Zatímco ve školách jsme se za komunismu učili, že válku rozpoutali nacisté v čele se zloduchem Hitlerem, kterého hrdinný generalisimus Stalin zahnal zpět do Německa a pod jeho záštitou byl nastolen u nás ráj na zemi v komunismu a všem žákům bylo vštěpováno heslo „Se Sovětským svazem a nikdy jinak“, tak nyní se setkáváme u politiků podbízejících se diktatuře Německé EU dokonce už i s názory,  že nacisté hrdinně zabránili tomu, aby hordy primitivních kmenů z asijských stepí neosídlili střední Evropu. Německá kancléřka Merkelová se dokonce snažila prosadit, aby se dějiny ve školách učily  až od konce 2. světové války. A když někdo u nás nyní jen špitne, že chce mír na Ukrajině, tak je našim premiérem nazýván ruským švábem, nacistou, rusistou, Putinistou, chcimírem, fašislou, levičákem… A dokonce je již ve vazbě učitelka dějepisu, která dětem vykládala pravdu o historii Ukrajiny.  Na příkladu 2. světové války je  přitom jasné, že oba směry jsou chybné a že historie se má vykládat bez lží, které slouží tomu či onomu režimu a že vždy na podobné lži doplácí daný médii zmanipulovaný národ a v době globalismu planety dokonce celý svět. 

Seminář IVK přinesl pravdivý  přehled událostí vedoucích k válce, ukázal nezkreslenou úlohu prezidenta Beneše v ní a zejména po ní a věnoval se nejdůležitější otázce nastálé situace od Beneše po Ukrajinu.

Text k fotu: Ivo Strejček se právě v době vzniku fota snaží prostřednictvím vlastních slov prezidenta Beneše objasnit jeho rozhodnutí, která činil na strašné křižovatce našich dějin, kdy byl okolnostmi světovými i domácími  nucen řešit neřešitelné problémy své doby.  

Je velmi důležité,  že IVK se problému překrucování dějin věnuje a pokládá ho za velice nebezpečný.  Na interpretaci tak známé a pro lidstvo strašlivé události jakou byla 2. světová válka interpretuje nebezpečnost takového chování a ukazuje k jakým důsledkům to vedlo a vede nyní na Ukrajině.

Ukázalo se, že panelisté  Jiří Weigl i Ivo Strejček se této problematice věnují opravdu do hloubky a natolik, že  sepsali společnou knihu "Osmdesát let od konce druhé světové války" o tom co který z nich pokládá za nejdůležitější problém plynoucí z překrucování minulosti pro současnou společnost zejména v souvislosti války na Ukrajině a blížícími se parlamentními volbami. Obávají se, aby náš národ nesklouzl pod vlivem nebezpečné protiruské propagandy do tragédie a nezapletl se do válečných hrůz 3. světové války.  

I kdyby ale nehrozilo současné válečné  nebezpečí, tak to, co prezentovali oba pánové za moderování semináře prezidentem Václavem Klausem bylo velmi zajímavé a to nehovořím o knize profesora Klauze  "In Defendence  of  Normalcy" která leží právě na mém pracovním stole spolu s knihou obou panelistů. Každá z nich si zaslouží další samostatné  články. Protože národ bez historie není ničím. A v současných školách se pravdu o historii své země už děti nedozvědí. V dospělosti se stanou díky tomu jen poslušnými otroky dané právě módní diktatury. A to je záměrem naší současné europeistické vlády.

Prezident Klaus, hlavně zdůraznil že každé válce předchází něco, co k ní vede, že nespadne z nebe v daný den a také že každá přináší své specifické důsledky. Seminář IVK díky tomu přinesl přehled událostí vedoucích k válce, ukázal nezkreslenou úlohu prezidenta Beneše v ní a věnoval se nejdůležitější otázce nastalé poválečné situace od Beneše po Ukrajinu.

A přestože se panelisté shodovali v hlavní myšlence – nebezpečí přepisování historie - každý z nich kladl  důraz na jinou věc, kterou pokládal ze svého pohledu za nejdůležitější důsledek války. A proto se účastníci semináře dozvěděli věci, o nichž neslyšeli nebo si je neuměli vysvětlit tak jako oni. I když si každy myslíme, že o válce už nejde po všech filmech a knihách o ní nic dodat, seminář ukázal, že lze, protože filmy a články v médiích se věnují dílčím  hrůzostrašným bitvám či koncentákům, ale skutečné pozadí věcí neznají. Je proto velkým přínosem tutéž událost vidět z úhlů pohledu  prezidenta, historika, ekonoma a politika. A co je díky tomu nesmírně zajímavé při čtení knih,  že se člověku vybaví co o tom všem  slyšel od rodičů a zejména prarodičů, kteří prožili obě války na vlastní kůži. Já měla to štěstí, že jsem jako poválečné dítě zažila obě generace. A proto se mi vybavují vzpomíky téměž při každé popsané události co o ní říkala má prababička či prateta a doplňuji si ji do uceleného celku. 

