. Je pravda, že několik tradičních národů po dlouhá období žilo v rovnováze s přírodou. Eskymáci a Křováci žili způsobem, který zanechal v přírodě jen nepatrné stopy. My se však nemůžeme k zemi chovat tak něžně. Homo rapiens - člověk násilnický se nadmíru rozmnožil. Okolo roku 1600 bylo na zeměkouli asi okolo půl miliardy obyvatel. Během devadesátých let dvacátého století vzrostla lidská populace o stejné číslo. Lidé, kterým je nyní něco přes čtyřicet (psáno r. 2002, pozn. pž.), během svého života zažili zdvojnásobení světové populace. Je přirozené, že si myslí, že tento trend může pokračovat. Přirozené, ale pokud lidé skutečně nejsou rozdílní od ostatních zvířat, mylné. Populační růst lidského druhu v posledních několika stoletích připomíná ze všeho nejvíce občasné přemnožení králíků, myší a morových krys. Stejně jako ono přemnožení je ale i lidský populační růst nutně krátkodobý. Porodnost už teď ve většině zemí klesá. Lidský druh se ve stresu chová stejně jako ostatní zvířata, neboť reaguje na nedostatek a přelidnění tím, že omezí svůj rozmnožovací pud. Lidé tedy reagují na tlak z vnějšku rovněž omezením rozmnožování. Tím se neliší od ostatních savců. Současný vrchol lidské populace může opadnout z mnoha důvodů. Kvůli změně podnebí, novým typům nemocí a jejich šíření, průvodním jevům války či klesající porodnosti nebo kombinací všech těchto a dalších neznámých faktorů. Ať už to bude cokoliv, co přinese zkázu lidstva, bude to vybočení z normy. Je-li lidský mor skutečně tak běžný, jak se zdá, pak bude křivka kolapsu zrcadlit křivku populačního růstu. To znamená, že podstatná část kolapsu nebude trvat o mnoho déle než sto let. A kolem roku 2150 by měla být populace homo sapiens v biosféře zpět na stavu, jaký byl před zamořením. Někde mezi půl miliardou a jednou miliardou. Lidstvo se chová jako každý jiný druh zamoření. Nemůže zničit zemi, ale snadno může zničit prostředí, na kterém závisí jeho život.

Komu by se mohlo zdát, že Gray patří k zeleným filosofům, enviromentalistům, filosofům přežití, toho vyvede z omylu sám Gray svou úvahou o moci technologií. V tomto směru se také Gray pouští nejdále na přímou cestu do světa pojmů a hodnot soudobé politiky.

Lidstvo neexistuje. Jsou jen jednotlivci hnaní rozpornými potřebami a iluzemi, náchylní k slabosti vůle a chybnému úsudku. V současné době je na zemi téměř dvě stě svrchovaných států. Většina z nich je nestabilních, kolísajících mezi slabou demokracií a slabou tyranií. Celé oblasti světa, podstatná část Afriky, Jižní Asie, Rusko, Balkán, Kavkaz a části Jižní Ameriky jsou posety rozleptanými nebo zhroucenými státy. Světové mocnosti - Spojené státy, Čína a Japonsko zároveň nepřipustí jakékoliv zásadní omezení své svrchovanosti. Žárlivě střeží svou svobodu jednání. Už jen proto, že byly v minulosti nepřáteli, a vědí, že se jimi mohou v budoucnosti znovu stát. Množství svrchovaných států však není to, co činí technologie neovladatelnými, jsou to technologie samotné. Schopnost sestrojit nové viry jako zbraně hromadného ničení nevyžaduje mimořádné finanční či výrobní prostředky ani speciální zařízení. Nové technologie zbraní hromadného ničení jsou laciné a znalost nutná k sestrojení takových zbraní je zadarmo. Nelze zabránit, aby byly čím dál tím dostupnější. Kontrolu nad technologiemi si nelze vynutit. Genetická úprava zemědělských plodin, zvířat nebo lidí, může být v některých zemích zakázána, ale v jiných bude pokračovat. Světové mocnosti se mohou zavázat, že genetické inženýrství bude používáno toliko v pozitivním smyslu, ale jeho využití i pro válečné účely je jen otázkou času. Snad bude možné zabránit nukleární způsobilosti nejstabilnějších států světa, ale jak zařídit, aby se biologické zbraně nedostaly do rukou sil, které žádná vláda nekontroluje? Jedna věc je v tomto století jistá. To, že lidstvo použije moc propůjčenou novými technologiemi k páchání brutálních zločinů proti sobě samému. Jestliže bude možné klonovat lidské bytosti, budou se pěstovat vojáci, u nichž budou normální lidské city buď zakrnělé, nebo vůbec nepřítomné. Genetické inženýrství snad umožní vymýcení odvěkých nemocí, zároveň je však pravděpodobné, že je tato technologie předurčená pro budoucí genocidy. Nic není tak otřepané, jako nářek, že náš morální vývoj nedrží krok s vědeckými znalostmi. Kdybychom byli inteligentnější nebo morálnější, mohli bychom využívat technologie jen k pozitivním účelům. Tvrdíme, že chyba není v našich nástrojích, ale v nás. V jistém smyslu je to pravda. Technický pokrok zanechává nevyřešený pouze jediný problém. Nepevnost lidské povahy. A tento problém je naneštěstí neřešitelný.

A definitivní tečku za ortelem nad zeleným humanismem poskytuje John Gray jen o pár stránek dále.

Zelení myslitelé, ti, kteří jsou přesvědčeni o nutnosti ochrany přírody, chápou, že lidé nikdy nedokážou ovládnout zemi. Přesto však při svém zápase proti technologiím ve skutečnosti obnovují iluzi, že ze světa lze udělat nástroj pro potřeby lidí. Ať už říkají cokoliv, většina z nich nabízí další verzi humanismu, nikoliv jeho alternativu. Humanismus je doktrína o spasení, víra, že lidstvo se dokáže chopit svého osudu. Pro zelené se stala ideálem. Podle nich se lidstvo vyvine v moudrého správce pozemských zdrojů, ale pro ty, jejichž naděje se nesoustředí na vlastní živočišný druh, musí být představa, že lidstvo svou činností dokáže spasit sebe nebo planetu, absurdní. Vědí, že konečný výsledek nespočívá v lidských rukách. Lidstvo se chová tak, jak se chová, ne kvůli víře, že může uspět, ale kvůli starobylému instinktu. Lidskou masu neřídí občasné morální pocity a ještě méně vlastní zájem. Řídí ji okamžité potřeby. Zdá se, že lidstvu je souzeno, aby zničilo rovnováhu života na zemi a tak se stalo nástrojem vlastní zkázy. Co může být beznadějnějšího, než dát tuto planetu do opatrování tomuto mimořádně ničivému druhu živočicha. To, o čem sní milovníci země, není chvíle, kdy se stanou moudrými správci planety, nýbrž doba, kdy na lidech přestane záležet.

Jednu věc je třeba myšlenkám Johna Graye uznat: snaží se měřit všem stejně, bez nějaké jednostranné předpojatosti. Rozhodne-li se tedy vystavit drtivé kritice fanatismus, zaslepenost, fundamentalismus, pak nachází jejich stopy úplně stejně ve sféře náboženské i vědecké. Je asi zbytečné dodávat, že přátele v obou společenstvích to Grayovi nepřidává. Z jeho textů je však patrné, že to je to poslední, co by jej dokázalo umlčet. Náboženští fundamentalisté spatřují v moci vědy hlavní příčinu moderního rozčarování. Věda předčila náboženství jako hlavní pramen autority, avšak za cenu toho, že se lidský život stal nahodilým a bezvýznamným. Jestliže má mít náš život vůbec nějaký smysl, je nutno svrhnout vládu vědy a znovu nastolit víru. Ale vědu nelze z našeho života vykořenit jen silou vůle. Její moc plyne z technologií, jejichž moc mění způsob našeho života bez ohledu na to, jestli chceme nebo nechceme.

Náboženští fundamentalisté si myslí, že mají lék na moderní způsob světa, ale ve skutečnosti jsou sami symptomy nemoci, kterou zdánlivě léčí. Doufají, že by mohli obnovit bezpodmínečnou víru tradičních kultur, ale to je jen moderní fantazie. My nemůžeme věřit, jak se nám zachce. Naše přesvědčení jsou stopy zanechané našimi životy, jež jsme si nezvolili. Světový názor se nedá vykouzlit, kdykoliv se nám zachce. Tradiční způsoby života, jakmile jednou zmizí, už nelze zachránit. Ať vymyslíme místo nich cokoliv, přidá se to pouze k všeobecnému proudu novinek. Lidé, jejichž život je propleten s vědou, se nemohou vrátit k předvědeckému pohledu na svět, ať si to přejí sebevíc. Vědecký fundamentalismus tvrdí, že věda je nezaujaté hledání pravdy. Představovat ale vědu v tomto světle, znamená nebrat v úvahu lidské potřeby, kterým věda slouží. Upřímně řečeno, věda má dvě hlavní role. Poskytuje naději a vykonává cenzuru. Jen věda dnes podporuje mýtus pokroku. Jestliže lidé lpí na naději v pokrok, není to ani tak z opravdové víry, jako spíš ze strachu co by se stalo, kdyby se této naděje vzdali. Politické programy dvacátého století ztroskotaly nebo se jim podařilo daleko méně, než naslibovaly. Zároveň je vědecký pokrok každodenní zážitek, prožívaný kdykoliv si koupíme nový elektronický přístroj nebo začneme používat novu léčebnou drogu. Věda nám dává takový pocit pokroku jaký nám etický a politický život dát nemůže. Mimoto jedině věda je schopna umlčet heretiky. Dnes je to jediná instituce, která může uplatňovat nárok na autoritu. Tak jako kdysi církev, je dnes věda schopna zničit nebo odsunout na okraj společnosti nezávislé myslitele. Vzpomeňte si, jak ortodoxní medicína reagovala na Freuda nebo ortodoxní darwinisté na Lovelocka. Věda ve skutečnosti neposkytuje žádný pevný zafixovaný obraz věcí, ale tím, že cenzuruje myslitele, kteří se příliš odchýlili od ortodoxního názoru platného v současné době, zachovává povzbuzující iluzi o jediném zavedeném světovém názoru. Z hlediska každého, kdo si cení svobody myšlení, to může být dost nešťastná věc, ale je to nepochybně hlavní příčina přitažlivosti vědy. Věda je pro nás útočištěm před nejistotou, neboť slibuje a do určité míry i přináší osvobození od myšlení, zatímco církve se staly útočištěm pochybností.

