Kromě Tisova Slovenského státu za 2. světové války, neměli nikdy svůj vlastní samostatný stát, o nějž třikrát usilovali a tentokrát, po čtvrté, už si ho nedali vzít. Jaký byl po této stránce vývoj Slovenska:

Poprvé dostali Slováci slib samostatnosti od Rakouska-Uherska v roce 1848

Bylo to za slib, že půjdou bojovat po boku jeho vojsk proti Turkům. Po úspěšných bojích přišli ale Rakušané ke Slovákům a pozabíjeli je. Pak nastala velmi tvrdá maďarizace a Slováci se nacházeli nejen na hranici zániku národním, ale dokonce na zániku slovenského etnika. Vládli jim pouze maďarští grófové a zanikala slovenská inteligence.

Druhá naděje na samostatnost svitla Slovensku rozpadem Rakousko-Uherska

Zdecimovaná slovenská reprezentace po 1. světové válce nedokázala být rovnocenným partnerem na Versailleských poválečných dohodách proti Edvardu Benešovi zastupujícího Čechy. Slováky zastupovali pouze ti, kteří  žili v Budapešti a nebyli jim nakloněni. Nakonec na jednání do Versailles přijel předseda Slovenské lidové strany vlastenec Andrej Hlinka s tzv. Martinskou deklarací, v níž požadoval autonomii Slovenska, ale na Beneše neměl. Maďaři na jeho čin zareagovali vojenským obsazeními slovenského území.  Na radnici v Žilině se vše dělo stejně jako za Rakouska-Uherska a mluvilo se tam dál pouze maďarsky.

Nakonec vznikl v roce 1918 Československý stát, aniž se Slováci mohli fakticky do jednání o něm zapojit. Maďaři byli ale vytlačeni z úřadů českými úředníky vystupujícími jako učitelé pomáhající Slovákům k tomu, aby se mohli postupně sami o úřady starat.  Slováci tehdy slibovali, že jim nezapomenou, že jim Češi vrátili do úřadů jejich jazyk a tím ho zachránili před hrozícím zánikem. V centrálních úřadech ale hlavní nařizování přicházelo z Prahy a ekonomický vývoj Slovenska tím stagnoval. Nebyl ani na úrovni roku 1913.   Slováci postupně začali tvrdit, že se dostali z područí Vídně opět do područí Prahy a jsou stále chudí. Andrej Hlinka chtěl proto vyhlásit samostatnost Slovenska, ale byl zneužit ze strany Němců. Aniž se vše pořádně stačilo vyladit, zničil Hitler v Mnichově celé Československo. Češi situaci řešili protektorátem Německa a Slováci vznikem Tisova Slovenského samostatného fašistického státu. Podobně jako Španělé v čele s Frankem. Slovenský stát i přes to, že musel být fašistický a jednat podle německých zákonů, byl vůči vlastním loajálním občanům slušný a uchránil Slovensko od války s Hitlerem podobně jako Čechy Háchův protektorát. Jak Češi, tak Slováci řešili přežití strašlivé války co možno bez ztrát na životech.

Neuvědomovali si ale nebezpečí, které hrozilo od spolupráce prezidenta Beneše se Stalinem během války. Naopak mnozí vítali, že v roce 1943 podepsal Beneš v Moskvě s ruskými komunisty dohodu o obnově Československa po válce, po níž následovaly tzv. Košické dohody, v nichž však nebyly splněny národnostní otázky Slováků. Slováci byli zklamáni a ve volbách v roce 1946 na Slovensku komunisté vysoce prohráli. To by možná mohlo být časem pozapomenuto. Co ale nešlo zapomenout, že po převratu 1948 přesunul prezident Gottwald  výsledek pražských voleb na Slovensko. Sečetly se volební výsledky v obou územích a zprůměrovaly se, čímž i na Slovensku vyhrála KSČM a vedlo to k zániku většiny politických stran. Odpůrci Gottwalda byli obviněni z buržoazního nacionalismu a skončili ve stejných vězeních s lidmi, proti kterým za války bojovali. Prostě Gottwald nařídil Slovákům komunismus, přestože ho nevolili. A ti si uvědomili mnohem výrazněji, co pro ně znamená samostatný stát. I když  zatím jen ve skrytu duší neb začala krvavá padesátá léta.  

