Pokud Senát neschválí církevní restituce, bude podle ÚS jednat protiústavně

IVANA HASLINGEROVÁ

Toto byl hlavní závěr konference „Církevní restituce – mýty a skutečnost?“, která se konala 29. března 2012 na půdě horní komory českého Parlamentu. Podle její organizátorky místopředsedkyně Senátu Aleny Palečkové (ODS) bylo jejím cílem probrat před tím, než se věc církevních restitucí dostane na program jednání Senátu, jejich téma z pohledu všech zainteresovaných účastníků od vládních představitelů, zástupců církví, fundovaných právníků až po komunální politiky. Shromáždila reprezentativní vzorek přednášejících – od premiéra a jeho ministrů, pražského arcibiskupa a představitelů menších církví, ústavních soudců až po starosty obcí, které na restituce již léta čekají, protože nemohou s majetky nepatřící nikomu podnikat a přicházejí o možnost čerpat z evropských fondů.

„Je čas na to, aby se kvalifikovaně shrnuly pohledy všech lidí, kterých se otázka církevních restitucí týká, abychom se v Senátu dobrali konečně spravedlnosti,“ uvedla paní senátorka Palečková. 

Pro svolání konference se rozhodla zejména proto,  že vidí v naší republice velmi nebezpečný trend v chápání demokracie. „Naše republika se vydala cestou parlamentní demokracie, nikoliv demokracie přímé. Jsme svědky toho, že je vše proklamováno heslovitě, povrchně, často vytrženě z kontextu,“ uvedla a připomněla, že již Aristoteles stavěl demokracii po bok tyranie a oligarchie, protože vládu většiny pokládal za krajně nebezpečnou. Demokracie má proto podle něho k totalitě blíž než jakákoliv jiná vláda a  může se velmi rychle stát šerednou diktaturou, kdy většina vládne menšině. „Při vládě většiny musí být proto úzkostlivě dbáno na ochranu menšin a na jejich rovnost před zákonem. Zásadním  faktorem pro zabránění jejich útlaku je proto důsledné oddělení moci výkonné a soudní. Jen tak bude demokratický stát skutečně právním státem,“ uvedla Alena Palečková a dodala: „Jednou z menšin v naší společnosti jsou věřící občané, příslušníci církví. I pro církve musí proto platit v právním státě rovnost před zákonem. I ony mají právo na navrácení ukradeného majetku a napravení křivd na nich páchaných za minulých diktatur.“ Není sama, kdo si to myslí. Podle průzkumů 80-90% naší veřejnosti říká, že dvacetiletý právní a ekonomický dluh je třeba církvím urychleně splatit. A o co se konkrétně jedná:

Podle návrhu vlády dostanou církve zhruba polovinu svého někdejšího majetku v hodnotě 75 miliard korun. Dodejme, že mnohdy ve velmi  žalostném stavu. Za ostatní majetek dostanou náhradu ve výši 59 miliard korun vyplácenou v průběhu příštích 30 let. Neboli každý rok by jim stát platil necelé 2 mld. Kč. A postupně by v průběhu 17 let přestal hradit platy duchovních, na něž vyplácí ročně přes 1,5 miliardy Kč a tyto výdaje se stále zvyšují kvůli současnému nárůstu počtu duchovních, protože již jejich počet stát nereguluje. (V roce 2002 stát musel dát 17 z 32 registrovaných církví a náboženských společností celkem 832 milionů korun, loni už 1,445 miliardy a v roce 2015 by to mělo být přinejmenším 1,672 miliardy korun.) Fakticky jde tedy o několik set milionů korun ročně, tedy o zanedbatelnou částku, částku týkající se  promilí státního rozpočtu. Navrhovaná pravidla navíc pomohou církvím v příštích letech vytvořit dostatečnou materiální základnu, aby mohly pokračovat ve svých aktivitách ve zdravotnictví, sociální sféře a především v humanitární oblasti. Obcím navíc pomohou odblokovat církevní majetek, s nímž v současné době nesmí nikdo, ani církve, do urovnání sporu nakládat. Podnikatelé v obcích tak nemohou pole, lesy, rybníky a usedlosti využívat a čerpat na jejich obnovu evropské fondy.

Je proto neuvěřitelné, že za celých 22 let od pádu komunismu se nedokázali politici chovat jako demokraté vůči této národní menšině a jako jedinou ji vyčlenili z restitucí.  A co víc, je opravdu nedůstojné parlamentu 21. století, že se v něm najdou poslanci a senátoři, kteří s návrhem zákona o vyrovnání se státu s církvemi nesouhlasí. Zatímco v dolní komoře parlamentu ve sněmovně návrh zákona na vypořádání se dluhu státu církvím poslanci vládní koalice prosadili, opoziční levicová horní komora ho zřejmě vrátí  a opět se bude muset sejít sněmovna, aby zákon prosadila. Přitom každé časové prodloužení jeho přijetí připravuje stát o peníze, které by platili podnikatelé a církve do rozpočtu ze zisku. Zviditelněním se tímto  aktem totiž socialistický Senát nic nezíská, je to opravdu nedůstojné. To nehovořím o tom, že by tím podle rozhodnutí Ústavního soudu (ÚS), o němž bude řeč dále, Senát jednal protizákonně, přímo protiústavně.