Tradiční, a dost možná i jediná opravdu podstatná otázka filosofů všech dob se týká pojmu pravdy, potažmo víry v pravdu, možnost její existence. Pohleďme, co k tomu dodává John Gray.

Humanisté věří, že znalost pravdy osvobozuje, a zároveň s tímto tvrzením si představují, že jsou tedy moudřejší, než myslitelé předchozích dob. Ve skutečnosti jsou však v sevření zapomenutého náboženství. Moderní víra v pravdu je pozůstatkem starého kréda. Sokrates založil evropské myšlení na víře, že pravda nás osvobozuje. Sokrates byl schopen věřit, že sebezpytovný život je nejlepší, protože soudil, že pravdivé a dobré jedno jsou. Za viditelným světem existuje neměnná skutečnost, která je dokonalá. Žít život bez sebezpytování znamená honit se za iluzemi. Takoví lidé tráví život hledáním radovánek nebo prcháním před bolestí, která stejně jednou musí zmizet. Skutečné naplnění spočívá ve věcech neměnných. Sebezpytovný život je nejlepší, protože nás vede k věcnosti. K tomu, abychom odmítli tuto Sokratovskou víru, není ani nutné pochybovat o existenci pravdy. Lidské vědění a lidská pohoda jsou dvě různé věci, mezi nimiž neexistuje předurčená harmonie. Může být, že život ve zpytování sebe sama nestojí za to. Sokratova víra v sebezpytování mohla být docela dobře stopou archaického náboženství. Ze zvyku slýchal a poslouchal vnitřní hlas, který věděl víc než on sám. Říkal mu jednoduše hlas Boží. Sokratovi radil Daimonion - vnitřní orákulum, jehož radami se řídil bez odmluvy, i když nakonec vedly až k jeho smrti. Sokratovým odkazem bylo připoutat hledání pravdy k mystickému hledání dobra. Přesto si však Sokrates ani žádný jiný myslitel nepředstavovali, že pravda by mohla učinit lidstvo svobodným. Naproti tomu u současných humanistů splynula řecká víra, že nás pravda osvobozuje, s jedním z nejpochybnějších křesťanských odkazů. Totiž s vírou, že svoboda patří všem. Moderní humanismus je víra, že lidstvo se může skrze vědu dopracovat k pravdě, a tak se osvobodit. Ale jestliže je Darwinova teorie přirozeného výběru správná, pak je to nemožné. Lidská mysl slouží evolučnímu úspěchu, ne pravdě. Uvažovat jinak znamená křísit předdarwinovský omyl, že lidé se liší od ostatních zvířat. Každopádně jen někdo podivuhodně neznalý historie by mohl věřit, že soutěž myšlenek by mohla vyústit ve vítězství pravdy. Myšlenky rozhodně soutěží jedna s druhou, ale zvítězí obvykle ti, kdo mají moc a lidskou hloupost na své straně. V boji o život řečeno básnickými slovy Jefferse, je záliba v pravdě přepychem, ne-li přímo překážkou. Pouze trpící bytosti chtějí pravdu. Člověk je jako ostatní zvířata. Chce potravu a úspěch a ženy. Nikoliv pravdu. Pouze, když mysl trýzněna vnitřním napětím si zoufá nad štěstím, pak nenávidí svou životní klec a hledá něco víc.

Některé části Grayovy knihy Slamění psi mají charakter rozsáhlých esejů, jiné jdou k podstatě sdělení a zužují se do téměř aforistických zkratek. Navzdory tomu, že Gray používá velmi čtivý jazyk a jeho myšlení má jasně čitelnou linku, nejsou jeho sdělení světu povrchními glosami. Jde o kategorické teze, s nimiž lze souhlasit, či polemizovat, ale které nelze brát na lehkou váhu. Například jeho na první pohled letmá definice postmodernismu. „Postmodernisté nám sdělují, že příroda neexistuje. Že je to jen pomíjivý námi zkonstruovaný svět. Jakákoliv zmínka o lidské povaze je oddalována jako dogmatická a reakční. Odložme tato konečná absolutna, říkají postmodernisté, a přiznejme si, že svět je takový, jaký si ho uděláme.

Postmodernisté předvádějí svůj relativismus jako nadřazený druh pokory. Skromné připuštění, že si můžeme dělat nárok na pravdu. Ve skutečnosti je postmoderní popření pravdy tím nejhorším druhem arogance. Když postmodernisté popírají, že by přírodní svět mohl existovat nezávisle na našich představách o něm, odmítají tak jakékoliv omezení lidských ambicí. Tím, že učiní lidskou víru konečným rozhodčím skutečnosti, hlásají v podstatě, že neexistuje nic, co by se neodráželo v lidském vědomí. Myšlenka, že pravda neexistuje, je možná módní, ale není nová. Před dvěma a půl tisíciletími Protagoras, první z řeckých sofistů prohlásil: Člověk je měřítkem všech věcí. Lidstvo rozhodne, co je skutečné a co není. Postmodernismus je jen poslední móda v antropocentrismu.

Jedním z nejčastěji, a také nejhloupěji užívaných slov, a to neplatí zdaleka jen pro naši současnost, je slovo morálka. Nuže, nechť na to téma promluví v několika sentencích John Gray:

Pojem morálky jako souboru zákonů má biblické kořeny. Ve Starém zákoně dobrý život znamená žít podle Boží vůle. Ale není tam nic, co by říkalo, že by zákony dané Židům měly všeobecnou platnost. Názor, že Boží zákony platí stejně pro všechny, je křesťanský vynález. Universální dosah křesťanství se běžně považuje za pokrok oproti judaismu. Ve skutečnosti je to krok zpět. Platí-li jediný zákon pro všechny, pak každý způsob života, kromě jediného, musí být hříšný. Mluvit o etice jako o zákonech má smysl pouze tehdy, jestliže ve Starém zákoně jde o specifický způsob života, který se tím kodifikuje. Ale jaký smysl má pojem zákonů, které platí pro všechny? Není tento pojem morálky jen ošklivá pověra?

Pocit viny může dodat jinak nezajímavým neřestem na pikantnosti. Nepochybně jsou tací, kteří se obrátili ke křesťanství, protože hledají vzrušení, které jim pouhá rozkoš nemůže dát. Vzpomeňme na Grahama Greena, který využíval pocitu hříchu, který získal obrácením ke katolicismu, jako afrodisiaka. Morálka z nás stěží udělala lepší lidi, ale rozhodně obohatila naše neřesti. Lidé, kteří žijí na sklonku vlády křesťanství, si odříkají potěšení viny. Červenají se, když používají vlastní neklidné svědomí k okořenění svých zvětralých rozkoší. Následkem toho jim výrazně chybí radost ze života. Pro toho kdo byl jednou křesťanem, může být rozkoš intenzivní jedině tehdy, je-li smíšena s pocitem, že člověk jedná nemorálně.

Člověku se daří v podmínkách, které morálka odsuzuje. Mír a blahobyt jedné generace stojí na nespravedlnostech generací předchozích. Křehký jemnocit liberálních společností je plodem válek a bezohledné nadvlády. Totéž platí o jednotlivcích. Laskavost vzkvétá v chráněných životech. Instinktivní důvěra v druhé je málokdy silná v lidech, kteří museli zápasit s nepřízní osudu. Vlastnosti, o nichž tvrdíme, že jsou hodnotami nad všechny ostatní, normální život nevydrží. Naštěstí si jich nevážíme zdaleka tolik, jak prohlašujeme. Značná část toho, co obdivujeme, pochází od věcí, které hodnotíme jako zlé a špatné. A totéž platí o morálce samotné. Machiavelliho stěžejní dílo Vladař bylo pro hlásání nemorálnosti dlouho odsuzováno. Machiavelli tvrdil, že kdokoliv se v zápase o moc snaží být čestný, dopadne rozhodně špatně. K získání a udržení moci je třeba smělosti a talentu pro přetvářku. Machiavelliho učení je skandální i dnes kdy chce být vladařem každý. Hobbesův Leviathan byl napadán kvůli poznámce, že ve válce jsou násilí a podvod ctnostmi. Z Bajky o včelách Bernarda de Mandeville plyne poučení, že blahobyt je poháněn neřestmi, nenasytností, marnivostí a závistí. Jestliže mají Nietzscheovy myšlenky stále ještě schopnost šokovat, je to proto, že ukázal, jak některé z nejvíce obdivovaných ctností jsou motivovány vlastnostmi, které nejvíce odsuzujeme. Například krutostí a záštiplností. Tito spisovatelé otevřeně vyslovili zakázanou pravdu. Nejen, že příjemný život má velice málo společného s morálkou, ale daří se mu jedině na základě nemravnosti. Morální filosofové se této pravdě vždy vyhýbali. Aristoteles začal tím, že předložil svou doktrínu středu, která praví, že ctnosti přibývají a ubývají společně. Statečnost a prozíravost, spravedlnost a soucit jsou v nejlepším člověku všechny vysoce vyvinuty. Nezapomínejme, že Aristoteles mluví toliko o mužích. Avšak, jak si mohl povšimnout i Aristoteles, ctnosti spolu mohou soupeřit. Nekompromisní smysl pro spravedlnost může vytlačit soucit, a co hůř, ctnost může záviset na neřesti, statečnost jde často ruku v ruce s určitou bezohledností. Pokud jde o ctnost a neřest, lidské bytosti nejsou všechny stejné. Morální filosofie je do značné míry odvětvím fikce, ale přesto se ještě nenašel filosof, který by napsal velké literární dílo. Tento fakt by nás neměl překvapovat. Filosofie se nezajímá o pravdu o lidském životě.