Nikdy neodpustili prezidentu Masarykovi, že se jich nezeptal, zda si přičlenění do nově vzniklé Československé republiky po Versailleských dohodách přejí. A i když si nakonec po předchozím maďarském útlaku na Čechy za první republiky zvykli, takový útlak jako zažívali po roce 1948 od nich nečekali. Uvědomili si opětovně, co znamemá mít vlasní národ. Češi sice národní nesvobodu v samostatné Československé republice po válce nepociťovali, ale co následovalo v politice v padesátých letech se nelíbilo ani jim a jejich volání po svobodě vyvrcholilo tzv. Pražským jarem roku 1968.

Rok 1968 otevřel potřetí dveře pro volání Slováků po osamostatnění. 

Vše bylo ale potlačeno sovětskými vojsky a nastolením tzv. normalizace pod vedením slovenského prezidenta Husáka z Pražského hradu. Slovensko ale ekonomicky zaostávalo za Českem navzdory tomu, že po roce 1968 byl budován na Slovensku těžký průmyslm, zbrojní výroba tanků a postaven kombinát Slovnaft Bratislava.  I Česko ale bylo v porovnání se západními zeměmi velmi pozadu. O počítačích si mohli např. vědci ještě v 80. letech jen snít. Odladění programu pro výpočty interakčních energií mezi všemi prvky periodické tabulky Topologickou metodou vzniklého v roce 1966 a sloužícího dodnes (psáno 2025) mohlo být provedeno až v roce 1974 ve Švýcarsku, kde měli k disposici počítač pracující na úrovni ab initio. Národohospodářská škoda nevyčíslitelná. A tak to šlo se vším ostatním.

V roce 1989 kýžený pád železné opony, využili Slováci konečně k osamostatnění

Zatímco Češi po pádu železné opony, uzavírající stalinský totalitní blok od svobodného světa, jásali nad pádem komunismu v  Československu a začali okamžitě budovat kapitalistickou svobodnou společnost s tržním hospodářstvím, Slováci chtěli využít pádu komunismu především k získání státní suverenity. Tehdy se naplno ukázalo, že po celá desetiletí od poválečného rozpadu Rakousko-Uherska pociťovali v Československu kromě komunistické nesvobody velmi silně i národní nesvobodu. Tentokrát po čtvrté už si jí nedali vzít.

Byla vyhlášena federace s federálním shromážděním Československé republiky. Jméno Československo se ale Slovákům nezamlouvalo. Leč obě Národní rady česká i slovenská začaly pracovat na zlepšování svých ekonomik a zdálo se, že federativní uspořádání bude fungovat.

 Situaci ale nečekaně vyhrotilo vystoupení prezidenta Václava Havla ve Federálním shromáždění v němž navrhl používat pro Československo jiný název v Čechách a jiný na Slovensku. Komunisté se chytili tématu a nastala památná „pomlčková válka“. Druhý a mnohem strašnější úder čekoslovenským vztahům zasadil prezident Havel projevem v USA, v němž vyslovil souhlas se zrušením zbrojní výroby tanků na Slovensku. O práci přišlo ihned 100 000 lidí, byly zastaveny investiční projekty a v průběhu jednoho roku se ocitlo nakonec díky tomu 360 000 lidí bez práce.

Nešlo již jen o politické a národnostní spory o samostatný stát, ale o obrovský ekonomický problém, který bylo nutné řešit rychle. Dubček ještě k tomu prohlásil, že nejdříve musí zvítězit levice v obou zemích a pak teprve jde udělat samostatný stát. Čarnogurský začal tvrdil, že nejdřív vstoupíme do EU a pak si stát vytvoříme hned první noc po vstupu.  Bylo to oboje nereálné a neuvěřitelně nesmyslné.

V roce 1990 navrhl slovenský vítěz voleb premiér Vladimír Mečiar uspořádání federálních vztahů tak, aby skončil přerozdělovací proces mezi zeměmi.  

V roce 1991 se snažil p zvolení Mečiara postavit Václav Havel Slovensko do role fašistického státu. Tím padla Mečiarova vláda a v roce 1992 krize vrcholila pokusem prezidenta Havla vytvořit prezidentskou vládu na Slovensku. Jeho rokování se slovenskými stranami proběhlo bez výsledku, s tím že si to má vypořádat s politiky, kteří přijdou po volbách. Výsledek všeho byl jasný - Federace se rozpadla.