 Organizátoři konference chtěli tomuto ztrapňování se Senátu v očích veřejnosti zabránit tím, že se pokusili zbavit církevní restituce zavádějících lží. A kdo pozorně poslouchal, musel uznat, že se jim to opravdu podařilo. Že na otázku „Má se vracet ukradený majetek, má platit pro všechny rovnost před zákonem?“ musí každý odpovědět „ANO!“

Účastníci prvního panelu konference. Zleva Jeho Eminence kardinál Dominik Duka, arcibiskup pražský, místopředsedkyně vlády Karolina Peake (VV) a premiér Petr Nečas. Celodenní konferenci moderoval senátor Petr Bratský

Diskuse byla rozdělena do čtyř bloků, přičemž v první části nazvané „Církevní restituce jako součást narovnání vztahu státu a církví“ vystoupili opravdu významní řečníci – premiér Petr Nečas, kardinál Dominik Duka. Druhý panel ústavních právníků „Politický, právní a historický kontext církevních restitucí“ uvedla  ministryně kultury  Alena Hanáková. Třetí panel „Obce a církev, blokovaný a navrácený církevní majetek“ dal prostor zástupcům obcí, aby v něm vysvětlili, jak důležité je pro jejich rozvoj stanovení zákonného vlastníka k pozemkům, nemovitostem, lesům a rybníkům. Jak tato právní neznalost brání rozvoji obcí a čerpání evropských fondů rozvoje. A konečně v závěrečné čtvrté části  nazvané „Církve  a občanská společnost, činnost církví pro veřejnost“ dostali prostor zástupci církví, aby dokumentovali, co vše kromě morálního vlivu, dělá církev pro naše občany a vyvrátili tak představu, že církev nebude umět na navrácených majetcích dobře hospodařit.

Konferenci důstojně zahájil Pěvecký sbor ze školy v Evropské ulici v Praze

Církevní restituce jako součást narovnání vztahu státu a církví

Předseda vlády Petr Nečas hned v úvodu zdůraznil, že v názvu konference by místo slova mýty použil bludy, ne-li něco horšího, a začal ihned čtyři nejzávažnější vyvracet:

Prvním bludem je podle pana premiéra, že stát bude něco církvím dávat. Stát nebude církvím vracet nic ze svého, protože právně jejich historický majetek nikdy nevlastnil. Komunisté se totiž silou zmocnili velké části církevního majetku, aniž si ve své pýše jeho vlastnictví zajistili právně. Proto může stát těžko dávat někomu něco, co mu nikdy  nepatřilo.

Druhým bludem je otázka, zda má stát vůbec něco vrátit. Samozřejmě, že má a to ze zákona. Je to  totiž dáno Zákonem o půdě a jeho prováděcími zákony z počátku 90. let, který blokuje státu, krajům i obcím nakládání s církevním majetkem, dokud se nevypořádají majetkové vztahy. Udržovat tento stav zablokovaného církevního majetku, který je navíc podle verdiktu Ústavního soudu protiústavní, by podle Nečase vedlo jen k dalším škodám. Vrátit zabavené majetky je prostě ze zákona státní povinnost. Nehledě k tomu, jak to kazí pověst ČR jako právního státu ve světě.

Třetí blud je ten, že si někteří politici myslí, že církve jsou vydány na milost a nemilost státu. Zapomínají, že již nežijeme v totalitě, ale v právním demokratickém státě, v němž se dluhy podle zákona neodpouštějí, a to i když věřitelé jsou jimi nenáviděné církve. Stát má být rád, že církve jako věřitelé jen z dobré vůle s ním dosud nevstoupily do střetu. Bez restitucí by se církve svého majetku totiž domohly soudně. Když ne u našich, tak u mezinárodních soudů. Stát by pak musel navíc zaplatit vysoké náklady na vleklá a drahá soudní řízení.

Čtvrtý blud je ten, že někteří politici tvrdí, že prý zabavení majetku nebyla loupež.

„Zabavení majetku církvím byla loupež a žádný právní stát 21. století ji nemůže tolerovat. Dokončit krok komunistického režimu a schválit navzdory ústavě nový a tentokrát právně důsledný akt této loupeže nazývané levicí vyvlastněním, kterým zbavíme církve jejich majetku, je pro premiéra každého demokratického státu naprosto nepřijatelné. A nemohu s tím souhlasit ani já. Odmítnutí majetkového vyrovnání státu s církvemi by bylo pošlapáním právního státu a velmi by to poškodilo prestiž naší republiky jako  právního státu, protože by ČR jednala proti rozhodnutí Ústavního soudu. Navíc by církve soudní cestou majetek stejně získaly. Cením si toho, že vláda jednomyslně schválila návrh zákona o narovnání majetkových křivd spáchaných církvím po 25. únoru 1948 ,“ zakončil premiér.

Jeho Eminence kardinál Dominik Duka, arcibiskup pražský, představitel nejsilněji církve u nás, nejprve s úsměvem poděkoval současné politické reprezentaci, že je rád, že nesedí jako představitel církve již  na lavici obžalovaných. Je to dokladem toho, že se i přes mnohé nářky některých občanů mnohé změnilo k lepšímu. Dokladem toho je podle něj  ostatně i to, že vznikla po mnoha letech dohoda o vypořádání se státu a církví. Tedy mezi ekumenickou radou církví, židy a katolíky. Výsledek dohody byl podle pana arcibiskupa nakonec výsledkem vzájemného kompromisu, respektu a úcty. Je to význačný krok na cestě realizace demokracie v naší zemi:

„Vážím si i toho, že se během jednání vytvořila důvěra mezi zúčastněnými. Že politici pochopili, že i my věřící v Boha jsme občany země a záleží nám na jejím ekonomickém růstu i celkové, především morální,  situaci celé společnosti,“ uvedl J. Em. kardinál Duka.

