* Pane prezidente, profesora Milana Knížáka jste znal řadu let a pojilo vás i osobní přátelství. Jak na něj budete vzpomínat jako na člověka?

Milana Knížáka jsem považoval za svého nejlepšího přítele, měl jsem ho velmi rád a často jsme se – zejména v posledních letech – scházeli. Milan byl člověk velmi hodný, velmi laskavý, velmi přátelský. Často se mluví o jeho záměrných provokacích. On vyjadřoval velmi nestandardní názory, které leckoho provokovaly, ale provokace nebyla jeho cílem. On chtěl rezolutně a přímo, tedy bez nějakých vylepšujících mašliček, veřejně formulovat své názory a postoje. Provokace je to jen tehdy, když za tím provokatér nemá žádný názor. Milan Knížák názor vždycky měl.

* Profesor Knížák byl výraznou osobností českého kulturního i veřejného života, nebál se zastávat i nepopulární názory. V čem podle vás spočíval jeho největší přínos?

Špatně se to řadí. Jeho viditelný přínos byl v tolika oblastech, že se to nedá jednoduše napsat. Byl v každém případě velikým umělcem, výtvarníkem, malířem, sochařem, ale i spisovatelem, básníkem, autorem hudby i jejím realizátorem, vytvořil obří sbírku loutek (jejíž malá část je vystavená ve třetím patře zámku v Lednici). Byl i rektorem Akademie výtvarných umění i ředitelem Národní galerie. A teď jsem určitě něco zapomněl. Jeho hlavní přínos je v celku toho, co vykonal. V tom byl naprosto unikátní, jedinečný a nenahraditelný.

* V posledních letech jste se shodovali také v řadě společenských a politických témat. Bude jeho hlas chybět v české veřejné debatě?

Jeho hlas je nenahraditelný. Nikdo nemůže být druhý Knížák. Věřím, že se o to nikdo ani nebude pokoušet. Byla by to karikatura, a to si Milan Knížák nezaslouží. Tak odvážných lidí, jako on, v naší neodvážné zemi nikdy moc nebylo. A určitě není ani teď.

* Co byste v této chvíli vzkázal jeho rodině, přátelům a lidem, kteří si profesora Knížáka vážili?

S jeho manželkou Maruškou Knížákovou se nepřetržitě stýkám. Byla to ona, kdo mi v neděli ráno volal, že Milan zemřel. Já jsem tuto smutnou zprávu rozeslal několika desítkám lidí, a pak ji Petr Macinka oznámil na internetu. Teď považuji za povinnost spoluorganizovat důstojné rozloučení, důstojný pohřeb. Přes všechno své rebelantství byl Milan Knížák člověk staré školy a pohřeb by určitě považoval za něco, co se má uskutečnit. Něco jako veřejná tryzna či veřejné rozloučení má asi být také, ale nikoli na úkor pohřbu. Mám pocit, že máme povinnost toto zajistit.

Bob Asher,  PrahaIN, 28.7.2026

snímky Ivana Haslingerová Pancířová

©Kulturní komise České republiky, z.s.    4. srpna 2026