Po jeho smrti nastal čas velké expanse; džihádu, kterému podlehl celý sever Afriky, Hispánie a nakonec i Persie. To vše během sto dvaceti let, kdy po smrti Mohameda původní muslimskou obec nahradil Chalifát v čele s chalífou, náměstkem proroka na Zemi. Chalifát neměl být jen hrozbou vojenskou a ideologistickou, ale i ekonomickou. Římská říše, už tak oslabená morem musela čelit první konkurenční zlaté měně; do té doby bylo Římské impérium jediným středomořským státem, který pravidelně razil zlaté mince a které platily jako mezinárodní platidlo. Islámská expanse, zredukovala hranice říše na takové, jak je známe dnes; tedy na Anatolii, Sicílii, malou část jižní Itálie, Řecko a Thrákii.

Islám, který nadobro zlomil římskou hegemonii způsobil říši kulturněnáboženské trauma, které ještě více napomohlo k autokratizaci silně věřící říše a podpořilo vize blížícího se konce světa společně s naléhavějším pocitem osudovosti; boje s Antikristem a ještě silnější potřebou chránit Svatou víru a církev. Pravoslavní vnímali válku s islámem jako kosmický konflikt dobra a zla, kdy stejně jako říše Antikrista napadá křesťanské země, satan útočí na duše věřících a snaží se je svést z cesty dobra k cestě hříchu. Neumíme si představit jaké utrpení muselo mezi křesťanstvem panovat, když Chalifát v roce 638 dobyl Jeruzalém. Křesťané neuznávají islám za náboženství, ale pouze za prostředek sloužící k vedení státu přímo Mohamedem a jeho následovníky Chalify. V čele státu stojí přímo jejich nejvyšší duchovní vůdce prohlašujíccí se za hlasatele Alláha.  Nemohou existovat dva Bozi. Ani papež či kardinálové nestojí v čele křesťanských států.  

Arabské obléhání Konstantinopole

Stejný osud měl potkat i Konstantinopoli, když v roce 717 připlula arabská flotila s vojskem čítajícím 120 000 mužů. I přes mnohonásobnou přesilu, invazní armáda byla nakonec zneškodněna takzvaným řeckým ohněm, hořlavou látkou dodnes neznámého složení, která hořela i přes přítomnost vody. Nápomocné bylo nové pásmo hradeb postavené v 5. století císařem Theodosiem II. Území v Malé Asii (Anatolii) definitivně obhájila Byzance až v roce 740 v bitvě u Akroinu, kde byla Chalífova armáda na hlavu poražena. V obou bitvách vítězil císař Leon III, odpůrce ikonodulismu, úctě k ikonám.

Konstantinopole a celá říše byla v této době rozervána vnitřním konfliktem mezi různými teologickými směry. Ten nejvýraznější byl ikonoklasmus který hlásal, že ikony svatých a Svaté rodiny jsou modlami. Mnohé ekumenické koncily se snažily vyřešit tuto otázku. Nakonec se ujal názor, že o modloslužbu nejde a že ikony samotné jsou odrazem Boha. Téze Jana z Damašku k obhajobě ikon zněla: „Mám úctu k hmotě, skrze kterou ke mně přišla spása, naplněná mocí a milostí“. Jako praktický přínos ikon byl klérem vnímán i ten, že přibližuje prostému lidu svaté a Boha.

Pro Čechy jsou obvzlášť podstatní dva bratři z Byzantské říše; Cyril a Metoděj. Ti v 9. Století evangelizovali pohany na Velké Moravě přičemž Cyril složil a zavedl písmo -  hlaholici. Metodějovi se připisuzuje cyrilice.

I přes všechny neštěstí Konstantinopole nadále stála nedobyta a nadále budící bázeň před svými spojenci i nepřáteli. Přesto, populace a bohatství města už nikdy nedosáhly vrcholu z dob Konstantinových a Justiniánových a nadále musel Druhý Řím čelit epidemiím, povstáním a obléháním. Monumentální budovy města musely tiše sledovat časté převraty, politické vraždy a střídající se císařů nehledě na jejich kvality.

Návrat k antickému odkazu Řecka – vznik novoplatonismu

Výborné detailní svědectví o císařích v dobách končící Makedonské renesance, trvající od 10. do 11. Století, zanechal všestranně vzdělaný politik v mnišském hávu Michael Psellos. Tento konstantinopolský rodák se postupně dostal mezi nejvyšší kruhy v Císařském paláci kde stejně jako dějiny zapisoval, tak sám tvořil. Osobně byl zapletený do několika převratů a výměn moci. Ve svém díle Chronographia krom detailních a osobních popisů široké palety osobností popisuje návrat k antickému odkazu Řecka.

Myslitelé i státníci se začali navracet k myšlenkovým kořenům helénismu a předkřesťanské filosofii. Zejména populární se stal novoplatonismus, jehož akademii ironicky nechal zavřít Justinián 500 let předtím. Rovněž se obnovily některé věštecké metody jako ptakopravectví či vykládání snů, které byly do té doby vnímány jako čarodějnictví. Každý aspekt myšlení byl protkán prastarým duchovním dědictvím, které v sobě římské duše tiše nosily, probouzející se až s příchodem Makedonské dynastie a její obnovy některých prvků helénistického myšlení.

Brzy však měla být myšlenkově vzkvétající říše rozervána z východu i ze západu a na čas Konstantinopole, dosud nedobytá Královna měst, obsazena. O tom se dočtete v další části.

 ©Kulturní komise České republiky z.s. 4. 5. 2025