Dnes? Komunismus trestáním lidí za účast na mších, a nedej Bože těch co pouštěli děti na náboženství, toto zpřetrhal a co zkusila církev o tom nemluvě. Každý se uzavřel sám do sebe. A to trvalo ještě v 5 generaci ještě po pádu komunismu, aniž si uvědomovala že je to něco divného. 

Po nástupu kardinála Duky do funkce primase českého a arcibiskupa pražského se zdálo, že se vracelo vše zpět. Obnoveny zvony ve všech kostelích i kapličkách, uvedeny do provozu všechny varhany (o nádherných nových v katedrále nemluvě), zpřístupněny věřícím zdarma mše svaté nejen v kostelích, ale i katedrále a po nich možnost s ním hovořit než přejde do arcibiskupského paláce. Vznikaly církevní gymnázia  se skvělými výsledky, nové knihy a jeho internetové sítě byly ve výborném provozu.

A co víc. Jako vlastenec chtěl kardinál Duka v lidech probudit hrdost nad vlastním národem a zavedl do té doby přímo neuvěřitelnou věc. Nepřístupná Svatováclavská kaple byla jednou měsíčně pravidelné 28 dne od 16:15 hodin zpřístupněna věřícím, aby se mohli při „Modlitbě za národ“ poklonit za zpěvu a modliteb u hrobu patrona české země svatého Václava. Rovněž mohli navštívit v Jiřském kostele hrob jeho babičky kněžny Ludmily. Dokonce pro pravidelnou mezinárodní konferenci o mesoskopické fyzice, na níž se již přes 20 let slétají na celý týden do Prahy nobelisté a světové špičky vědy pořádalo arcibiskupství pod  vedením  pana kardinála Duky za pomoci jeho asistentky Dominiky Jany Bohušové nádherné doprovodné večerní koncerty v chrámech a klášterech.

Prostě se stalo něco, čemu nemohli věřící jako já uvěřit.  

To nehovořím o akcích při oslavě Velikonoc a Vánoc - zpívání koled pana kardinála s dětmi v katedrále u jesliček  a jeho osobní přítomnost na pouti do Staré Boleslavy. Postupně tak vzniklo nádherné společenství lidí, které se za ta léta sbližovalo. I když jsme se samozřejmě osobně všichni neznali, tak obličeje se vryjí člověku do mozku a nakonec má po 14 letech pocit, že je mezi svými přáteli. Všichni se ve slavnostní náladě a atmosféře s úsměvem pozdraví pokynem hlavy v katedrále a prožijí v jejím tichu za svitu svic nádhrenou nezapomenutelnou hodinu v blízkosti hrobu sv. Václava a Boha s  modlitbou nejen za národ, ale za duše svých zemřelých. To nejde popsat to se musí prožít. A tomu je smrtí Otce kardinála Dominika Duky konec. 

Nejenže nesmí občané na pravidelné modlitby ke hrobu patrona země české, ale k zákazu církve pro vstup do Svatovítské kaple se přidala i správa pražského hradu tím, že zakázala věřícím se pomodlit za svůj národ a zapívat si svatováclavský chorál i na volném nádvoří venku před katedrálou se zdůvodněním (parafrázuji), že modlit se za náš národ není důvod když jsme chráněni Evropskou unií a nic se nám zlého neděje. Nejenže tedy nesmí občané na pravidelné modlitby do katedrály, ale nesmí se pomodlit a zazpívat si Svatováclavský chorál ani cestou od dveří katedrály, kde odpočívá patron země české kníže sv. Václav k Jiřskému chrámu ke hrobu jeho babičkysv. Ludmily. Jezdili tam pravidelně lidé až z Moravy, byl to pro mnohé opravdu celoživotní zážitek. 

A pak že Prezident  nemá u nás žádnou moc. 

Děkuji Bohu, že jsem měla to štěstí prožít ještě po komunismu  spolu s věřícími návrat k Bohu s Otcem kardinálem Dukou. Byla to nezapomenutelná a krásná doba. A velká pomoc člověku v těžkých životních etapách. Děkuji Eminence.

©Kulturní komise České republiky z.s. 14. května 2026