A právě na postoji prezidenta Beneše je jasně vidět jak důležitá je diplomacie a pevná vůle v tak kritických otázkách. Pod pohrůžkou Hitlera, že zůstane-li prezidentem napadne nás vojensky, prezident Beneš moudře ustoupil a přenechal vládu excelentnímu právníkovi a diplomatovi Háchovi, kterému se v hrůzostrašné noci u Hitlera nakonec podařilo domluvit alespoň protektorát místo přímého válečného konfliktu. A přestože se stále točí filmy o tom, že se měli oba bránit proti jasné přesile v pevnůstkách vybudovaných na hranicích, je jasné, že naše ztráty na tom nejcenějším, na životech občanů, nešly srovnat s tím co se dělo například v Polsku či Rusku. Německo šlo navíc do boje s jasným cílem genocidy - vyhladit Židy a poté Slovany. A aniž vidím pánům prezidentům do jejich hlav, trofám si říci, že doufali, že proti tak šílenému projektu bude nakonec celý svět bojoval a jejich úkolem je zachovat při životě do té doby co nejvíce občanů a nejít zbrkle do války proti takové vojenské přesile.
Nejde proto porovnávat situaci za 2. světové války se situací na Ukrajině.
Po západními neolibály vyprovokovaném Majdanu si naši občané po jeho skončení naivně mysleli že na Ukrajině nastal klid. Nesledovali situaci v ní a natož někde na jejích dalekých hranicích v oblastech Doněcka a Luhanska, kde po rozpadu Sovětského svazu přestala těžba uhlí a již pátá generace Rusů zaslaná po válce Staliem do této pohraniční oblasti Ukrajiny na jeho těžbu ztratila práci. Vzpomeňme na Havířov jak bylo nutné po zastavení těžby uhlí u nás pomáhat tamním obyvatelům, aby nevznikly nepokoje. Vláda v Kyjevě se na rozdíl od naší o situaci v Doněcku a Luhansku dostatečně nestarala a nepokoje se začaly stupňovat. V letech 2019-2021 za vlády prezidenta Zelenského se tamní situace blížila místy již občanské válce. Každá z oblastí již měla v čele své vůdce a obě žádaly OSN a to dvakrát o samostatnost. Svět si jich ale nevšímal, pouze Ruská federace hlasovala v OSN pro jejich svobodu a suvernitu. Nikoliv o jejich připojení k Ruské federaci.
Kolega z redakce se letěl tehdy do Doněcka podívat neb tam má přítele ze studií a po návratu konstatoval, že je to tam opravdu zlé, že jeho přítel říkal, že je tam už 7 let prakticky místní občanská válka (90 % Rusů vs 10 % Ukrajinců) a po příjezdu ukrajinských žoldáků, že se situace obrovsky zhoršila, že se bojí, že už jí nikdo nezastaví pouhým jednáním. Množství mrtvých že budí obrovskou nenávist. Že k tomu nemělo dojít. A to hovořím o situaci před příjezdem ruských vojsk.
Stejný nápad jako redakční kolega měl i prezident Putin, který v projevu 22. 2. 2022 ve 22 hodin 22 minut (je věřící a pověrčivý na čísla) uvedl, že nechtěl věřit tomu co mu psali prezidenti obou republik a jel se na vlastní oči podívat do Luhanské a Doněcké republiky (Rusko uznala v OSN tyto dvě části pohraničí Ukrajiny za samostatné republiky) a to co viděl, že ho uvedlo v přesvědčení, že tomu musí učinit přítrž rychlým vojenským zásahem, tam že diplomacie již nestačí a přednesl projev, který měl připravený od května 2021. A pozor, explicite v něm uvedl: "Naším plánem není okupace ukrajinských území."
Nezapomínejme, že i Putin má mnoho nepřátel v ruské skryté opozici, která ho vinila z toho, že nic pro své občany na Ukajině nedělá a nechává je vraždit. Že nechává do Evropy vozit americké zbraně podél hranic a nezakročí. Nakonec se rozhodl, že když Rusko uznalo v OSN obě republiky jako samostatné, bude s nimi tak jednat. Projev, který přednesl 22. 2. 2022 ve 22 hodin 22 minut měl podle jeho slov sepsaný již v květnu 2021 a tedy je jasné, že se mu do vojenské operace zřejmě nechtělo a doufal, že se vše vyřeší mírovou cestou. A i kdyby měl skrytý záměr připojit Ukrajinu k Rusku, který se mu snaží vnutit neoliberální politici, je jisté, že rozhodně nešlo o genocidu a nevypověděl Ukrajině válku.