Seminář IVK přinesl  přehled událostí vedoucích k válce, ukázal nezkreslenou úlohu prezidenta Beneše v ní a zajména po ní a věnoval se nejdůležitější otázce nastalé situace od Beneše po Ukrajinu. Kliknutím získáte celý video přenos semináře:

Seminář IVK: 80 let od konce války  Nepřepisujme minulost!

Zejména bylo zajímavé slyšet z úst prezidenta Klause jak ze své zkušenosti ví jak je těžké rozhodovat v daném okamžiku o vážných problémech celé země. Navíc v případě prezidenta Beneše rozhodovat nejen o existenci národa, ale i o životech či smrti jeho obyvatel. To že chce velkou diplomatickou schopnost a morální sílu. Vysvětlil, že prezident Beneš byl v roce 1943 ve velmi těžké situaci, kdy se snažil zachovat životy našich rodičů a babiček za každou cenu a nenechat přitom zaniknout stát v boji s mocnějším nepřítelem Německem v hrozné válce. A po válce v něm nechtěl navíc nechat pátou kolonu tehdy nenávistných a našim občany rovněž nenáviděných Němců, aby se válečná situace, která bobtnala v našem pohračí před válkou a končila protektorátem, neopakovala. Přitom byl na to vše sám. Benešem od studií milovaná Francie měla své problémy a nemohla mu pomoci, proto se jel o situaci poradit do Moskvy se Stalinem v době  kdy vše vypadalo, že Stalin zvítězí.

Zřejmě se obával toho, abychom neskončili z pohledu spojenců jako stát kolaborující s Německem. Situace protektorátní země byla zeměmi bojujícími s Němci naostro chápána skoro jako spolupracující či kapitulující. Přes dílčí výhrady k Benešovi, šlo mu vždy o zachování samostatného státu. A snažil se o to, abychom se nestali součástí tehdy právem nenáviděného Německa. Proto se mu v dané situaci jevila  pomoc Stalina nutná. Doufal, že mu pomůže prosadit za pomoci svých dekretů vystěhování Němců z naší země a tím skončí po válce spory o hranice. A že nás pak  vezme do svého bloku pod ochranu Ruska raději než kdyby u nás byli nadále 3 miliony Němců. Stalinovi se zřejmě nabídka líbila protože se nemusel tak silně obávat sousedství s námi bez Němců a proto souhlasil a po válce to učinil. "Tím se Beneš zasloužil o náš samostatný stát bez čehož bychom na semináři IVK neseděli v samostatné republice. V roce 1943 navíc Beneš netušil jak hrozně se bude chovat Stalin po válce," uzavřel blok o Benešovi prezident Klaus. 

A protože již Ježíš Kristus hlásal "Podle ovoce poznáte jich, špatný strom nese špatné ovoce a ten je třeba spálit, zatímco strom nesoucí ovoce dobré je tžeba pěstovat", tak prezident Beneš přinesl pro náš stát ovoce dobré, protože za jeho hlavním činem stojí to, že zachánil, byť jistě za velké  diplomatické ústupky, náš stát jako samostatný a navíc se zbavil německé kolony uvnitř a zachoval mu tím jisté předválečné hranice. Proto  politici v čele s Václavem Klausem, prosadili do naší ústavy větu „Prezident Beneš se zasloužil o stát“. Já bych tam ještě přidala "spolu s prezidentem Háchou", který v hrozivé noci v Berlíně prokázal rovněž obrovskou diplomacii a rozvahu, čímž náš stát  zachránil před hroznou přímou válkou s Německem, která by vedla k podobným pohromám jaké potkaly s výbušným, naprosto nediplomatickým až nevychovaným prezidentem Zelenským Ukrajinu. V porovnání s tím co se děje díky tomu na Ukrajině či jaké hrůz se děly za války v Polsku, které šlo s Němci rovněž do přímého boje, jsme prožili válku za protektorátu jako v bavlnce. A toto je dokladem toho jakou roli hraje v případě ohrožení státu rozvaha a noblesní diplomacie prezidenta jako vrchního velitele ozbrojených sil. Před níž couvli Hitler i Stalin. A která současným vládnoucím politikům naprosto chybí. Diplomacie, kterou měl po celé desetileté období prezidentování Václav Klaus a pomocí níž předcházel mezinárodním konfliktům, aniž si to běžní občané uvědomovali. Připomeňme jen vypracování Česko německé deklarace o zachování Benešových dekretů- viz níže.  

