Vzpomínali na ni tehdy lidé, kteří si ji vždy vážili.  Hynek Fajmon, poslanec Evropského parlamentu, který napsal obsáhlou knihu „Margareta Thatcherová a její politika“, publicista Alexandr Tomský, který zažil dobu nástupu a slávy Margarety Thatcherové při svém životě v Anglii a především Václav Klaus, kterého ne nadarmo v anglické Wikipedii nazývají „Thatcherem střední Evropy“. Seminář na její počest pořádalo jako svou poslední akci klausovo Centrum ekonomiky a politiky (CEP), které se po 13 letech zařadilo do IVK a nadále  pracuje pod jeho jménem. K ukončení své činnosti pod hlavičkou CEP vydalo svou stou publikaci „Bankovní unie – morální hazard evropských rozměrů?“ 

„Hledali jsme stále téma, kterým by měl Institut zahájit svou činnost. Vše, co se nabízelo, bylo spíš dílčí a parciální, nevyjadřující samotnou podstatu našeho myšlení, až nám téma přinesl sám osud skonem nejvýznamnější světové političky poslední čtvrtiny minulého století Margarety Thatcherové. Svobodu jednotlivce, volný trh, malý vliv státu, to vše, co zastáváme i my, ztělesňovala měrou vrchovatou.“ Těmito slovy zahájil seminář prezident IVK Václav Klaus. 

Ve své přednášce se nezabýval dílem a životem Margarety Thatcherové, ale uvedl osobní vzpomínky na setkání s touto političkou, kterých bylo opravdu hodně. Navštěvoval ji totiž při svých návštěvách VB i mimo protokol. A to, že i lady Thatcherová si našeho státníka mimořádně vážila, doslova až za hrob, potvrdilo něco neuvě řitelného – ve své poslední vůli projevila přání, aby se účastnil jejího pohřbu jako osobní host rodiny.

„Velmi jsem si vážil tohoto pozvání. Když jsem ho obdržel, nevěděl jsem zpočátku, co to znamená být pozván jako ,osobní host‘, ale když jsem byl uveden v katedrále sv. Pavla do první řady, zatímco ostatní politici seděli až za mnou, toho jsem si opravdu, ale opravdu vážil,“ uvedl s dojetím v hlase Václav Klaus.

Pokud jde o jeho vzpomínky na samotný pohřeb, zásadní informace byla, že chyběli tehdejší politikové ze západní Evropy. Z EU tam nebyl ani jeden. Naopak Dick Cheyney a další američtí státníci zastoupeni byli. Dokonce i Henry Kissinger ve svých 90 letech přiletěl uctít její památku. Je to opravdu významná informace o západní Evropě a EU. Tato věc potvrzuje snad nejvíce ze všeho, že EU nastoupila cestu k socialismu a myšlenky Thatcherismu jsou pro současné, ale i dnešní, maoisty a trockisty v jejím vedení cizí. Profesor Klaus pochválil důstojnost pohřbu. Nesmírně ocenil, že v katedrále sv. Pavla londýnský arcibiskup zmínil politické hodnocení Margarety Thatcherové a neopomněl hájit tuto levičáky tak zesměšňovanou ženu. „Nedovedu si představit, že by taková slova mohl říci v katedrále některý z našich biskupů. Nepředstavitelné,“ zdůraznil Václav Klaus. 

Margaret Thatcherová ve své závěti mj. ke čtení jednoho žalmu vybrala premiéra VB. „Bylo úsměvné, jak David William Donald Cameron, který k ní moc blízko neměl a dělá politiku zcela jinou, než ona, musel při tomto čtení trpět. Na pohřbu vedle sebe seděli čtyři ministerští předsedové VB: John Major, Gordon Brawn, Tony Blair, a David Cameron. Zakončil bych tím, že po žádném z nich nezůstane pro historii žádný -ismus,“ uzavřel Václav Klaus.