Měl-li ve skrytu duše sen, že si Ukrajinu připojí k Rusku, což veřejně nikdy neřekl, pak je s podivem, že právě on, který spolu s prezidentem Jelcinem byl strůjcem rozpadu SSSR, navzdory Michailu Gorbačovovi toužícímu naivně pouze po obnově neobnovitelné ekonomiky celého SSSR si Ukrajinu neponechali a nezbavili se pouze 14 ostatních republik místo patnácti. Chtěli naopak vybudovat Ruskou říši jakou byla v letech 1682- 1725 za cara Petra Velikého. Pokuid svůj názor prezident Putin změnil, pak proč by si celou oblast tak ekonomicky ničil. Připomeňme jak klidně vrátil do Ruska Krym. Z logiky věci i po podrobném prostudování jeho projevu vyplývá spíše, že alespoň na počátku se rozhodl ukončit pouze konflikty v Doněcku a Dombasu, kterých podobných po rozpadu SSSR muselo Rusko řešit několik, a počítal s rychlou vojenskou akcí, aby byl klid, který nedokázal udělat ve své zemi prezident Zelenský. A nebýt Bidenových a Evropských peněz a zbraní Zelenskému tak se dá předpokládat, že by za pár měsíců (prezident Trump dokonce tvrdí zatýden) byl v obou republikách klid a pořádek. V žádném případě však nejde porovnávat situaci za 2. světové války se situací na Ukrajině, jak se o to snaží naši neolibrální politici, kteří chtějí využíti toho, že naši občané zaznamenali že se zase něco na Ukrajině děje až když se do ní ruská vojska 24. 2. 2022 rozjela. Zakázali proto příjem zpráv z Ruska a začali tvrdit, že vyhlásil Putin válku s Ukrajinou a chce jí celou připojit k Rusku, o problémech v Luhansku a Doněcku se tařka mlčelo.
Pokládám za nutné ještě jednou zdůraznit, že 22. 2. 2022 nevypověděl Putin Ukrajině válku a nejel ji tudíž celou připojit k Rusku. Právě on s Jelcinem byli strůjci rozpadu SSSR a chtěli budovat samostatné Rusko po vzoru cara Petra Velikého. Nic jim tehdy nebránilo, aby si jí nechali a pustili jen těch 14 místo 15 republik na svobodu ze soustátí SSSR.
Tím netvrdím, že se nemělo Rusko a ostatní státy, včetně našeho, důrazněji a včas v OSN starat o diplomatické řešení konfliktů v Doněcku a Luhansku, když to nezvládl prezident Zelenský. Že neměly nechat situaci rozjet do místní občanské války. O prezidentu Zelenském nemluvě. Za takový děsivý konflikt že vlastní vojska křižují malé děti ve vlastní zemi (před zásahem Ruska) nese odpovědnost především prezident daného státu když se nesnaží ho včas řešit. Pokud neměl prostředky na mírové řešení, proč nežádal OSN a státy v něm sdružené o pomoc včas se stejnou vervou s jakou umí žádat o zbraně?
Chování OSN - organizace založené po válce k tomu, aby podobným válečným konfliktům zamezila - po dvou prosbách o řešení od zástupců Luhanska a Doněcka je velkou chybou. A to, že nechala vše rozjet do opravdu hrůzostračných rozměrů bez povšimnutí a nepomáhá odvážnému prezidentu Trumpovi ve snaze o jeho mírové a diplomatické řešení, je už naprosto ne odpustitelné.
Konflikt na Ukrajině po Majdanu nesledovali zřejmě ani američtí republikání a další konzervativní politici, kteří měli co dělat s migranty, zeleným údělem a dlalšími šílenými pohromami co na ně valili neoliberálové nejen u nás, ale zejména v USA. O Německu nemluvě. A toho využili levicoví neoliberálové ke svému prospěchu mírou vrchovatou.
Po dvou letech zmanipulovali veřejné mínění tak, že o Doněcku a Luhansku se takřka mlčí, pouze všichni vědí z levicových médií, že Putin napadl celou Ukrajinu za účelem si jí připojit k Rusku. A že má vrátit dobité země zpět Ukrajině. Využívají přitom toho, že cholerický a naivní nepolitik Zelenský uvěřil slibům Bidenovců a evropských neoliberálů a rozdmýchával jimi dodanými zbraněmi něco, co díky jeho slepé víře v Ameriku přineslo tragédii jeho národu a možná přinese apokalipsu celému světu. Nezapomínejme, že Severní Korea již povolala vojska do pohotovosti vložit e na poomoc nejlepšímu příteli na základě smlouvy.
