Nedožila se ani důstojného vzpomínkového večera, který uspořádala Městská knihovna v Humpolci ve spolupráci s Místním úřadem za osobní účasti starosty Mgr. Jiřího Kučery k jejím nedožitým devadesátinám a kterým provázela její nedůvěrnější přítelkyně z posledních let života, paní Jarmila Neomýtková. Její žáci, dnes již penzisté, tam na ni vzpomínali pro její veselou povahu. Dodnes si prý z hodin českého jazyka, který vyučovala, pamatují její básničku „Pomalu šinu si to k tabuli, velikou, velikou naději mám na kuli. Kdybych aspoň mohla znát, co se bude kantor ptát…“ Dodnes ji prý znají i jejich vnuci.

S velmi milou odezvou se na večeru setkala zpráva její dcery Ivany, že nalezla v pozůstalosti po mamince v rukopisech druhý díl pohádek Strašidla ze Zálesí a po její smrti ho zilustrovala,  zkompletovala a nachystala spolu s manželem, tedy se mnou,  u příležitosti tohoto jejího jubilea do tisku. Je až s podivem, kolik občanů na ni ještě po letech vzpomíná. Zřejmě je to proto, že všechna strašidla, o nichž psala ve svých pohádkách, skutečně žila v konkrétních rybnících a lesích na Humpolecku a děti se tak v přetechnizovaném světě dozvídají nejen to, co je hejkadlo, divoženka, rusalka, andělé, bludičky a polednice, ale současně se učí znát i nejromantičtější kouty svého kraje, kde tyto potvůrky sídlily – pardon – dosud sídlí.

Při toulkách krásnou přírodou jim před očima ožívají bájní rytíři na místním hradu Orlíku, místní hastrmani a rusalky a hned se na ta místa dívají jinak. A protože jde o pohádky, znají je nejen babičky a dědové, ale i jejich děti a nyní již i vnukové, z nichž Kateřina Hertlová přečetla na večírku svou oblíbenou pohádku o místním vodníku Camprlíkovi. Proto se Libuše Pamětnická touto knihou stala, tak jako každá autorka podobných dětských knih, tak trochu nesmrtelnou. Vždyť pohádkové bytosti jsou přítomny všude kolem nás. Chce to se jen zasnít a zavzpomínat na dětství. A právě dětství si připomíná každý tak rád…

Poslední léta svého života prožila častými hospitalizacemi v plicní léčebně v Humpolci, kde si léčila astma. Její ošetřující setra Jarmila Neomýtková zná bezpočet veselých až neuvěřitel ných historek o ní. „Ten poslední den, 29. října 1992 byl ale jiný, od rána byl zvláštní tím, že se neozýval z pokoje, kde spolu s dalšími pacientkami pobývala, halas a smích. Bylo tam nezvyklé ticho. Nikoho sice nenapadlo, že se stane něco nepředvídatelného, ale ten její klid byl všem divný. A stalo se to, co nikdo nečekal. Její poslední slova, které mi za šeptala v náručí, když jsem k ní přiběhla po zavolání o pomoc, byla: „Já nic necítím“, a pak okolo deváté hodiny ráno dotlouklo její unavené srdce. Vzpomínám, jak to ticho okamžitě vystřídalo praskání ampulek, povely lékařů, nekonečné vteřiny napětí a pak nekonečné zlověstné ticho smrti. Nikomu se nechtělo z pokoje odcházet. Vzdávali jsme jí hold na její daleké cestě,“ vzpomínala paní Neomýtková a dodala: „Zemřela tak, jak si přála. Rychle a nečekaně několik dnů před vydáním své knihy. Dalo by se říci v plné tvůrčí síle. Ještě v den úmrtí totiž očekávala dopoledne vydavatele na konečnou konzultaci a s nachystaným rukopisem druhého dílu pohádek.“ 

Zbývá ještě dodat, že Libuše Pamětnická milovala kraj pod hradem Orlíkem, kterému se pro nádherné lesy říká Zálesí, a že tomuto kraji věnovala do vínku nejen svoji prozaickou, ale i  básnířskou tvorbu. Milovala drsnou Vysočinu. Byla pro ni nevyčerpatelným zdrojem a inspiraci. Vydala čtyři básnické sbírky Rytmy kraje (1983), Milování (1986), Planutí a zhasínání (1991) a Kalendář srdce (1992). Trvale se tak zapsala do regionálního slovesného umění na Českomoravské vysočině a nejen tam.

Snímky Fragmenty: Jiří Pancíř, prezident Kulturní komise ČR

Vyšlo též v Tištěná revue Fragmenty, roč. XVI., str 44-464