Jako o pár let mladšímu spolužákovi mi poskytl  krásné dvě hodiny vyprávění o svém koníčku a dá se říci i poslání.Sešli jsme se nedávno v Praze ve Švehlově knihovně, kde jsme byli nerušeni a dokonce i uvítáni Ing. Janem Humlem, vedoucím  odboru Knihovny Antonína Švehly, patřící ve Slezské ulici  pod Ústav zemědělské ekonomiky a informací.

Náčelníkem Indiánů  dle souznění s přírodou

Jak se mohl stát Mnislav náčelníkem Indiánů, když oni Bílého muže až tak nemusí, stručně řečeno. A zase na otázku jasná odpověď. Ctí jejich zákony, že vše živé je tu dáno Matkou přírodou. „Když Indiáni žijí a vyrůstají v přírodě, nic nepřijde nazmar. Příroda je božstvo, oni jsou věřící. Má to ducha, okolí je oduševnělé a chovají se laskavě. Neuznávají naše zákony, ty si napsali lidé, ale pravda je v přírodě, která si dělá své vlastní zákony a oni žijí podle nich. Podřizují se sice Matce přírodě, ale nezneužívají ji. Tak vysvětlil  ve stručnosti mentalitu pralesních lidí Mnislav, který byl ale rodiči vychován v obdobném duchu a to je i oslovilo.

Maminka byla selka co řídila  a rozvíjela malé hospodářství, otec sice úředník, ale tělem a duší sadař. Syna vedli k témuž oba rodiče, jak tomu dřív bývalo a to nejen  na venkově zcela běžné. K pokoře a  lásce k bližnímu  nevyjímaje z toho  i zvířata  a drobné tvorstvo jako byli mravenci, brouci , prostě vše živé. Nesmělo se ani plýtvat potravinami a po jídle se talíř vracel k umytí prázdný.

„My dnes ale chceme přírodu zneužívat,  doslova ji vyždímat Jednou stavíme přehradu, meandry, měníme koryta řek a často neumělými zásahy likvidujeme, rozoráváme meze a co víc, na přírodu si stěžujeme. Když prší nadáváme, zlobíme se ale když je sucho, kritizujeme teplo. Mentalita Indiánů je ale zcela jiná, ti berou co přítroda zrovna nabízí jako dar a nikdy si nestěžují,“ pokračuje v přibliřování jejich mentality Mnislav Zelený. On ale tohle razí také a tím si získal brazilské Indiány naplno.

Jak  se ale k Indiánům dostal?

Mnislav Zelený  náčelník Indiánů 

Zase zcela jednoduše. Po vysoké škole chvíli pracoval, ale neopustila jej touha cestovat, jak byl zvyklý s otcem a tak se rozhodl po roce 1968 odjet  s pár librami a s příslibem cestovatele, že je to tak na 14 dní a to přímo do Brazílie. “Dostal jsem výjezdní doložku na 2 týdny, vyměnil pár korun za libry a projel celou jižní a střední Ameriku. Dva roky jsem tak střídavě dělal číšníka, ale taky pomáhal v přístavu v Rio de Janeiro, nikdo mi nedal ani korunu, ale taky nenechali hladovět a nebo vyspat jen tak pod širákem. Vždy se někdo o mne postaral. Lidi jsou tam z 99 procent dobří a jsou zvyklí pomáhat. A tak jsem poznal život Jihoameričana zespodu a taky potkal spousty Čechů. V  každé díře byli,  protože byli pracovití a spolehliví , tak je místní i brali. Neplánoval jsem nic a taky se nedral k tak zvanému zvyšování HDP jak je to dnes  často jediný motor podnikatelů. Indián je skromný, chce prožít život s radlostí a být spokojený. Dva roky jsem vedl pak i u Índiánů kulturně antropologický průzkum, a hlavně jsem měl  radost, že jsem s nimi. Tím mne vzali mezi sebe a tak jsem u jedněch postupně žil.  U Ač Rachy stařešiny rezavých vřešťanů, náčelníka  Atapany v překladu zelená palma, u brazilských Indiánů a v  Peru u Ičaj olši bílé opice,“ vysvětlil Mnislav  jak se během svých návratů do 4 států jižní Ameriky stal vlastně i náčelníkem s těmito názvy. Sám se  uvádí  v dopisech  s přídomkem náčelníka Atapana.