Dohodu se státem katolická církev ale nechápe jako milost, ale jako spravedlivé vyrovnání a vykročení na cestu opravdové spolupráce: „Dohoda ze strany katolické církve není chápána jako nějaká milost, ale jako spravedlivé vyrovnávání se a vykročení na společnou cestu opravdové spolupráce,“ pronesl arcibiskup pražský a primas český Dominik Duka a dodal: 

„Od 16.12.1989 jsem stál u tohoto  pultíku. Tehdy s Čalfou, pak s Havlem a nyní s Nečasem. Při jednáních jsem bojoval za právní stát. Od počátku můj záměr nebyl víc než vyžadovat svobodu a rovnost před zákonem. Částky, které církev nakonec po více než  dvaceti letech dostane, jsou velmi vstřícné k dlužníkovi, protože mnohé požadavky vzala církev v úvahu jako nereálné. Nepožaduje proto například ušlé výnosy ze svých majetků odhadované na 160 mld. Kč. Navrácených 59 mld. není darem, je to ekonomické řešení za předpokladu, že se nereflektuje inflace. Jinak by stát za 50 let utratil 75 mld. Kč.  Takto se vše zkrátí na 30 let. Je to pro stát výhodné  i z tohoto hlediska“

Státu se tím podařilo zrušit dlouhodobou blokaci církevního majetku, která byla  nejhorším nakládáním s majetkem vůbec. Není totiž nic horšího pro obec a její podnikatele, než mít na svém území majetky, s nimiž nemůže nakládat, protože nemají právně vlastníka.  „Proto nejen církev, ale i 203 podnikatelé požadovali o odblokování našeho majetku, aby na něm mohli ve spolupráci s námi  podnikat. Při zmínce o tom, o kolik peněz díky strkání státní hlavy do písku za těch dvacet let přišli, lapali po dechu. Státu se navíc tímto krokem podařilo udělat odluku církve od státu, čímž ušetří peníze za platy duchovních.“

J.E. kardinál Duka připomněl, že celá kauza má také závažný etický rozměr. Restituce byly nejspravedlivějším prvkem pro návrat majetků zabavených komunistickým režimem. Církve byly z této možnosti vyňaty. Je to nejen morálně nesprávné, ale i ekonomicky nevýhodné. A to nejen pro církve, ale i pro stát.

„Naše vlastnictví majetku bylo oprávněné. Překvapuje mne, že s opačným názorem operují lidé, kteří profesně studovali dějiny práva. Pokud by chtěli tvrdit, že církve nic nevlastnily, museli by se vrátit do občinového práva či feudalismu. Pak by museli celý náš majetek připsat prezidentu Klausovi, jako to bylo za tehdejších monarchií. Absolutismus snad ale nebudeme zavádět, ani nedej Bůh ještě něco horšího, co by nás inspirovalo protektorátním právem,“ pousmál se pan kardinál.

Pan kardinál zavzpomínal, že nakládání s majetkem církví bylo při jednáních omezováno se zdůvodněním, aby církev neudělala bankroty. Přitom nebylo vůbec vzato v úvahu, že  církve státu již dnes věc ulehčují tím, že se již z větší části financují samy:

„Po prověrce Nejvyššího kontrolního úřadu na hradčanském biskupství mi bylo sděleno, že je vše v pořádku, ale byl jsem pokárán, že nerespektuji zákon z roku 1949,  podle něhož máme být plně financováni ze strany  státu a my se přitom z nadpoloviční většiny spolufinancujeme. Je to dáno tím, že po direktivním ovládání církví státem jsme se museli naučit hospodařit efektivně. Prosím proto společnost, aby si uvědomila, že nejsme majiteli velkých hospodářských celků a budeme součástí společnosti, na které nám opravdu záleží. Nechováme se jako ti, kteří chtějí odčerpávat státu peníze. Naše investice se již dnes vracejí na zdravotnictví, školství a po přijetí zákona bude naše hospodaření ještě  zodpovědnější a přinese větší užitek společnosti než dosavadní forma financování, protože do budoucnosti hledíme s  rozvahou.“

 J. Eminence kardinál Duka proto poprosil, aby v zájmu nejen církve, ale i státu nebyly v průzkumech veřejného mínění ohledně církevních restitucí pokládány špatně položené otázky, které směrem k církvím vyznívají negativně: „Když je občanovi položena otázka, zda souhlasí, aby církve dostaly dar 59 miliard, i já bych odpověděl, že absolutně ne. V  situaci ekonomické a hospodářské krize se to jeví jako úplně šílený krok. Ale již bylo řečeno – je jasné, že se nejedná o žádné darování, ale navrácení toho, co jim patří. “

Předseda Ekumenické rady církví v ČR Joel Ruml vyvrátil, že by restituce byly špatně načasovány zrovna do doby, kterou sužuje světová hospodářská aekonomická krize:

„Jednání probíhají dvacet let a církve nebyly těmi, kdo jejich tempo určoval. Stávalo se, že balvan tohoto řešení byl odsunován stranou. Jednota církví v proběhnutém jednání byla impozantní a vzájemně obohacující. Mnohé jsme se o sobě dozvěděli. Takže vlastně i to mnohaleté jednání prospělo právě církvi. V této chvíli ale nemáme kam couvnout. Díky výsledkům sčítání lidu víme, jak velký potenciál lidí, kteří hledají Boha, tady u nás je. Já sám víru v Boha cítím  tak mimořádně, že si bez ní neumím představit život. Proto mám radost, že tento zákon zkulturní život lidí a obce navíc  rozkvetou odblokováním majetku.“

Ruml navrhl, aby v zájmu narovnání vztahu se společností církve vytvořily jakýsi sociální podpůrný fond pro potřebné sloužící výchově a vzdělávání. Podle něj by to mohlo pomoci narovnat pošramocený vztah církví se společností. „Zběsilost změn, které nás za posledních dvacet let potkaly, způsobila velkou dezorientaci a nejistotu lidí v základních životních otázkách. Vytvářet projekty pro společnost by byl krok, který by pomohl k  ústní deklaraci o poslání církví dodat i to druhé –  faktický čin a důkaz, že církve jsou schopny hospodařit a jednat.“ 

Tajemník federace židovských obcí Tomáš Kraus navázal, že Židé se budou snažit jednotu církví zachovávat a nabídnout ji celé společnosti. Pohoršil se nad tím, že se ztrácí morální rozměr věci. Že se nezdůrazňuje, že jde o majetek, který byl ukraden, ale musí být navrácen. „Prošli jsme dvěmi totalitami. Holokaust nebyla jen největší masová vražda v  dějinách, ale byl i loupež. Stejně jako bylo loupeží státu zabavení majetku církve. V polovině 90. let jsme na zmírnění křivd z holokaustu získali majetky a máme proto  zkušenosti, které můžeme nabídnout naší celé společnosti. S navráceným majetkem církve budeme umět též hospodařit.“

Místopředsedkyně vlády Karolina Peake (VV) podala výčet toho, jak probíhala jednání o možnostech napravit majetkové křivdy napáchané komunistickým režimem církvím. Zákon o narovnání majetkových vztahů s církvemi měl být založen na Zákoně o vlastnických vztazích k půdě:

„V prosinci 2011 byl projednán poprvé návrh zákona na legislativní radě vlády, kde právníci zvažovali, že to do restitucí nepatří, neb majetek měl povahu veřejného majetku. Chtěli proto majetek specifikovat. Posléze bylo podrobně diskutováno, že církve nebyly vlastníkem majetku. Výčtový zákon byl pro ně nakonec nepřijatelný a jednání bylo přerušeno s tím, aby předkladatelé zvážili kompromisní řešení. Že zákon vymezí majetek ve vlastnictví státu a bezúplatně ho umožní převést,“  uvedla paní Peake.

Přeloženo do lidštiny dá se říci, že se legislativci za drahé peníze nás obyčejných daňových poplatníků hádali o nesmysly a kamuflovali to právními názvy nehledě k tomu, že legislativci naprosto s přehledem ignorovali usnesení Ústavního soudu z roku 2005 a tedy jednali protizákonně. Připomínám, že Maďaři vrátili církvím majetek již v roce 1993, Slovensko v letech 1992-1993 a následně 2003.

Politický právní a historický kontex církevních restitucí

Politickoprávní panel otevřela ministryně kultury Alena Hanáková (TOP 09). Uvedla mj., že kraje a obce získají podle vládní předlohy blokované nemovitosti, pro jejichž využití budou moci využít peníze z evropských fondů. Pokud parlament zákon odmítne, tyto nemovitosti v případě žalob církví z rozhodnutí soudů s velkou pravděpodobností stát ztratí a ještě bude platit drahé soudní výdaje. Pokud návrh přijme, církve budou mít rok na to, aby o jeho vydání požádaly. Získat by tak mohly zhruba polovinu svého někdejšího majetku v hodnotě okolo 75 miliard korun. Za ostatní by měly dostat finanční náhradu 59 miliard korun během 30 let.

"Odluka církve od státu neznamená stáhnout církve z prostoru. V armádě, ve školství, ve zdravotnictví a v celé sociální oblasti jsou její činy nevídané a církev si zaslouží podporu celé společnosti,“ zdůraznila pani ministryně.

Soudkyně Ústavního soudu Ivana Janů připomněla, že ÚS vydal již 11 rozhodnutí k církevním restitucím. Vesměs se jednalo o tzv. blokační § 29 zákona číslo 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen § 29). Zrušení § 29 by dovolilo převod majetku církví třetím osobám. ÚS proto 4. 7. 2010 zamítl ÚS návrh skupiny senátorů, aby byl zrušen § 29 v zákoně o půdě. Současně prodlevu nepřijetí restitučního církevního zákona parlamentem prohlásil za protiústavní: „Pokud § 29 hovoří o církevním majetku tak, že  se jedná o majetek, který přešel na stát v  důsledku majetkové křivdy, je nevydání tohoto majetku církvím protiústavní a porušuje článek Listiny práv a svobod.“ Pro tento verdikt hlasovalo 9 z 15 ústavních soudců. Náboženská tolerance je totiž garantovaná v Listině lidských práv a svobod. Současný stav při absenci vypořádání se státu s církvemi, kdy stát je dominantním zdrojem příjmů církví, porušuje zákon.

U nás přelomové bylo stanovisko pléna ÚS 1.11.2005 sjednotit povinnost zákonodárce vydat restituční zákon i pro církve. Žaloby církví byly do té doby odmítány. Evropský soud pro lidská práva vydal již v roce 2004 rozsudek, že porušení a nečinnost státu v této problematice považuje za zásah do majetkového práva stěžovatele, tedy církví.

ÚS došla trpělivost a 31.8.20011 konstatoval, že od přijetí ustanovení § 29 v pozemkovém zákonu uběhlo 20 let, což považuje za překročenou lhůtu. Parlament je stále  nečinný, přestože  podle § 89 odst. 2 Ústavy jsou zákony závazné pro všechny. Parlament je podle ÚS vázán ústavou a své kompetence smí užívat jen k naplňování ústavy, ne opaku. Žalobu církve proto mají soudy považovat za restituční. ÚS dal proto obecným soudům instrukci, že nesmějí zamítat církevní žaloby a musejí o nich rozhodovat, protože Parlament nenaplnil to, co v zákoně přislíbil. Nesmí rozhodovat s odkazem na existenci blokačního § 29. To je závazné stanovisko ÚS platné pro parlament až do přijetí zákona o vyrovnání státu s církví.

