Dovolil jsem si vystudovat. Odmaturovat. Poté se nechat vyrazit z pedagogické fakulty, neb jsem s vizáží hipstera a značnou nechutí k matematice nevyhovoval předpokladům úspěšného socialistického pedagoga. Pak jsem rozvážel mléko po východočeských vískách. Poté jsem znovu vystudoval. Žurnalistiku. Z úradku božího, neboť jako jediný nesvazák v dějinách té školy. Mou výhodou bylo, že jsem se nehodlal plést do politiky, neboť jsem mínil, že to v časech totalitního tisku nemá valný smysl. Psal jsem o hudbě, převážně jazzové. Zde jsem se dopustil první nerozvážnosti. Napsal jsem Janu Rejžkovi otevřený dopis o tom, že mám za to, že nepřízeň politického ovzduší se nemusí prvořadě týkat posluchačů jazzu atp. a že tito mají právo přečíst si o svých hudebních hrdinech vše, co jim příslušný publicista dokáže předložit. Moje nerozvážnost byla v tom, že jsem si zřejmě málo uvědomil, že Rejžek (jako externista) jedny noviny (Melodii) právě opouštěl, zatímco já (jako externista, jen o trestuhodných deset let mladší) tamtéž právě začínal. Též jsem tehdy prohlásil cosi v tom smyslu, že utéci za lepším není odvážné. Rejžek jen přešel k redakci vedlejší (Gramorevue). Tehdy mi redaktorka Gramorevue Švarcová nabídla: „Nebudeš-li psát pro Melodii, smíš psát pro Gramorevue.“ Nezdálo se mi to důstojné. Já si rád vybírám. Vybral jsem si. Za pár měsíců mne od Melodie odstrčili rovněž. Dodneška mne Rejžek veřejně špiní. Jeho věc. Pak jsem dostudoval. S diplomkou o fejetonu, kam mi – ještě v 80.letech – proklouzla jména Peroutka či Klíma. Pročež tuto diplomku za mne musel obhajovat chudák soudruh velitel zkouškové komise, neboť velmi dobře věděl, že by nevěděl, jak vysvětlit soudruhům nahoře, jak je možné, že student po čtyřech letech brainwashingu tato jména vůbec zná, natož si dovolí je vsadit do své diplomky.

Nastoupil jsem do deníku Práce. Psal jsem jako vždy o jazzu a navíc o ruských filmech. Neboť ruský film od půlky 80. let byl oázou svobodného myšlení. Zakázat recenzi, nadto pochvalnou, o ruském filmu nebylo myslitelné. Zakázali mi jen jednu. Když jsem napsal o tom, že film Zapomenutá píseň pro flétnu sestříhali tak, že většina satirických špeků v něm obsažených přišla o pointu, a že cenzurovat sovětský film nepovažuji za správné. Tož zcenzurovali mne. Nebolelo to. Druhý a poslední kolaps dle kádrováků Rejžkova typu nastal u mne po událostech na Bratislavské lyře 1989. Tehdy jsem po pravdě napsal, že tam vystoupila Joan Baezová, pohovořila o pravdě a lásce a pustila na pódium neohlášeného písničkáře Ivana Hofmanna (dnes zarputilý komentátor v Českém rozhlase). Recenze vyšla. Avšak v den, kdy vyšla, dostali náčelníci deníku info z partaje, že na tom Baezové koncertě byl veleben též Václav Havel, což jsem ve své recenzi s příslušným ideovým hodnocením neuvedl. Aby neměli ostudu u ještě vyšších náčelníků, zapravili tento průser jednoduše. Napsali článek o Bratislavské lyře II., kam dodali ono info o Havlovi, včetně ideových uvozovek. Pod článek podepsali mne, protože se nechtěli blamovat. Každý věděl, že v Bratislavě jsem byl za deník toliko já. Článek vyšel a kolegové z branže se mi začali smát. Já věděl své. Krátce poté jsem byl zatčen na Václavském náměstí při jedné z demonstrací, an dehonestuji Sbor národní bezpečnosti. Na to konto jsem byl z deníku de facto exkomunikován. Většinu následujících dnů jsem trávil v příjemném útulku v Bohnicích v péči jednoho lékaře, který už tam není, takže mu tímto coming outem neublížím. On dobře věděl, jaký je můj problém. Vypustil mne ven týden před 17. listopadem. A propos – Rejžek. Tomu týž doktor pomohl s trochu podobným problémem rovněž, jen o něco dříve. Je smutné, že tento doktor, jenž byl statečný v době, kdy odvaha nebyla levná, platí dnes za jeden ze symbolů někdejší moci. Je to hrubě nespravedlivé a jenom to demonstruje relativitu všech věcí kolem nás i v nás. Toť vše. Sečtu-li své zločiny, pak jeden se rovná upřímně vyslovenému a dodnes trvajícímu názoru, druhý spočívá v tom, že někdo jednal beze mne za mne, což jsem řešil, jak naznačeno. Ostatně – o nás bez nás se v této zemi jedná jaksi tradičně, ehm, že?