Opakuji znovu, že ode dne vyhlášení projevu prezidenta Putina o zvláštní vojenské operaci volá naše revue Fragmenty po diplomatickém řešení konfliktu a kritizuje neodpustitelné chování OSN, že nepomáhá prezidentu USA Trumpovi v jeho zastavení.
Jediný z našich politiků, který hned tu strašlivou noc po Putinově projevu napsal článek volající po okamžitém diplomatickém řešení a po zásahu OSN byl prezident Václav Klaus. Já si s bolestí a hrůzou projev vyslechla a opublikovala ho, ale psaní článku jsem odložila na ráno, třásly se mi ruce, ne leknutím, čekala jsem že po tom jaké zprávy v ruských médiích chodily v adventu 2021 bude asi muset Rusko reagovat na tamní situaci, ale přesto na tu noc nikdy nezapomenu. A kdyžj sem v osudné první ráno po vyhlášení vojenské operace objevila v poště hotový skvělý postoj Státníka, Thatchera střední Evropy, Václava Klause, za nějž by měl nést obdiv všech občanů, kteří si nepřejí válku, ale návrat do 80 let míru, byla jsem šťastná nejen že nemusím už nic psát, ale protože v něm stálo přeně co jsem cítila po té zprávě i já. Pouze bych to neuměla tak skvěle zformulovat. Bohužel náš neoliberální premiér Petr Fiala se zmohl pouze v rádiu na ubohé a navíc protiústavní zvolání Jsme ve válce! Jediný Tomio Okamura ho sice žaloval za vlastizradu (podle naší ústavy na vyhlášení války nemá na vyhlášení války premiér právo a je to považováno za vlastizradu, natož když jsme v NATO) ale chrání ho diplomatická imunita úřadu. Takže si stejně říká co chce.
Situace je díky nustálým nesplnitelným slibům o pomoci EU panu Zelenskému pro Evropu vážná a občané nejen našeho státu po dvouleté mediální masáži, že Rusko vyhlásilo válku Ukrajině, tomu bohužel v současnosti věří. Ukazuje to na sílu médií a měla bych mít z toho jako novinář radost, ale nemám. Je to tragédie, která před blížícími se volbami nahrává do karet neoliberálům v čele s Petrem Fialoviou. Prosím proto přečtěte si v klidu a s odstupem dvou let projev prezidenta Ruské federace a i přes současné zprávy z hrozivé situace, kterou stále podněcují neoliberální politici dalšími nesplnitelnými sliby panu Zelenskému, že mu pomohou vyhrát nad jasnou přesilou Ruska, nenechte se mýlit značkou ODS, která s tou původní, od níž se distancuje profesor Klaus nemá nic s konzervativní a pravicovou ODS společného. Zamyslete se sami nad tím co stálo na počátku celé ukrajinské tragédie od Majdanu počínaje. Ráda zveřejním Vaše i polemické postoje. Jsem si vědoma, že nevidím do duše nikomu ani prezidentu Putinovi. Pouze jsem uvedla ověřitelná a publikovaná fakta, která vedla k zásahu a to co z něj vzešlo díky levicovým vládám v USA a EU tím jak využili neznalosti občanů o situaci na Ukrajině po Majdanu.
Za naší revui Fragmenty uvádím, že stojí za snahou prezidenta Trumpa a doufám že přestane vraždění nešťastných vojáků na obou stranách nyní již opravdové války (přes milion zbytečných zavražděných synů, manželů, otců a vnuků a jejich zoufalých rodin) a to vlastně jen kvůli původně malému konfliktu na pohraničí Ukrajiny.
Vážení občané Ruska! Drazí přátelé!
