Jsem advokátka skoro 40 let. Za studií jsem viděla, že největší vážnost spolužáků si k sobě uzurpuje trestní, obchodní a samozřejmě finanční právo. Obory v nichž jde o peníze a věhlasy zúčastněných a píší se o tom nejrůznější monografie a podobně. Rodinné právo bylo proto velmi dlouho opomíjeno. Absolventi právnických fakult ho prostě nechtěli dělat a většina soudců i advokátů k němu přišla tak, že jim to přinesl život a nikoli výběr za studií. Všichni, nebo alespoň většina absolventů právnické fakulty, chtěla dělat výše jmenovaná práva neboli nějaká ta slavná velká odvětví. Rodinnému právu se vyhýbala, tomu se říkalo mezi nimi dudlíkárna. A praxe jejich postoj potvrzovala. Odsunovali tam soudce, kteří se tam, jak se říká, odkládali. Například soudkyně, které se vracely po mateřské dovolené. Věhlasní advokáti i soudci se tomu nechtěli věnovat, už jen proto, že tam šlo hodně o emoce, o děti, rodiče tam plakali a bojovali spolu o ně a podobně.

* Vy jste si ale vybrala tuto profesi dobrovolně, pokud se  nemýlím: Proč?

Já  jsem se mnoho let dobrovolně a se zájmem specializovala na rodinné právo. Připadalo mi to jako škoda, že je tak opomíjené. Protože můj vnitřní pocit byl takový, že pokud máte problémy třeba v práci a obrátíte se na pracovního právníka nakonec problém vyřešíte, pokud někomu dlužíme peníze a vyhledáme obchodního právníka, také nakonec problém rovněž nějak vyřešíme. A to i kdyby v náš neprospěch, nezasáhne  to život tolika lidí jako když se rozvádíme a handrkujeme se o děti jako o věci. A proto nejhorší je, když vznikne problém v zákonech o rodinném právu. To může poznamenat celou rodinu a děti nejvíc. Proto jsem se snažila kultivovat právě zákonodárství v něm. Pokud se udělá chyba v obchodním či finančním právu je to nepříjemné, ale nezničí to nevratně osudy mnoha dospělých až po prarodiče a zejména děti. 

*Jde vůbec toto  vměstnat do paragrafů? Neměla by se spíš kultivovat společnost, aby se vice kladl důraz na důležitost rodin především u dospívajících lidí? Aby nezaměňovali lásku se sexem a mnohdy i chybným.

Hodně jsem o tom psala a píši, ale především je potřeba kultivovat samotné právníky a zákonodárce. Paragrafy jsou u soudů prostě nutné. Soudce se musí nakonec rozhodovat v mantinelech platných podle nich. Hodně proto závisí nejen na nás advokátech, ale i na soudcích. Jsou si toho naštěstí vědomi. Asi před deseti lety vznikl Spolek rodinně právních a opatrovnických soudců, který založili soudci sami. Ale zaměřili se především na to jak rozhodnout spravedlivě svoje soudní problémy, na paragrafy a na ustanovení podle čeho mají rozhodovat, jak psát rozsudky a podobně. A advokacie zůstávala bokem. Proto jsem se stala členem toho spolku a snažila jsem se soudce upozorňovat na to, že mnohdy nepatrná chyba v jejich rozhodnutí zasáhne nevratně do životů mnoha lidí včetně dětí a babiček... Že je potřeba vcítit se případ od případů do budoucího života všech zúčastněných. Ne pouze rozhodnout kdo z rozhádaných manželů za to může. Ale snažit se, když už s to stalo, především o to, aby rozchod přinesl co nejmenší bolest nevinným, nebo pokud možno pokusit se mu zabránit za pomoci psychologů a lékařů... 

 *Zřejmě to ale nedostačovalo, protože jste si nakonec sama založila Unii rodinných advokátů (dále jen Unie). I v každé detektivce je jasné, jak důležitá je role dobrého advokáta. Vzpomeňme jen na Pery Masona.

Advokát je právě v této právní problematice, kterou nejde pouze vyčíslit a uzavřít potrestáním viníka, ale jde v ní o psychické újmy i nevinných účastníků sporu, nezastupitelný. A uvědomili si to zřejmě i moji kolegové a kolegyně. Zaznamenala jsem obrovský zájem o Unii rodinných advokátů, který ale šel ruku v ruce se společenským vývojem. A  dnes, kdy vám toto říkám, tak skoro budete vrtět hlavou a budete si říkat, že to není možné co vše již Unie dokázala.

*Proč bych se divila? Téma rodiny je přece v křesťanské zemi důležité od starověku. Vlastně máte pravdu společenský vývoj po druhé světové válce rodinu velmi upozadil a zejména po přijetí Evropské ústavy, zvané pokrytecky Lisabonská smlouva, s nebezpečnou genderovou politikou zaměňující lásku za pouhý sex a to dokonce mnohdy, diplomaticky řečeno, prapodivný. Což určitě při obhajobách upřednostňuje rozhodování spíše pro soužití dětí s osobami X a Y, proti rodinám  s tátou a mámou.

To platilo, ale díky Unii je již u nás téma rodin v současné době  na prvních stránkách časopisů. Vydávají se odborné publikace. Vznikají všechny možné spolky. Vznikají neziskovky. Takže dneska už všichni vědí, že rodina je základ státu, politiky i výchovy dětí. V podstatě to, do jaké rodiny se narodíte, určuje velmi zásadně Váš další život. Takže jsem moc ráda, že jsem přispěla k této renesanci rodiny a  k pozvednutí rodinného práva. 

*Jak jste to dokázala. Samo založení Unie nestačí, musí za tím stát obrovská práce přesvědčit tolik právníků, aby bojovali za Vaší myšlenku. Jakou lepší právní činnost dokáží poskytovat členové Unie?

Máme mezi našimi členy v Unii  nejen právníky, ale i psychology, vysokoškolské učitele a různé sociální poradce. Zaměřujeme se zejména na legislativní činnost, na debatu o tom, co je potřeba změnit a na naše vlastní vzdělávání. Právní pomoc neposkytujeme, to poskytuje každý jednotlivý rodinný advokát. To je zajímavostí a právě zásadní odlišností od jiných oborů práva. Oproti třeba pracovnímu právu nebo trestnímu právu je u nás jen málo práva nebo relativně méně práva a více soft dovedností a jiných souvislostí.

*Neboli soudy dají větší důraz na psychologické aspekty odborníků z jiných oborů?

Rodinné právo vyžaduje znalost nejenom právních paragrafů, ale také psychologie, sociologie, ekonomiky, mediace a rodinného účetnictví.  A to je taková nadstavba, ve které se zejména vzděláváme, protože vysoké právní školy u nás ty soft dovednosti neučí a každý rodinný advokát musí být zejména psycholog a až potom právník. Takže to je naše hlavní doména a jsem moc ráda, že se nám do Unie pořád hlásí další členové. 

*Toho, že psychologie hraje u vás velkou roli jsem si všimla i z vašich článků i z vašich seminářů pořádaných v Senátu a z desítek vašich knih, které jste sepsala. Prostě psychologie čiší ze všeho kolem Vás. To každý vycítí, že máte k psychologii opravdu velice blízko na rozdíl od běžných studených, byť erudovaných, právníků, s kterými se člověk už měl tu čest  setkat. Napadá mě nyní, že by Vás zřejmě uvítal nový ministr zdravotnictví Adam Vojtěch, který naráží na nesmírně zanedbané zdravotnictví předchozí vládou. Lidé to nazývají rozkradené, ale to nechme na finančních soudech. V jiném oboru by si s tím poradilo pouze trestní právo. Ale zde  na  obhajobu těch, kteří  s financemi špatně nakládali, je slyšet, že  například placeba dávali těžce nemocným v zájmu zdravějších pacientů, přestože VZP jim neposkytovala dost peněz na léky domorodým občanům a objevené nepoužité miliardy na kontě zdůvodňuje z obavy, že nebude mít na proplácení dalších vln přistěhovalců z Ukrajiny. Vy byste určitě mnohem lépe vycítila, kde je pravda než sebelepší právníci sledující pouze paragrafy. A při vší úctě k panu ministrovi Vojtěchvi jako jistě výbornému právníkovi, když zvládal kdysi práci pod workoholikem Andrejem Babišem v Agrofertu, tak v současných obřích pochybeních, které se na něj sesypaly se určitě sám začne ztrácet. A nejhorší se již stalo.

Pacienti musí mít obrovský strach, že dostávají placeba jako kdysi za komunismu. Ti co mohou, budou moci přecházet k nově vznikajícím pojišťovnám nebo alespoň uplácet lékaře. Jak ale musí být těm bezmocným pacientům například na onkologii, kteří se nedokáží sami už bránit a prosí Boha o každý den života. Už jen z toho stresu by umřel i mladý zdravý člověk. Tam by byla Vaše Unie nesmírně důležitá. Osamělý a k tomu nemocný člověk, by začal věřit, že ho v nemocnici ohlídáte a budou mu aplikovat léky a ne placeba. Nemá čas čekat několik let až proběhnu soudy. Rovněž na schválení invalidních pomůcek nemohou čekat několik let  o autu do 200 000 Kč, na něž mají někteří ze zákona nárok, nemluvě. Mnozí jsou již ležáci a jde jim o okamžitou pomoc při důstojném dožití života. Neuvažujete někdy o tom, že byste panu ministrovi pomohla? Ona obecně v tom uspěchaném světě chybí psychologie ve zdravotnictví snad nejvíc ze všeho. Hlavně u některých sester. Lékaři jsou přetíženi a patří jim úcta, ale 5 minut na pacienta je i při chřipce málo, natož při smrtelných nemocech. Do hospiců chodí odpoledne studenti za pacienty, vyváží je na zahrady nebo jim čtou a vyprávějí jim co je nového, prostě se mohou ti lidé na někoho těšit. Televize je slabá náhrada, pohlazení a popovídání si je k nezaplacení.  

To je dobrá inspirace hodna těchto nemocných lidí. Musím říct, že vlastně jsem žijící ve  zdravotnictví od narození, protože moji rodiče byli lékaři, takže já jsem v tom prostředí vyrůstala  a jenom souhrou osudu nejsem lékařka, protože rodiče si velmi přáli, abych šla na medicínu. Ale přáli si to v období, kdy jsem byla tak trošku mimo, prostě jsem se bouřila jako náctiletá proti rodičům a říkala, na medicínu ne. Ale vyrůstala jsem v tom prostředí i při studiu práv a mám tudíž k medicíně velmi blízko.  Mimochodem maminka byla oční lékařka, která velmi často, vyšetřovala pacienty tak, že kromě vyšetření všemi lékařskými přístroji, si s nimi dlouho povídala. Velmi často mi říkala, že tím vyšetřuje jejich duši, protože všechno souvisí se vším a že zdravotní problémy velmi často vycházejí z toho, jak se pacient duševně cítí, co prožívá a jaké má starosti. Dnes se tomu říká celostní medicína ale v době kdy maminka dělala medicínu, to nebylo úplně uznáváno. Dneska se ví, že v lidském těle všechno souvisí se vším.

*Ale nejedná se podle toho. 5 minut na pacienta je moc málo. To nestačí ani vychrlit co mu je.

Souhlasím s Vámi, že podporu zdravotnictví, zejména tu psychologickou, je velmi potřeba zlepšit. A já to vidím i ve svém oboru, co dělá duševní strádání dětí s jejich zdravím. Ano, ano.

*Můžete to rozšířit?

Tím, že v rodinném právu se velmi často jedná o rodičovské spory o děti, tak na ně je zaměřen zájem většiny rodinných advokátů. V jiných oborech práva, když jste advokát, tak vlastně se nasajete, napojíte na toho svého klienta. A když klient vám řekne, já chci jít tady tou cestou, tak jdete za ním, ať si o tom myslíte cokoliv, vaší povinností je alespoň zmírnit jeho trest. Nalézt pohnutky polehčující, nalézt svědky... Prostě ho respektujete a bojujete v jeho zájmu stůj co stůj. A v rodinném právu je to jinak. Správný advokát nemá mít klapky na očích a nejde automaticky za tím klientem, který podá žalobu, protože to většinou odnáší i děti mající rádi buď oba nebo dokonce žalovaného partnera. 

* Takže správný advokát v rodinném sporu nekoriguje pouze zájem svého klienta, protože ví, že jsou tady dva rodiče, oba mají rodičovskou odpovědnost, oba si to dítě pořídili, dítě má kombinaci genů obou rodičů, takže proto není možno se vykašlat na zájem toho dítěte a i obžalovaného partnera brát jinak než pouhou protistranu?

Ano. My rodinní advokáti o duši dětí mluvíme mnohem víc než například za Covidu 19 v roce 2020 při sporech, které jsme řešili mezi rodiči, zda očkovat či neočkovat dítě, zda se má stýkat s neočkovaným dědečkem či babičkou. Viděli jsme především, jak se vládní restrikce zásadním způsobem dotkly duší dětí. Celá jedna generace, která nám teď vlastně dospívá a byla školou povinná v tom roce 2020, byla tím velice dotčena. Dneska vidíme, kolik dětí a kolik procent mladé generace duševně strádá a potřebuje nějakou psychologickou pomoc. A to velmi souvisí s tím, co dělám.

* Vy jste nádherně napsala článek o mlčících dětech a  mládeži. A to skutečně mohu potvrdit. Šla jsem za noci parkem na Vyšehradě z vernisáže  výstavy a na lavičkách osaměle seděli po jednom mladíci i slečny v kuklách na hlavách a vyznávali lásku komusi do éteru, místo aby běželi za tou milou či milým  pro 1 polibek na druhý konec Prahy a řekli jim to osobně. v obětí. Zřejmě to vůbec neumějí a neznají. Chápu, že prchli před rodiči, aby je neslyšeli, ale nejenom  před nimi. Spíš sami před sebou. Neumějí říct do očí Mám tě rád(a)!  A pak najednou koukají, koho si to  vzali za partnera. 

To jste otevřela další velikánské téma. Obrovské téma! My jsme vlastně tím uzavřením škol za Covidu posadili děti k televizním obrazovkám a mobilům a řekli jsme jim, že se budou vzdělávat online. A právě ten krok měl obrovské dopady, umožnil nejen neuvěřitelný technologický rozvoj, i důchodci se spojovali s vnuky a dětmi přes počítače, ale současně také způsobil, že takto postižené děti už rostou s mobilním telefonem v ruce. A netouží ani po dotyku či kontaktu s lidmi. A dneska řešíme tyto dopady. Já jsem obecně životní optimistka, takže miluju nové technologie, zkouším umělou inteligenci. Dokonce jsem za její pomoci vydala svoji poslední knihu "Jak přežít (přeškrtnuto) prožít stáří. Takže  nejsem ten, kdo by maloval čerta na zeď a říkal seberme všem mladým mobilní telefony, současná doba je ale strašná.  Já si myslím naopak, že to je velmi užitečný nástroj a že jenom musíme naučit, zejména rodiče, jak s mobily zacházet, aby děti nebyly jimi od malička přetěžované. Protože i já jako dospělá, a to ke mně přišly všechny ty technologie v dospělosti, vidím, jak mi krade mobil čas. Vidím, jak jsem na tom telefonu závislá, vidím, jak ty technologie a zejména ty algoritmy mě přitahují k tomu, abych se ještě podívala co se děje ve světě a něco si o tom přečetla. A  pro ty mladé a dospívající je to velmi těžké tomu odolat. Nejde se proto nad tím zamyslet. Proto jsme  i tady na půdě Senátu před rokem a půl začali hovořili o tom, jestli telekomunikace a mobilní telefony zakázat dětem nebo nezakázat. 

*Proč jste  nevytvořili jako zákonodárci rozumný zákon pro neužívání mobilů alespoň při vyučování mobilů. Takto se děti odvykly i sami učit. smějí se, že si přece každý umí všechno najít na internetu v kapse, že nežijí v pravěku jako jejich rodiče.

Tehdy na to ještě nebyla společenská atmosféra, tehdy většina kolegů říkala, v žádném případě to neuděláme. Dneska vidíme, že řada jiných států k těm zákazům přistupuje, i když si samozřejmě všichni uvědomujeme, že zákaz čehokoli je velmi těžko vynutitelný. Takže vlastně paradox je, že česká cesta je taková utajenější nebo možná švejkovatější, protože půjdeme přes školy.

* To máte štěstí, protože nový ministr školství je velmi velkým zastáncem toho, že telefony do školy nepatří, s výjimkou nějakých omezených částí výuky.

Jenomže zákaz ve škole už je podle mě pozdě. Zaprvé ve škole dítě po zákazu shora ztratí jen omezený počet času na telefonu, pak telefon zase dostane a dneska vidíme ty výzkumy. Řada dětí a dospívajících je 6 až 8 hodin na mobilním telefonu. Nedělá nic jiného, nechodí nikam ven.  Jen kouká na mobil a telefonuje si. Ale ta závislost dětí na mobilu je vlastně v rodičích, protože rodiče jsou také závislí na sociálních sítích a svůj volný čas chtějí také trávit hraním si s tím chytrým telefónečkem, čímž přestávají děti vychovávat. Což jde zase roku v roce s tou liberální výchovou, která říká: "Hlavně, ať je děťátko v pohodě!",  "Hlavně, ať nezvyšujeme dětem stres, ať jim nedáváme žádné pokyny". Já to vidím cestou ze západních Čech vlakem do Prahy do práce  několikrát týdně týdně. Rodič přisednou s malým dítětem, dají po nastoupení do vlaku další telefon dítěti, aby měli klid a aby ho nemuseli jako my kdysi zabavovat omalovánkami a básničkami. Aby mu nemuseli vyprávět příběhy, podívej se, tamhle vidíš venku běhat nějaké zvíře, jak pak to zvíře asi dělá, jak se bude jmenovat jeho mládě. Tato těžká výchova je nahrazena odkládáním dětí k "chytrým" telefonům.  A mluvit ho učí po příchodu do školy logopédové. Rodiče si zvykli prostě děti odkládat k obrazovkám a je to. Nezlobí, kouká a mlčí. A právě to potřebujeme změnit!

* Otázka zní jak. Jak to udělat, aby většina společnosti v takové výchově neviděla zločin na dětech?

Stejně jako se nám podařilo změnit paradigma v tom, že když maminka na veřejnosti vlepí dítěti facku, tak se celé okolí dívá velmi škaredě a když přijde druhá facka, tak na ní pomalu volá sociálku. Tak kdyby se něco podobného stalo, a podařilo se nám tímto způsobem změnit vnímání lidí, aby se velmi škaredě dívali na rodiče, který dvouletému dítěti do kočárku strčí tablet. to by bylo skvělé. Ale těžké, protože víme, že jdeme proti zájmům prodejců mobilů. Dneska se některé kočárky prodávají dokonce přímo s držákem na tablet a už vyrábějí dokonce  tablety pro malé děti a držáky na ně jsou na zadních sedadlech moderních aut. Takže místo vnímání krajiny kolem oken koukají i na výletě zase jen na obrazovky.

*Věřím, že jste duší optimistka, ale opravdu myslíte, že toto jde zastavit?

Ano, ale musí se rodiče dozvědět, co  všechno mobil dětem způsobuje nejen s očima, ale zejména s mozkem. Já optimisticky myslím, že  kdyby o tom, co probíráme na seminářích s renomovanými lékaři v Senátě věděly maminky a mladá děvčata kolem maturantky, tak by toto ničení mozků přestaly dělat vlastním dětem. Nejsou přece sadistky. Na jednu stranu projevují obrovskou úzkostlivost o každý nádech chybného vzduchu či pozření nebiozeleniny či masa a málem dávají dětem roušky do kočárku, aby na ně nepřiletěl bacil, ale ničit jim mozky o to nedbají. Nehledě k tomu, že jejich úzkostlivost děti stresuje. Já měla takovou kamarádku, která snad třikrát za hodinu dítěti volala, jestli  není unesené.

*To ovšem nezpůsobuje mobil, ale díky vyhlášení, že jsme ve válce bývalým premiérem Fialou  vznikla opravdu velká panika a od té doby u některých lidí přetrvává. Kromě toho ke hrůze matek, jestli se dítě se vrátí vůbec živé ze školy přispěla i střelba na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a útoky teroristů v přímých přenosech v televizi v době kdy rodina zasedne společně k večeři a s dvouletými dítky, to je síla. Co si o potom začne dítě myslet o střelbě. Vezme jako samozřejmost při prosazování svého názoru.

To souvisí částečně s dalším tématem. Starší maminky jsou mnohem úzkostlivější na děti a protože matky odkládají mateřství po pětatřicítce a tím pádem zůstanou u jednoho dítěte. Strach o ně mají veliký a umocněný životními zkušenostmi. Je to začarovaný kruh, kdyby těch dětí měly pět, tak nebudou pěti dětem volat třikrát za den, kde jsou.  

*Tohle ale asi těžko změníme. Až za několik generací pochopí lidé, že tak zvaná umělá inteligence není inteligence. Pouze je do počítačů chytrými matematiky zadán program, který ví vše co předchozí generace vymyslely. Sama nic nevymýšlí. Jen odpovídá na naše otázky předem zadanými odpověďmi. Zná podle programů, kde odpovědi najde. Nebo tam vloží matematik odpověď ať se obrátíme na experta.  Jsou to pouze čísla 1 či 0 ukládaná matematiky do programů.  Pomáhá to ve vzdělání ve středních školách v dějepisu, při hledání vzorečků v matematice, při hledání v mapách atd. Jakmile se ale  děti vykašlou používat při vyučování vlastní mozek a jen pasivně vyhledávat odpovědi, tak vše zapomenou jakmile odpoví učiteli. Nebudou mít ctižádost vystudovat prestižní školu a něco sami objevit či dokázat.  Ve škole by měly být  při hodinách mobily nejen zakázané, ale potrestané, stejně jako za našeho mládí taháky. 

Uvidíme jak si s tím poradí ministerstvo školství. Všichni víme, že cigarety a alkohol škodí a stejně tolik lidí kouří a vlastně všichni pijeme alkohol. Vím, že člověk se nebude chovat podle novinových článků, zákazů, příkazů a tomu, že mu někdo řekne pozor, pozor, nedělej to. Ale vím také, že se většina lidí chová tak, jak se chová jejich okolí. 

*Napadlo mě, že se možná ale sami děti budou zbavovat mobilů  nošených po kapsách stále sebou.  Již i malí školáci začaly chápat, že mobil slouží rodičům k jejich sledování. Sousedčino dítě si mě často stěžuje, jak ho to obtěžuje a jak  ho ruší při hodině maminčiny sms, které musí potvrzovat, jinak by volala řediteli. Znám též podobnou příhodu, kdy mladá slečna říká rodičům, že telefony prostě ztrácí, sice jí kupují další, ale rande takto utajené přežívá. Možná díky tomu  zájem dítek o mobily postupně upadne sám, protože svoboda je pro každého největší dar. 

To je zajímavá věc. Je proto velmi důležité to těm matkám nějak vysvětlit včas.  Že tím vlastně kazí romantiku dětství. Jak by si děti hrály například s mobilem v kapse na schovávanou. Navíc jim vysvětlit, že je nebezpečí, že si budou po pár letech díky těmto kontrolám plést mateřkou lásku s rolí bachaře. A na dětství nebudou mít na maminku pěkné vzpomínky. Jen že nikam nesměly chodit bez její kontroly. Je to možná lepší nápad pro změnu v chování matek než že jim budeme vysvětlovat  něco složitého o mozku. Vím, že žádná žena nechce aby jí považovalo dítě za bachařku. Že je pro něho obávaným fízlem. A přitom je to pravda, žádné strašení či novinářská kachna. Nad tím se bude určitě každá  maminka muset  zamyslet. A porovnávat to se svým mládím. A svými vzpomínkami na normální maminku.

*Říkala jste, že se člověk chová tak, jak se chová jeho okolí. Ale on si musí toho okolí kolem sebe nejdřív všimnout. Pokud například nastoupí do tramvaje čtouce si v mobilu a sedne na první volné místo, nemusí si všimnout, že nad ním  stojí někdo o holích. Tím neomlouvám jeho chování, ale zase se dostáváme k tomu mobilu. Ulicemi měst se rychle valí dva proudy lidí z nichž mnozí si čtou a přitom všichni někam pospíchají a je jen mylná představa, že vnímají ostatní běžící  kolem sebe. To spíš ve zbytku lesů potkáte někoho na koni či běžícího a svým pejskem a popovídáte si s ním, co je ve vedlejším městečku či u rybníka nového, pohladíte koníčka a chvíli si prostě lidsky pohovoříte. S živým člověkem či živým zvířetem.  

Ale  mobil nemůže za to, že když pustí někdo sednout maminku s dítětem a ona posadí dítě a sama stojí s komíhajími se taškami s nákupem. To je již chyba její a okolí. Já bych jí mile upozornila, že jsem uvolnila místo jí a že si chci zase sednout když o to nemá zájem.  Za mého dětství byly ještě v tramvajích nápisy "Děti, mládeži uvolněte místo starším". Ale vraťme se k otázce porodnosti. Když bychom viděli že ve dvaceti, v pětadvaceti  naše kamarádky mají děti, tak je budeme chtít mít také. Člověk je davový a dělá to, co uvidí u občanů. Dokonce máme statisticky prokázáno, že když z party kamarádek jedna otěhotní, tak pak otěhotní další. A když místo toho se chlubí že byla u moře a pak si pořídila někde v cizině jakési tituly, tak se rozjedou také si je pořídit.  Chceme-li toto změnit, pak k tomu musí pomoci média, televize a časopisy. Prostě nenápadná, ale přesto stálá mediální kampaň ukazující, jak je fajn mít velkou rodinu. Třeba i v tom, že vám víc dětí pomůže nařezat dřevo na zimu. Či jakým zlem jste v jejich očích při věčném jeho sledování. A také že nezůstanete sami, pokud se část děti rozjede studovat s Erasmen do zahraničí a zůstane přirozeně tam. V Holandsku se prodalo víc kočárku pro psy, než kočárků pro děti. A v Praze už začínáme vídat dámy ve středním věku, které hrdě vozí kočárek s nějakým pekinézem. Takže všechny ty podpory porodnosti v Maďarsku a všude jinde vlastně nejsou efektivní.

*Jenomže lidi na to  nemyslí, matky chlubí jakého mají studenta, že jede studovat až do ciziny., Naše školy už nejsou pro ně in.   Studovat jenom doma na starodávné universitě je přece už nemoderní. Pláčí až když nerozumí po letech vlastním vnoučatům při návštěvě. Vesnice již vymírají, na chalupách dožívají jen opuštění rodiče a neopravují je jako kdysi "mladí" a vnoučata nehlídá babička, ale rodiče je vozí kilometry do školek, aby se tam vzdělávaly a "staří" si stěžují, že jim je ani nepůjčí pochovat. Co kdyby na ně dýchli bacil. To je a bude další bumerang pro úzkostlivou Covidovou generaci.  Naštěstí to již budeme sledovat z jiné stejné zeměkouličky, kterých je podle nejnovějších výpočtů Astrofyziků asi milion  mezi mnoha miliardami planet ve vesmíru. A pokud jdeo  pokles porodnosti, možná by měli studenti děti hned po absolvování vysoké školy,  ale nemají miliony na drahé luxusní byty a společné bydlení s rodiči ve 2+ je už i tak hrozně stísněné, natož s dítětem nemyslitelné. To pak vede jen k rozvodům.

To je výmluva, jsem přesvědčena, že to je výmluva. Když si vezmete situaci, když vy jste byla mladá nebo já jsem byla mladá také žádné byty nebyly. Já jsem vyrůstala v osmdesátých letech a byty nebyly. Psaly se pořadníky, bydlelo se u rodičů a u babiček a stejně se ty děti rodily. Takže je to taková užitečná výmluva, která souvisí s tím, že jsme sobečtí, že chceme si žít podle svého. A tvrdíme přitom, a mně to připadá úsměvné,  že nám děti kazí postavu, že nám berou svobodu, že si s nimi nemůžeme dělat to, co chceme. Já jsem samozřejmě jaksi profesionálně deformovaná, protože jsem velký podporovatel rodiny. Teď mám ale čerstvě malé vnouče a je to taková krása a taková radost. A dneska, po té šedesátce, vidím, že všechny moje úspěchy, kterých jsem si tolik cenila, všechny mety, všechny funkce nebo knihy, hromady peněz, jsou nic vedle toho, že mám vnouče. Protože až tu nebudu, tak nikdo nebude vzpomínat na ty knihy, co jsem napsala, na ty přednášky, na ty funkce. Ale moje geny tady budou dál a moje děti tady budou dál a moje vnuci tady budou dál. Já myslím si, že to je úplně nejdůležitější a že jsme na to v tom honu za tituly, za penězi, za nějakým cestováním, nějak zapomněli.

*S tím naprosto souhlasím. Ale společnost je díky propagaci gendrové ideologiie bohužel jiného názoru. Ten se musí změnit a přinutit televizi aby místo filmů o samých nenormálních rodinách homosexuálů a podobně začala zase dávat filmy pro většinovou společnost o šťastných svatbách a láskách jako kdysi s Gololovou, Mandlovou. Aby slečny snily o noblesních Oldřiších Nových a Svatoplucích Beneších a nikoli o neupravených primitivech používajících sprostá slova. A aby si nepletli scénáristé opravdovou a nádhernou lásku s pouhým sexem.  Jinak porodnost nezvýšíte.  

Já jsem přesvědčená, že rozmnožovací pud je pud, který je vlastní všemu živému. Vidíme to z jiných živočišných druhů, že někdy vlastně působí ten rozmnožovací pud i proti životu toho jednotlivce. Rozmnož se a zemři. No a dneska vidíme, že mladí jsou radši na sociálních sítích. Radši si debatují se svou kamarádkou z umělé inteligence, než aby vyrazili někam do šumu plesů a velkoměsta, než aby šli na rande, než aby chytli holku za ruku. Je to zajímavé, že erotiky ubylo, zatímco v našich dobách, kdy se o ní veřejně nemluvilo, nebyly žádné porno časopisy, byla vlastně na indexu a přesto o ní každý snil a věděl a také jí nakonec prožíval. Najít opravdovou opětovanou lásku je největší štěstí života.

*Hledaly jsme jí už od mateřské školky. Pamatuji si na filmy s hvězdičkou. Byly jsme jako děti zvědaví v padesátých letech na to, jak hraje Werich a když do vesnice přijela s velkou slávou pojízdná půjčovna filmů, tak jsme jako školáci obsadili plot s pohledem do sálu v místní hospodě a koukali tajně na filmy. Pamatuji si jak nás nachytala u Císařova Pekaře jedna sousedka a žalovala ve škole, že jsme viděli film, kde si Jan Werich sundával kalhoty a dostali jsme poznámku za takovou nepřístojnost do žákovské knížky.  Ale když to beru zpětným pohledem, tak právě ta zakázanost byla tím spouštěčem, že jsme po touze něco zakázaného vidět tak prahly jako děti a posléze i dospělí studenti. A ta romantika se naprosto ze společnosti vytratila a erotika s ní. Dneska mladí jen zkouší jestli mají mít raději sex se stejným či jiným pohlaví a slovo láska neznají. O věrnosti vůbec nepřemýšlejí. Pořád se o sexu sice všude mluví a EU požaduje učit děti sexovat již v mateřské škole. Pamatuji ja na semináři o tom v Senátu jedna z maminek běžela zvracet a plakala. Co si o tom myslíte?

Jako děti jsme si dávaly pusu někde za popelnicemi. Já jsem jezdívala na tábory nejprve jako frekventant, pak jako praktikant, pak jako vedoucí. A tam lásky kvetly v kterémkoliv věku a dneska je to něco jiného. Nyní jsou média zavalena sexem, dokonce takovým, že jsem o něm ani v Kámasútře nečetla a  neslyšela. A odezva je bohužel opačná. Po vyzkoušení rostu počty singl osob. Každý nad vším mávne rukou a slovo láska vůbec nechápe.

*Nikdo už nehledá vysněného prince, ale jen kouká jaké má kdo auto či vilu. Co se odehrává mnohdy za jejím zdmi, to by neměnil ani bezdomovec. Prostě ze vztahů mladých lidí zmizela romantika a něha. Naivně si myslí, že všechno vyřeší jen sex sám bez citu  k protějšku. A ani neuvažují příliš o dlouhodobém vztahu.

Přivedla jste mě  k dalšímu mému tématu. Já tady v ruce držím sborník z diskuse, kterou jsme vedli tady v Senátě v září v loňském roku. Jde o to, že jsme debatovali o legislativní problematice  sezdaných a nesezdaných párů. Srovnávali jsme k jakým problémům to vede či nevede. Co je výhodnější. A to ne pouze z důvodu opuštění partnera, ale i při láskyplném mnohaletém vztahu. Málokdo si totiž uvědomuje, že celá polovina  populace žije již v naší republice v nesezdaném soužití a jaké velké problémy přinese ztráta partnera proti rozvodu.

*A k čemu jste dospěli?  

Je triviální věc, že nesezdaná soužití se častěji rozpadají. Stačí jen praštit dveřmi. Žena či muž praští dveřmi při úrazu či nemoci partnera, že s mrzákem žít nebude. On již nikoho nemá a je najednou i v mladých letech odkázaný na sociální služby což nikomu nepřeji. Ne proto, že by mu nepomohly v mezích zákona,, omyly ho, nakoupili atd. Ale není s ním nikdo v bytě, aby si s ním promluvil, pohladil ho a podobně. 

*Na druhou stranu jsou si partneři jistí, že s nimi nežije ten druhý jen z pocitu povinnosti a má je opravdu rád. Takže odpadá většinou žárlivost. Pocit svobody je opravdu příjemný. A mnohdy zejména pro partnerky, které prošly předchozím manželství i pochopitelný. Mnohdy se nechtějí proto vdávat podruhé zejména ženy. Aby se k nim nezačal partner chovat jako k osobnímu vlastnictví. Proto zůstávají spolu s novým partnerem mnohdy až do smrti a spokojeně až do konce života.

Pak ale nastává pro osamělého člověka mnoho problémů, které si ani neuvědomil a které by nenastaly, kdyby byl s partnerem sezdán. Pocit svobody je důležitý, ale pro mnohé znamená, že bydlí tuhle a tamhle bez žádné odpovědnosti za druhého a také se jim nechce investovat do bytu a podobně, když není jejich. A na někoho musí být psaný. Rovněž nákupy nutných přístrojů do bytu  - lednice, pračky, televize a mnoho dalšího. Existují státy, které řeší tuto situaci tím, že přijaly zvláštní právní úpravu pro nesezdané páry. Je obrovský rozdíl v právní ochraně toho slabšího, což bývá velmi často žena, která má děti. U nás když žijete nesezdaná delší dobu s mužem a máte děti a ten muž vás opustí, tak nejste vůbec chráněna. Proto také se mnozí muži vyhýbají zejména zpočátku sňatku. V manželství máte navíc právo nejen na alimenty, ale i na vaše výživné a vzniká na všechno nabyté po sňatku jako společné jmění manželů. I dítě je chráněné a to hodně.

*To je většinou lidem známo. Není ale známo veřejnosti na co má právo partner po odchodu druhého v nesezdaném páru.

Odpověď je jednoduchá, na NIC. Proto jsem uspořádala v Senátu debatu o problémech těchto lidí.

* A změnilo se něco?

Zatím NIC. Přesto pro mně byl seminář přínosem. Od sociologů a psychologů jsem se tam dověděla řadu zajímavých věcí. Třeba úplně zásadní rozdíl je, jak vzniká manželství a co se děje ve vaší hlavě. Chodit s někým to zná každý co to je. Ale k tomu, abyste vstoupila do manželství, se musíte rozhodnout, že s tímhle člověkem máte dožít celý život. A to je už velký a vážný závazek. A rozhodne o tom jediné vaše slovíčko ANO.  A tím nastane rozhodnutí, které má obrovský vliv na vaše, ale i partnerovo další chování až navěky. A slyšeli to všichni nejbližšími, přátelé i rodiny. To, že to pak nemusí dopadnout dobře, je jiná věc. Ale ovlivní toto vaše velmi závažné rozhodnutí celý život do budoucna nejen pro Vás, ale i pro všechny přítomné, o dětech nemluvě.

*A co nesezdané páry?

 Nesezdané soužití vzniká úplně jinak. Nejprve u partnera  přespíte. Pak si přinesete kartáček na zuby. Pak dvoje šaty. Zvykáte si na sebe. Pak kufr. Pak pustíte váš byt, protože proč ho platit? Prostě do toho bez rozhodnutí plynule spadnete, mnohdy z opravdové lásky a důvěry. Pak je již složitější odejít. A hlavně kam? A přesto se stává, že se tato nesezdaná soužití velmi často rozpadají. Mnohdy jeden z partnerů na to doplatí ale ošklivě. Proto ze statistik vidíme, že nastává po módě volných vztahů opět renesance manželství. Není to pouhá vypočítavost, ale lidé si všímají toho, co se stává okolním sousedům, vesměs starším a nesezdaným. Je zajímavé, že se neberou chudí a zejména žijící ve vyloučených lokalitách. Tedy ti,  co nemají co ztratit. Když ale tam žena otěhotní, je to pro ní, pokud jí opustí partner, veliká  katastrofa, protože nemá  žádnou právní pomoc ani žádnou právní podporu. Ale i když jí neopustí a mají děti, tak se mnozí neberou, protože nemají na velkou svatbu za 350 000 korun.

*Proč si neskočí na magistrát, tam je svatba zadarmo? 

My dvě si tady můžeme říct, to je směšné, když si chci někoho vzít, tak ho vezmu za ruku a jdu na magistrát. Ale oni to nemůžou udělat.  Je to k nevíře, ale žebrácká komunita by je odsoudila. Protože je zvykem, či spíše povinností, mít družičky ve stejné barvě šatů a sdílet krásné fotky na sociálních sítích a hlavně všechny pohostit. Musíte si pronajmout obří stan nebo aspoň nějako stodolu vyzdobit a hostit celou komunitu, na vesnicí zase mnoho sousedů i celou vesnici. A to zadarmo nepořídíte. I běžná venkovská svatba stojí nyní 150 i více tisíc.  A když na to ty mladé páry nemají, tak se neberou. A neuvědomují si, kolik tratí do budoucna. A ani je to nezajímá, když ještě čtou v médiích taková ta nesmyslná vyjádření pyšných feministek, že k lásce ten papír o svatbě nepotřebují. Ony jsou možná šťastné i bez papíru, ale buď jsou hodně bohaté, nebo žijí samy a vyhovuje jim to. Ono totiž svatební oznámení není jen pouhý papír. Je to velká podpora, pomoc a vlastně spousta práv i povinností, které mají manželé a nemají je nesezdaní partneři. Proto jsem uspořádala v senátu o tom seminář, aby si byli občané vědomi obrovského rozdílu v  postavení. A to zejména ženy. A především ty, které žijí v chudších a nevzdělanějších oblastech.  Aby si pro Boha svatého nemyslely, že je to jedno, že i bez toho papíru mohou fungovat.

*Ale jak s tím chcete pohnout? Holky jdou tancovat a vrátí se s dítětem. Mnohdy ani samy neví s kým. Nebo je má dokonce partner rád, ale nemá tak obrovské  peníze na nákladnou svatbu, která znamená v rómských komunitách přijetí do  honorace. A nejen tam, i v chudších menších vesnicích  je zvykem pozvat celou vesnici, co by tomu jinak řekli lidi.

Často si najdou dívky dokonce i na první pohled  perspektivního partnera, ale časem ukáže se, že má duhy nebo bývá  často ve vězeních za krádeže atd. A když si s ním pořídí rodinu a nevezmou se, mají jak dítě tak ona problém se zapsáním  tatínka do rodného listu dítěte. Musela by se soudit o to a na to nemá. Navíc je to nejen chudá, ale i  nevzdělaná holka tak k soudu nejde. Nebude mít pomoc na výživné, kdyby jí ho opět zavřeli, na  dědění majetku kdyby zemřel a nedostane vdovský důchod kdyby zemřel.  No, je to prostě složitá situace. A je strašné, že bohatě rozmařilé  feministky způsobily  takový obecný pojem, že je moderní, se nebrat. Přitom právě ti movití a chytří a vzdělaní se berou. Protože odjakživa se spojovaly grunty tak se spojují zase.

|*Funguje vůbec v těchto vyšších kruzích status druh a družka?

Žádný status druh a družka neexistuje. Nemáme to v právu vůbec upraveno a to ani pro kruhy chudší.  Máme ale velkou právní úpravu pro manželství. Ta vám říká, jak je to s bydlením, jak je to s právy a povinnostmi, co můžete, co nemůžete. Máte právo po rozvodu na výživné a na stejnou životní úroveň jako jste byla zvyklá. Po rozpadu manželství se dělí majetek na polovinu. Když je to ale pouhý druh a družka, není NIC. Samozřejmě může vzniknout spoluvlastnictví,  když si na půl koupíte sedačku, ale musíte to prokazovat. A většinou se to neděje. Ani to nikoho nenapadne. 

*A kdo tedy půjde k soudu když vás partner vyhodí nebo se  odstěhuje se všemi  věcmi. Výživné žádné není. Pomoc žádná není...

Samozřejmě, když jsem řekla to A tak musím říct i to B, že určitě existují nesezdaná soužití, kdy ten jeden by se rád oženil, nebo by si vzal toho druhého  a ten druhý nechce. Jenomže k tomu nemůžeme nikoho nějak přinutit. Existuje úvaha, kterou jsme ale zamítli tady na semináři, takže je to jenom úvaha ve smyslu, mohli bychom, ale nevypadá to, že k tomu Senát přistoupí.

*A jak zní?

Když spolu žijí lidé jako druh a družka déle než pět let a mají společné děti takže to vlastně je jako manželství  a ochrana, kterou poskytuje stát manželství, bude dopadat i na toho druha a družku.  Ale nic takového zatím nemáme, ani se to nepřipravuje. Já ze svého okolí znám případ,  kdy taková dvojice spolu žila dlouhodobě asi 20 let, neměli děti, a pak ten muž, zemřel. Dokonce si spolu postavili domek, který byl formálně psaný na toho muže, protože on formálně splácel hypotéku, ale stavěli ho za dobu toho partnerství. Pak ten muž jednou ráno vstal, chytil se za srdce, padl a byl na místě mrtvý. A té ženě, která byla přesvědčená, že jej brala jako manžela se nepodařilo získat NIC, protože všechny doklady byly na toho muže. Přišel syn z předchozího manželství a řekl, tak se vystěhuj, barák je můj a já ho dědím. Existuje zásada, že právo přeje dětem, starejte se proto o svá práva včas. Zjišťujte si, jak to je, aby vám nezůstali jen oči po pláč. Člověk vše odkládá, většinou to bývá u starších lidí, kteří bydlí ve společném bytě, společné chalupě  a potom jeden zemře. A děti začnou okolo osamělého starého člověka běhat jako sršni. 

*To mě přivádí k další myšlence, že i v těch  nejlepších manželstvích, je dobré vyřešit včas  dědická práva.  

Moje další oblast je proto dědické právo a tam doporučuju klientům a vůbec vlastně všem lidem, aby se starali o to, co se stane po jejich smrti. Aby nad tím přemýšleli, jak by svůj majetek rozdělili. Nejsem příznivcem toho, kdo daroval všechny věci nemovitosti ještě za svého života partnerovi. Stojí za to se zamyslet, jestli nějak chcete svůj majetek rozdělit. Jsem ale zase, jak říkám, profesionálně deformovaná, takže já jsem svou první závěť napsala, když jsem šla s prvním dítětem do porodnice. Kdyby náhodou se něco stalo. Mám ale dvě báječné děti  a když bych závěť neměla tak by se nic nestalo,  protože ty dvě děti by se určitě domluvily. Dělily by si to málo, co mám. Ale někdy to je jinak. Velmi často od klientů vím, že třeba některé dítě se úplně nevyvedlo,  nebo některé je někde za kopečky a vůbec  se nezajímá o své rodiče, zatímco druhé dítě zůstalo a stará se o ně. Po jejich smrti se nejen musí rozdělit na polovic, ale mnohdy je psán byt na toho v cizině a ten hodný zůstane bez střechy nad hlavou. Takže chcete-li, máte-li nějakou představu, jak to má po Vaší smrti spravedlivě vypadat, hoďte to na papír, navštivte notáře nebo advokáta, aby to bylo všechno černé na bílém. Chcete se na něco ještě zeptat?

*Myslím, že už toho bylo hodně. Takže teď  velice děkuji za opravdu zajímavý a pro mnoho občanů důležitý rozhovor.

 Je to obrovské téma, o kterém řada lidí neví, jaké může přinést problémy. Je to zajímavé i proto, že páry, které vlastně fikaně, řekla bych trochu, nevím jestli to můžu říct do médií, vyčůraně, se neberou proto, že to pro ně je daňově výhodné. Jsou oba vdovci, žijí spolu a berou oba vdovské důchody. Kdyby se vzali, tak by o ně přišli. Musí si proto rozmyslet, jestli tyhle  výhody jsou pro ně těmi výhodami, které jim vyrovnají nevýhody, ke kterým by mohlo dojít, kdyby ten druhý odešel. Každý je strůjcem svého štěstí a já vlastně i tyto rozhovory poskytuju proto, aby lidi věděli, co se jim může přihodit.

*Mně napadla také jedna vyčůraná  věc. Znala jsem pár, který využíval příspěvky pro samoživitelky až do desíti let věku dítěte. Proto se partneři nevzali, ale spokojeně si vystavěli domek, měli dvě děti a svatbu až když druhému bylo deset let. Ryskovali vůbec něco, že to provedli?

Ne a je to další problém, s nímž nehnete, protože  zase některé matky  potřebují opravdu pomoc. Je to ale  velmi výborné téma. Samoživitelky jsou obrovský pojem, který si získal velikánskou pozornost médií  a díky tomu i velikánskou pomoc od státu. Náš stát je sociální, pomáhá těm nejslabším a ty samoživitelky se tak nabízejí. Přestože u nás  vlastně reálně žádné samoživitelky nejsou.

 *Jak to, to slyším poprvé.an premiér na ně posílá dokonce svůj plat?

To je velmi kontroverzní téma, které nyní  otvírám, ale velmi krátce to na závěr řeknu. Samoživitelka je žena, která nežije s otcem svého dítěte. Jenomže reálně to tak není, že by existovaly tisíce žen, které někde na samotě v bytě žijí bez otce svého dítěte. Ty ženy velmi často žijí s tím otcem dítěte nebo žijí s jiným mužem. To znamená, reálně samoživitelkami nejsou. Jenomže náš stát daňově zvýhodňuje samoživitelky. To znamená, že ony tvrdí, že jsou samoživitelkami,  že nikoho dalšího na výživu dítěte nemají. Vidíme to napříč Evropou, že všechny státy jsou sociální a že ten návrat zpátky k tomu, abyste byla osobně svobodná a zodpovědná za svůj život, ten  není úplně pravděpodobný. A když někde řeknou, že každá žena má odpovědnost za výběr otce od něhož porodí syna, tak je to výbušná téma. Ale já si myslím, aby si všechny ženy přečetly knihu Jane Austenové  a dalších autorek ze 16., 17., 18. století a uvidí že hlavní jejich úkol v tomto životě je správně si vybrat partnera. Měly by začít hledat už kolem 18. a 19. roku věku a vybrat si toho nejlepšího, nejperspektivnějšího co nejdřív. Když to neudělají a dovolí, aby měly dítě s někým, kdo si to nezaslouží, s někým, kdo není kvalitní a pečovatelský typ, který se o ně postará, ale hajzlík, který odmítne být otcem toho dítěte,  tak za to mají problém.

*Bohužel takoví jsou ti nejpřitažlivější.

Samozřejmě. To je ta tragédie. To ale ta děvčata mnohdy nepoznají. 

*Poslední otázka a vím, že je kontroverzní. Má za jejich nezodpovědnost či neznalost a naivitu nést zodpovědnost stát? Nemají se nejdříve vdát a pak si pořídit dítě jak to říkal na žofínském fóru Váš pan kolega senátor Čunek?

To je obrovské téma náhradního výživného. Návrh tuším  paní ministryně Maláčové, který  vlastně říká, maminko, když ti tatínek neplatí, tak ti zaplatí to výživné stát  a stát bude vymáhat odpovědnost, od toho zlého tatínka. Zní to na první poslech dobře. Jenže tatínek je mnohdy za mřížemi nebo bezdomovec bez koruny a podobně. Výsledek je ten, že stát platí výživné maminkám a nikdy už to od těch tatínků nedostane.

*To ale osobní odpovědnost nejen  tatínku, ale i  maminek. Svádí to k tomu jako jsme o tom hovořily u těch samoživitelek.

Ano. Jsem proto přesvědčena, že každý máme odpovědnost za to, koho si zvolíme. Zvlášť dneska v době antikoncepce si můžeme  opravdu vybrat s kým otěhotníme. A pokud si vybereme špatně, no tak musíme hledat jiného muže nebo se spojit s rodiči a poprosit slušně o pomoc, povinnost vychovat vnuka, ale nemají, ten je na té matce.  Nemůžete chtít, aby stát, neboli všichni vaši slušní spoluobčané, kteří si vybrali odpovědně a kteří platí daně,  vám platili za vaší nezodpovědnost. Je to kontroverzní téma a já jsem v Senátu v menšině, takže pomoc samoživitelek je v Senátu tak velká až obrovská,  že většina žen, které nejsou vdané, se prohlašuje za samoživitelky i když partnery mají.  

*Jak vidím, tak potřeby samoživitelek jsou už dneska  mimořádně saturovány. Neměla by se vláda zabývat spíš problémem důchodců, kteří se stali za minulé vlády se svými důchody pod 20 000 Kč  pod hranici chudoby? Na sociálce se setkávají při  žádostech o příspěvky na bydlení spolu s celoživotně se flákajícími povaleči, pardon nepřizpůsobovými občany, již i profesoři na gymnáziích, vědci atd.

Což je téma na úplně novou debatu. Protože to, jak jsou diskriminování, zavrhování, krácení  ve zdravotnických zařízeních senioři, to je prostě na výzvu, aby se stát začal o ně konečně starat. Děkuji  ale za vaši otázku.  Na to mohu za sebe uvést, že s vámi plně souhlasím.

Děkuji paní senátorko za opravdu velice zajímavý rozhovor a za pomoc, co vše pro občany děláte. Kdyby to dělali alespoň z části i Vaši kolegové, byl by na Zemi ráj ještě v tomto pozemském životě. 

Snímky Marek Vlach, jednatel Kulturní komise České republiky z. s.

©Kulturní komise České republiky z. s. 11. března 2026