Nikoho to moc nepřekvapilo po předchozích jednáních.  Již před volbami Slováci odmítli nabídku rokování o ústavě pro nedůvěryhodnost Havla a politická vůle o spolužití velmi slabá. I česká vláda počítala, že se státy oddělí. Premiér Mečiar dostal vypracované tajné dokumenty na jednostranný odchod. Stát má občanům dobře sloužit a ukázalo, že federace k tomu nestačí. Dobré vztahy Čechů a Slováků se mohou zachovat jedině na úrovni národních států. Řešili proto s premierem Václavem Klausem nejen politické, ale hlavně ekonomické a mezinárodní vztahy. O násilí nepadlo při jednáních o vzniku samostaných států mezi numi ani slovo. Po vyhlášení samostatnosti se v sále Federálního shromážděnívšichni objímali, mnozí se slzami v očích.

Na Slovensku byl začátek samostatnosti složitý. Nedosáhlo finanční uznání ve světové bance. ČR měla lepší jméno v zahraničí, měla lepší hospodářství pod ekonomickým vedením Václava Klause a díky tomu nastal nebývalý rozvoj sociální politiky. Mělo k disposici nerozdělenou Národní banku. Kdyby nedostal pan Mečiar peníze na výplaty občanů a na chod státu na čestné slovo premiera Klause, tak by vypuklo peklo. Přiznával ve svém vystoupení že v noci domů z jednání po rozpadu nespal, ale ráno byly na účtu v nové cedulové bance Slovenska peníze.

Rozhodování o osudech obou národů stála pouze na čestném slově dvou lidí bez centrálních institucí. Oba protagonisté za 6 měsíců nastoli poté  dobré vztahy mezi oběma státy.  Nastal volný pohyb lidí, zboží a kapitálu bez centrálních institucí. Společnou měnu rychle rozdělili během 6 dnů. Bezpečnostní složky respektovaly obě vlády. Generálové ČR nabízeli Slovensku, co bude potřebovat, nebyla nenávist. Historie neukazuje mnoho příkladů, jak takové vztahy lze řešit mírově. Rozhodování přitom skutečně stála pouze na čestném slově dvou čestných lidí. 

Partnerů, kteří dané slovo nikdy neporušil. Drželi si palce jeden druhému a nenechali zahraničí do toho mluvit. Protobylo možné bezcizích  rádců vše tak rychle provést. Jinak by to dodnes nebylo hotové.  Tato cesta by měla napovědět EU, jak mají národní státy spolu dobře žít. Byl to čas, kdy byl postaven model budoucích československých vztahů.

Takový by měl byl ideální model EU. Spolužití států bez centrálních nadnárodních institucí, které je budou komandovat. Pouze vzájemná spolupráce a čestné slovo. Jenže to je nereálné, neboť by ztratilo lukrativní zaměstnání naprosto zbytečných 700 europoslanců 36 000 dalších zaměstnanců v EK, RE a dalších centrálních institucích.

Ani o něco volnější federální uspořádání Evropy není dostačující cestou. Vždy v něm budou mít státy pocit, že jim velí cizáci, podobně jako ho měli Slováci v Československu. I kdyby to myslela federální vláda sebelépe a v zájmu veřejného dobra, pořád to je nesvoboda. Robespierre také dělal vše pro Francouze v zájmu veřejného blaha a skončil pod gilotinou.  Dokonce i zvířata v ZOO chtějí ze svých klecí ven, i kdyby je čekal venku složitější a nebezpečnější život. Svoboda je prostě všem živým živočichům nade vše. Je jim to zřejmě dáno již při jejich vzniku od Boha. Ldé chtějí žít ve svobodě a sami si rozhodovat, jak chtějí žít a vybírat si politiky.  

SVOBODA JE NADE VŠE!  A premiéři Mečiar a Klaus ji 1. ledna 1993 přinesli jak  Čechům, tak Slovákům.

Snímky Ivana Haslingerová, Fragmenty

©Kulturní komise České republiky, z. s. 5. 12. 2025