Odhaliv svou pochmurnou minulost, smím se snad nyní vrátit k zaručeně pravicovým komentátorům a jejich poučkám o mravnosti. Listuji namátkou jen patnáct let starými Mladými frontami (MF, tehdy ještě nikoli Dnes, protože slovo „dnes“ neexistovalo – existovala jen země, kde včera znamená už zítra). Listuji Mladými frontami z roku 1987 a nacházím jména věru povědomá:

Kupříkladu takový Martin Komárek. Před časem ze mne veřejně udělal blbce, když odmítnuv můj (předem dojednaný) komentář s názory nelahodícími jeho oku a uchu napsal do MF (již) Dnes, že opravdu, ale opravdu není cenzorem. Jen prostě ctnému oku čtenáře MFD chce poskytnout to nejlepší z nejlepšího, což to moje není. Podívejme se tedy, jak ono „nejlepší“ vypadalo kdysi. Dne 6. června toho roku se Komárek dopustil poznámky „Zvoleni budou ti nejlepší“. Pojednává o volbách v SSSR. Jak vypadaly tehdejší volby v táboře míru a socialismu, si ještě pamatujeme. Komárek svůj postoj dokládá slovy: „Letošní volby do sovětů lidových poslanců by měly zdůraznit přednosti sovětského volebního systému, který nezná řadu omezení, dosud platných v kapitalistických zemích.“ Vida! Komárkova umanutost sovětskou přestavbou nalezla další průmět například v článku „Čas dobrého startu“ (7.1.1987). Zde se dovídáme: „V prvním roce pětiletky bylo dosaženo nejvyššího přírůstku národního důchodu… objem průmyslové výroby se zvýšil o 4,9 procenta…To je jen prostý výčet některých opatření, který dělá dojem výčtu úspěchů, jímž také je.“ Dodává poté, že „dosti vysoké procento podniků plán neplní“. Pročež jde o „dobrý start a dlouhý let ještě čeká.“ Komárkův akční rádius však dosáhl i za naši západní hranici. V článku „Evropa + rozum = spolupráce“ (25.3.1987) čteme: „EHS uplatňuje proti zemím RVHP diskriminační politiku. V živé paměti je například to, jak velmi široce bylo zneužito loňské havárie v Černobylu k omezením dovozu.“ Je nutno komentáře?

K téže věci se Komárek vrací o tři dny později (28.3.1987) v textu „Nelehká cesta k dohodám“. Píše: „Caspar Weinberger několikrát po sobě vystoupil s projevy, v nichž hovořil jednak o ,vojenské převaze SSSR´ , jednak obhajoval ,hvězdné války´ … Když k této aktivitě připočteme ještě tvrzení západoevropské pravice o tom, že se SSSR snaží vrazit klín mezi USA a jeho evropské spojence, dostaneme jasný obraz o směru a pravděpodobném cíli této nebývalé aktivity.“ Jaké však štěstí, že, dle Komárka, „zcela jiným tónem zazněl hlas ze zasedání výboru ministrů zahraničních věcí zemí Varšavské smlouvy. Tři důležité dokumenty, které z něj vzešly, Komuniké, Výzva a Prohlášení k zákazu chemických zbraní, znovu ukazují uvážlivou a reálnou politiku těchto zemí.“ Tak pravil Martin Komárek. Týž je spoluautorem podnětné reportáže „Motor s dvojím občanstvím“ (6.4.1987), líčící smutnou zkušenost, že mládežníci československého a sovětského výrobního závodu málo „využívají vztahů mezi podniky ke zvýšení aktivity mládežnických organizací.“ Komárek je však dějinný optimista. Svůj (a Stančekův) vhled do problematiky korunuje nadějeplným prohlášením: „Zatím leží (ona mládežnická aktivita, pozn. P.Ž.) ladem, dlouho by však neměla.“ I téma mládeže Komárkovi znatelně přirostlo k srdci. V poznámce „Věříme sami sobě?“ (9.4.1987) referuje o konferenci pionýrských pracovníků obvodu Praha 7. Konstatuje, že bylo chybou, že Dopis ÚV SSM delegátům konferencí, resp. otázky, které Dopis (důsledně píše slovo dopis s velkým D) klade, „měly směřovat do černého. Ale nemělo se s ním pracovat dřív, v každé organizaci?… Stala se chyba a je nutno ji v základních organizacích napravit. Vždyť jsou před námi ještě další svazácké konference.“ Ano, byly před nimi ještě mnohé konference a nejen svazácké. Naštěstí jen dva roky. Kdo ví, co by dnes psali, nebýt listopadu?