Nejznámější plodina Indiánů

Brazilská pralesní půda je v podstatě neúrodná a jen pár centimetrů na povrchu je díky spadla potřebnými živinami, ale pak dál do hloubky je to bída. Indiáni na ní pěstují odjakživa hlavně  maniok, základní  rostlinu. Je jedovatý, ale umí si s jeho spotřebou poradit. Nejdřív vždy vyklučí část území. Není to velké území. Posekají nejdřív vše co na daném budoucím poli dosud rostlo, to zapálí a popel co tam takto vznikne živí budoucí rostlinu  hlavně  svými minerálními látkami jako je především dusík, až maximálně 5 let. „Opakuji, není tam úrodná půda, je to čistý laterit, zcela neúrodný a jen 4 cm úrodné půdy na tomto nově vzniklém poli.“ vysvětlil Mnislav Zelený. Potom se  zase vyseká kus dál a nechá se to původní pole opět zarůst přirozenou sukcesí, tedy rostlinstvem. Je to vždy malé území, co se takto udržuje pro účely  této plodiny a některých i dalších, ale méně významných. „Dnes se kácí pralesy ve velkém, a to již nikdy nezaroste“, dodává Mnislav. U Indiánů se tohle hospodaření na malých políčkách děje po tisícíceletí. Manioku stačí dusik z popela, jsou to keře tak do výšky dvou metrů s obrovskými hlízami a to je základní plodina v Africe .

Jedovatost není překážkou

O manioku je běžně známo, že jeho hlízy jsou pro člověka velmi jedovaté, ale s tím si Indiáni umí poradit. Vytěží  z něj to podstatné pro svou nejen obživu, ale i zdraví. Hlízy se musí  nejdřív oškrabat, pak se  nastrouhají a rozdrtí. Jejich jedovatost způsobuje  kyanovodík a to samozřejmě indiánské ženy vědi, ty to zpracovávají a chrání si ruce před dotekem hlíz a masy co vznikne po nastrouhání a dá se do lisu do takové jakoby obrovské punčochy, stáhne se to a proplachuje vodou, jedovatá šťáva se stahuje a dál se využije. Následně se vaří a ve spoustě páry odchází za odpařování množství kyanovodíku. To co zůstane dál pak  kvasí a je to  kvasný nápoj, který delším vařením zhoustne.

„Přirovnávám to k černému jedu na pohled podobnému wolchesteru, upřesňuje náš průvodce pralesní říší Atapana, který na pokyn indiánského prvního muže, tedy náčelníka musel ochutnat tento výluh. “Nemohl jsem odmítnout nabídku a ochutnat, ač je to jed, ale věděl jsem, že bych zklamal a oni mne nechtějí zabít, ale musím znát i jejich přírodní doslova léčivé zázraky. První  vjem byl okamžité škrábání v puse  a pak hned přišly na řadu jakési bílé krystalky jako  protijed proti kyanovodíku a vyrábějí se zase obdobným způsobem, ze stromu Pequi. I v tomto případě se získaná šťáva vysuší a z ní vzniknou ak krystalky,“ dodal Mnislav. A to co zbyde u manioku po odstranění jedovaté šťávy je čistý škrob, i ten se teplotně ošetří a používá se do pečiva , něco jako mouka. Těchto produktů se využívá  jednak ke stravě a pak hlavně  pro jejich léčivé účinky, které jsou prokázané a nesporné. Příroda tak  v přímém dění Indiánů souzní s nimi  a přínáší to nej pro jejich zdraví, ale oni si to umí od ní získat a taky speciálním způsobem zpracovat.