Paní doktorka Janů důrazně uzavřela, že to, že 20 let Parlament ČR nekonal, i když ÚS upozorňoval, že je to jeho povinností, splňuje podle ÚS protiústavnost a soudy nesmějí zamítat církevní žaloby s poukazem na § 29.

Odborník na ústavní a konfesní právo Petr Jäger prohlásil za mýty, že katolická církev nic nevlastnila. „Nemám na mysli všechny náboženské společnosti, jen katolickou. To, že ve středověku či za Josefa II. nerozhodovalo, kdo co vlastnil, neznamená, že se roku 1948 neprovedla na  katolické církvi majetková křivda. Do roku 1811 neexistovaly v zákonech speciální druhy vlastnictví. Teprve zákoník z roku 1811 a zákon 50 z roku 1874 zakotvuje zemní projevy katolické církve. A tento zákon platí dodnes. Vlastnictví bylo jen jedno. A to i pro církev. Zákon z roku 1874 jasně uvedl, že církvi náleží táž ochrana jako každé obecně užitečné společnosti. Žádný majetek církevní nesmí být zcizen bez souhlasu církevních úřadů. Stát se nedostal do pozice vlastníka. Církevní jmění i věci věnované k účelům církevním nešlo bez souhlasu církve pak odejmout ani pro jinou církev.

Mýtus o veřejném vlastnictví církve právo tehdy neznalo a ani současné právo pojem veřejné vlastnictví nezná. Pouze Antonín Hobza, který po roce 1948 proslul církevními monstrprocesy, za 1. republiky hlásal,  že majetek církevní je zvláštním druhem. Neměl však pro toto tvrzení oporu v právu. Přesto v roce 1950 byl na základě jeho proklamovaném a nikde v zákoně doloženém tvrzení proveden proces s řeholníky, které obvinil pro špionážní charakter katolické církve pod vedením Tajovského, Maštalíka, Machálka. Prohlásil, že čím větší funkcionář, tím větší trest, a na základě toho byl odsouzen např. páter Opasek…

Za komunismu bylo zavedeno právo socialistické, osobní a soukromé.  Tento režim si ale veřejného charakteru církevního majetku nepovšiml. Říkali proto, že nebyl církevní majetek zestátněn a jedná se o majetek soukromý. Takže platí stále pro církevní právo zákon z roku 1874. Vlastníkem církevního majetku není stát. Ten majetek nikdy nevlastnil, protože nikdo mu kostely nedaroval. S tímto názorem souhlasil posudek University Karlovy, Masarykovy, Západočeské a Ústavu státu a práva.

Právník a vysokoškolský pedagog na CEVRO Institutu Jakub Kříž, který vypracoval  Zákon o církvích za Topolánkovy vlády, si posteskl, že často opomíjíme morální rozměr a klademe důraz jen na právní. Je proto bludem církve její legitimní očekávání spravedlnosti. Musí konat. Individuální majetkový nárok není prostor pro referenda. Je to stejně absurdní jako bychom vyhlašovali referenda na to, zda se má platit platná faktura. Finanční náhrada není sice ideální kompenzací za odebrání majetku, ale byla poskytována vždycky a je lepší, než jeho zabrání bez náhrady. Vláda proto schválila parametry majetkového vydávání. Finanční náhrada neodstraní všechny křivdy. Například když Ministerstvo životního prostředí vyloučilo z navracování území národních parků,  nehnulo to s finanční náhradou. Je to odstupné pro nezávislost církví na státu. Jinak je patronátní činnost státu za padesát let kolem 100 mld. Kč a ta zanikne vyrovnáním. Další mýtus je, že nejde o restituci a není proto potřeba nic vydávat. Prý dostanou něco, co dříve církve nevlastnily. Mýtus. Zákon výčtový pro majetek o desítkách tisíci nemovitostí z technického hlediska nejde přijmout. Ideologicky je proto velmi přitažlivá námitka, že stát blahosklonně rozdává majetek, nikoliv že ho vrací, a tím vzniknou nové křivdy. Další mýtus je, že majetek vlastnily již neexistující instituce. Kostel vlastnila právnická osoba např. kostel. Pokud toto právnické právo není již v nových zákonech, má právního nástupce a ten jej získá. Navíc řada těchto osob jako právnické osoby nezanikla. Mylný a navíc cynický je argument, že by se od odškodnění mělo odečíst finanční plnění státu do roku 1949. To by pak musel stát vyplácet obrovské odškodné za věznění a vraždění kněží v lágrech jako Jáchymov…

Odborná pracovnice Ústavu pro studium totalitních režimů Stanislava Vodičková připomněla, jaký teror vyvíjel stát na katolickou církev. V 1948 měla katolická církev vysoký morální kredit ve společnosti. Jako poslední ještě nepodléhala vlivu KSČ. Komunisté proto zavedli pozemkovou reformu a postátnění církevního školství a zakázali vydávání jejích periodik. Zákon 231 umožnil uvěznit jakéhokoliv duchovního, který kázal to, co se jim nelíbilo. První vězněný kněz byl převor Jakub Zemek. Přesto církev měla mezi občany stále respekt a úctu. Komunisté chtěli proto katolickou církev zničit, ale museli zpočátku postupovat opatrně. Proto vydali prohlášení o náboženské svobodě a jejich režim nabídl církvi spolupráci. Snažili se tak o vznik národní církve zcela podřízené státu a znemožnit biskupům kontakt se svatým stolcem. Chtěli národní církev odtrženou od Říma.

