Stavby na něm započaly 8. listopadu 324 na území již starého, Řeky osídleného města Byzantion; z jeho názvu pozdější vzdělanci určili jméno Byzantská říše. Byzantion nebyla nepodstatná osada, jak se může z jeho nízkého profilu v historických zdrojích zdát, nýbrž důležitá obchodní křižovatka mezi východem a západem a brána do Černého moře. Své postavení Byzatntion ztratil mezi lety 193-197, kdy se ocitl v moci uzurpátora Nigera, který povstal proti Septimovi Severovi. Ten za trest nechal strhnout městské hradby a pokutoval jej. Ty sice byly opětovně vztyčeny, ale město zůstalo jen odrazem své někdejší slávy.

Konstantin chápal strategickou pozici, kterou Byzantion nabízel a rovněž si uvědomoval ztrácející se vliv Říma. Ten byl sice stále titulárním hlavním městem, ale již dlouho nebyl sídlem císařů a strategicky se nacházel příliš daleko od východních provincií, aby se mohl považovat za skutečné správní centrum východu. Jeho pozici nahrazovala Antiochie a Nikomédie.

Historik Zosimos nám i přes svou zřetelnou nechuť k prvnímu křesťanskému císaři zanechává zajímavé poznatky o Novém Římě. Hradby vybudované Konstantinem ležely téměř tři kilometry od těch starých a táhly se od jednoho moře k druhému. Nechal zbudovat palác, který byl srovnatelný s tím v Římě a na úkor své vize křesťanské metropole vybudoval dva pohanské chrámy; jeden zasvěcený matce bohů titánce Rheie a druhý římské Fortuně. Krom hradeb a chrámů rovněž nechal vystavět různá náměstí, kolonády, domy pro senátory a v neposlední řadě slavný Hipodrom, který měl opět být ekvivalentem římského stadionu Circus Maximus.

Konstantinopol se stala východním odrazem Říma, ale ne vše jej připomínalo. Majoritním jazykem na východě nebyla latina, ale řečtina. Latina sice do 7. století zůstala úředním jazykem, ale již ve 4. Století dominovala běžné hovorové mluvě řečtina. Východ byl také díky vyššímu výskytu rozvinutých (a často helenizovaných) kultur náchylnější k přijetí nových náboženství. Od bohyně Kybelé, různých mystérií či kultu Sola Invicta až po křesťanství. To bylo ve 4. století (zejména na východě) již zaběhlým náboženstvím, které svou radikální etikou přilákalo miliony stoupenců ze všech společenských vrstev.

Konstantinopol byla budována jako křesťanské město a přímo vycházela z řeckého kulturního prostředí. Oproti tomu byl Řím postaven na svých bozích, starých jako Věčné město samo. Dodnes je možné vidět tuto paralelu mezi římským, katolickým náboženstvím a jeho konstantinopolským pravoslavním protějškem. Katolická duchovnost se projevuje systematickou a logickou teologií, zatímco ta pravoslavná svou více obraznější a pocitovou duchovností blízkou helénistickým mystériím.

Roku 395 se definitivně Římská říše rozdělila na dva správní celky. Západ byl již v té době vybraný, schudlý a neudržitelný. Gótské, germánské a další barbarské invaze společně s neschopnými císaři byly spolehlivým receptem pro rozvrat zbídačeného zbytku říše.

Již nebyla otázka jestli Řím padne, ale kdy padne. Proto když byl v roce 476 definitivně dobyt germánským králem Odoakerem, nebylo to pro nikoho překvapením.

Zatímco se západ rozkládal, východ započal novou pouť ve světle Krista po cestě purpuru. V Konstantinopoli se do 10. století hostily 4 ekumenické koncily, vždy svolávané císaři. Ti si díky Konstantinovým reformám přisuzovali titul náměstka Krista na Zemi. Římany byli vnímáni jako odraz Boží slávy. Tím pokračovali v pohanském odkazu římských státních kultů císařů; pokud byla císařova vláda shledána senátem a lidem prospěšná, byli posmrtně zbožtěni a zařazeni do panteonu mezi bohy.

Perská otázka a vláda císaře Justiniána

Populace a prosperita Druhého Říma raketově stoupaly, ke konci 4. století, tedy 70 let po založení, se odhaduje populace na 200 000 - 400 000 lidí. Zdobily jej sochy a pamětihodnosti ze všech koutů antického světa. Ulicemi vanuly vůně olejů, koření, vykuřovadel a parfémů dovezených ze tří kontinentů.

Ovšem i přes bohatství a prosperitu existovaly hrozby, které několikrát málem říši složily na kolena. Krom severních dobyvatelů jako Hunové a Slované, existoval jeden zatvrzelý nepřítel Říma, který jako jediný byl vždy schopen vrátit stejnou měrou; Peršané. Při svých východních taženích několik římských imperátorů padlo a Římanům se nikdy nepodařilo plně podmanit si východ. Na východních hranicích říše, které již ležely u asyrských pouští, byly spory a válečné výpravy zvykem. Krom teritoriálních ambicí hrál roli obchod na hedvábné stezce, kterému po pádu Západořímské říše začala dominovat Persie.

V 6. století je určitě nejvýznamnější postavou Římské říše císař Justinián, ambiciózní vizionář, kterému se na čas podařilo obnovit moc Impéria a dokonce dočasně znovuzískat Řím. To vše díky geniálnímu vojevůdci Belisariovi, zvanému Poslední Říman. I v nepřízni císaře, vždy věrně sloužil a i když mu někdy císař ze strachu z jeho schopností záměrně škodil, svůj úkol dokončil. Belisarius s Justiniánem hranice ztrojnásobili a úspěšně odolávali Peršanům až do roku 565, kdy oba skonali na vysoký věk. Císař ve věku 83 let  a Belisarius v nemilosti v domácím vězení v 60 letech.

Za 38 let své vlády Justinián nechal vybudovat mnohé velkolepé stavby. Celosvětově proslulá Hagia Sofia, dnes mešita a muzeum stojící v Istanbulu, byl původně pravoslavný chrám postavený Justiniánem zasvěcený Svaté Moudrosti, zmiňované například v knize Moudrosti. Justinián je některými historiky považován za posledního antického panovníka.  Starověk symbolicky ukončil tím, že nechal roku 529 zavřít Novoplatonickou akademii v Aténách. Křesťanství se stalo skutečným vítězem a jako jediné začalo udávat směr myšlení postimperiálního světa.

Justiniánova vize byla nákladná a neudržitelná. Již pár let po jeho skonu se západní dobyté državy začaly hroutit a ve státní pokladně nezbývaly prostředky na jejich znovudobytí. Z východu nadále doráželi Peršané, kterým se dokonce v roce 614 podařilo ukořistit relikvii Pravého kříže po úspěšném obléhání Jeruzaléma. Tu po porážce Peršanů roku 628 získal zpět císař Herakleios.  Druhé běda pominulo; hle, už je tu třetí. Již během Justiniánovy vlády udeřila morová epidemie, které se po něm dostalo pojmenování. Odhaduje se, že první dvě vlny zabily až 40 % římské populace. Prokopios z Kaisareie mluvil o úmrtnosti 10 000 lidí v Konstantinopoli denně. To zdevastovalo zemědělství a obchodní sítě již tak dost oslabené říše. Celým světem má však zatřást ještě větší změna, která obdobně jako křesťanství naprosto převrátí vše zavedené. O tom se dočtete v dalším článku.

@Kulturní komise České republiky z.s.