Knížákovy písně jsou jako jeho obrazy malované hudbou ^Doporučený

čtvrtek, led 29 2026
Napsal(a) IVANA HASLINGEROVÁ PANCÍŘOVÁ

Tisk Email

Koncertu hudby bývalého rektora AVU a generálního ředitele Národní galerie prof. Milana Knížáka u příležitosti vydání jeho nového alba "Ženská deska" v Museu hudby v Praze v den zimního slunovratu 21. prosince 2025 dodala lesku přítomnost jeho dlouholetého přítele prezidenta Václava Klause.

Profesor Milan Knížák vzhledem k vysokému věku 85 let již zřejmě nemůže tvořit své obří obrazy, sochy či nábytek, ale nezahálí. Začal se stále víc věnovat psaní básní, písní a hudbě. Stačí mu přitom sedět u oblíbeného bílého klavíru. Jeho poslední hudební album Ženská deska ho představuje z úplně jiné strany, než ho většina z nás zná. Právě tak jako jeho sbírky básní Demonstrace za něžnost (ISBN 978-80-88654-01-8) a Květy na sněhu (ISBN 978-80-88654-11-7). A pokud padne jeho jméno v hudebním světě, tak si většina z nás nejvýš představí pověstné zběsilé nahrávky jeho skupiny Aktual, výstižně pojmenované podle jednoho jejich cyklu Atentát na kulturu, který na ní v době komunistické nesvobody právem dělal. Album Ženská deska ho naopak představuje jako velmi něžného básníka, který hudebně osciluje mezi bouřlivým rokenrolem a milostnou hudbou v symfonickém podání.

Každá píseň je vlastně hudebně podbarvenou básní v níž popsal právě prožitou situaci. Od něhy a lásky přechází během ní do smutku či bouře. A člověk celou skladbu vnímá spíš touto hudebností. Knížákova zvláštní něžná a přitom bouřlivá hudba strhne posluchače natolik, že slova nestačí kromě refrénů ani pojmout, jen cítí naprosto strhující zážitek. Cítí tu bouři citu kterou dokázal v té zvláštní hudbě vytvořit právě proto, že ji při psaní prožíval.

Popisovat význam Knížákovy hudby je proto velmi těžké. Každý z přítomných na koncertu v Muzeu Hudby ji jistě prožíval v podvečer jarního slunovratu 21. 12. 2025 jinak. Ale troufám si říci, že každý z nás byl překvapený z toho, co s ním poslech písní, které skromně profesor Knížák vydal jako popové album, udělal. Nechci aby to vyznělo pateticky, ale při jedné ze skladeb jsem zažila stejný pocit jako při poslechu Beethovenovi 5. symfonie Osudová. Mráz po zádech a naprostý pocit ztuhnutí a ztržení do duchovního světa v nekonečném vesmíru. Je to zřejmě tím, že Knížák nejen důmyslně něco vymýšlel, ale že jeho hudba musela z něj ven v jistých životních vášních a prožitcích. Ta vášeň a smutek spolu s láskou pak strhne posluchače k tomu, že i on je dojat a rozrušen. Vzpomene i na své podobné životní prožitky až do posledního hudebního akordu a nechce vystupovat ze světa snů a vzpomínek, v nichž ho objímá autentická láska i bolest vyjádřená Knížákovou hudbou.

Koncertu dodala lesk přítomnost dloholetého přítele prof. Milana Knížáka prezidenta ČR v letech 2003-2013 Václava Klause

Ve své zdravici pokáral profesor Klaus profesora Knížáka za to, že mu v poslední sms před koncertem psal, že "je slabý jako moucha":

"Můžeš být v jistém smyslu možná slabý jako moucha Milane, ale jinak kolem sebe šíříš svými písněmi a svou prací sílu a energii, která v Tobě je a věřím, že ještě dlouho bude. Tak se nevymlouvej na slabost, ale využij sílu která v Tobě je a my se budeme těšit z toho, co zase vytvoříš." A stal se zázrak:

Milan Knížák, sedící do té doby mezi diváky, se postavil a šel předat hůl panu prezidentovi a pak již byl šťasten na pódiu vedle něj.