Václav Klaus na Margaretě Thatcherové oceňoval, že přesně věděla, kdo je kdo, o co usiluje a co chce udělat, a to nejen ve VB. Jako příklad uvedl, že při návštěvě Prahy v roce 1990 si přizvala do kouta prezidenta Havla, premiéra Čalfu a jeho jako ministra financí a pravila k nim: „Pánové, každý prezident a ministerský předseda musí znát jedno zásadní pravidlo – podporovat vždy ministra financí.“ Rád prý vzpomíná na čestný doktorát, který převzal v Buckinghamském paláci z jejích rukou a na světovou konferenci v Mexiku, kde s ní měl na pódiu hodinový rozhovor, který moderoval slavný Harry King.

Nezapomenutelné setkání bylo při desátém výročí revoluce 17. listopadu 1999, kdy přijela do Prahy osobně odhalit Churchillův pomník.

„Byla tehdy velká zima. Všichni jsme byli v kabátech. Ona trvala na lodičkách a rozevřené blůzičce. Když jsme ji vezli do parlamentu, říkali jsme si, že to hodinové rozmrazování nemůže přežít. Přežila dalších 14 let.“ Mohu toto potvrdit, já v kožichu jsem ji tehdy fotila a ona pózovala v nádherném klobouku, kostýmkovém kabátku lemovaným kožešinkou a v lodičkách. Věděla, co znamená image státníka. Co na mne tehdy ale zapůsobilo ještě víc, že i s tím nejmenším človíčkem jednala jako se sobě rovným.

A byla ještě jedna věc – lady Thatcherová dala velice na dodržování protokolu. Když v roce 2004 na pohřbu Ronalda Reagana ve Washingtonské katedrále jí prezident Klaus nabídl, že jí navštíví v hotelu, protože cítil, že jí ubývá sil, neboť její projev byl uveden z nahrávky na velké plátno, trvala na tom, že ona musí podle protokolu přijet za ním, protože již není ve funkci.

Bohužel tato velká osobnost VB byla ke konci života podle Václava Klause nejfrustrovanějším člověkem, jakého kdy viděl. Nemluvila prý v posledních letech o jiném, než že neprohrála žádné volby a že ji smetla její vlastní politická strana. Byl v ní pocit obrovské trpkosti, že ji smetli její eurofilní ministři. Je to velice smutné, ale je to zřejmě úděl všech velkých osobností, že za jejich života je nenávidí Ti, kteří jim nesahají po kotníky a docení je až historie. A to nejen státníky, stačí otevřít knihu Kámen a bolest o životě geniálního Michelangela Buonarrotiho.

Hynek Fajmon, historik a poslanec Evropského parlamentu za ODS přednesl velmi podrobný historický rozbor o paní premiérce Thatcherové, který lze shrnout tak, že 20. století je tzv. krát ké století, které se odehrálo mezi lety 1914-1989, přičemž rok 1989 by nebyl možný bez roku 1979, kdy zvítězila ve volbách Margaret Thatcherová a po mohla změnit svět. Až do roku 1979 se totiž na Západě zdálo, že „pochod k socialismu“ je nezadržitelný. Po vítězství Thatcherové však bylo najednou všechno jinak. Udělala čelem vzad od „pochodu k socialismu“ a naopak vykročila čelem vpřed ke svobodě. 

V okamžiku nástupu Ronalda Reagana do funkce amerického prezidenta bylo zřejmé, že se dominantní myšlenkové schéma západního „pochodu k socialismu“ začíná hroutit. Thatcherová s Reaganem se postavili proti rozpínavosti mezinárodního komunismu všude na světě.

Thatcherová navíc zásadním způsobem omezila moc odborů, čímž radikálně omezila další možnosti „pochodu k socialismu“ na domácí scéně. Její radikální snížení daní a program privatizace ukázal, že to myslí s podporou svobodného podnikání skutečně vážně. Kombinace těchto principů nakonec přivedla svět k roku 1989. Vzhledem k rozsahu projevu pana Fajmona je uveden jako samostatný článek na www.fragmenty. cz „Rok 1989 by nebyl možný bez roku 1979 – vítězství Margaret Thatcherové“. I když si člověk říká, že o ní ví už všechno, Fajmonovo historické zasazení této po litičky do kontextu současných událostí je velice zajímavé a cenné.

