To co nazývá papež 3. světovou válkou do jisté míry vystoupilo na povrch na ukrajinsko-ruské frontě. Vidíme, že tak jako během období 2. světové války, teprve až když skutečně byla zahájena pravá válka, rodil se nový svět. Tento nový svět ovšem vzniká, či vznikal, na základě "souhry", chcete-li společné zrady. Zbabělost sehrála svou roli, a byly obětovány země, které se nemohly tehdejším dvěma velmocem, které vstoupily do války, ubránit: Berlínu a Moskvě.
Vzpomeňme na slova papeže Pia XI., Achille Rattiho, muže, který jako papežský nuncius, od r. 1919 vlastně organizuje záchranu Střední Evropy, která se rodí v podobě nových státních útvarů. Tento muž, který tolik pozornosti věnoval především Československé republice, vyjádřil jasně, či jasnozřivě budoucnost, která čeká ty, kteří nedokáží jednat pravdivě a čestně. A proto také říká Piua XI. hraběti Norfolkovi, vyslanci Britského impéria známá slova: “Zradili jste malé demokratické státy Střední Evropy, zaplatíte ztrátou impéria.” Řekl to opravdu velmi důrazně. Hrabě Norfolk říká, že udeřil rukou do stolu.
Měli bychom se tedy zamyslet nad touto analogií dnes.
Víme, že 2. světová válka měla řadu front, nebudu vyjmenovávat všechny válečné fronty. Byla to světová válka, tedy neprobíhala, tak jak jsme se my staří učili, pouze v Evropě. Ale také probíhala i v Pacifiku a myslím, že zasáhla opravdu řadu zemí a také jsme mohli vidět jakým způsobem byly skutečná svoboda a pravá humanita zrazovány, někdy až nečekaně.
Vzpomínka, která se nám objevuje na Winstona Churchilla a na Charlese de Gauellea v těchto dnech či týdnech i na obrazovkách našich televizních přijímačů, nám připomíná, že bez opravdové statečnosti, věrnosti a hluboké víry není možné ve válce obstát. Také nám to ukazuje, že právě především tito dva muži čerpali svoji sílu opřeni o svou rodinu, jako o místo jisté opory a určitého i vnitřního duchovního zázemí. Ovšem také to bylo místo, kde modlitba a důvěra v Boží pomoc nebyly zanedbávány.
Vzpomínka, která se nám objevuje na Winstona Churchilla a na Charlese de Gauellea v těchto dnech či týdnech i na obrazovkách našich televizních přijímačů, nám připomíná, že bez opravdové statečnosti, věrnosti a hluboké víry není možné ve válce obstát. Také nám to ukazuje, že právě především tito dva muži čerpali svoji sílu opřeni o svou rodinu, jako o místo jisté opory a určitého i vnitřního duchovního zázemí. Ovšem také to bylo místo, kde modlitba a důvěra v Boží pomoc nebyly zanedbávány.
Naše fronta se rozšířila a můžeme říci, že je celosvětová.
Nejedná se v ní pouze o územní zisky, ale jedná se o záchranu civilizace. Civilizace, která se zrodila v prostředí kde se také zrodila Bible. Jedná se o odmítání antické kultury a civilizace, civilizace hledání pravdy. Je to fronta na které se odmítají i základní vztahy které vyrůstají z vědomí Boží identity námi chápané (zcela jistě, že v omezení), ale jde o odmítnutí Boha jako jediné entity a identity, ze které vše vychází. Tímto ztrácí člověk svojí identitu. Tím také nejen končí možnost opření se o skutečné rodinné zázemí, ale končí i lidské a Boží přátelství.
Myslím, že toto jsou skutečnosti nad kterými je třeba se zamýšlet. Ne, střídání kontinuity a diskontinuity nevede k tomu, že svět je jakýsi pulsující netvor, ale kontinuita dává identitu. Chvíle diskontinuity je pouze chvílí, kdy je zapotřebí si uvědomovat její význam a upevňovat ji.
Kéž bychom tedy v těchto závěrečných dnech, kdy jsme ztratili oporu a jistotu - ať jsme ji kladli na rovinu ekonomickou, nebo na rovinu nových ideologií - kéž nás to přivádí k tomu, aby základní otázka po smyslu života vyjádřená velkým barokním básníkem, který zaplatil svým životem při ošetřování nemocných morem, Fridrichem Bridelem znovu udeřila ve slovech: “Kdo je Bůh? A kdo je člověk?”
Myslím, že toto je otázka, kterou před nás postavil Covid, ale kterou před nás také staví současná situace, kde se ukazuje, že rezignace na velký dar, kterým je identita člověka jako myslící bytosti, ale také svobodné bytosti, která je schopna opravdové lásky, znamená a znamenalo by největší prohru.
Jsme asi v té situaci, v jaké byly vojenské jednotky u Stalingradu, či u El Alameinu a bude záležet na nás, jestli v rozměru duchovním, intelektuálním, tedy nejenom vojenském, dokážeme obstát. Obstáli ti, kteří nezradili a byli si vědomi právě kontinuity, ze které vyrostla naše identita.
Myslím, že toto jsou skutečnosti nad kterými je třeba se zamýšlet. Ne, střídání kontinuity a diskontinuity nevede k tomu, že svět je jakýsi pulsující netvor, ale kontinuita dává identitu. Chvíle diskontinuity je pouze chvílí, kdy je zapotřebí si uvědomovat její význam a upevňovat ji.
Kéž bychom tedy v těchto závěrečných dnech, kdy jsme ztratili oporu a jistotu - ať jsme ji kladli na rovinu ekonomickou, nebo na rovinu nových ideologií - kéž nás to přivádí k tomu, aby základní otázka po smyslu života vyjádřená velkým barokním básníkem, který zaplatil svým životem při ošetřování nemocných morem, Fridrichem Bridelem znovu udeřila ve slovech: “Kdo je Bůh? A kdo je člověk?”
Myslím, že toto je otázka, kterou před nás postavil Covid, ale kterou před nás také staví současná situace, kde se ukazuje, že rezignace na velký dar, kterým je identita člověka jako myslící bytosti, ale také svobodné bytosti, která je schopna opravdové lásky, znamená a znamenalo by největší prohru.
Jsme asi v té situaci, v jaké byly vojenské jednotky u Stalingradu, či u El Alameinu a bude záležet na nás, jestli v rozměru duchovním, intelektuálním, tedy nejenom vojenském, dokážeme obstát. Obstáli ti, kteří nezradili a byli si vědomi právě kontinuity, ze které vyrostla naše identita.
© Kulturní komise ČR, z.s., 2022
Twitter (X) 
Facebook 
Linkedin
iDNES 