Dalším osvědčeným matadorem polistopadové mladofrontovní pravicové publicistiky, štědře udílející mravní naučení do všech stran, byl dlouho Jiří Leschtina (kde je mu dnes konec?). I jen letmý pohled do jeho dávnějšího díla nenechá nikoho na pochybách, že tento odborník na demokracii má z čeho čerpat. Poměrně nevinně započněme ve studiu nad MF ze 6.1.1987. Pod titulkem „Dostává Reflektor přes prsty“ obdržíme z Leschtinova pera hned úvodem ráznou lekci: „S dlouholetým pracovníkem Výboru lidové kontroly jsem onehda debatoval o tom, co je základním předpokladem úspěšné, smysluplné práce Reflektoru mladých. ,Dobrý nápad a odvaha ho uskutečnit, i když vám někdy házejí klacky pod nohy´, prohlásil, a já s ním souhlasil.“ Následuje inspirativní prohlídka (ne)možností akce zvané Reflektor mladých. Leschtina odvážně zakončuje: „Neexistuje tedy oblast, v níž by se nesměly hlídky Reflektoru angažovat. Omezováni mohou být jen vlastní chutí, znalostmi a odvahou.“ Následuje (14.1.1987) další opus v podobě rozhovoru s jakýmsi funkcionářem Stavocentralu, stavebního podniku ÚV SSM. Nejprve redaktor upozorní na svou statečnost slovy o tom, že „podnik je trvale ztrátový“. Poté dá slovo soudruhu, který vylíčí, kterak se ze ztrát vybabrat. Jedna z odpovědí vydá za celek: „Dělník si chce především vydělat. A tak víc než rekreace, na niž jede jednou za rok, ho zajímá, jak je zorganizovaná práce, zda má řádně připraven materiál. Zároveň se chce najíst ve slušném prostředí, mít slušné sociální zařízení.“ Trochu to připomíná dávnou píseň Pepy Nose Materialista: „Můj chlapec je materialista / Na stavbě materiál chystá / A když ho nachystá, tak se nají / Pak usne a sladké sny se mu zdají“.

Leschtinův obzor však nebýval vymezen jen dělnickými bufety. V MF 17.3.1989 nadšeně popsal svou účast na ustavující celostaveništní konferenci SSM na výstavbě Uralského plynárenského komplexu Karačaganak (poblíž Uralu). Jeho postřehy vystihuje třeba tato citace: „I tady se řeč stáčí na práci. Jak také jinak. Vždyť svými problémy žije 24 hodin denně celá stavba. Není ještě hotova veškerá projektová dokumentace. Opožďují se materiály a zařízení od československých dodavatelů… Až se v roce 2000 naplno rozjede těžba zemního plynu v Karačaganské oblasti, budeme dostávat ze Sovětského svazu dvakrát více této drahocenné suroviny než dosud… Jejímu úspěchu mohou v mnohém napomoci svazáci, kteří v neděli rokovali na samém rozhraní evropského a asijského kontinentu.“ Vida, i zde nacházíme oteplení v podobě kritiky (zpožďují se subdodávky). Ale vítězství bude naše, dodávky budou v roce 2000 dvojnásobné. Máme rok 2001. Každý sám pohleďme na věšteckou úspěšnost pana Leschtiny. A ještě jednou náš přítel největší – Sovětský svaz. Leschtina se (dle MF ze 4.4.1987) „trmácel zasněženou kazašskou stepí.“ Jde znovu o ten báječný plynárenský komplex. Opět kriticky. Dodavatelé nepracují, jak budovatelé potřebují. Odvážný Leschtina opět konstatuje, že za prostavěných 220 milionů rublů obdržíme dvojnásobek plynu. Má ovšem i slova chvály, pro změnu v peristaltických souvislostech, které tolik zajímají naše dělníky. Čtěme: „Stravování, úklid ubytoven, praní prádla a další služby zajišťuje v Karagančaku Pramen Praha. Máme štěstí. Ředitel jeho místní ,odbočky´ V.Zeman právě dohlíží na výdej jídla v jedné ze dvou kuchyní. Dodnes se o něm mezi stavbaři vypráví, jak v začátcích stavby ručně škrabal brambory či honil vepře v nedalekém kolchozu.“ Inu, zdatný soudruh, moloděc. A znovu bájný Reflektor mladých. V komentáři „Od svalů k atomu“ (6.4.1987) Leschtina opětně upozorňuje na dodavatelsko-odběratelské problémy s tím, že „jak se ukázalo, pomoci mohou svazáci zejména při zabezpečování plynulosti výstavby a montážních prací, kde všechno záleží na včasných dodávkách, kvalitě materiálu a veškerého zařízení. Pole neorané se však odkrývá i v projektové přípravě.“ Jako by Leschtinův svět před patnácti lety sestával z nemnoha slov budovatelského ptydepe: dodavatel, projektová příprava, dodávky, materiál, zařízení. Inu, to vše, jak vidno, v té době bylo takříkajíc pole neorané.

