Určitě vyjádřím postoj nemalého množství lidí, když řeknu, že ve veřejném prostoru je naprosto neomluvitelně málo zastoupen smutek, autentické rozhořčení, nechápání, jak se něco takového mohlo dopustit, zoufalství z beznaděje, že člověk nemá šanci něco udělat, pocit bezmoci, že rozhodující světoví politici sice mluví, ale nekonají.

Tyto pocity jistě mají ti skutečně trpící, ti zmrzačení, ti umírající. Mají je i jejich nejbližší, ale ani ti nemají možnost situaci ovlivnit. Svět, nebo aspoň ten nás zajímající západní svět, s nímž se identifikujeme, čeká. Vydává sice silné výroky (ale většinou jen pro domácí publikum, neboli pro příští volby), ale nic k zastavení války nedělá.

Výmluva, že nic dělat nejde, není obhajitelná. Vypadá to spíše jako čekání na to, že to nějak samo dopadne, doplněné vírou těch čekajících, že agresor – když budeme na Ukrajinu posílat více a více zbraní – prohraje. Není tato hrůzná, ničivá, naprosto nepřijatelná a neospravedlnitelná, ale stále ještě jenom relativně „malá“ válka nezastavitelná hlavně proto, že je součástí něčeho daleko většího? Něčeho, co opravdu zastavitelné není?

Proč slovo příměří dosud zcela absentuje?

Není válka součástí souboje o hegemonii v dnešním světě, jehož je východní, převážně ruským obyvatelstvem osídlená část Ukrajiny více méně náhodnou obětí? V minulém století byl souboj o hegemonii ve světě do značné míry poháněn ideologií, soubojem komunismu s kapitalismem (což je slovo, které dnes už mnozí vyslovují jen s ostychem), ale o tento souboj už dnes nejde. Dnes jde více o „pouhé“ hegemoniální zájmy. V historii to ani zdaleka není poprvé. Popsali to mnozí historikové, nedávno i můj dobrý známý, harvardský profesor Graham Allison, jehož kniha „Osudová past: Spojené státy versus Čína“ – s dovětkem „Thúkýdidovo poučení z dějin“, vyšla v roce 2018 i česky. Toto jeho „poučení“ z peloponéské války mezi rostoucími Athénami a dosavadním hegemonem Spartou má určitě co říci i dnešku.Proč slovo příměří dosud zcela absentuje?

Ve válkách není jen totální výhra a prohra. Je i vyjednávání a hledání kompromisu.

A není-li k tomuto vyjednávání dostatek síly a odvahy, je – a být musí – alespoň úsilí o zastavení bojů, o příměří. Proč slovo příměří dosud zcela absentuje? Proč je vydáváno (a tím karikováno) za appeasement, za něco apriorně špatného? Proč je Churchillův silný výrok vůči Hitlerovi tak lehkovážně aplikován i dnešním světě? Často cituji Stefana Zweiga. Hodí se to i teď: „Ti, kteří nejzuřivěji uhání do války, jsou dezertéry před vlastní zodpovědností, ne hrdinové z pocitu povinnosti“ (z jeho Netrpělivosti srdce).

Vím, že si stejné otázky před osmi, devíti desetiletími kladly generace mých rodičů a prarodičů také, ale neměli bychom se na chvíli zastavit a s vážným přemýšlením se ptát, zda jsme dnes ve stejné situaci?

Nedovedl jsem si – stejně jako Zweig – představit, že bych se mohl dožít chvíle, kdy bude nabíjení děl a výstřely z jejich hlavní znovu nejčastějším mediálním obrázkem, který je ukazován na všech televizních kanálech vlastně nepřetržitě. Dá se to nějak zastavit? Jsem přesvědčen, že to zastaveno být musí.

Václav Klaus, 24. 2. 2023