Považuji dnes opět za nezbytné vrátit se k tragickým událostem na Donbase a ke klíčovým otázkám zajištění bezpečnost samotného Ruska. Začal bych tím, o čem jsem hovořil ve svém projevu 21. února letošního roku (žádal v něm o suverenitu Luhanska a Doněcka). Tedy o tom, co v nás vzbuzuje zvláštní obavu a strach, o těch zásadních hrozbách, které rok co rok, krok za krokem hrubě a bez servítek vytvářejí nezodpovědní politici na Západě ve vztahu k naší zemi. Mám tím na mysli rozšíření bloku NATO na východ, přiblížení jeho vojenské infrastruktury k ruským hranicím. Je dobře známo, že v uplynulých 30 letech jsme se vytrvale a trpělivě pokoušeli domluvit s vedoucími zeměmi NATO na principech rovné a nedělitelné bezpečnosti v Evropě. Jako odpověď na svoje návrhy jsme se neustále setkávali buď s cynickým podvodem a lhaním, nebo jsme čelili pokusům o nátlak a vydírání. Mezitím se Severoatlantická aliance, bez ohledu na všechny naše protesty a obavy, neustále rozšiřuje. Vojenský stroj je v pohybu a, zopakuji, blíží se těsně k našim hranicím.
Proč se tak děje? Kde se vzal ten drzý zvyk hovořit z pozice vlastní výjimečnosti, neomylnosti, z pozice toho, kdo může vše? Kde se vzalo to povýšené, přezírané chování k našim zájmům a jednoznačně legitimním požadavkům?
Odpověď je jasná, všechno je srozumitelné a zřejmé. Sovětský svaz koncem 80. let minulého století zeslábl, a poté se rozpadl. To, co se stalo tehdy, je pro nás i dnes velkou lekcí. Průběh událostí přesvědčivě ukázal, že paralýza moci a vůle je prvním krokem k plné degradaci a zapomnění. Stačilo, abychom tehdy o sobě jen na chvíli zapochybovali a vše – rovnováha sil ve světě – se narušilo.
Výsledkem tohoto zaváhání je, že původní dohody a smlouvy fakticky pozbyly platnosti. Přemlouvání a prosby nepomáhají. Vše, co nevyhovuje hegemonovi, vládcům odděných mocí, se označuje za archaické, zastaralé, nepotřebné. A naopak: vše, co se jim zdá výhodné, zvěstují jako jedinou pravdu, prosazují za každou cenu, surově, všemi prostředky. Ti, kteří nesouhlasí, jsou k tomu přinuceni násilím.
To, o čem nyní mluvím, se týká nejen Ruska a nejen v nás to vyvolává starosti. Jde o celý systém mezinárodních vztahů, i samotných spojenců USA. Po rozpadu SSSR se změnil svět a normy mezinárodního práva, které do té doby platily – ty klíčové, základní z nich byly přijaté po konci druhé světové války a do značné míry upevnily její výsledky – začaly vadit těm, kdo se prohlásili vítězi studené války.
Samozřejmě v praktickém životě, v mezinárodních vztazích, v pravidlech, kterými se regulovaly, bylo nutné počítat s tím, že se změní situace ve světě včetně samotné rovnováhy sil. Jen se to mělo provádět profesiolnálně, postupně, trpělivě – tak, aby se respektovaly zájmy všech zemí a při porozumnění vlastní odpovědnosti. Ale ne – šlo o stav euforie a absolutní nadřazenosti, což je svého druhu novodobá forma absolutismu, a to celé na pozadí nízké úrovně všeobecné kultury a nadutosti těch, kdo připravovali, přijímali a prosazovali řešení, jež byla výhodná pouze pro ně. Situace se začala vyvíjet podle jiného scénáře.
Příklady není nutné hledat příliš daleko. Nejprve, bez jakýchkoliv sankcí Rady bezpečnosti OSN, provedli krvavou vojenskou operaci proti Bělehradu, kdy použili letectvo, rakety přímo v centru Evropy. Několik týdnů nepřetržitého bombardování civilních měst, nezbytné infrastruktury. Tato fakta je nezbytné připomínat, protože někteří západní kolegové neradi vzpomínají na tyto události a když už o tom hovoříme, raději zdůrazňují okolnosti než normy mezinárodního práva. Okolnosti interpretují tak, jak to považují za vhodné. Poté přišla řada na Irák, Libyi, Sýrii. Nelegitimní použití vojenské síly proti Libyi, překroucení všech navrhovaných řešení Rady bezpečnosti OSN ohledně řešení libyjské otázky vedlo k naprostému zhroucení státu. Ke vzniku obrovského ohniska mezinárodního terorismu, k tomu, že se země propadla do humanitární katastrofy, do bažiny nekonečné a mnoho let trvající občanské války.
