V této překrásné katedrále, kterou tolik miloval a o jejíchž nových varhanech, jejichž hlas už bohužel neuslyší, se mnou nesmírně živě mluvil i při našem posledním setkání v nemocnici, jsem byl mnohokrát a vždy jsem pozorně poslouchal jeho moudrá slova a zamýšlel se nad nimi. Jednou to však bylo jinak. Jednou jsem mluvil ze stejného místa jako teď. Bylo to před patnácti lety, když jsem – jako prezident republiky – blahopřál Dominiku Dukovi ke jmenování arcibiskupem pražským, primasem českým. Byl jsem si už tehdy jist, že se rodí něco nového, že mu to otevře nové prostory a poskytne novou příležitost pokračovat v uskutečňování své unikátní životní mise.

Vyjádřil jsem tehdy svou, a určitě nejen svou, naději, že nový arcibiskup přispěje ke sblížení katolické církve a české společnosti, které historie od sebe mnohokrát vzdálila. Ne náhodou i v kondolenčním telegramu papeže Lva XIV. zazněla věta, že se kardinál Dominik Duka zasloužil o „dialog mezi vírou a společností“. Těchto jeho slov si velmi vážíme a jsme rádi, že to sám Lev XIV. takto viděl a vnímal.

Dnes si mnozí stěžují, že ve veřejném životě chybí velké osobnosti, které by byly ostatním autoritou a vzorem. Jsem přesvědčen, že kardinál Duka takovou osobností byl. 

Chladné listopadové ráno, když jsme ještě za tmy dostali zprávu o jeho úmrtí, bylo pro mnohé z nás nesmírně smutné. Dominiku Dukovi se podařilo stát se konstantou našich životů. Můžeme mu slíbit, že touto konstantou bude i nadále.

V mé první veřejné reakci na úmrtí pana kardinála jsem řekl, že po něm zůstane „nepřekonatelná mezera“. Komentátoři v médiích neprotestovali proti slovu mezera, ale opakovaně se ptali, proč nepřekonatelná. Odpovídal jsem, že se mezera tohoto rozměru nezacelí jmenováním nebo volbou, že osobnost tohoto typu musí růst a uzrát, že na sobě takový člověk musí nepřetržitě pracovat a že toho musí v životě hodně zažít a prožít. To všechno utvořilo Dominika Duku, jak jsme jej znali.

Byl naprosto otevřený vůči světu, ale zůstal Čechem, bytostně spojeným s českou zemí. Byl Východočechem, kde se narodil, byl Jiho- či Západočechem, když na Nepomucku působil v malé vesnici jako farář. Jako pražský arcibiskup se stal i Pražákem. A my Pražáci jsme ho přijali.

My, kteří jsme měli to štěstí, že jsme pana kardinála osobně znali, budeme vždy vzpomínat nejen na jeho odolnost, nebojácnost a opravdovost, na pevnost víry, a s tím spojenou určitou přísnost a zásadovost, ale i na jeho dobrotu a laskavost. A i na jeho srdečný a milý úsměv, který je tak úžasně předveden na této fotografii (vedle níž pan profesor stál před oltářem - pozn. redakce Fragmenty). Měl jsem ho rád i celá moje rodina.

Mnohé je skryto v jeho biskupském heslu „in spiritu veritatis“, v duchu pravdy. Jeho odkaz zavazuje. Na pana kardinála Duku nezapomeneme. 

Pane kardinále, stal jste se jedním z nejvýznamnějších osobností naší země.

Děkujeme Vám. 

Václav Klaus, pohřební mše svatá za kardinála Dominika Duku, katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha, 15. listopadu 2025

A katedrálou se spontánně rozezněl potlesk. Byla to rozloučení, které by se mělo tesat do kamene. (poznámka redakce Fragmenty) 

©Kulturní komise České republiky, z.s. 16. listopadu 2025