Jakkoli se může Grayův myšlenkový svět cynický, pesimistický a beznadějný, a jakkoli Gray sám by se jistě ohradil, kdyby jej někdo nařkl z antropocentrismu, zůstává ve středu jeho úvah stále člověk, v interakci se světem, přírodou, vesmírem. Jako by tím, že demaskuje falešný humanismus, udělal pro člověka a lidstvo vlastně možná větší sebeočistnou službu, než si předsevzal.

Podle humanistů země se svým obrovským bohatstvím ekosystémů a živých forem neměla žádnou hodnotu, dokud se na scéně neobjevili lidé. Hodnota je podle nich jen stínem vrhaným lidským přáním nebo volbou. Jen lidské bytosti mají nějakou skutečnou hodnotu. Křesťanům se dá kult individuality odpustit, pro ně všechno hodnotné ve světě vychází z božské bytosti, k jejímuž obrazu je člověk stvořen. Ale jakmile upustíme od křesťanské domýšlivosti, samotný pojem bytosti začne být podezřelý. Lidská bytost je někdo, kdo věří, že je tvůrcem svého vlastního života prostřednictvím svobodného rozhodování, ale to není způsob, jakým většina lidí kdy žila. Rovněž to není názor, jaký na sebe měli mnozí z těch, kteří prožili nejlepší životy. Považovali se protagonisté Odysey nebo Bhagavadgíty či postavy v Canterburských povídkách za bytosti? Máme si myslet, že japonským středověkým válečníkům bušidó, princům a minstrelům středověké Evropy, renesančním kurtizánám a mongolským kočovníkům něco chybělo, protože jejich životy nebyly v souladu s moderním ideálem osobní samostatnosti? Být lidskou bytostí není pro lidství podstatné. Je to, jak naznačují světové dějiny, pouze jedna z jeho masek. Lidské bytosti jsou jen lidé, kteří si nasadili masku předávanou v Evropě po nějakou dobu z generace na generaci a spletli si ji s vlastní tváří.

Téměř všechny filosofie, většina náboženství a značná část vědy svědčí o zoufalé, neutuchající snaze o spásu lidstva. Odvrátíme-li se od solicismu, budeme se o osud lidského zvířete starat méně. Zdravé tělo a zdravý rozum nespočívají v introvertní lásce k lidským věcem, ale k obrácení se k tomu, co Robinson Jeffers v básni Meditace o spasitelích nazývá: pobřeží na protější straně lidstva. Homo – rapiens je jen jedním z mnoha živočišných druhů a není nezbytně hoden zachování. Dříve či později bude vyhuben. Až zmizí, země se zotaví. Dlouho poté, co poslední stopy po lidském zvířeti zmizí, mnohé z druhů, které člověk usiloval zničit, tu stále budou zároveň s jinými, které ještě přijdou. Země na lidstvo zapomene. Hra života půjde dál.

Co dodat? Gray není filosofem snadné naděje, ale kdo chce, nějakou si v jeho textech najde. Možná i proto, že jak pravil jiný filosof o dvě stě let dřív, hledání pravdy má větší cenu, než pravda sama. A jak se zpívá v jedné písni: I cesta může být cíl…

(John Gray – Slamění psi. Přeložila Milena Turnerová. Praha: Dokořán 2004. ISBN:80-86569-74-8)

17. 2. 2018 10:42

Vážené a vážení,

dnešní četbu na víkend jsem věru nevybral z optimistické knihovničky. Britský filosof John Gray ve své knize Slamění psi popsal lidskou existenci pojmem homo rapiens - člověk násilnický. V těchto chvílích si uvědomuji, že dnes má pohřeb novinář Karel Slezák, novinář, kterého za pomoc druhému vyloučili ze Syndikátu novinářů a mediálně očernili, a který několik dní poté náhle zemřel.

 

Karel Slezák pomstěn? Probíhá akce. S dlouhou řadou jmen osobností

12.02.2018 7:26

K jeho úmrtí se vyjádřila v kondolenčním prohlášení řada osobností. Slezák zemřel jen několik dní poté, co došlo k incidentu mezi ním a novináři ve volebním štábu Miloše Zemana v Top Hotelu Praha.

 
Karel Slezák pomstěn? Probíhá akce. S dlouhou řadou jmen osobností

Foto: Screen: Youtube
Popisek: Karel Slezák a Milan Rokytka.

„Novináři ze Seznam TV se snažili dostat do soukromých prostor, kam neměli přístup, právě ve chvíli, kdy tam jeden z hostů, pan Milan Rokytka, měl zdravotní potíže. Novináři nejenže nezavolali záchranku, ale ještě ve snaze ulovit bulvární snímky překročili meze nejen soukromého prostoru, ale především profesionální etiky,“ podotýkají osobnosti v kondolenčním prohlášení. „Z místnosti pak byli vykázáni několika jinými návštěvníky, kteří se pokoušeli podat první pomoc kolegovi v nouzi. Jeden z těch, kdo vykázal novináře ze salonku, byl pan ing. Karel Slezák, taktéž novinář, člen Syndikátu novinářů. Tato organizace nejenže nezasáhla proti neetickému jednání bulvárních reportérů v okamžiku zdravotního ohrožení člověka, ale vzápětí ‚potrestala‘ ing. Slezáka vyloučením ze svých řad. Tato série nešťastných událostí vyústila v náhlé úmrtí pana ing. Karla Slezáka,“ dodávají podepsaní, kteří se v prohlášení pohoršují nad tím, že slušnost, morálku a elementární humanitu v naší společnosti vystřídal mediální a politicko-mocenský zákon džungle.

Text petice  ZDE

„My, níže podepsaní, vyjadřujeme upřímnou soustrast rodině zesnulého kolegy novináře ing. Karla Slezáka. Jeho jednání při událos

tech v hotelu TOP 27. 1. 2018 chápeme jako snahu pomoci jinému kolegovi ve zdravotním ohrožení, což patří k elementárním etickým parametrům nejen výkonu novinářské profese, ale obecně lidského chování a jednání. Fakt, že se někteří jiní novináři snažili z celé události vytěžit jen bulvární zpravodajství bez ohledu na humanitární kontext, naopak považujeme za nemravný a porušující všechny novinářské kodexy a pravidla. To, že pana ing. Karla Slezáka za jeho snahu pomoci kolegovi vyloučil ze svých řad Syndikát novinářů, je zcela nepochopitelné a tuto organizaci naprosto zahanbující. Nemůžeme nikoho vinit z toho, že pan ing. Karel Slezák již není mezi námi, ale uvedené okolnosti svědčí o tom, že v naší společnosti nepanuje shoda, mravnost a humanita, ale jen zápas o vliv a moc za každou cenu. To je smutný výsledek bezmála třiceti let vývoje demokracie v naší zemi,“ uvádí se v textu, pod nějž se podepsali například politolog Zdeněk Zbořil, publicista Jaroslav Bašta, sociolog Jan Keller, bezpečnostní analytik Jan Schneider či ekonom Radim Valenčík.

Nechybí ani podpis spisovatelky Lenky Procházkové, dokumentaristy Václava Dvořáka, novináře Petra Žantovského, publicisty Petra Hájka či  spisovatele Benjamina Kurase a zpěvačky Zuzany Stirské.

 

Tak když se koukám kolem sebe, jak na všech frontách vítězí agresivita a egoismus, jak se vytahují ze šuplíků hesla třídního boje, jak se nálepkují "nepřátelé" a sestavují jejich seznamy, nějak mi přijde mnoho z toho Grayova textu až nemile aktuálně. Pokud si chcete taky "nastavit zrcadlo", jak se říkalo, můžete to učinit spolu s Johnem Grayem zde:

 

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Petr-Zantovsky-Jak-jsem-potkal-knihy-10-dil-Slameni-psi-524209?nocache=1

12. 2. 2018 16:59

 

 Kaple v Arcibiskupském paláci v Praze, kde je umístěna vzácná socha paní Marie Fátimské, dar od kardinála Berana
Kaple v Arcibiskupském paláci v Praze, kde je umístěna vzácná socha paní Marie Fátimské, dar od kardinála Berana Snímek Ivana Haslingerová Fragmenty
 

Při poslechu zpráv či čtení tisku se musí každý soudný člověk zamyslet nad tím, jak hrůzostrašný morální úpadek lidstva nastává. A to nejen v naší zemi, ale po celém světě. Zatímco ještě před desítkami let stačila jedna vražda Anežky Hrůzové k tomu, aby se jí zabývala nejen celá veřejnost, ale i sám prezident Masaryk, dnes nám televizní obrazovka zprostředkovává popravy nevinných lidí muslimskými "vojáky" v přímém přenosu a žádný politik či intelektuál neprotestuje, naopak se nebohých vojáčků zejména intelektuálové zastávají, že za jejich chování může náš rozmařilý bohatý svět. Bruselští pomatení multikulturalisté jim v rámci zákonu o pozitivní diskriminaci nabízejí dokonce pomoc a útočiště i přesto, že tito chudáci vraždí bestiálním způsobem desítky nevinných lidí. Tento zvrácený pohled na svět snad nebyl ani v biblické Sodomě tak hrozivý. Miliony muslimů se valí na pozvání německé kancléřky Merkelové do Evropy a nikdo kromě maďarského prezidenta Orbána nemá sílu se této pomatené paní postavit a říci: "Tak už dost! To Vám nestačí ty hromady mrtvých, kteří umírají kvůli Vám?!" A nejtragičtější je, že tento morální rozklad začíná již napadat zevnitř dokonce i jedinou sílu, v níž bylo ještě za vzdělaného papeže Benedikta XVI. možno doufat, katolickou církev. Ten před výše popsaným rozkladem světa varoval, dokonce zveřejnil 60 let ve Vatikánském archivu ukryté  tzv. Fátimské proroctví. Bohužel byl odejit do ústraní a na jeho místo si západní kardinálové zvolili jednoduchého a nic nechápajícího papeže, který naopak nabádá k pomoci těmto životunebezpečným lidem v obsazování evropského kontinetu.