Tragédie, která odsoudila stovky tisíc, miliony lidí nejen v Libyi, ale v celém regionu, vyústila v masovou migraci ze severní Afriky a Blízkého východu do Evropy.
Podobný osud připravili i v Sýrii. Vojenské operace západní koalice na území této země bez souhlasu syrské vlády a sankce Rady bezpečnosti OSN – to není nic jiného než agrese, intervence.
Speciální místo v tomto výčtu zaujímá samozřejmě invaze do Iráku, opět bez jakéhokoliv legitimního podkladu. Coby záminku si vybrali spolehlivé informace USA o tom, že má Irák na svém území zbraně hromadného ničení. Aby to dokázali, veřejně před zraky celého světa ministr zahraničí USA zatřásl jakousi zkumavkou s bílým práškem a všechny ujistil, že to je právě chemická zbraň, kterou vyvíjí Irák. A pak se ukázalo, že to všechno byl klam a podvod: žádné chemické zbraně v Iráku nejsou. Zní to nepravděpodobně, překvapivě, nicméně fakta jsou fakta. Lež měla svoje místo na samé špičce vládní úrovně a ve vysokých patrech OSN. Výsledkem je ohromný počet obětí, destrukce a neuvěřitelná vlna terorismu.
Obecně se zdá, že prakticky všude, v mnohých částech světa, kam přišel Západ nastolit svůj vlastní řád, zůstávají krvavé, nezhojitelné rány, jizvy mezinárodního terorismu a extremismu. Vše, o čem jsem hovořil, jsou nejkřiklavější, ale rozhodně ne jediné příklady pohrdání mezinárodním právem.
Do této série patří i sliby naší zemi, že se NATO neposune ani o palec na východ. Opakuji – klamali a pokud bych to měl říci lidově, podrazili nás. Ano, často slýcháme, že politika, to je špinavá věc. Možná ale, že ne až tolik. Vždyť takové falešné jednání odporuje nejen principům mezinárodních vztahů, ale především všeobecným normám morálky a dobrých způsobů. Kde je spravedlnost a pravda? Všude jen samá lež a pokrytectví.
Mimochodem samotní američtí politici, politologové i novináři píší a mluví o tom, že uvnitř USA vznikla v posledních letech „říše lží“. Je těžké s tím nesouhlasit – je to pravda. A není potřeba se tvářit skromně. Spojené státy jsou přece mocností, velkou zemí, která je tvůrcem systému. Všechny její satelity/spojenci nejen pokorně a bez reptání kývají, neustále jí pochlebují, ale navíc kopírují její jednání, s nadšením přijímají pravidla, která jim předkládá. Proto je možné s naprostou jistotou konstatovat, že celý takzvaný západní blok, který zformovaly Spojené státy ke svému obrazu, je tou samou „říší zla“.
Co se týká naší země, po rozpadu SSSR při vší nebývalé otevřenosti nového Ruska, připravenosti poctivě spolupracovat se Spojenými státy a dalšími západními partnery v podmínkách prakticky jednostranného odzbrojování se nás okamžitě pokusili položit na lopatky, konečně nás zničit.
Přesně tak to bylo v 90. letech, na začátku roku 2000, když takzvaný kolektivní Západ velmi aktivně podporoval separatismus a bandy žoldnéřů na jihu Ruska. Kolik obětí, kolik ztrát nás to tehdy stálo, čím vším jsme museli projít, než jsme konečně zlomili vaz mezinárodnímu terorismu na Kavkaze. Pamatujeme si to a nikdy na to nezapomeneme.
Do poslední chvíle neustávaly pokusy využít nás ve svůj prospěch, narušit naše tradiční hodnoty a předhodit nám svoje pseudohodnoty, které by nás rozežraly zevnitř. Postoje, které agresivně prosazují ve svých zemích a které vedou k degeneraci a zrůdnostem, protože odporují samotné podstatě přírody. Nikdy se to nestalo, nikdy se to nepovedlo. A nepovede se to ani teď.
Přesto všechno jsme se v prosinci 2021 už poněkolikáté pokusili domluvit se Spojenými státy a jejich spojenci na principech zajištění bezpečnosti v Evropě a na nerozšiřování NATO. Zbytečně. Pozice USA se nemění. Nepovažují za nutné jednat s Ruskem o tomto pro nás klíčovém tématu. Sledují pouze svoje zájmy, ignorují ty naše.
