Fragmenty - Václava Klause si vážím jako jednoho z našich mála současných státníků a velkých politiků

Václava Klause si vážím jako jednoho z našich mála současných státníků a velkých politiků ^Doporučený

čtvrtek, čen 24 2021
Napsal(a) J. Em. DOMINIK KARDINÁL DUKA, OP, arcibiskup pražský a primas český

Tisk Email

Prezident Václav Klaus blahopřeje Dominiku kardinálu Dukovi 21. února 2012 na Pražském Hradě hodinu po příletu z Vatikánu k převzetí jmenovacího dekretu kardinálem z rukou J. Sv. Benedikta XVI. dne 18.února 2012 snímek Ivana Haslingerová revue Fragmenty

S postavou prezidenta Václava Klause mám spojená léta obnovování vztahu církve a státu v duchu partnerství a vzájemného respektu. Poprvé jsme se setkali v roce 1990, v rámci prvních vyjednávání o pozici církve ve svobodném státu. Nemluvil bych tu pravdu, kdybych na tento čas vzpomínal s nostalgií. Církev potřebovala do začátku navrátit komunisty zabavené budovy, aby mohla ve svobodné společnosti fungovat, a ministr financí musel vystupovat jako strážce státní kasy. Troufám si říci, že se tento přístup změnil při pouti k 600. výročí umučení sv. Jana Nepomuckého v Nepomuku (1993), který je mimo jiné i rodným regionem rodiny Václava Klause. Jeho tehdejší účast jsem vnímal jako snahu o navázání spolupráce. Vidím pak jako symbolické, že jsme se letos opět setkali při oslavách 300. výročí beatifikace sv. Jana Nepomuckého. Opět v Nepomuku. To už jsme spolu hovořili s odstupem tří dekád, oba jako takoví trilobiti, jedni z posledních zástupců odcházející generace, která utvářela devadesátá léta.

Musím vyzdvihnout, že jsme při první zmíněné pouti nalezli společnou řeč. Václav Klaus si plně uvědomil, což tehdy nebylo samozřejmostí, nutnost uspořádání vztahu církve a státu, a to jak na straně občanské společnosti, tak i samotné církve. Kroky, které Václav Klaus uvedl v kooperační model. To se projevilo nejenom jeho účastí na setkáních se samotnými biskupy v rámci jednání biskupské konference, ale i u nich v diecézích. V paměti mi pak zůstává jeho návštěva Hradce Králové, kde jsem byl tehdy biskupem, aby poblahopřál k devadesátým narozeninám arcibiskupovi Karlovi Otčenáškovi.

Kroky Václava Klause nadále vedly k překonání některých napětí, která se objevovala už při vzniku Československé republiky. Církev se tak mohla stát součástí naší společnosti, když byla vpuštěna do nemocnic, vězení, armády, k policii, v rámci tzv. kategoriální pastorace. Důležité bylo i umožnění účasti církve na vzdělávacích, sociálních a zdravotnických aktivitách státu, které jsou projevem církve služebné. Nesmím ani zapomenout na ochotu prezidenta Klause napomáhat církvi v oblasti památkové činnosti a kultury, a to jak na úrovni našeho státu, tak i mezinárodně. Vrcholem se mu pak v tomto ohledu stala návštěva papeže Benedikta XVI. v roce 2009 v Praze, později i účast na svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi.

Chtěl bych tedy prezidentu Václavi Klausovi k jeho jubileu, které mě za necelé dva roky také čeká, popřát mnoho zdraví, trpělivosti s naší společností a především – mnoho sil v jeho celoživotním tématu, kterým je obava o osud skutečné svobody, ať už se bavíme o svobodě ekonomické, lidské či společenské. Naše setkání se vždy nesla v duchu vzájemného naslouchání, doprovázel je humor i občasné přátelské popíchnutí. Nikdy jsem se u něj ale nesetkal s pokleslými způsoby, do nichž dnes v naší zemi tak často upadá politická debata. I proto chci říci, že si Václava Klause vážím jako jednoho z našich mála současných státníků a velkých politiků, který si za svou práci a aktivitu pro naši zemi zaslouží naše skutečné poděkování.

Dominik kardinál Duka