Napsat něco, co se podobá aktuálnímu politickému komentáři s vědomím, že to vyjde možná až za měsíc, je obtížné. Je tu jisté nebezpečí, že text nebude pak již nikoho zajímat. Přesto si myslím, že jsou v našem politickém zmatku některé trvalejší aspekty, které ho určitým způsobem charakterizují.  Pokusím se pojmenovat několik zásadnějších proudů dávajících podobu naší politické scéně.

Smršť, která zachvátila naši politiku, začala Sarajevským atentátem, který rozdělil nejsilnější stranu ODS na dva tábory

. Její levé křídlo v čele s Janem Rumlem a Ivanem Pilipem založilo novou stranu s legračním názvem Unie svobody. Již způsobem svého vzniku dala tato strana jasně najevo, že se skládá a bude skládat především z těch, jejichž touha po moci není ještě dostatečně ukojena. Proto je jasné, že musí jít o stranu nestabilní.  Možná, že se jednou změní v pevnější subjekt, ale to až po důkladné katarzi. Podobá se v něčem OF a to jí nedává mnoho nadějí.

Lidovci, v jejichž čele se stále ještě, i když vratce, drží Josef Lux, jsou stranou, která hrála v našich dějinách vždy chameleonskou roli. Touha lidovců podílet se na vládě za každých okolností znamená být dobře vyškolen v politické akrobacii a v politickém vydírání. Je obecně známo, že rozpad vládní koalice zapříčinili především lidovci, potažmo Josef Lux.  I když to vypadá, že naši občané jsou na politiky  především rozezleni a politiku považují za »svinstvo«, kterého si není třeba všímat, výzkumy veřejného mínění ukazují, že lidovci na svůj způsob dělání politiky doplácejí.  Přece jen v Češích zbyla částečka víry v nutnost spravedlivé, čisté a možná trochu »hrdinské« politiky. Luxovy intriky, které mu na začátku získaly řadu sympatizantů,  přívržence odřezávají.

Stále ještě parlamentní ODA, jejíž prvotní podoba se svým radikálním pravicovým programem byla tak sympatická, se dostala (patrně díky svému tanci mezi ODS a lidovci) až na skluzavku politického toboganu, po kterém jede nezadržitelně dolů, a zdá se, že zmizí pod hladinou českého rybníka. Je mi to trochu líto. Pociťuji totiž nutnost mít na naší politické scéně jasnou, tvrdou, pravicovou stranu, která by dodala »šťávu« ostatním pravicovým formacím, které se stále ještě příliš blíží politickému středu.

Mohutná ČSSD, která měla pocit, že blížící se mimořádné volby budou jen poslední vítěznou tečkou za jejím tažením, se zmítá v problémech, které mohou mít podobné důsledky jako bouře v ODS. Nakonec začíná věčně trochu opilý Zeman, se svými stále tupějšími (poněvadž opakovanými) invektivami, působit jako dobrácký strýc, kerého lze ukonejšit usazením na premiérské křeslo. Figury, jako je například místopředseda Špidla, připomínají dělnické předáky, které vynesl do popředí komunistický puč v roce 1948. Mladé křídlo representované Petrou Buzkovou a Stanislavem Grossem je zase schopno domluvit se při dělbě moci s politiky jasně neorientovanými (a rovněž po moci toužícími) lidmi z Unie svatých a vytvořit tak politický slepenec, jehož vláda by přestala mít jakékoliv obrysy.

Z politického zmatku samozřejmě těží především komunisté a jejich příbuzní ze strany důchodců. Vidím problém síly lidí pokročilejšího věku jako vážné nebezpečí pro budoucnost. S prodlužováním délky stáří (a to je jasný trend) vzniká nejen veliký sociální problém, ale i problém politický. Tito lidé mají samozřejmě legitimní právo volit, ale poněvadž už dávno neplatí, že stárnout znamená moudřet (jestli to vůbec někdy platilo), může se stát, že starší populace může vnést do našeho politického života, pokud se dobře sjednotí, aspekty, které jej zcela zdeformují a jehož důsledky nebudou schopni sami unést.

Vypadalo to, že republikáni rovněž ve zmatku posílí, ale i jejich stranu zasahuje politická smršť. Diktátorský způsob vedení, pro některé lidi jistě lákavý, nutně musí někdy a někde popraskat. Možná, že zmatky a skandály v ostatních stranách, které naše média učinila středem našich občanských životů, dodaly odvahy některým republikánům, jejich ambice nemohou ve stínu velkého Sládka a jeho »horních chlapců« dostatečně vyrůst, a tak se i tato strana začíná vnitřně rozkládat. Možná, že se charismatickému vůdci podaří toto bujení na čas zarazit, ale nevěřím, že natrvalo.