Video z celé Zdravice profesora Klause profesoru Knížákovi získáte kliknutím na modrý text.

Po zdravici šel pan prezident pokřtít album "Ženská deska" Milana Knížáka

Knížákova hudba má stejnou strhující atmosféru jako jeho obrazy. Jde při ní chvílemi mráz po zádech a někdy je naopak něžná a plná citu, něhy a pohody. Jako by ho člověk při ní viděl v dané situaci kdy jí tvořil. Stejně jako na výstavách obrazů strhne člověka jeho obraz mezi jinými, neboť je prostě nepřehlédnutelný, a jde si blíže prostudovat co jím chtěl říci. A po chvíli má pocit jako by s ním Knížák z obrazu hovořil o tom, co ho vedlo k potřebě ho vytvořit - co právě při malování prožíval. Podobně na mne zapůsobil kdysi v Berlíně obraz Piccasa mezi obroskou záplavou jiných obrazů. Oči na obrazu přitahovaly návštěvníky jako oči hada Ká ohromené opice. Něco podobného jde zažít při studiu obrazů Salvadora Dalího. Na první pohled upoutají, ale zdají se často nesrozumitelné. Když se nad nimi člověk zamyslí, mají jasný obsah i atmosféru, kterou na nás autor přenese. Promyšlené do posledního detailu. Dalího telefon mající místo sluchátek výrazně červeného kraba s obřími kusadly hovoří za vše.

A když si v klidu přečte člověk doma texty písní Milana Knížáka a poslechne si album Ženská deska s nimi v rukou, uvědomí si jak profesor Knížák dokáže nejen svými obrazy, ale i hudbou vyjádřit co cítí. Přesto ale doslovně bych se je nechtěla učit na zkoušku ve škole. Opravdový obdiv jsem proto cítila k interpretce písní Lence Hrůzové, která přednesla většinu skladeb a pamatovala si složité, mnohdy na první pohled nelogické, texty, z hlavy a přednes písní přitom ještě opravdu prožívala s vášní a nádherou. Chce to nejen velký rozsah hlasový podobně jako měla Věra Špinarová, jejíž píseň "Je škoda spát" na albu to dokresluje. Musí být velmi těžké měnit během jedné jediné písně několikrát pojetí básníkových pocitů od lyrické něhy přes vášeň a propojovat to ještě monologickými vyjadřováními. Dokonce i stejně napsaný refrén musela zpívat pokaždé sloce jinak. Její přednes byl opravdu strhující.

A neměla jsem takový pocit zřejmě sama. Zaslechla jsem po koncertu s číší vína úryvek rozhovoru s ní a historikem umění a hudby Davidem Barešem: "Lenko přiznám se, že jsem si Vás natočil, ale musím vše asi smazat neboť by to poškodilo můj zážitek z koncertu. Záznam by lhal. Video se natočí, ale nepostihne celkovou atmosféru. A to ani v nejlepším studiu, kde vznikne perfektní skladba, ale zpěvák hlídá víc technické detaily přednesu a nezpívá srdcem." Odpověď Lenky Hrůzové zněla: "V Muzeu hudby je vysoký prostor, v němž se nese zvuk monumentálně. Připomíná svou výškou prostor jako v kostele. Kostely byly budovány nejen k modlitbě, ale aby se jimi nesla chrámová hudba a zpěv. Při jejich stavbě se dbalo, aby byl zvuk krásný. To na mobil nikdy nezachytíme. Cítím to i při zpěvu, nevím pouze jak to slovně vyjádřit. Atmosféra koncertních síní neovlivňuje pouze diváky, ale i nás zpěváky. A ta nejde natočit, také se musí prožít."

Na to jsem navázala dotazem do naší kulturně hospodářské revue Fragmentů jak si mohla zapamatovat tolik zvláštních textů a soustředit se přitom ještě na přechody nálad a hudby v každé skladbě. Její odpověď byla: "Když jsem dostala do rukou texty Knížákových písní, tak jsem dostala šok. Neměly kontury a konce, bylo to velice těžké je studovat. Pak jsem si uvědomila, že je to podobné jako bych je malovala. Básně profesora Milana Knížáka jsou jako jeho malba. Jako by to byly obrazy malované hudbou. Jsem sama překvapena co to říkám. Kéž bych to dokázala říci lépe!"