Není proto divu, že se v zemi zdevastované komunistickým atheismem občané začínají obracet o pomoc k jediné autoritě, které nevládne ani Merkelová z Bruselu, ani František z Vatikánu ani Halík z ČR - k Bohu. Že ho prosí, aby udělal zázrak a vrátil zase do zbloudilého světa po tisíciletí platné pořádky, aby nebyla zbytečně prolévána krev, Syřané a další muslimové se mohli vrátit z Evropy zpátky do svých zemí a abychom mohli ve své vlasti v klidu žít bez hrozeb, že se nevrátíme ve zdraví domu, ale zavraždí nás teroristé. Arcibiskupství pražské v tomto roce pořádá každého třináctého dne v měsíci Modlitbu  k Panně Marii Fátimské, aby jejich opřání vyslyšela. Modlitba se koná každého třináctého dne v měsíci v památné Arcibiskupské kapli v Arcibiskupském paláci na Pražském hradě od 14:15 hodin u příležitosti jejího zjevení se před sto lety  13. května 1917 poblíž portugalské vesnice Fátimy.

Seastra Dominika, která modlitbu k Panně Marii Fátimské vede
 
Sestra Dominika, která modlitbu k Panně Marii Fátimské vede 
 

Modlitba se koná ve starobylé kapli Arcibiskupského paláce před sochou Panny Marie Fátimské, kterou na přímluvu kardinála  Berana dostalo Arcibiskupství pražské při 50. výročí jejího zjevení ve Fátimě. Pan arcibiskup Beran navštívil Fátimu v roce 1967. Letos u příležitosti 100. výročí zjevení Panny Marie ve Fátimě při růžencové motlitbě pamatují věřící na pana kardinála Berana a na jeho proces beatifikace. Přestože se kvůli zločinnému a zavrženíhodnému komunistickému režimu nemohl vrátit do vlasti, ve Vatikáně byl tak vysoce vážen, že na žádost sv. otce Jana Pavla II. spočívá jako jediný z kardinálů ve hrobce papežů v blízkosti sv. Petra ve Svatopetrském chrámu ve Vatikánu.

Sestra Dominika z Arcibiskupství pražského (obrázek nahoře), která  s požehnáním J. Em.  Dominika kardinála Duky, OP, arcibiskupa pražského  a primase českého modlitbu vede, je přesvědčena, že duch kardinála Berana je při modlitbách s věřícími a v atmosféře této kaple, z níž dýchají staletí. Lze tomu věřit. Je to nezpomenutelný zážitek.

Proč se modlíme právě k Panně Marii Fátimské

Protože její zjevení ve Fátimě je působivé tím, že všechno, co Panna Maria Fátimská prorokovala v prvních dvou sděleních lidstvu, se splnilo do posledního detailu. Za pontifikátu Pia XI. skutečně vypukla druhá světová válka a 11. března 1938 započala 2. světová válka připojením Rakouska k Německé říši. Třetí proroctví Panny Marie Fátimské je natolik hrozivé, že jeho text Kongregace pro nauku víry ve Vatikáně odtajnila až v roce 2000. Nejedná se v něm ani tak o předpověď konkrétních válečných katastrof, ale především o hrůzostrašný morální úpadek světa, o úpadek, který zasáhne  i samotnou katolickou církev zevnitř. O úpadek jaký tady nikdy nebyl od časů Sodomy a Gomory či od časů potopy a který způsobí smrt posledního papeže. Svatý otec ve zjevení procházel velkým polorozbořeným městem, rozechvělý, s kolísavým krokem, zkroušený bolestí a trýzní se modlil za duše mrtvol, které na cestě potkával; když došel na vrchol hory a padl na kolena u paty velkého kříže, byl zabit skupinou vojáků, kteří na něho vystřelili několik ran z pušek, několik šípů. Stejně tak zemřeli jeden za druhým biskupové, kněží, řeholníci, řeholnice a různé světské osoby, které ho provázeli. Podrobně viz níže. Zde to uvádím s předstihem na vysvětlenou, proč se věřící modlí k Panně Marii Fátimské, aby nás od této tragédie zachránila. Aby současné dění ve světě a v Evropě nezničilo naši křesťanskou kulturu, naši zemi a církev svatou. 

Kaple v Arcibiskupském paláci v Praze

Kaple v Arcibiskupském paláci v Praze, snímek Ivana Haslingerová Fragmenty

Proč bylo právě toto zjevení Panny Marie ve Fátimě prohlášeno za zázrak a Fátima se stala po Guadalupe a Lurdech třetím největším poutním místem světa 

Fátimskému zjevení Božího milosrdenství lze namítnout, že Boží zjevení, tedy to, co Bůh zjevil člověku ve Starém a Novém Zákoně, vyvrcholilo v osobě Ježíše Krista a skončilo smrtí posledního z apoštolů, tj. sv. Jana, a že k tomuto Božímu zjevení nelze v žádném případě nic přidat, toto je jednou provždy uzavřeno. To je naprostá pravda. Neznamená to ale, že po smrti posledního z apoštolů se nebe úplně uzavřelo a že Bůh, ať už sám nebo prostřednictvím vyvolených osob, už k člověku nepromlouvá nejrůznějším Soukromými zjeveními, aby mu připomněl nejdůležitější věci obsažené v Božím sdělení. Na tato Soukromá zjevení musíme být ale velmi opatrní, neboť mohou vznikat pod psychickými poruchami různých vizionářů. Církev většinu z nich proto neuznává. Jednou z výjimek ze všech zjevení Panny Marie je kromě Zjevení Božího srdce  v mexickém Guadalupe a Lurdského zjevení ještě Fátimské zjevení Božího milosrdenství  podepřené velkým slunečním nevysvětlitelným úkazem. 

Velmi zjednodušeně řečeno, Panna Marie tam varovala před třemi neštěstími, které postihnou lidstvo, pokud neuposlechnou zprávu od Boha. Všechno, co prorokovala v prvních dvou sděleních, se splnilo do posledního detailu. Za pontifikátu Pia XI. skutečně vypukla druhá světová válka. V únoru se objevila na obloze tajemná záře a 11. března 1938 započala 2. světová válka připojením Rakouska k Německé říši. Krom toho Panna Marie prohlásila, že jestli ani po té lidé neuposlechnou jejího varování,"Rusko své omyly ve světě ještě rozšíří, vyvolá nové války a pronásledování církve, mnohé národy budou zničeny, dobří budou mučeni a Svatý Otec bude mnoho trpět." A po válce nastoupil Stalin, komunismus a byl spáchán atentát na papeže Karla Wojtylu. Proto je obtížné i pro zapřísáhlé atheisty se těmto předpovědím vysmívat. A třetí sdělení (viz dále) je ještě horší, proto leželo 60 let v trezorech Vatikánu a odtajnil ho až odvážný papež Benedikt VI., kterého to, řečeno světsky, stálo místo. I komunistickým atheismem poznamenaná veřejnost by měla proto být informována o tom, co se před sto lety ve Fátimně stalo, aby si mohla učinit svůj názor na tuto věc a snažila se vyvarovat chování, které by mohlo vést k přivolání nejen třetí světové války, ale ještě horším hrůzám.

Letos to bude sto let od této nevysvětlitelné události, a proto jí katolická církev, zejména v tak napjaté atmosféře způsobené stěhováním se milionů muslimů do křesťanské Evropy, věnuje mimořádnou pozornost. Veřejnost by se měla snažit pochopit, proč církev bere toto třetí proroctví Panny Marie vážně a proč tři papežové včetně celým světem uznávaného blahoslaveného Jana Pavla II. byli osobně v portugalské Fátimě vzdát úctu Panně Marii a prosit ji za to, aby se již neopakovaly strašlivé krvavé války a svět se vrátil ke svým křesťanským kořenům.

Abychom Fátimský příběh mohli pochopit, musíme nejdříve všechny události zasadit do doby, kdy se vše stalo 

Do doby, kdy se Evropa začínala zříkat víry v Boha. Fatimský příběh se odehrává v době, kdy již před tím ve Francii vypukla krvavá revoluce, která znamenala genocidu katolického náboženství a tajná organizace svobodných zednářů se pokoušela od té doby nastolit všude protikřesťanský režim. V Portugalsku  byla v roce 1910 svržena rovněž monarchie jako ve Francii, král Manuel II. musel uprchnout do zahraničí a země se stala republikou, v níž do r. 1915 vládl krvavý teror proti duchovenstvu.  Lůza byla poštvána, aby plenila kostely, kláštery a vraždila kněze. Zavraždila jich kolem 200, všechny řeholní řády byly zrušeny, církevní školy zavřeny, katolický tisk zakázán, rozpuštěny církevní spolky a organizace. V roce 1917 probíhala ještě k této národní tragédii již 3. rokem strašlivá 1. světová válka.
 
 A právě v této bezútěšné atmosféře se třem malým pasáčkům z vesnice Aljustrel nedaleko Fátimy - desetileté Lucii Santosové a sedmileté Hyacintě a šestiletému Františkovi Martovým - zjevila Panna Maria. Děti hnaly ovce dolinou mezi Aljustrelem a sousední vesnicí Fátimou. V roce 1916, právě když Portugalsko vstoupilo na straně Francie a Anglie do války , se jim dle jejich sdělení ukázal anděl, který je naučil modlitbě: „Bože obětuji ti tělo a krev, duši i Božství našeho Pána Ježíše Krista na smír za hříchy naše i celého světa.“ 
 
Papež Benedikt XV. požadoval 13. května 1917 konec krvavé 1. světové války. Nikdo z politiků, kromě rakousko-uherského císaře bl. Karla Habsburského, na jeho prosby nereagoval. A v tento den, 13. května 2017 se dětem na pastvě zjevila krásná paní, která jim řekla, že přichází z nebe a že jim řekne své jméno 13. října 2017, pokud budou chodit poctivě každého 13. dne v měsíci na toto místo. Lúcia popisovala zjevení Panny Marie jako „jasnější než slunce, vyzařující paprsky světla jasnější a silnější než křišťálový pohár naplněný jiskřivou vodou, kterým pronikají palčivé sluneční paprsky“. Hyacinta o tom vyprávěla doma a rodiče šli na faru, kde místní farář varoval, že může jít i o mámení zlého ducha. Nicméně děti pásly ovce na stejném místě i nadále a 13. června jim Panna Maria sdělila jejich životní osudy s vizí pekla, které Lúcia vylíčila ve třetím sešitě svých pamětí, sepsaných v roce 1942 jako řádová sestra, takto: „Naše Paní nám ukázala obrovské ohnivé moře, jakoby pod zemí. Do ohně byli ponořeni démoni a duše v lidské podobě jako průsvitné žhavé uhlíky, černé nebo lesklé jako bronz, tonoucí v ohni, vyzdvihované do vzduchu plameny vyvrhovanými z vnitřku ohně spolu s velkými mračny kouře a vzápětí padající ze všech stran nazpět jako lehoučké jiskry v obrovském požáru, uprostřed křiku a zoufalého bolestného úpění, které nás naplňovalo hrůzou, až jsme se třásli strachem. Démony bylo možno rozeznat podle jejich hrozného vzezření podobného odporným neznámým zvířatům, černým a průhledným. Toto vidění trvalo pouze okamžik. Jak jsme byli v té chvíli vděčni naší laskavé nebeské Matce, která nás na to připravila svým slibem v prvním zjevení, že nás vezme do nebe. Jinak myslím, že bychom strachem a hrůzou museli zemřít.“ 
 
Dne 13. července prozradila Panna Maria dětem  druhé tajemství - jak zachránit duše před peklem tím, že obrátí svět k pravé katolické víře a Kristově Církvi a řekla jim, že pokud se to nepovede, nastane velké neštěstí: „Viděli jste peklo, do kterého se dostávají ubohé duše. Aby se zachránily, chce Bůh zavést ve světě pobožnost k mému Neposkvrněnému Srdci. Jestli se udělá, co vám ukážu, budou mnohé duše zachráněny a svět se dočká míru. Válka se blíží ke konci, ale jestli lidé nepřestanou urážet Pána Boha, neuplyne dlouhá doba a začne nová válka, ještě strašnější než tato. To se stane za pontifikátu Pia XI. Když jednou v noci uvidíte neznámé světlo, vězte, že je to Boží znamení, a že se blíží potrestání světa za mnohé zločiny: Válka, hlad, pronásledování církve a Svatého Otce. Aby se tomu zabránilo, chci vás poprosit, aby Rusko bylo zasvěceno mému Neposkvrněnému Srdci, a aby bylo zavedeno smírné svaté přijímání na první sobotu v měsíci. Budou-li mé prosby splněny, Rusko se obrátí a nastane mír." Jestli lidé neuposlechnou jejího varování, "Rusko své omyly ve světě ještě rozšíří, vyvolá nové války a pronásledování církve, mnohé národy budou zničeny, dobří budou mučeni a Svatý Otec bude mnoho trpět. Nakonec, ale bude mé Neposkvrněné srdce triumfovat. Svatý Otec mi zasvětí Rusko, které se obrátí, a daruji světu období míru a pokoje, přičemž Portugalsko si zachová pravou víru.“

Zveřejnění třetího tajemství církev šedesát let odkládala

Jeho text Kongregace pro nauku víry odtajnila církev až v roce 2000. Pod dokumentem je podepsán tehdejší prefekt kongregace, kardinál později velice vzdělaný papež Joseph Ratzinger. Lucie Santosová, která se stala řeholnicí, o třetím přání Panny Marie podala zprávu: „Po dvou částech, které jsem již vyložila, jsme uviděli po levici Naší Paní, trochu výše anděla s ohnivým mečem v levé ruce; jiskřil a vyšlehovaly z něho plameny, které jako by měly zapálit svět; avšak vyhasínaly, jakmile se dotkly záře, která vycházela z pravé ruky Naší Paní směrem k němu. Anděl ukázal pravou rukou na zem a silným hlasem řekl: Pokání! Pokání! Pokání! V oslnivém světle, kterým je Bůh, jsme viděli podobně, jako když se lidé vidí v zrcadle, kolem kterého procházejí, bíle oblečeného biskupa - vytušili jsme, že je to Svatý otec. Další různí biskupové, kněží, řeholníci a řeholnice vystupovali na strmou horu, na jejímž vrcholku byl velký kříž z hrubých kmenů, jako z korkového dubu s kůrou; dříve než dospěl až sem, Svatý otec procházel velkým polorozbořeným městem, rozechvělý, s kolísavým krokem, zkroušený bolestí a trýzní se modlil za duše mrtvol, které na cestě potkával; když došel na vrchol hory a padl na kolena u paty velkého kříže, byl zabit skupinou vojáků, kteří na něho vystřelili několik ran z pušek, několik šípů; stejně tak zemřeli jeden za druhým ostatní biskupové i kněží, řeholníci, řeholnice a různé světské osoby, muži i ženy různých tříd a postavení. Pod dvěma rameny kříže stáli dva andělé, každý s křišťálovou nádobou v ruce, zachycovali krev mučedníků a zalévali jí duše, které se přibližovaly k Bohu.“

Jak je vidět výše, všechno, co Panna Maria prorokovala v prvních dvou sděleních, se splnilo do posledního detailu. Za pontifikátu Pia XI. skutečně vypukla druhá světová válka. V únoru se objevila na obloze tajemná záře, něco jako polární, ale v době, kdy žádná polární záře vůbec neměla být, kdy astronomové s ní nepočítali. A 11. března 1938 započala 2. světová válka připojením Rakouska k Německé říši. Panna Maria také předpověděla, že Portugalsko bude uchráněno válečných hrůz, což se také stalo, Portugalsko nebylo nacistickým Německem ani žádnou jinou mocností obsazeno a zůstalo neutrální a svobodné. Je na každěm z nás se zamyslet nad poslední hrozbou.

Ale vraťme se do Fátimy v den zázraku 13. října 1917

Vše, co viděly děti 13. května, června a července se rozneslo mezi lidem, což nemohla zednářská moc potřebovat. Dne 11. srpna 1917 nařídila proto policie rodičům pasáčků, aby je přivedli na stanici a byly vyslechnuty. Záměr policejní moci byl, aby děti zůstaly 13. srpna ve vězení na policejní stanici, aby ten den nedošlo ke zjevení Panny Marie. Chtěli po dětech, aby buď vše odvolaly a prohlásily, že si to vymyslely, nebo jim řekly všechna tajemství od Panny Marie. Ani pod pohrůžkou, že je hodí do vařícího oleje však nic neřekly, protože jim to Panna Marie zakázala. Toto je jeden z velmi důležitých dokladů pravosti Fatimského zjevení, neboť tam, kde jsou zjevení falešná, vizionáři nakonec zaváhají a začnou se všelijak vykrucovat, nebo dávají najevo strach.  

Když je po 13. srpnu policie propustila, děti uviděly Pannu Marii 19. srpna. Matka Boží jim řekla: „Ano, já vím, co se vám stalo a proto ten zázrak, který chci udělat, aby ho všichni viděli, bude menší, nebude tak velký. Chtěla jsem, aby ten zázrak byl velký, ale bude menší, protože vám bylo ublíženo“. A další měsíc 13. září už bylo ve Fatimě hodně lidí, kteří viděli, jak slunce najednou jakoby spadlo dolů a zase se vzneslo. To byla předzvěst toho, co mělo následovat 13. října. Viděl to i sám generální vikář, který o tom později vydal svědectví.

Zednářský tisk spustil  pomlouvačnou kampaň, že je všechno podvod a že k žádnému zázraku nedojde. Nechtěně tím udělal věci samé dobrou službu, protože vyzval nevěřící obyvatelstvo, aby tam šlo: „Poznáte, jaké to bude fiasko.“ Vizionáři i jejich rodiče měli strach a děti šly na pastvu 13. října s velkým napětím. Přestože pršelo,  ze všech stran přijížděly obrovské davy. Sjelo se 70 až 100 tisíc lidí.

Konečně 13. října nastal slíbený zázrak

K zázraku nakonec skutečně došlo. Panna Maria se zjevila opět a řekla Lucii, ať vyzve všechny, aby si stáhli deštníky. Ti lidé, kteří tam šli, byli promočení  deštěm. Najednou bezprostředně potom, co se slunce vrátilo na oblohu, ucítili, že jejich oděv je úplně suchý, jako by vůbec nepršelo. Již to samo o sobě byl zázrak. Nebe se rozestoupilo  a všichni uviděli slunce, které se začalo otáčet kolem své osy a vystřelovalo paprsky různých barev. Potom najednou začalo padat dolů, napřed pomalu, potom prudce, takže lidé se lekli. Mysleli si, že přichází konec světa. I nevěřící to potvrdili, najednou začali volat: „Pane, smiluj se nade mnou, smiluj se.“ 

Reportér Avelino de Almeida z listu O Século, napsal: „Před užaslými zraky davu lidí, jejichž vzezření bylo biblické, když stáli s nepokrytými hlavami a dychtivě hleděli k nebi, se slunce chvělo, provádělo náhlé neuvěřitelné pohyby v rozporu se všemi vesmírnými zákony – podle vyjádření většiny lidí 'tančilo'.“ Oční lékař dr. Domingos Pinto Coelho popsal pro list Ordem událost takto: „Slunce, v jedné chvíli obklopené šarlatovou září, vzápětí zahalené do žluté a nachové barvy, se zdálo nesmírně rychle rotovat, chvílemi jako by se uvolnilo z oblohy a blížilo se k zemi, vyzařujíc silný žár.“ Zvláštní zpravodaj pro vydání lisabonského deníku O Dia dne 17. října 1917 napsal: „…stříbrné slunce, zahalené do závoje bledého světla, se točilo a kroužilo mezi roztrhanými mraky… Světlo přecházelo do nádherné modré barvy, jako by procházelo barevnou vitráží okna v katedrále, a dopadalo na lidi, klečící s napřaženýma rukama… lidé plakali a modlili se s nepokrytými hlavami, přítomni zázraku, na který čekali. Sekundy se zdály být hodinami, jak byly naplněné.“ Podle zpráv, které tehdy zaznamenali básník Afonso Lopes Vieira a učitelka Delfina Lopes se svými studenty a dalšími svědky ve městě Alburita, byly sluneční úkazy viditelné ze vzdálenosti až čtyřiceti kilometrů. Tři malí pasáčci kromě popisu slunečních úkazů toho dne také vyprávěli o dalších viděních, včetně Ježíše, Panny Marie a svatého Josefa žehnajícího lidem. Vědci toho dne žádný pohyb nebo jiný neobvyklý úkaz vztahující se ke slunci nezaznamenali.

Tento sluneční zázrak nemá v minulosti obdoby a navíc byl zdokumentován, protože se jej podařilo celé řadě lidí, kteří tam měli fotoaparáty, vyfotit. Existovalo kolem 1000 snímků, ovšem za zednářského režimu bylo skoro všechno zničeno. Dodnes existuje pouhých 13 snímků tohoto slunečního zázraku. Americký spisovatel John Haffert v roce 1960 si dal tu práci a navštívil většinu tehdy ještě žijících svědků Fátimského zázraku. Všichni vypovídali úplně přesně totéž. 

Nakonec musel zednářský tisk kapitulovat. I ten největší a nejrozšířenější deník „O Século“, který byl naprosto nevybíravý ve štvanicích proti katolíkům, najednou začal psát objektivně, že zde došlo skutečně k nevysvětlitelnému jevu a popsal celý ten sluneční zázrak tak, jak proběhl, protože redaktoři tohoto deníku, kteří tam byli přítomni, viděli totéž, co ostatní.

Později se sice objevily  pokusy interpretovat vše přirozeně, písečnou bouří v severní Africe, že vítr zavál písek a to  vytvořilo  jev, kdy se zdálo, že jde o padající slunce. Pokud by to bylo pravdou, tak by se tam musela nalézt zrnka písku, jenže nic takového se tam nenašlo. Nikdo neoddiskutuje, že se jednalo o mimořádný, lidsky nevysvětlitelný úkaz.  Církev nezahájila oficiální vyšetřování tohoto zázraku, což skončilo roku 1933 oficiálním uznáním Fátimského zjevení jakožto autentického a pravého.

Co se dělo mezitím v Evropě:

V Portugalsku se do čela státu mezitím postavil praktikující katolík, universitní profesor Antonio Salazar, který Portugalsko povznesl  nejen po ekonomické a kulturní stránce, ale navrátil katolické církvi její náležité místo. Toto mu odpůrci církve nikdy nezapomněli, byl jimi  pomlouván jako fašista a krvavý diktátor atd., přestože za jeho vlády (zemřel v roce 1968) nebyl vynesen ani jeden rozsudek smrti. Malá Lucie se stala řeholnicí a v roce 1937 napsala dopis papeži Piovi XI., kde jej prosí o zasvěcení Ruska a světa Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. Jinak že nastane období velkých tragédií. Pius XI. měl tenkrát jiné starosti, protože v Německu byl už u moci Hitler, který pronásledoval církev a rozpínavost nacismu představovala nebezpečí pro křesťanství v celé Evropě. V Sovětském svazu byl stejným nebezpečím ruský bolševismus. Pius XI. v roce 1939 umírá. Lucie  adresuje přání Panny Marie Piovi XII, který mu 31. října 1942  vyhověl, ovšem z politických důvodů a hlavně proto, aby to nebylo v době války mylně interpretováno, nejmenoval ve svém zasvěcení Rusko. Provedl zasvěcení celého světa. Panna Maria potom řekla Lucii, že si žádá, aby Rusko bylo vysloveně jmenováno, nicméně se vyjádřila uznale k tomu, že papež Pius XII. měl odvahu splnit aspoň část jejího přání a řekla Lucii, že  druhá světová válka brzy skončí. A skutečně to tenkrát vzalo rychlý obrat, protože Němci prohráli v severní Africe u Tobruku a El Alameinu, to bylo krátce po tomto zasvěcení. Potom na začátku roku 1943 byla bitva u Stalingradu, pak už to šlo velmi rychle, nacistické Německo spělo vstříc své porážce. Je náhodou, že se vše stalo právě po tomto zasvěcení?

Po válce Panna Maria prostřednictvím sestry Lucie obnovila své naléhání, aby Svatý Otec provedl zasvěcení Ruska jejímu Neposkvrněnému Srdci v jednotě s biskupy a aby Rusko bylo výslovně jmenováno. Papež Pius XII. to skutečně udělal v červenci 1952 v bule, která se jmenuje: „ Sacramenti gente“. Rusko zde bylo výslovně jmenováno. Krátce na to, v březnu r. 1953 umírá v Sovětském svazu krvavý diktátor Josef Vissarionovič Stalin, který připravoval právě na rok 1953 vojenské napadení západní Evropy, čili se chystala třetí světová válka. Bylo to zveřejněno ze sovětských tajných archivů. Stalin se podle nich skutečně připravoval na moment náhlého vpádu do tehdejšího západního Německa a postupně do Francie. Měl to být šok pro tehdejší tzv. svobodný svět, ze kterého se neměl vzpamatovat. Výsledkem by bylo buďto ovládnutí celé Evropy, potažmo celého světa komunismem, nebo třetí světová válka. Důsledek toho, že papež poslechl naléhání Panny Marie a zasvěcení provedl, byl, že k této třetí světové válce nedošlo, ani se nestalo, že komunismus ovládl celý svět. Stalin zemřel a jeho nástupci Malenkov, Bulganin a Chruščov už neměli odvahu tento plán realizovat.  Pius XII. v roce 1958 umírá, Lucie podle pokynů Panny Marie odevzdala r. 1957 třetí tajemství do Vatikánu s tím, že to má být otevřeno v roce 1960. Jan XXIII. se tím nezabýval a věnoval se přípravě II. Vatikánského koncilu, na němž polští biskupové v čele s kardinálem Stefanem Wyszyńským a budoucím papežem, krakovským arcibiskupem Karolem Wojtylou požadovali, aby právě tady bylo provedeno ono zasvěcení, které si Panna Maria přeje. Jenže to nebylo splněno, protože biskupové ze západních zemí se svými poradci se obávali, že by to narušilo linii ekumenismu, že by se především západní protestanté na to dívali negativně, takže to odmítli. Dne 13. května 1981 došlo k atentátu na papeže Jana Pavla II., z něhož vyvázl, dá se říci, skutečně zázrakemSám to dával do souvislosti s Fátimským zjevením. V roce 1984 Jan Pavel II. opakuje zasvěcení světa Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. Vzhledem k politické situaci není ale Rusko jmenováno.  A na počátku roku 1985 nastupuje Gorbačov a dochází k reformám, které vedly k destrukci komunismu a v roce 1989 k rozpadu říše zla.

V nadšení z rozpadu říše zla a změnám v komunistických státech docházelo k interpretacím, že se Fátimské proroctví vyplnilo. Není to ale pravda. Komunistická hrozba pro svět sice neskončila, ale přece jen se podstatně zmenšila. Nadále tu zůstaly komunistická Čína, komunistický Vietnam, komunistická severní Korea a komunistická Kuba.

Papež Benedikt XVI. a někteří portugalští kněží, kteří to četli, naznačili, že existuje ještě textová část třetího Fátimského tajemství, ale ta že prý je dosti hrozivá. Nejedná se ani tak o předpověď katastrof, ale především o hrůzostrašný morální úpadek světa, o úpadek, který zasáhne a zasahuje i katolíky i samotnou církev jakoby zevnitř. Úpadek ze všech stran, jaký tady nikdy nebyl od časů Sodomy a Gomory nebo od časů potopy. Katolíci dneška jsou velmi snadno zranitelní tím, že neznají Písmo svaté, neznají katechismus. A to nehovořím o atheismem poničených občanech. 

A jaká je obrana proti tomu?

Když budeme výzvy Matky Boží plnit, tak náhle zjistíme naplnění Fátimského proroctví, což se pro nás stane radostným překvapením.

snímky Ivana Haslingerová

26. 1. 2018 16:53

Jak bude vypadat Evropa za třicet let? Slavný spisovatel sci-fi Ondřej Neff předkládá vizi, která vyděsí

02.06.2015 20:05

ROZHOVOR Spisovatel Ondřej Neff si myslí, že kvóty pro uprchlíky, které připravuje Evropská komise, problém s imigranty nevyřeší. Řešením nebude ani to, když budeme imigranty vracet zpět do jejich domovů. „Bude to zřejmě jev, který bude koncem naší zlaté staré Evropy,“ připomíná k tomu v rozhovoru ParlamentníchListů.cz Neff a zdůrazňuje, že imigrantská vlna uprchlíků zřejmě žádné uspokojivé řešení mít ani nebude.

 
Jak bude vypadat Evropa za třicet let? Slavný spisovatel sci-fi Ondřej Neff předkládá vizi, která vyděsí

Foto: hns
Popisek: Ondřej Neff

 

Anketa

Z čeho máte největší strach?

3%
hlasovalo: 36346 lidí

 

Měla by Česká republika přistoupit na kvóty pro uprchlíky, které připravuje Evropská komise?

Kvóty jsou především zoufalé zdání nějakého řešení. Začalo stěhování národů a vypadá to, že se agilní část Afriky chystá přestěhovat do Evropy. Ale to je problém tak monumentálního a historického rozměru, že nějaké kvóty jsou s významem této události naprosto marginální záležitostí.