Dopady  projektu EU zvanému Mercosur

Indiáni jako původní obyvatelstvo žijí s přírodou v souladu a nic  nepřijde nazmar. “Příroda je božstvo, oni jsou silně věřící v její příznačnou sílu a dobro, a taky to naprosto respektují. Neuznávají naše zákony, to si napsali lidi, ale pravda je daná jen a jen přírodou“, uvádí  své zkušenosti s mnohaletitém  souzněním s pralesním lidem Mnislav. A Mercosur je pro ně, stejně jako pro tamní Indiány něco nepřijatelného, nemožného, co  velké nadnárodní firmy těžařů naprosto porušují. Vykácené velké plochy pralesů, kde se nyní za podpory umělých hnojiv pěstuje naveliko bavlna, kukučice a soja jsou nenávratně  pryč a odebraná půda původnímu obyvatelstvu pro jejich klasickou obživu taktéž. Je to hřích  na nich páchaný a nejen na nich. Má to jasný dopad  na ten pravý Green Deal, s nímž  v tomto podání  bojoval na sklonku života i náš slavný profesor Ota Šik, žijící pak v emigraci po roce 1970 ve Švýcarsku ale i kanadský profersor John Bollen z Calgary. Oba zajížděli do deštných pralesů a po svém brojili proti těmto zvěrstvům. Ota Šik svou tvorbou, kdy měl  opakovaně výstavy svých obrazů na toto téma a  jeden  s větvičkou původní zelené obživy Indiánů maniokem mi takto věnoval po setkání  na agrárním veletrhu v Basileji.  Totéž bylo u Johna Bollena, s nímž jsme se potkali na lesnickém kongresu v Moskvě  v roce 1985 a ten zase bojoval svými skvělými přednáškami po světě a právě na tomto kongresu  mi o svých protestech podával svědectví.

Mercosur ale EU prosadila a evropští zemědělci proti němu opakovaně demonstrují. Je už jen na budoucím přírodním vývoji  této tak dříve krásné přírodní říše Latinské Ameriky, jak se to dál promítne  do dění a změn v přírodním provedení. Věřme jen, že i tady se Grenn Deal  projeví ve své pravé podobě a to ne proti tvorstvu naší planety.

Pozvání k filmu co vstupuje do kin i u nás

A pozvánku na film z pralesní říše Indiánů Latinské Ameriky přijměme  už na závěr tohoto článku a to  přímo od  Mnislavem Zeleného: „Milí a vzácní přátelé a příznivci, právě jsme teď v létě společně s kameramanem a režisérem Liborem Kozákem a s kreativním producentem Milošem Zábranským mohli poprvé vidět celý film, samozřejmě v jeho pracovní verzi. Nicméně film je na světě, a jeho délka je 90 minut. Jde o mnoho zajímavých obrázků a příjemných zážitků z této zapadlé kultury původních obyvatel brazilské Amazonie.  Je to můj projekt, časosběrný dokument sledující 40 leté vzájemné přátelství mezi mnou a Yawalapiti. Rád se tak ve vzpomínkách vracím do míst v džungli, která mi změnila život, do míst, která se mi stala druhým domovem. Své návraty k nim beru jako putování proti proudu času. Putování k dávnému přirozenému způsobu života v lůně Matky přírody. Putování k základním otázkám lidské existence, k zrcadlu posledních lidských otázek o životě a smrti odrážejících se ve velkých slavnostech kuarup, několikadenních pohřebních rituálech.“

Když archivy promlouvají

„Díky mým komentářům, vzpomínkám a osobnímu filmovému a fotografického archívu z minulých cest a pobytů v Amazonii mezi indiány oblasti Alto Xingu se diváci filmu Awiri ruru stanou svědky skrytého příběhu tohoto věrného přátelství a společného života v džungli. Současně budou sledovat i téměř tragický osud lidu Yawalapiti, boj o jejich přežití, kdy v čtyřicátých letech 20. století byl téměř vyhlazen. Expedice bratrů Villas Boas tehdy nalezla pouhých 17 přeživších Yawalapitiů zdecimovaných válkami a zavlečenými civilizačními epidemiemi spalniček, chřipky a neštovic. Měl jsem možnost osobně poznat nejen vůdce této expedice Orlanda Villas Boas, brazilského hrdinu, ale zejména některé z přeživších Yawalapiti jako Parú, Mapukayaka, Makuko, Yakao a s nimi prožívat jejich radosti a vzájemné přátelství jako člen jejich kmene. Starší žena Ayrika mě po čase adoptovala jako Atapanu a mým adoptivním otcem se stal šamana Guňitze. Mí amazonští přátelé nerozlišují biologického syna od adoptivního. Stal jsem se prostě jejich synem a po 40 letech mě pro změnu jiný Yawalapiti, Tumi, přijal jako svého dědu a on se stal mým vnukem. Tak to prostě v Amazonii chodí. Těším se na vaše názory a na vaše radosti“,  TÓRI váš Atapana .

převzato se svolením autorky z Potravinářského  obzoru