Protože byla známa tím, že milovala kočky, kterých ve svém domku čp. 100 v Hněvkovicích měla vždy několik exemplářů, dětem ze ZUŠ se práce na jejím pomníku obzvlášť líbila. Dělaly totiž nejen sochu nějaké, pro ně již neznámé mrtvé paní, ale paní, která měla ráda kocoury, které znají živé až moc dobře. A zde se projevila právě nejlépe fantazie těch nejmenších, které byť neumělými prstíky, ale o to s větší vervou modelovaly dokonce celé nadjezdy kolem pomníku plného nejrozmanitějších kocourů, kterým četla pohádky nebo naopak oni jí. Prostě pracovaly jako na dětském pískovišti.

Libuše Pamětnická v jejich fantazii leží tu pod vysněným podjezdem na hněvkovské návsi, tu kouká ve stoje ve své typické čepici na shon kolem podjezdů a čte přitom kočkám pohádky. Dokonce namodelovaly pamětní desky, které by podle nich měly viset na škole a na dvorku, kde si jako malá hrávala. 

Hlavnímu panelu výstavy v ZUŠ ale tehdy dominoval zvláštní smutný a jakoby neskutený zlatě oranžový a černý obraz kříže mezi dvěma javory. Do nedávna živý a krásný symbol Hněvkovic, který nemohl nikdo při vstupu do nich přehlédnout. Pro Libuši Pamětnickou bylo symbolické, že pro tuto památku rozdmýchala v tisku takovou kampaň, že se nakonec dálnice mohutným javorům s křížem vyhnula. Bohužel vzduch z projíždějících aut je po letech stejně zničil. Toho se již naštěstí nedožila. Jejich obraz naopak zanechala pro věčnou vzpomínku v „Pověsti o dvou javorech“, která je součástí "Strašidel ze Zálesí" a v básni  "Javory u dálnice v Hněvkovicích".

Větší děti ze ZUŠ pojaly vše opravdu důkladně. Nad výjezdem k odbočce z Hněvkovic na Jiřice na návsi před bývalou hněvkovskou školou navrhly vybudovat kruhový objezd, který hlídá sfinga s tělem paní učitelky a hlavou jejího nejmilejšího angorského kocoura Maxíka. Dokonce pamatovaly i na dobové osvětlení, na park a parkoviště. V hněvkovské knihovně je stálá výstava těchto dětských výtvorů k uctění její památky.

Nedožila se ani důstojného vzpomínkového večera, který uspořádala Městská knihovna v Humpolci ve spolupráci s Městským úřadem za osobní účasti tehdejšího starosty Mgr. Jiřího Kučery k jejím nedožitým devadesátinám a kterým provázela její nejdůvěrnější přítelkyně z posledních let života, paní Jarmila Neomýtková. Její žáci, dnes již penzisté, tam na ni vzpomínali pro její veselou povahu. Dodnes si prý z hodin českého jazyka, který vyučovala, pamatují její básničku „Pomalu šinu si to k tabuli, velikou, velikou naději mám na kuli. Kdybych aspoň mohla znát, co se bude kantor ptát…“ Dodnes ji prý znají i jejich vnuci.

Je až s podivem, kolik občanů na ni ještě po letech vzpomíná. Zřejmě je to proto, že všechna strašidla, o nichž psala ve svých pohádkách, skutečně žila v konkrétních rybnících a lesích na Humpolecku a děti se tak v přetechnizovaném světě dozvídají nejen to, co je hejkadlo, divoženka, rusalka, andělé, bludičky a polednice, ale současně se učí znát i nejromantičtější kouty svého kraje, kde tyto potvůrky sídlily – pardon – dosud sídlí. Při toulkách krásnou přírodou turistům před očima ožívají bájní rytíři na místním hradu Orlíku, místní hastrmani a rusalky a hned se na ta místa dívají jinak. V lese Libicích u Hněvkovic sídlí určitě stále lesní duch Půlníček, který hlídá bránu do Českomoravdké Vysočiny - vrch Křemešník.

A protože jde o pohádky, znají je nejen babičky a dědové, ale i jejich děti a nyní již i vnukové, z nichž Kateřina Hertlová přečetla na tehdejším večírku svou oblíbenou pohádku o místním vodníku Camprlíkovi. Proto se Libuše Pamětnická touto knihou stala, tak jako každá autorka podobných dětských knih, tak trochu nesmrtelnou. Vždyť pohádkové bytosti jsou přítomny všude kolem nás. Chce to se jen zasnít a zavzpomínat na dětství. A právě dětství si připomíná každý tak rád…

 Poslední léta svého života prožila častými hospitalizacemi v plicní léčebně v Humpolci, kde si léčila astma. Její ošetřující setra Jarmila Neomýtková zná bezpočet veselých až neuvěřitelných historek o ní. „Ten poslední den, 29. října 1992 byl ale jiný, od rána byl zvláštní tím, že se neozýval z pokoje, kde spolu s dalšími pacientkami pobývala, halas a smích. Bylo tam nezvyklé ticho. Nikoho sice nenapadlo, že se stane něco nepředvídatelného, ale ten její klid byl všem divný. A stalo se to, co nikdo nečekal. Její poslední slova, které mi za šeptala v náručí, když jsem k ní přiběhla po zavolání o pomoc, byla: „Já nic necítím“, a pak okolo deváté hodiny ráno dotlouklo její unavené srdce. Vzpomínám, jak to ticho okamžitě vystřídalo praskání ampulek, povely lékařů, nekonečné vteřiny napětí a pak nekonečné zlověstné ticho smrti. Nikomu se nechtělo z pokoje odcházet. Vzdávali jsme jí hold na její daleké cestě,“ vzpomínala paní Neomýtková a dodala: „Zemřela tak, jak si přála. Rychle a nečekaně několik dnů před vydáním své knihy. Dalo by se říci v plné tvůrčí síle. Ještě v den úmrtí totiž očekávala dopoledne vydavatele na konečnou konzultaci a s nachystaným rukopisem druhého dílu pohádek.“

Zbývá ještě dodat, že Libuše Pamětnická milovala kraj pod hradem Orlíkem, kterému se pro nádherné lesy říká Zálesí, a že tomuto kraji věnovala do vínku nejen svoji prozaickou, ale i básnířskou tvorbu.

Milovala drsnou Vysočinu. Byla pro ni nevyčerpatelným zdrojem a inspiraci. Vydala pět básnických sbírek "Rytmy kraje" (1983), "Milování"(1986), "Planutí a zhasínání" (1991) a "Kalendář srdce" (1992) a "Recitace k poslednímu rozloučení". V pozůstalosti bylo nalezeno ještě 7 básnických sbírek "Stopy a paměť míst", "Reflexe", "Torzo snů", "Za okny svítí zlatý měsíc", "Humpolec" a "Vyznání".  Trvale se tak zapsala do regionálního slovesného umění na Českomoravské vysočině a nejen tam.

©Kulturní komise České republiky, 3. 7. 2025