Nezanedbatelný fenomén na naší politické scéně je president. Nepotkal jsem během posledního půl roku jediného člověka, který by s jeho činy a postoji souhlasil. Dovedu si živě představit, že Václav Havel trpí osudovými zvraty, které v jeho životě nastaly a že abstinenční příznaky, po mnoha letech intenzivního kouření a konzumování alkoholu, ho činí nervózním až hysterickým. Je mi jasné, že i vstup nového partnera znamená při všem pro něj pozitivním nápor na změnu stylu či alespoň rytmu života. Dalo by se říci, že chápu vše, jen jediné ne - proč tedy tento člověk chce stále být prezidentem. Jeho proklamování nepolitičnosti na jedné straně a přitom jasně viditelná touha učinit hrad rozhodující politickou silou, jeho viditelná podpora Unii svobody, jeho rozporná prohlášení, v nichž popírá sám sebe, své činy, svou minulost, to vše je v roli prezidenta nepřijatelné. Uvítal bych Havlovu demisi jako krok k obnovení jeho důstojnosti.

Nemáme mnoho možností při vybírání naší bezprostřední politické budoucnosti. I když chápu nechuť a riziko politických stran napravo od středu, utvořit nějakou koalici či alespoň zvolit společnou strategii. Považuji to ale za jediné možné řešení, zvlášť když se ukazuje, jak nestabilní, bezkoncepční a personálně nevyrovnaná je Sociální demokracie.

Je totiž nutné, zvlášť v době, kdy se rozhoduje o vstupu do NATO či Evropské unie, abychom měli pravicovou vládu, to znamená takovou, která bude schopna jednat s okolním světem na racionální, nepopulistické a profesionální úrovni. Říkám profesionální, poněvadž profesionálnost je to zásadní, co je třeba od každé vlády požadovat. Oddělená nepolitická profesionalita však asi neexistuje.

Nakonec chci prohlásit, že všechny chyby, omyly, všechna ta tunelování bank, zvýšenou kriminalitu, nedořešené zdravotnictví, atd. atp.  považuji v podstatě za pozitivní, poněvadž právě to, že se tyto chyby staly, ukazuje, že jsme vzali věc demokracie, věc občanských svobod, věc víry v jednotlivce, opravdu vážně.

Každá struktura, kterou bychom chtěli v roce 1990 nabourat na bublající a nevyzrálou společnost, by byla chybná, falešná a vedla by k nové totalitě.

MOTTO:

»Pravdou je, že mi po telefonu přečetli připravenou zprávu pro tisk, a to v okamžiku, když už se do vedlejší místnosti na Ministerstvu financí v Praze scházeli ne mnou pozvaní novináři. Pravdou je i to, že v Praze přítomný místopředseda ODS Jan Stráský o tom byl - stejně jako místopředseda Macek, který byl v té chvíli na Moravě - informován až mnou ze Sarajeva a že oba chtěli okamžitě svolat výkonnou radu ODS. Protože se ze stále ještě nebezpečného Sarajeva  ve tmě nelétá a žádné letadlo tam přes noc není k disposici, nemohl jsem přiletět obratem do Prahy.«     

VÁCLAV KLAUS

»Říkejte si tomu jak chcete, ale podle mne to byla politická zrada. Myslím si, že kdo to udělá jednou, udělá to znova, podle toho jaký prospěch z toho bude mít.  A pokud se někomu něco tak nelíbilo, nic mu nevadilo odejít z politiky vůbec.«

LUCIE BÍLÁ

FOTO: Jiří Pancíř digitálním fotoaparátem značky Olympus

Text k fotům: Marie a Milan Knížákovi ve chvílích rodinné pohody

Kulturní komise ČR  1998

Poznámka redakce: Ne, není to překlep v datu i když je článek profesora Knížáka vizionářský a až na jména několika již neexistujících stran by mohl vyjít dnes po 28 letech před současnými volbami. Važme si demokracie a nevracejme se zpět před Kolářem skvěle zorganizovaný tragický Sarajevský atentát. V roce 1946 také netušili občané komu dávají hlasy a co je čeká za dva roky za katastrofy. Sliby komunistů po hrozné válce byly příliš lákavé, aby jim odolali. Neopakujme stejné chyby!!!