A právě proto okamžitě volal po diplomatickém řešení v OSN hned ráno ve svém článku, který musel zpracovat ještě tu noc co vyslechl ve 22.2.2022 ve 22:22 hodin projev prezidenta Putina o vyslání vojska na pomoc Doněcké a Luhanské republice. Já jsem se po vyslechnutí projevu obávala, že napíší příliš emotivní článek o tom kde byla pro Boha po celou dobu OSN a nenutila Zelenského a Putina k diplomatickému jednání bez nutnosti války a nechala vše na ráno. A k mému milému překvapení po otevření počítače na mně vyskočil již hotový článek prezidenta Klause s požadavkem aby OSN ihned přikročila k diplomatickému řešení problému, aby se konflikt nerozhořel do ještě větších rozměrů. Bohužel byl jediným našim vrcholovým státníkem, který si to přál. Kam zavedl svou zem svým nerozvážným  a nediplomatickým jednání prezident Zelenský vidíme dnes a denně. Troufám si říci, že být v čele Ukrajiny Klaus či Beneš nikdy by k válce nedošlo a ještě by vesele ekonomicky po Friedmanovsku rostla její ekonomika podobně jako ta naše po roce 1989 pod taktovkou Václava Klause.

Náš současný dějepis nás učí, že neexistují české národní zájmy, pouze zájmy evropské.

A podle toho se chová náš současný premiér Fiala. Je pak velmi snadné historii převyprávět. Snaha bruselských historiků je přeotočit historii a dostat naše lidi do podoby, kdy se mladí lidé již vůbec o ní nezajímajímají s poukazem, že jsou Evropané. To zejména mrzí nejen pana prezidenta Klause, ale i jeho přítele Jiřího Weigla, který již 35 let stojí neochvějně po jeho boku a to i v dobách velikých podpásových útoků závistivých politiků v čele s prezidentem Havlem vrcholících Sarajevským atentátem. Doktor Weigel měl v devadesátých letech vážnou zkušenost jak obtížně se jedná s Německem, které tehdy silně tlačilo za pomoci našeho prezidenta Havla na omluvu za poválečný odsun Němců jako za důsledek války a na zrušení Benešových degretů. A nebylo jednoduché utlumit tyto postoje. Doktor Weigl si byl spolu s tehdejším premiérem Václavem Klausem vědom, že musí být tato otázka jednou provždy vyřešena, jinak může v budoucnu rozpoutat obrovskou až válečnou situaci. Po několik letech diplomatického jednání o každé slovo, kdy musel neustále jezdit do Německa jednnat s tamními politiky o tomto problému, se mu nakonec podařilo diplomatickým jednáním vypracovat Česko německou deklarraci podepsanou v roce 1997 němekým kancléřem Helmudem Kholem a českým premiérem Václavem Klausem a problém o zrušení Benešových dekretů byl zažehnán bez jediného výstřelu. Lidé zejména v pohraničí by neměli na to zapomínat. Nešlo tehdy jen o polické rozpory jak se to snažila zlehčovat prohradní média, ale v případě kdyby se to nepovedlo by přišli o domy a majetky získané po Němcích po válce.

Jiřího Weigla mrzí proto zejména to, že v současné době nastává opět domácí tlak na historickou paměť národa. O krizi školství, která z toho vznikla ví každý rodič, málokdo si ale uvědomuje vážný dopad této situace na mezinárodní vývoj, který vyznávají naše politické kruhy v dnešní době. Je to pro ně snadné neboť je tu již generace, která nemá o vlastních dějinách nejmenší povědomí a je lehounce zmanipolovatelná proněmeckým premiérem."I my jsme za komunismu nekriticky adorovali prezidenta Masaryka a první republiku a neuvědomovali jsme si slabiny vzniklého státu. Vnímali jsme též zmatečně Mnichov a roli Hitlera v něm. Problém Mnichova sloužil ke kamuflování všech defektů první republiky i ke snižování důležitosti osoby prezidenta Beneše, který byl formativní osobností prvního státu nespravedlivě kritizovaný," uvedl Jiří Weigl. Ale o tom všem v dalším článku.

© Kulturní komise České republiky z.s. 2.6.2025