Jak by ale podle vás měla Evropská unie problém s imigranty řešit?

To naprosto netuším. To je, jako by začalo zemětřesení, které by se opakovalo obden, a já bych měl odpovídat na to, jak by to měla Evropská unie řešit. Žijeme v iluzi, že všechno má nějaké řešení, a to řešení je v tom, když Brusel správně rozhodne. Jsou přece věci, které žádné řešení nemají, a já se bojím, že tohle je jedna z nich. Kvóty, dobrá, asi se jim nevyhneme. Přijmeme dejme tomu padesát tisíc lidí, ale co ti lidé tady budou dělat? Čím se budou živit? Jak budou žít? To je něco naprosto nad pomysl všeho. Takže je tady u nás umístíme a dáme je do nějakého lágru. To je věc administrativně, finančně a organizačně policejní, ovšem podstaty se to vůbec netýká.

Občas ale zaznívá mezi lidmi názor, že mnohem důležitější nežli nějaké kvóty je to, zda imigranty budeme umět vracet zpátky domů.

Jak chcete ale vracet desetitisíce lidí? To je máme pochytat a nacpat do nějakých lodí? Uvědomme si, že oni vsadili svůj osud na odchod do končin, o nichž slyšeli, že se jim tam bude dařit dobře a že je tam nikdo nebude vraždit, znásilňovat, že se tam o ně postarají, prostě že se tam slušně žije. A to je teď chcete armádou nechat pochytat – až budou utíkat ze sběrných táborů – a násilím pak ženy a děti rvát do nějakých lodí? To jsou všechno jen plané řeči a mnoho lidí si ani neumí představit, co to v reálu znamená „vrátit někoho někam“. Historie takové příklady zná, ona zná všechno. Když se kupříkladu vlasovci pokusili zachránit na Západě, napřed se dostali do amerického zajateckého tábora, jenže pak je Američané vrátili Stalinovi. No a ten je nechal postřílet. Podle všech regulí to totiž byli minimálně dezertéři a vlastizrádci. Imigranti vlastizrádci nejsou, ale kam vysadíme Somálce? Do Libye, někam na břeh? Kam půjdou? Kdo jim dá pak jídlo? Nemyslím si, že je to uskutečnitelné. Toto je masový exodus. Evropa už ho zažila, ale v opačném gardu. Vzpomeňme si na historické období, kdy lidé začali hromadně odcházet do Ameriky. Na začátku 17. století tady byla permanentní válka, kdy jsme se vyvražďovali. Děly se tady hrůzy ne nepodobné řádění Islámského státu. Následkem toho pak odsud odcházeli lidé do divočiny v Americe a tam založili americký národ. Samozřejmě že to zase odnesli ti, kteří tam žili před nimi, tedy indiáni. Tohle stěhování národů, masivní stěhování do Ameriky, přece trvalo ještě ve dvacátém století! Zažil to ještě můj otec, vyprávěl mi, jak u Masarykova nádraží, kde bydlel, vídával lidi, kteří chtěli odjet do Ameriky. Seděli na kufrech a čekali na vlak do Hamburku. To ale byli lidé, jež uměli číst a psát, byli to nejčastěji dělníci nebo uměli nějaké řemeslo a byli připravení na život, který v Americe povedou. Amerika je akceptovala, dala jim zaměstnání, oni tam založili české komunity, které se postupně rozplynuly v americkém národě. Teď to prožíváme z druhé strany v opačném gardu. Je to dějinotvorný proces a nedá se řešit nějakým příkazem z Bruselu. Je docela možné, že příliv imigrantů žádné řešení nemá. Ty kvóty zřejmě nastanou. Ti lidé sem přijedou, ale stejně nakonec budou žít tam, kde budou chtít oni. Třeba dostanou umístěnku do Třebíče do sběrného tábora, ale budou chtít žít v Paříži či v Londýně. Takže z té Třebíče utečou.

V ČR se proti kvótám razantně vyslovila organizace Islám v ČR nechceme, která je vedená Martinem Konvičkou. Toto hnutí kromě jiného sepsalo petici, jejímž cílem je podpořit vládu v odmítavém postoji vůči kvótám. Svůj petiční stánek měla organizace minulý týden rozložený v Olomouci, kde ale údajně na paní ve stánku zaútočila skupina arabských mladíků. Měla je rozzuřit kresba přeškrtnuté mešity a navíc Arabové měli paní říci, že je naší povinností přijmout u nás imigranty a že do pár let budeme všichni stejně jejich otroky. Co si o tom myslíte?

Samozřejmě to vyvolává radikalizaci lidí určitého typu. Společnost bude ze sebe generovat určité politické jevy, které jsou určitě neslučitelné s politickou kulturou, na niž jsme si zvykli. O tomto případu sice nevím, ale dovedu si představit, že k tomu došlo. Musíme počítat s tím, že z komunity, která se sem stěhuje, se budou generovat militantní agresivní skupiny a že vzniknou i na druhé straně agresivní xenofobní reakce a pak dojde ke konfliktům a že mezi těmi dvěma skupinami budou malé občanské války. Bude to zřejmě průvodní jev, který bude koncem naší zlaté staré Evropy, na niž svorně všichni nadáváme. Už za deset, patnáct či dvacet let budeme mít absolutně jiné existenciální starosti nežli dnes. Vznikne možná společnost, která bude velmi drsná. Je směšné si myslet, že nějaké kvóty to vyřeší nebo že petice něčemu zamezí. Nedovedu si do detailu představit, co bude. Možná budeme chodit nějak ozbrojeni, budeme žít v pevnostech... Jsem spisovatel science fiction a snažím se postihnout i společenský vývoj. O islámském radikalismu jsem psal poprvé v roce 1985 v románu Měsíc mého života a arabisté se mi tehdy přitom smáli, že tomu vůbec nerozumím a že oni toho schopní nejsou. A vidíte, uplynulo třicet let a je z toho největší problém současné doby. A to je jen začátek, bude to akcelerovat.

Můžete jako spisovatel science fiction tak trochu předpovědět, co se stane s Evropou za sto let? Bude to podle vás geopoliticky úplně jiná Evropa?

Nevím, jaká, jiná bude určitě. Nejenom ona. Nutně se musí změnit Afrika, kde musí dojít k zásadním přesunům státnosti. Když se podíváte na politickou mapu Afriky, uvidíte tam hranice mezi umělými státy podle pravítka namalované. Tohle rozdělení už brzy nebude zřejmě udržitelné. V budoucnu tam zřejmě vzniknou nové státy a mapa tam bude daleko pestřejší. Podle mě tam k určité konsolidaci časem dojde, ovšem po vzájemných strašných válkách. Vše se tam zřejmě bude odehrávat za cenu neslýchaných krutostí a velkých krveprolití. Vždyť i všechny evropské státy jsou založeny na obrovských krveprolitích a krutostech! Na náš koncept lidských práv můžeme v této souvislosti zapomenout. Co ale bude za sto let v Evropě, to si nedokážu představit. Následujících deset, dvacet či třicet let bude ale určitě hodně dramatických.

Hnutí Islám v ČR nechceme hovoří o tom, že je nutné vyvolat referendum v otázce nuceného přijímání imigrantů. Souhlasíte s tím?

Co pan Konvička k tomu vykládá, jsou populistické floskule bez obsahu a významu. Každý tady hned hovoří o referendu anebo píše otevřený dopis nebo podává trestní oznámení. To jsou všechno obrovské blbosti. Ti, kteří takto hovoří, jsou podle mě lidé, jež si leští své ego na věcech, kterým stejně nezabrání a na žádné smysluplné řešení stejně nepřijdou. Jsou to ideoví parazité.

Také se hodně hovoří o tom, že by se měl vyřešit ten nejlogičtější problém, tedy to, z jakého důvodu imigranti ze svých domovů převážně prchají. Jde o to vyřešit jejich vnitropolitickou situaci...

To je opravdu výborný nápad, vyřešit jejich vnitropolitickou situaci. To je stejně planý žvást, jako když se Cyril Svoboda s vážným obličejem přimlouvá za společný postup. Jak vyřešit situaci v Somálsku nebo v Kongu, kde vraždění pokračuje od padesátých let? Kam dovést ten společný postup? Čí postup? Ten chaos tam se možná časem vyřeší, ovšem za cenu velkého násilí, které nelze zvenčí ovlivnit nebo dokonce řídit či zastavit. Tamější chaos vygeneruje nějaká silná politická hnutí, která nastolí pořádek masivním zabíjením. Tak to bylo od úsvitu dějin. Státy vznikají organizovaným násilím a pak se udržují armádou a policií, aby se nerozpadly.

Jenže tady se má na mysli Islámský stát. Prezident Miloš Zeman třeba naznačuje, že by se mělo na něj zaútočit...

Pan prezident Zeman nezodpovědně plácá nesmysly. Islámský stát není možné zvenčí zničit. Můžeme jen doufat, že se rozpadne sám a jeho frakce se budou vzájemně potírat. Podařilo se mu dát do pohybu masy lidí. Umožnil jim krást a vraždit ve jménu ideje, to vždycky fungovalo. I naše husitské hnutí byla taková ozbrojená lůza, která dostala povolení zabíjet a znásilňovat a krást. To samé se dělo i při bolševické revoluci. Máte masu lidí a dovolíte jim vraždit. Kdyby na Islámský stát nastoupila nějaká armáda, co udělá? Má všechny ty lidi pozabíjet? Připomeňme si nedávné obrovské fiasko s Irákem. Dokud tam byli Američané, nějakým způsobem to tam sice drželi, ale za cenu obrovských výdajů a hlavně ztrát na vlastních životech. Ovšem sotva vytáhli paty, tak se vraždění obnovilo.

Oni ale ničí i památky. Islamisté už zničili třeba památky ve starověkých městech Hatra, Nimrúd, Ninive či Chorsábád, ohrožená je teď syrská Palmýra...