Arcibiskup Josef Beran připodobnil tyto jejich represe k represím za nacismu a byl za to internován ve své rezidenci. Nastaly velké církevní procesy Machálka a spol., Akce K neboli kláštery. StB a milice přepadly mužské kláštery 13-14.4. 1950 a kněze i mnichy odvezli do Želiva, kde vykonávali nucené práce bez nároku na mzdu. Pak byly podobně postiženy řeholnice, které byly rozvezeny na práce do továren či do nemocnic jako sestry. Ani toto vše komunistům nestačilo. V roce 1950 byl zatčen kněz Toufar, který se  po 14 dnech mučení Ladislavem Márou přiznal ke všemu. Křičel bolesti jen při dotyku břicha a nakonec zemřel. Babický případ znamenal  trest smrti pro Drbola Pařila. Další kněží dostávali tresty doživotí. 200 duchovních pracovalo v Jáchymovském lágru na uranu.

Stále ale vládly ve státě dvě autority, komunisté a biskupové. Biskupy proto internovali, vzali jim půdu, tisk, kláštery. Ani po amnestii v roce 1960 se nemohli ujmout svých úřadů a museli pracovat v dělnických profesích. Bylo dobré mít černé listiny štváčů. Slánský to chtěl. V roce  1968 nastalo krátké uvolnění. Normalizace znamenala ale konec všech nadějí. V roce 1979 byla vyhlášena akce Útlum proti církvím, v roce 1982 akce Vír proti Františkánům… Teprve 25.11. 1989 mohl kardinál Tomášek prohlásit: „Já i celá katolická církev stojíme na straně národa.“

Obce a církev, blokovaný a navrácený církevní majetek

O tom, jaké problémy činí obcím a podnikatelům zablokovaný církevní majetek, hovořili zástupci obcí. Nejenže s majetkem, který nikomu nepatří, nemohou podnikat, ale nemohou na opravy žádat o příspěvky z fondů EU.

Předseda Svazu měst a obcí, starosta Kladna Dan Jiránek uvedl, že desítky obcí lze přirovnat k dítěti, které  ve dvou letech zavřou do krabice a řeknou mu, aby se  vesele rozvíjelo. Umře bez pomoci. Několik desítek obcí je ve stavu klinické smrti. Pokud se církevní majetek nevyřeší, budou stovky obcí bez rozvoje a nebudou moci čerpat prostředky z EU. Kladno bylo dříve majetkem Břevnovského kláštera. Majetek se zatím nevydává.

Člen zastupitelstva města Červená Řečice Jiří Jedlička (snímek vpravo) uvedl, že paragraf 29 zabezpečil majetky církví a měl ve své době smysl. Bohužel jeho dočasnost trvá dvacet let. Obce mající na svém území církevní majetek jsou diskriminovány bezprecedentním způsobem  proti těm, které ho nemají. Brzdí to jejich rozvoj, nestaví se tam domy, nejdou využívat evropské fondy, ruší se školy… Červená Řečice má na svém území obrovský arcibiskupský velkostatek – zámek, lesy, louky, pole, rybníky. Ze zámku se stává devastací v posledních 20 letech zřícenina,  hektarový rybník nad zámkem nelze obhospodařovat. V roli postižených nejsou tedy  jen církve, ale i obce. Církve nechtěly tlačit na čas. My chtěli stihnout fondy EU. Nás čas tlačí. Nesmíme stát proti sobě soudně, ale postupovat společně. Tyto problémy nemá jen Červená Řečice, ale i další obce. Blízký Želiv má klášter a kostel a nemá z čeho do něho investovat.  Sdružil jsem 60 nejvíce postižených obcí v ČR a teprve pak se s námi politici začali bavit. Výčet obcí je větší. U větších měst se nemusí rozvoj úplně zablokovat. Mají i jiné pozemky pro výstavbu, ale nastane problém u liniových staveb.

Starostka MČ Praha - Slivenec Jana Plamínková  má podobný problém jako pan Jedlička s chráněnou památkou, domem Křižovníků s červenou hvězdou, který je dominantou Slivence a navíc stojí uprostřed obce. „Do doby než jsme začali stavět přívodové sítě na elektřinu pro semafory, jsme neměli s jejich pozemky problém, protože pro výstavbu jsme měli dostatek jiných pozemků.  Zjistili jsme ale, že je má ve správě pozemkový fond, který nám je nemohl vydat kvůli § 29. Křižovníci by je vydali, ale nemohli, protože k nim neměli přístup. Křižovatka se neopravila a důsledkem blokace pozemků na křižovatce již zemřelo 5 lidí. Po zkušenostech s pozemkovým fondem si neumím představit horšího hospodáře, než je stát. Řekli mi, že mají povinnost udržet majetek, aby nespadl, a jinak je jim jejich osud lhostejný,“ zakončila paní starostka.

Jaroslav Vítek, vrchní ředitel Ústředního pozemkového úřadu, vyvracel mýtus o tom, že hledání majetku na navrácení církvím bude trvat desítky let. Soudy jsou sice přetížené na rozhodování o vlastnictví a vše bylo proto svěřeno státní správě. Ta zřídila pozemkové úřady, které  v 91-95 % majetky během 10 let vydaly. Přes milion hektarů stále mají vydat.