Alexandr Tomský  (na obrázku vpravo) se věnoval tomu, co přinesl nástup Margaret Thatcherové do politiky VB z britské strany, protože tam od roku 1968 studoval a dlouho žil. V době jeho studií tam byl socialistický stát dosti podobný tomu u nás. Hospodářství klesalo, vládly odbory, cestovalo se na devizové přísliby s 50 librami v kapse. „Odbory žádaly nejen stále větší platy, ale i změnu pracovní doby. Snažily se takřka nepracovat. Sedm hodin jsme například při bouračce čekali na odboráře, který měl jediný právo vyměnit pneumatiku. Odbory toužily po tom, aby se znárodňovalo. Nejhorší ale bylo, že tyto věci chválily intelektuální vrstvy a náš argument, že stát nevytváří hodnoty, nebyl akceptován. O nás tamní lidé říkali, že jsme zapšklý druh buržoasie, která prohrála. Bylo to jako u nás a my si zoufali. Najednou se zjevila mladá politička, která rétoricky probouzela povědomí o tom, jak vypadala Anglie v roce 1750 a připomínala anglickou historii. Já padesátá léta nezažil, ona ano.

Najednou jsme slyšeli z úst politika slova: „Nemůžeme pomoci slabým, když oslabíme silné. Není pravda, že vysoké daně vedou k prosperitě lidstva,“ uvedl Tomský a vzpomínal jak se začal pod její taktovkou měnit život Angličanů. Tehdy existovala v Anglii gheta pro sociálně slabší občany. Pobyt v nich byl vázán na sociální podporu. Po odchodu z nich nedostali lidé peníze, takže nebylo úniku. Centralizovaly se tam kriminální živly. Thatcherová měla odvahu těmto 13 milionům lidí, kteří v životě nic nevlastnili, dát tyto byty do vlastnictví. Ti si začali majetku vážit a velmi rychle se změnil charakter těchto sídlišť. Protože patřila k nižší střední vrstvě, chtěla jí pomoci zvednout hlavu. Dokázala nosit kostýmky, aby i ony se začaly oblékat jako vyšší vrstvy. Postarala se o zničení byrokratické zátěže, aby střední vrstvy mohly lépe podnikat. Povzbudila je postojem: „Podporujeme odborníky, ne flákače. Sociální stát je věcí míry“. Hlásala, že státní korporativismus nikam nevede. Velmi důležitá byla její teze, že stát není totéž co společnost.

Společnost má být bohatá, stát naopak relativně chudý. Daně společnosti mají být proto nízké. Stát neumí podnikat a nemá se tudíž plést do mikroekonomického života společnosti. Vláda by měla mít pouze střednědobý inflační cíl, a měla by se zabývat makroekonomickou rovnováhou.

Keynesiánství jako stimul státních půjček vedl podle ní dlouhodobě k in flaci. Eurofilní ministři VB nepochopili integrační vývoj EU a vytýkali jí, že chce zničit vliv Británie v EU. Thatcherová sice nakonec boj s nimi prohrála a stala se první obětí EU, ale přinesla pochopení, že EU nemůže plánovat na věčné časy, že budoucnost nemůže nikdo naplánovat. A za to jí patří ještě větší dík než za to, co udělala pro Británii. „Margaret Thatcherová prohrála jako my všichni. V USA se znárodňuje jako u nás v roce 1948. roce. Myslím si, že prohráli všichni!“ reagoval na slova Alexandra Tomského Hynek Fajmon za souhlasného pokyvování Václava Klause.

Snímky z tehdejšího semináře: Ivana Haslingerová Pancířová, šéfredaktorka revue Fragmenty

Článek o této události naleznete též kliknutím na tištěnou podobu revue Fragmenty z června roku 2013

©Kulturní komise České republiky, 14. 4. 2025