Teď možná někdo z vás namítne, že za vším tím urážením nestojí jen to vedro, protože třeba termín „dezolát“ se objevil v covidové pandemii na jaře 2020 a plně se rozšířil na podzim 2022 jako označení nejhlasitějších odpůrců protiepidemiologických opatření. Někdy lze autora nadávky jednoduše vystopovat (tak třeba vysoký vládní úředník Otakar Foltýn označil v roce 2024 nadávkou „svině“ všechny, kdo nesdíleli právě ten jeho jediný a správný pohled na Rusko a Čínu, kteréžto země tu naši maličkou domovinu chtějí zničit). Jindy lze autora urážek odhalit stěží, a dokonce i umělá inteligence odmítá přiřadit autorství různých nadávek politikům s odůvodněním, že by šlo o vyvolávání nenávisti. Že ale nenávist vyvolává právě ten, kdo odsuzuje druhé kvůli jejich pohledu na svět, tomu pitomému shluku jedniček a dvojek nějak nedochází. Asi že už i u něj začaly fungovat algoritmy omezující svobodné bádání a pohled na svět.

Navzdory vedru přichází právě teď naše velká vševědoucí a všemohoucí EU s masivní billboardovou kampaní za právo na svobodu slova. V Praze ty běhající obdélníky potkávám na každém kroku. A když už si je tak platím ze svých daní, mohla by nám ta entita, co ví všechno nejlíp, poradit, jak proti těm horkým hlavám, urážkám a opovrhováním jinými pohledy na svět zakročit; či jak těm politikům, co si vrchnostensky myslí, že vědí a znají recepty na všechny neduhy světa, ukázat, jak se pletou. Jenomže oni za to nemohou jen politici. Ti s tím virem škodlivým a prudce nakažlivým jen vždycky přijdou jako první. Dalšími viníky jsou novináři a pomýlení pracovními v médiích. Třeba ti, co se holedbají veřejnoprávností, která v jejich představě znamená: já mám a znám pravdu o světě a budu tě s ní tak dlouho mlátit po hlavě, až se ji naučíš nazpaměť a osvojíš si ji. Jiná než naše verze světa totiž neexistuje a my se nemýlíme, protože se nás na té naší pravdě shodlo 99 veřejnoprávních novinářů ze sta.

Jenomže pohled na svět se nedá naučit ani vyškolit, a kdo si myslí, že takhle se má dělat novinařina, či že svět podléhá nějakému konsenzu, by se měl vrátit do školních lavic, aby pochopil, že onen „veřejnoprávní přístup“ má mnohem blíž k vymývání mozků než ke svobodnému postoji ke světu. Novodobé veřejnoprávní náboženství vyžaduje novodobou víru a heretiky upálit.

Je vedro a já opožděně čtu sobotní tisk a v něm rozhovor mladičké novinářky s expertem na umělou inteligenci a kybernetickou bezpečnost. A svým očím nevěřím, když novinářka se docela vážně ptá experta, jak zaručíme, aby umělá inteligence vyznávala ty správné hodnoty. Je to podobné, jako když za mnou do Senátu dorazí zástupci školních parlamentů. A ty děti školou povinné mi vysvětlují, že politika je prosazování těch správných vizí a správných cest. Jenomže když se pletou nezletilé děti, kterým jen pomýlení politikové chtějí udělit volební právo v naivní víře, že tak získají nové voliče, je to jen k smíchu. Ale když o „správných hodnotách“ v politice začnou psát novináři a reportéři a moderátoři začnou „ty správné hodnotové vize“ prosazovat v médiích, začínám mít oprávněný strach. Oni si to totiž skutečně myslí, podobně jako ti černě odění stávkující za veřejnoprávní média.

Asi jim nikdy nikdo neřekl, že politika je souboj cílů a cest k jejich dosazení. A že v politice nic jako dobrá, špatná, horší či lepší cesta neexistuje, protože výnosy a náklady nenesou všichni lidi stejně. Různé strany mají různé priority a rozličné cíle a strategie. A zvítězí vždycky ten, kdo osloví víc voličů. Tak třeba někdo chce práci, peníze, výkon, kariéru. A jiný volný čas pro rodinu a oddech. Nebo někdo chce bezpečí za cenu osobního omezení, protože tolik svobody on osobně nepotřebuje. Jiný chce svobodu třeba i za cenu nebezpečí a nemoci. A tak bych mohla pokračovat ve výčtu stovek a stovek srovnání a různých lidských hodnot. Žádná z těch hodnot není dobrá nebo špatná. A v čase různorodosti, rozmanitosti a respektu ke všem jinakostem se nejen v sezónách horkých hlav musejí zejména politici a novináři zklidnit a pochopit, že různí lidé mají různé životy, různé preference, různé potřeby a pochopitelně též různé nástroje k dosažení cíle. Ne nadarmo přece občanský zákoník v jednom z úvodních ustanovení tvrdí, že každý má právo hledat a nacházet vlastní cestu ke štěstí. Ne jít tou jednou, povinnou, prefabrikovanou cestou, kterou mu vtluče do hlavy zapálený bojovník, ať už je v kůži veřejnoprávního novináře, politika nebo údajně vševědoucí EU. Jistě, jsou věci nelegální a protiprávní. Ale vše ostatní je dovolené, tedy možné. Vždyť už se ani jako české lidstvo neshodneme, zda v tramvaji má přednostně sedět dítě nebo jeho pradědeček a kdo má koho vlastně pustit sednout.

A v tom malátném vedru by ještě nemělo zapadnout, že nejen různí lidé vidí své životy jinak a usilují o odlišné věci. Ale že úplně stejně, tedy každý jinak vidí své zítřky i úřady, orgány, instituce, obce, města, firmy. A taky země a státy.

Autorka je nezávislou senátorkou a prezidentkou Unie rodinných advokátů