Michal J. Pojezdný, opat Strahovského kláštera (snímek vpravo) připomněl, že starobylé řády řeholníků jsou zde víc než tisíc roků. Jejich zakladatelé panovníci a dárci jim poskytli na rozvoj peníze a za to požadovali od nich šířit vzdělanost, pomoc chudým a nemocným. Vznikly úžasné prostory, krásné kláštery, které obdivují cizinci dodnes. Strahovská knihovna vznikla v roce 1143, kdy začali na Strahově sídlit premonstráti. Nejde se divit, že mají k majetku kláštera vztah jako ke svému a po staletí se o knihovnu i o klášter církev starala dobře. Po sametové revoluci se na ně zapomnělo. Dostali do správy majetek ve velmi špatném stavu a nemohou s ním nakládat. Návštěvníci kláštera přicházejí halou, nad níž praská klenba. Krovy jsou shnilé a nové tašky na ně pokládat nejde. A to je klášter kulturní památkou!

Pavel Kváš, ředitel odboru neziskového sektoru České spořitelny, přislíbil, že české bankovní domy jsou připraveny pomáhat církvím. Jako přiklad dobrého hospodaření s majetkem uvedl tři vize, jak se stará církev o majetky v Rakousku: Rakouská církev si zřídila Radu dohlížitelů mající odborný kredit. Je složena ze  šéfa university, významného  novináře, šéfky centrální banky, předsedy AV, bankéřů… Rozdělení prostředků je motivováno daňovým režimem. Daň z příjmu je krátkodobá, daň na dobročinné skutky je nárazově  25 % a dary od věřících na 4 roky. Charita a  penze zaměstnanců jsou bez daní. Rakouská církev zavedla etické principy investování. Vyhýbá se investicím do cenných papírů hazardu, zbrojařů, drog, dětské práce. V takovém případě nekoupí cenný papír, byť by nesl velký výnos.  Preferují cenné papíry společností dodržujících lidská práva…

Církve  a občanská společnost, činnost církví pro veřejnost

Je veřejně rozšířeno, že jsou křesťané neužiteční. Poslední panel toto vyvrátil měrou vrchovatou. Snad nejlépe to shrnul první řečník Pavel Bratinka: "V médiích se nemluví o charitě, protože témata spojená se stářím a nemocí nejsou sexy. Přitom právě pro současnou společnost je důležité chovat se obětavě a poctivě. Vláda by měla proto využít věřících, aby se vyjadřovali k běžným otázkám, a ne podléhat módnímu trendu sílícímu na Západě zabraňovat věřícím se k čemukoli vyjadřovat. Skutečně věřící je ten, který bere slova Bible vážně. Jednání vůči potřebným pokládá za jednání vůči svrchované mocnosti vesmíru. Má strach před trestem za špatné skutky. Na to stát potřebuje nulové náklady. Víra ale neomezuje lidskou svobodu. Naopak. Soudy v USA omezují občany dokonce i v tom, že zakazují vánoční stromky. Křesťané nejsou nadlidé, ale mají také právo na své tradice. Svoboda nespočívá v tom zamezit všem všechno, jen aby se druhý neurazil, ale dovolit všem církvím slavit si věci po svém."

Náměstek ministra zdravotnictví Vítězslav Vavroušek: (snímek vpravo) připomněl, jakou roli v historii sehrály církve ve zdravotních službách (sv. Anežka a sv. Zdislava). V roce  1948 a 1950 byla tato činnost definitivně přerušena. Po revoluci opět začala charitní ošetřovatelská služba v rodinách. Pro pacienty v terminálních stavech byly stavěny hospice. V roce 1996 s podporou  ministerstva jich vzniklo 11. Stacionáře jsou z 10 % církevní. A to i přesto, že církve nemají peníze a majetek.  Byla zavedena nová spirituální péče zajišťovaná vojenskými i vězeňskými kaplany. "Ministr zdravotnictví ocenil toto jako službu potřebnou a důležitou a dal mi za úkol ji vytvořit a rozvíjet. Podíl církví ve zdravotnictví musí být vyšší, než byl dosud. Církve se budou věnovat spíše dlouhodobé péči. Nic jim ale nebude bránit poskytovat i další komplexní péči jakou zatím poskytuje jen Nemocnice pod Petřínem," uzavřel pan Vavroušek.

Církve jsou vítány i ve školství. Církevní školy poskytuji nejen dobré vzdělání, ale je v nich i bezpečné klima. Jsou to školy bez drog a bez šikany. Není divu, že roste počet dětí v církevních školkách a školách. "Školy vysoké zatím církev nemá.  Budoucí věcný záměr MŠMT s nimi počítá, takže církve budou moci zřizovat i je. Církevní školství prokazuje nárůst žáků ve všech segmentech, na církevní školy šla letos více než miliarda Kč. Maturitní zkoušky složily všechny tyto školy výtečně a tři se umístily v první desítce nejúspěšnějších. Ministerstvo si jejich práce velmi cení," uvedl Jakub Stárek,ředitel sekce vzdělání na MŠMT.

Petr Grulich, tajemník církve bratrské, si posteskl, že malé církve jsou vnímány jako menšina v rámci menšiny a přitom mají často víc členů než některé politické strany. V ekumenické radě je jich 11. Již v roce 1939 existovalo 836 angažovaných křesťanských spolků. Po 1989 se „malé církve“ zaměřily zejména na sociální služby, zdravotní služby a vzdělávání. Vznikly organizace Adra, Charita, Diakonie, rozvíjejí se činnosti Armády spásy vnášející důraz na člověka. Základním posláním věřících je pomoci druhému v nouzi. Pastorační péče je standardem. Vznikly Domovy pro seniory ve v mnoha městech ČR, v Praze např. domov s diakonským zařízením na Černém Mostě. Zajímavý projekt vzniká v Bystrém v Orlických horách, aby prostory využili na maximum, hodlají modlitebnu používat přes týden jako školku a teprve v neděli jako modlitebnu. Pan Grulich zdůraznil, co dělá nadšení a píle věřících. Ze svých vlastních prostředků plánují vybudovat víceúčelovou modlitebnu za 18 milionů korun.