"Říkáte to skvěle, lépe to už nejde vyjádřit. V textu nejde jen o slova, ale to, co celá skladba nese v sobě jako celek. Takže Vy jste si podbarvila jednotlivé sloky textu v notesu a představovala jste si že přijde žlutá sloka a musíte zpívat šťastně neb svítí slunce, pak přijde červená vášeň a po ní studená fialová , která přejde do černé noční bouře? "

"Neměla jsem sloky podbarvené v sešitě, ale v duchu jsem si ty barvy představovala. Bylo přesto těžké písně pojmout tak, aby ty barvy, které do nich hodil Knížák, neztratily na síle. A aby to současně nešlo proti češtině. Nádech a výdechy nejdou dělat při přednesu písně všude. Chtějí jasná pravidla. I když já jsem známá, že pravidla nesnáším, chce to přesto utvořit si jistý řád při přednesu každé písně. Proto to bylo těžké, ale současně krásné. Byla to pro mne škola." Podobně vystihl texty k albu hudební kritik Josef Vlček: "Zdá se že jde o dílo nějakého septimána, ale slova tu jsou povýšena hudbou na cosi nehmatatelně plynoucího mezi nebem a zemí.

Lenka Hrůzová bývá přirovnávána rozsahem hlasu k nezapomenutelné Věře Špinarové a její hlas má krásnou barvou, ale kromě toho má dramatický herecký přednes a výraz. Zpívá tak, že v jejím projevu cítíme, že vlastně prožívá osobně dramata, která se dějí ve skladbách. Když jí člověk vidí připadá mu křehká a nevěřil by že dokáže přejít od vzdušné víly do dravé a bouřlivé nálady během jediné sloky Knížákových skladeb.

Celý koncert vznosně prozářil operní soprán Pavly Radostové při přednesu písní v Růžovém sněhu a Čekání na smích.

Na albu je uvedena též zkušená šansoniérka Naďa Válová, Victoria Priester. A skladbu Milostný chorál, který dle kritiků patří k největším zážitkům z alba, přednesly paní Victorie, Pavla a Naďa společně.

Profesor Knížák opouštěl pódium bez hole a s rozzářeným úsměvem a nevypadal rozhodně jako moucha. Prezident Klaus by měl navštívit Kladruby a docílily by 100% vyléčenost pacientů. To určitě nedokáže ani velice pracovitý pan ministr Adam Vojtěch.

Co ale bylo obdivuhodné, byl hudební doprovod složený pouze z několika umělců. Většinu písní doprovázelo smyčcové kvarteto FAMA Q, někdy dokonce samo, bez dalších nástrojů pouze někdy doplněné o členy dodnes existující Knížákovy skupiny Aktual. Sice se vyskytly hlasy, že čím je komornější doprovod tím je dojem ze skladeb silnější. Zejména když vstoupí do doprovodu například basová kytara Viktora Priestera jako v písni Do snů Ti padám. Navíc dle hudebních odborníků jednotlivé nástroje překračovaly dokonce svou roli, a to v dobrém smyslu, kdy vyrůstaly na roveň vokalistek. Přesto když si uvědomím jak úžasně by Knížákova hudba zněla za doprovodu filharmonie, tak už chápu, že dokáže někdo omdlít při koncertu. A nemám nyní na mysli fanynky fešných Beatles.

Na závěr následovala autogramiáda alba Ženská deska.

Nezbývá než popřát panu profesoru Knížákovi ještě hodně sil k tomu, aby kolem sebe šířil svými písněmi a svou prací sílu a energii, která v něm dosud je a spolu s prezidentem Klausem věřím, že ještě dlouho bude.

Končím textem jedné z písní pro učinění si představy čtenářů jak to měla složité s nastudováním paní Lenka Hrůzová: