Fragmenty - Ruce pryč od Prahy, milí architekti! Pochybná výstava „Praha zítra?“

Ruce pryč od Prahy, milí architekti! Pochybná výstava „Praha zítra?“ ^Doporučený

pátek, dub 27 2018
Napsal(a) MILAN KNÍŽÁK, generální ředitel Národní galerie v letech 1999-2011

Tisk Email

Profesor Milan Knížák v Anežském klášteře snímek Ivana Haslingerová Fragmenty

CAMP – Centrum architektury a městského plánování uspořádalo výstavu „Praha zítra? Nové stavební projekty“. Cituji z úvodu katalogu: „výstava představuje několik desítek stavebních záměrů, které … výrazným způsobem změní tvář Prahy v následujících letech“. Z preambule k výstavě je druhý citát: „chceme se obracet do zahraničí pro příklady …“ Nikde ani slovo o tom, že Praha je historickým celkem, který má určitý architektonický charakter a že by bylo dobré vycházet z povahy historické Prahy víc než ze zahraničních příkladů, které jsou často matoucí, poněvadž vycházejí z jiných historických i architektonických souvislostí. CAMP sídlí v Prágrových domech sousedících s Emauzským klášterem, které jsou dobrým příkladem necitlivosti moderní zástavby, jako mnoho dalších Prágrových staveb. Jako příklad uvedu Pyramidu na Smíchově, která mě připadá, a omlouvám se za ten výraz, zvlášť idiotská svým tvarem i umístěním. Necitlivost Prágrových kostek kontrastuje s poměrně zdařilou dostavbou věží pobořených Emauz, která dala kostelu magičtější vzhled než byl ten historický.

Přehlídka současných projektů mě děsí. Mimo několika výjimek, všechny projekty vypadají jako od jednoho architekta. Většina z nich opakuje novofunkcionalistické klišé a používá dnes typické materiály – sklo a ocel.

Rozumím funkcionalistickým vpádům do prostředí tradiční architektury ve dvacátých a třicátých letech minulého století, poněvadž tehdy byl funkcionalismus pravověrnou metodou všech dobrých architektů. Navíc používané materiály nevybočovaly příliš z tradičních schémat a tak řada těchto staveb zapadla do obrazu Prahy. I některé socrealistické domy přes všechnu svojí pokleslost nepůsobí rušivě. Dnešní skleněné baráky už z dálky hlásají, jak se do pražských ulic málo hodí. O tom jsem již psal v textu „Skleněná nuda – úpadek pražské architektury“, publikovaný mj. v Newsletteru IVK a lze ho najít i na mých stránkách.

V současné době, kdy vývoj architektury prošel silnou postmoderní vlnou a už víme, že lze použít veškeré styly a materiály, tak mně uniformita řešení připadá zbytečná a líná. Lenost bych podtrhl, ta se dnes objevuje všude. Knihkupectví jsou plná líných knih, galerie líných obrazů, atd. atp. dokonce školy jsou líné a spoléhají na granty a stáže, poněvadž se bojí nutit studenty do obtížného studia a navíc, většinou ani neví, jak má taková obtížnost vypadat.

Stane-li se Praha takovou, jak je představeno na výstavě v CAMPU, nebudu chodit ven, aby mi obraz staré Prahy nevymizel z paměti.

Architektura je především o citlivosti k okolí. Heslo „Fuck context“ považuji za hloupé, neprofesionální, samožerské. Architektura bez pokory končí v trapných pomnících architektů, nebo ve stájích pro ubytování populace.

Praha se svojí historií a příslovečným štěstím s kterým se téměř vyhnula devastacím obou světových válek, si zasluhuje největší míru citlivosti.

Ruce pryč od Prahy, milí architekti!

prof. Milan Knížák, 24. dubna 2018.