K dalšímu hrdinovi našeho mediálního příběhu přejdeme plynule prostřednictvím článku „Stačí verva na Záběhlíky?“ (15.5.1987). Zde je Leschtinovým spoluautorem další mentor z mladofrontovních pozic, dlouholetý šéfredaktor Mladé fronty (už Dnes) Petr Šabata. Článek je započat věru inspirativním citátem z projevu Milouše Jakeše na aktivu k zabezpečení 4. zasedání ÚV KSČ. Jakeš zde říká: „Jde o důsledné zakládání výrobních sil na moderní vědě s využíváním velkých průmyslových tradic, vzdělanosti a kvalifikace našeho dělnictva a technických kádrů.“ Kdo této větě rozumíš, ozvi se mi, potřebuji doučit dobový newspeak. Ss. Leschtina a Šabata se dále věnují pochmurné příhodě, v níž „lidé, kteří se až na výjimky pustili do přestavby svého nádraží, musí přibrzdit třeba proto, že jim někdo nedodal čtyři slíbené terminály.“ Vrchol srdnatosti se nachází v závěru článku: „Vagóny, které nejsou na tak vysoké rychlosti stavěné, je třeba předělat, anebo vyřadit ze soupravy.“ To lze číst jako výzvu k nahrazení s.Jakeše, nestavěného na vysoké rychlosti, jiným s., jenž je na tyto rychlosti stavěn. Lze to ale číst též jako konjunkturalistické prohlášení dvou ss., kteří dobře vědí, že pod závojem základní či mateřské organizace nic neriskují. Protože kritika v duchu dodavatelsko-odběratelského šlendriánu tou dobou zrovna frčela. Lid bylo nutno napojit (po sovětském vzoru) čerstvým mlékem změny. Že je mléko plesnivé a změna žádná, to už ss. nemuselo trápit.

To svým způsobem potvrzuje i sám Šabata, a to v poznámce „Zápas, ne kouzelný proutek“ (24.6.1987). Píše totiž: „Bylo by povrchní vidět za těmito skutečnostmi jen a jen nedokonalost hospodářského mechanismu a jediný zdroj vší nápravy hledat v jeho změně. Vždyť jejími nositeli, na nichž závisí úspěch nebo nezdar, jsou lidé.“ Ano, to byla vyhlášená parola reálného socialismu a častá výmluva těch, kdo skočili na vábničku osobní kariéry výměnou za kompromis s páteří prostřednictvím přijetí rudé knížky. Říkalo se přece: strana je dobrá, systém je dobrý, vše je v lidech. Budou-li lidé dobří, bude strana dobrá, systém dobrý. Tož vstup, soudruhu, pomůžeš dobré věci. Tedy se vstupovalo. Ne pro dobrou věc, ale pro zvýšení kreditu na výplatní pásce. O tom však Šabata nepíše, nepsal, a patrně ani nikdy psát nebude.

Před započetím tohoto článku mne trochu trýznilo svědomí, zda tím, že jsem svého času dýchal Černobylem oplodněný bolševický vzduch, chodil po hospodách se značkou RaJ, s.p., jezdil tramvajemi za pouhou kačku a vůbec se choval příliš konformně s režimem, jsem se nezpronevěřil pravdě a lásce, která by měla konečně zvítězit nad lží a nenávistí, když nám to do novin píší i tak mravní, nezkompromitovaní, kvalifikovaní a názorově pevní komentátoři. Po ukončení studia jejich díla jsem klidný, co se týče mne samého. Ale můj neklid se přestěhoval.

Budou-li veřejné mínění dále masírovat podobní hlasatelé, bojím se, že za nedlouhý čas budeme znovu řešit Reflektory mladých, volby v SSSR a dodavatelsko-odběratelské šlendriány. Protože tito lidé svůj coming-out dobrovolně neučinili, a bojím se, že ani neučiní. Učinil jsem jej za ně. Pověsí mě na svůj pranýř, nejspíše. Protože ta naše z(a)tracená paměť má setsakra krátké nohy. Ale když se jí trochu pomůže…

Zveřejněno v rubrice KULTURA – FRAGMENTY Z KULTURY v roce  2001 na str. 26-29

PS

Při listování revue Fragmenty jsem se začetla do výše uvedeného článku tehdejšího poradce předsedy Poslanecké sněmovny ČR Parlamentu Václava Klause doc. Petra Žantovského z doby, kdy nás nikoho nenapadlo,  jak bude jednou prorocký.  IvanaHaslingerová Pancířová 

© Kulturní komise České republiky z.s. 29.7.2025