Ladislav Nádvorník, salesiánský kněz a ředitel Salesiánského střediska Štěpána Trochty z Teplic, pomáhá v  klášteře cisterciáků ve svém středisku s 18 zaměstnanci rozvoji dovedností a trávení volného času 400 zaregistrovaným  dětem a mladým lidem do 26 let ze sociálně slabých rodin.  Duch pomoci spočívá na laskavosti a řádu, který cisterciáci hlásají.  Jsou přesvědčeni, že v každém člověku je něco dobrého, jenom je třeba najít tyto vlastnosti a rozvíjet je s cílem, že výsledkem bude poctivý občan, dobrý člověk. A kupodivu se jim to často povede.

Vojtěch Eliáš, prezident Arcidiecézní charity Praha, potvrdil pravdivost argumentů, které na konferenci zaznívaly, a pousmál se nad mýtem, že církve nebudou umět s navráceným majetkem hospodařit. „My to už umíme. Neprovádíme činnost samu pro sebe, ale činnost církve je činností pro druhé. Na modlení nepotřebujeme podporu.  Církve to mají jako svou vnitřní motivaci a ne proto, že jim to někdo přikazuje. Katolíci mají vnitřní motivaci - otázku důstojnosti člověka, důstojnosti umírání. Citlivost pro utrpení je  u křesťanů díky soucitu s umučeným Kristem“

Charitu jde vždy dohledat. Nevezme peníze a pak se ztratí. Je to silný a stabilní právnický subjekt katolické církve. Zřizovateli jsou biskupství či řády, které si to uvědomují. Projekty charity přežily dokonce i socialismus. Když jsme museli do ilegality, dělali jsme  projekty podpory pronásledovaným, pro nevidomé či údržbu knihovny Strahov. Je to podobné jako se šlechtickými rody. I když někdy některé režimy jim ubližují, ony stále pečují o své zámky. Našimi zámky jsou hospice, které vznikají jako nový fenomén umírání v opuštěnosti, azylové domy pro lidi s utajením svědků procesů. Ve státních zařízeních jde obtížně utajit někoho na půl roku. Existuje 19 katolických gymnázií, což je  6 % z celku. U maturit ale byli žáci úspěšní z  30 %. Lidé mají vztah pro osobní kostelíček, že tam seděla babička, a často pro něj pracují. Pracují pro nás 500 let dobrovolní kostelní zpěváci, varhaníci. Máme farnosti různých vyznání. I vietnamské.

Konsoláta Miroslava Frýdecká, představená Domova sv. Karla Boromejského, sice konferenci uzavřela, ale vzhledem k tomu, co vše tato křehká dáma dokáže se svými dvěmi kolegyněmi zvládnout, ji měla spíš otevírat. Domov založila před 15 lety jako odpověď na potřeby společnosti, které narůstají. Z rozpočtu hradí stát na jeho provoz 80 % nákladů a   20 % se přijímá  od sponzorů. Domov se stará o stacionáře, DLN, trestankyně.

"Starý člověk je rád doma, ale když nastane nesoběstačnost, potřebuje pomoc. Dříve mohl dopředu žádat o domov důchodců, dnes to nejde. Pokud nemá příspěvek na péči v nich, je konec. Dnes právě zemřel člověk, který  žádal o příspěvek loni v květnu. V nemocnicích po operaci neinformují, jak se dostat k příspěvku na péči. Nehledě k tomu, že mnozí na jeho výši ze svých penzí na pobyt v domově důchodců nedosáhnou. Senior je poslán do DLN a navíc se musí každé tři měsíce stěhovat. Vznikají sice krásná nová zařízení, ale pobyt tam za 22 000 Kč měsíčně je pro běžné občany finančně nedostupný. I když mnoho ušetříme na platech a na dobrovolnících, nejde takové ústavy provozovat bez peněz. Kdyby restituce dobře dopadly, věděli bychom si rady, co s penězi. Přistavěli bychom část objektu na trvalé pobyty. A pokud kdokoliv tvrdí, že stačí stré lidi umístit do DLN, ať se přijde podívat k nám na dvě 103leté babičky, které kdysi páni úředníci vyškrtli  v plné délce pobytu. Domov má ve znaku přivřené vstupní dveře, jimiž proniká slunce. Nesmíme dveře nikdy zavírat úplně, aby slunce mohlo pronikat dovnitř. Musíme se soustředit na podstatné. Nerozumím tomu, proč se tak málo dělá pro pomoc lidem. Matka Tereza odpověděla na protest, že její  činnost je kapka v moři,  že kdyby v moři ta kapka nebyla, nebylo by to  moře celé. I my jsme pouze tou kapkou v moři, ale věřím, že důležitou," uvedla mj. matka představená

Hezkou tečku za celodenní konferencí udělal v diskusi Jan Váňa z Asociace soukromého zemědělství: „Ti, kteří jsou proti navrácení majetku církvím, jsou populisté, kteří těmito bludy podněcují nejhorší lidskou vlastnost známou již od Kaina, kterou je závist. Pan senátor Dienstbier nemusí mít strach, že církve neumějí hospodařit. Má malé znalosti z historie a vůbec žádné ze současnosti. Budeme schopni zajistit dobré hospodaření s půdou. Já na Olomouckém arcibiskupství pracuji na půdě v rozloze 200 ha u Kroměříže. Mám smlouvu s arcibiskupstvím o pronájmu. Jednou za rok zaplatím nájem a ono nemá starosti s obděláváním půdy.“

© Kulturní komise ČR, 2012