To se dělá, to je v dějinách normální. Křesťané zničili animistické památky. Dnes je vykopávají archeologové ze země. Památky ničili husité. Když katolíci vyhnali ze Španělska Maury, zničili tam mešity. Co zbylo z kultury Inků v Peru? Jen to, co se už ukrást a zničit nedalo. Každá vítězná kultura zničí to, co bylo předtím. Můžeme se nad tím pohoršovat a rozčilovat, ale to je to jediné, co můžeme dělat.

 

Psali jsme:

22. 1. 2018 10:36

Prohlášení Akce D.O.S.T  a Kulturní komise ČR k druhému kolu prezidentské volby:

Akce D.O.S.T.  již přes deset let pečlivě sleduje naši politickou scénu a průběžně podporuje všechny politické jevy i jednotlivé osobnosti, které stojí na straně naší vlasti, národa, tradičního evropského způsobu života a tradičních institucí. Jako první jsme přesně vymezili hranici, která odděluje fronty tiché občanské války zuřící nejen u nás, ale v celé naší civilizaci. Dnes se o tomto politickém boji mluví celkem otevřeně. Každé volby kdekoliv v Evropě jsou aktivací tohoto konfliktu, který se jako ponorná řeka vždy znovu objevuje a pak na chvíli zmizí. Vždy se však objeví mohutnější a na delší dobu. Strany konfliktu jsou zřejmé. Nezúčastněný pozorovatel okamžitě pozná osobnost na naší straně podle toho, že je na ni podnikán mediální hon, je vystavena pomluvám a pokusům o diskreditaci. Současná štvanice na prezidenta Miloše Zemana stačí k tomu, abychom rozpoznali, na které straně stojí. Ačkoliv není odpůrcem Evropské unie, plně ho podporujeme a doufáme, že z pozice prezidenta České republiky bude dalších pět let statečně hájit naši vlast proti invazi mimoevropských populací a bude i nadále hájit české národní zájmy. To naprosto nelze předpokládat u jeho protivníka, muže temné minulosti, podezřelých vazeb v současnosti a do budoucna připraveného plnit vůli domácích i zahraničních globalistů. 

Kulturní komise ČR , vydavatel kulturně hospodářské revue Fragmenty  se připojuje k prohlášení Akce D.O.S.T. 

Komise v

  Komise vznikala v roce 1994, kdy po rozpadu Československa zanikaly nejrůznější umělecké profesní svazy a sdružení, jejichž prostřednictvím se umělci snažili vytvořit základnu pro svou podporu. Založili si namísto toho tuto komisi, která vydává časopis Fragmenty.  Během jejího zakládání jednali její zakladatelé o jejím zaměření s tehdejším ministrem kultury Pavlem Tigridem, který po zkušenostech s vydáváním svého exilového časopisu Svědectví zdůrazňoval, že svoboda je vždy nade vše. Dle jeho rad byly proto utvořeny stanovy Komise tak, aby mohla pracovat v budoucnu za jakékoliv vlády. Neboli, aby nebyla na vládách finančně závislá. Měl pravdu, byl to moudrý pán. Díky němu můžeme psát v periodiku Fragmenty skutečně svobodně. 

Monitorujeme jeho prostřednictvím politickou scénu již 24 let a proto rozeznáme okamžitě kdo na kterou politickou osobnost pořádá podpásový nechutný hon. Nejvíce nás v tom vycvičil hon neomarxistických havlistů vrcholící Sarajevským atentátem. I když současný hon na prezidenta Zemana je proti tomu čajíček, odsuzujeme ho rovněž. A to zejména proto, že prezident Zeman  jako vrchní velitel ozbrojených sil a nejvyšší státní představitel, který má z ústavy přednostní právo jednat za nás ve všech zahraničních jednáních, obstál dosud výborně. Jako jediný stát EU nemáme na území vraždící muslimské vojáky, odmítá nehorázný diktát EU na přijetí kvót těchto životu nebezpečných lidí a je zárukou ochrany naší země do budoucna. Proto, byť pravicově orientovaní, podporujeme ho v zájmu záchrany našeho státu před nájezdem muslimských národů valícím se do sousedního Německa na pozvání jeho kancléřky Merkelové. Jako bývalí vědci navíc víme, jak uzavřená komunita jsou vědecké ústavy Akademie věd. Každý se věnuje naplno svým badatelským problémům a na nic jiného mu nezbývá čas. Proto než by se kterýkoliv vědec naučí orientovat a pohybovat se v dravém prostředí politiky, potřebuje k tomu dlouhou dobu. V nebezpečné zahraničně politické situaci 

Doc. Ing. Jiří Pancíř, CSc., president Kulturní komise ČR

 

 

Praha 21. ledna 2018

 

Mgr. Petr Bahník - předseda Akce D.O.S.T.

Mgr. Michal Semín - místopředseda Akce D.O.S.T.

PhDr. Jiří Hejlek - člen předsednictva Akce D.O.S.T.

21. 1. 2018 11:48

Hostem Osobnosti Plus je psychiatr Cyril Höschl, ředitel Národního ústavu duševního zdraví

https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/cyril-hoschl-prezidentske-volby_1801201904_mos

I bez listopadu 1989 bychom asi byli tam, kde teď. Byla by to evoluce místo revoluce, říká psychiatr Höschl 

„Dějiny jsou natolik nepredikovatelné, že vůbec nevíme, co nás čeká zítra, pozítří, za týden, za dva týdny. Zda některé události, zdravotní stav nebo životní osudy těmi kartami nezamíchají úplně jinak,“ říká psychiatr a ředitel Národního ústavu duševního zdraví Cyril Höschl, host Osobnosti Plus. „Například nepovažuji význam současného souboje v rámci prezidentských voleb za tak zásadní a důležitý, i když chápu, že si určitá část populace přeje střídání stráží. K tomu stejně dojde, i když třeba až za měsíc nebo za půl roku. Vždyť je to jedno,“ dodává odborník

Kdo z bývalých státníků ho napadne, když se řekne „psychopatické sklony“? „Například z těch nedávných Berlusconi,“ odpovídá. „Psychopatologie je plná historie ze starého Říma, takoví ti Caligulové, kteří jsou v čase už daleko za námi, ale díky tomu o tom můžeme bez nebezpečí mluvit. Na české scéně je to těžké vytipovat, protože v dlouhém normalizačním bezčasí bylo typické to, že výrazné osobnosti, a to v dobrém i ve zlém, se do těchto pozic nedostávaly.“

„Byly do nich vyselektováni konformní, straničtí aparátníci, takoví bezproblémoví, univerzální obojetníci, kteří nedokázali nikoho naštvat, ani nadchnout, a posléze byli po kluzkém svahu stranické hierarchie vystrkáni až na vrchol.“ 

„Dnes, když vidím vývoj společnosti a to, jak v kontextu dnešní doby vypadá, tak pomalu v politice spějeme do stádia, kdy si říkám, že kdyby nebylo listopadu 1989, gorbačovská perestrojka by vyměkla do současné podoby a byli bychom možná dnes tam, kde jsme. Byla by to evoluce místo revoluce. Nebyli bychom asi členy NATO, ale atmosféra ve společnosti by byla sociálně demokraticko levicově rozbředlá, jako je dnes,“ komentuje aktuální stav české společnosti psychiatr. 

irozhlas.cz/zpravy-domov/cyril-hoschl-prezidentske-volby_1801201904_mos

21. 1. 2018 11:39

Hostem Osobnosti Plus je psychiatr Cyril Höschl, ředitel Národního ústavu duševního zdraví

https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/cyril-hoschl-prezidentske-volby_1801201904_mos

I bez listopadu 1989 bychom asi byli tam, kde teď. Byla by to evoluce místo revoluce, říká psychiatr Höschl 

„Dějiny jsou natolik nepredikovatelné, že vůbec nevíme, co nás čeká zítra, pozítří, za týden, za dva týdny. Zda některé události, zdravotní stav nebo životní osudy těmi kartami nezamíchají úplně jinak,“ říká psychiatr a ředitel Národního ústavu duševního zdraví Cyril Höschl, host Osobnosti Plus. „Například nepovažuji význam současného souboje v rámci prezidentských voleb za tak zásadní a důležitý, i když chápu, že si určitá část populace přeje střídání stráží. K tomu stejně dojde, i když třeba až za měsíc nebo za půl roku. Vždyť je to jedno,“ dodává odborník

Kdo z bývalých státníků ho napadne, když se řekne „psychopatické sklony“? „Například z těch nedávných Berlusconi,“ odpovídá. „Psychopatologie je plná historie ze starého Říma, takoví ti Caligulové, kteří jsou v čase už daleko za námi, ale díky tomu o tom můžeme bez nebezpečí mluvit. Na české scéně je to těžké vytipovat, protože v dlouhém normalizačním bezčasí bylo typické to, že výrazné osobnosti, a to v dobrém i ve zlém, se do těchto pozic nedostávaly.“

„Byly do nich vyselektováni konformní, straničtí aparátníci, takoví bezproblémoví, univerzální obojetníci, kteří nedokázali nikoho naštvat, ani nadchnout, a posléze byli po kluzkém svahu stranické hierarchie vystrkáni až na vrchol.“ 

„Dnes, když vidím vývoj společnosti a to, jak v kontextu dnešní doby vypadá, tak pomalu v politice spějeme do stádia, kdy si říkám, že kdyby nebylo listopadu 1989, gorbačovská perestrojka by vyměkla do současné podoby a byli bychom možná dnes tam, kde jsme. Byla by to evoluce místo revoluce. Nebyli bychom asi členy NATO, ale atmosféra ve společnosti by byla sociálně demokraticko levicově rozbředlá, jako je dnes,“ komentuje aktuální stav české společnosti psychiatr. 

irozhlas.cz/zpravy-domov/cyril-hoschl-prezidentske-volby_1801201904_mos

Fragmenty jsou též na Twitteru a facebooku

                        Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.      

Právě přítomno: 69 hostů a žádný člen

Style Setting

Fonts

Layouts

Direction

Template Widths

px  %

px  %