A samozřejmě se v této situaci naskýtá otázka, na co máme čekat a jak máme postupovat dál. Z historie dobře víme, jak se v roce 1940 a na začátku roku 1941 Sovětský svaz všemi způsoby snažil zabránit, nebo alespoň oddálit propuknutí války. Proto doslova do poslední chvíle neprovokoval potenciálního agresora, nedělal či odkládal ty nejdůležitější kroky, kterými by se připravil na nevyhnutelné napadení. A ty kroky, které nakonec učinil, přišly katastrofálně pozdě.
Výsledkem bylo, že země nebyla připravená na vpád vojsk nacistického Německa, které bez jakéhokoliv vyhlášení války zaútočilo na naši rodnou zem 22. června roku 1941. Dokázali jsme zastavit nepřítele a posléze ho i rozdrtit, ale za cenu obrovských obětí.
Snaha uchlácholit nepřítele v předvečer Velké vlastenecké války byla chybou, která národ přišla draho. V průběhu prvních měsíců vojenských operací jsme přišli o obrovská, strategicky významná území a o miliony lidí. Podruhé už takovou chybu neuděláme, nemáme na to právo.
Ti, kteří předstírají vládu míru, veřejně, beztrestně a – to zdůrazním – bez jakýchkoliv důvodů označují nás, Rusko, za svého nepřítele. Oni opravdu disponují obrovskými finančními, vědecko-technologickými a vojenskými možnostmi. Víme o tom a objektivně hodnotíme neustálé hrozby v ekonomické oblasti, kterými nás častují. Stejně tak, jako i naše možnosti, jak se tomuto sprostému a nekonečnému zastrašování bránit. Opakuji, dokážeme to ohodnotit bez iluzí, realisticky.
Co se týká vojenské oblasti, současné Rusko – dokonce i po rozpadu SSSR a ztrátě velké části jeho potenciálu – je jednou z nejmocnějších jaderných mocností světa. A navíc má výhody v řadě novějších typů zbraní. V tomto smyslu by neměl nikdo pochybovat o tom, že přímý útok na naši zemi povede k porážce, ke strašným následkům pro jakéhokoliv potenciálního agresora.
Technologie, včetně těch obranných, se rychle mění. Vedení v této oblasti přechází a bude přecházet z jednoho na druhého. Pokud ale dovolíme komukoliv, aby vojensky ovládl území, která přiléhají k našim hranicím, zůstane tam na mnoho desítek let dopředu, možná navždy a bude to představovat pro Rusko neustálou a narůstající, absolutně nepřijatelnou hrozbu.
Nyní, jak se rozšiřuje NATO na východ, se naše situace zhoršuje každý rok. Navíc v posledních dnech vedení NATO otevřeně hovoří o nutnosti zrychlit, posílit postup infrastruktury Aliance k hranicím Ruska. Jinými slovy – upevňují svoji pozici. Nemůžeme jen neustále sledovat, co se děje. To by bylo od nás naprosto nezodpovědné.
Další rozšíření infrastruktury Severoatlantické aliance, která začala s vojenským rozvojem na území Ukrajiny, je pro nás nepřijatelné. Problém není v samotné organizaci NATO, ta je jen nástrojem zahraniční politiky USA. Problém je v tom, že na územích u našich hranic – poznamenám na našich vlastních historických územích – vzniká pro nás nepřátelské „antiRusko“, které za plné zahraniční kontroly ožívá vojenskými silami zemí NATO a zaplňuje je těmi nejmodernějšími zbraněmi.
Pro USA a jejich spojence jde o takzvanou politiku zdržování Ruska, která nese očividné geopolitické dividendy. A pro nás je to ve výsledku otázka života a smrti, otázka naší historické budoucnosti jako národa. Nepřeháním, tak to prostě je.
Jde o reálnou hrozbu nejen vůči našim zájmům a samotné existenci našeho státu, jeho suverenity. To je ta červená linie, o které opakovně hovořím. A oni ji překročili.
V této souvislosti zmíním situaci v Donbasu.
Vidíme, že síly, které v roce 2014 uskutečnily na Ukrajině státní převrat, převzaly vládu a udržují ji za pomoci dekorativních volebních procedur, se nakonec vzdaly mírového řešení konfliktu. Osm let, nekonečně dlouhých osm let jsme dělali všechno možné, aby se situace vyřešila politickou cestou, v míru. Zbytečně.
Jak už jsem pronesl v předchozím poselství, nelze bezbolestně sledovat to, co se tam děje. Teď už to bylo naprosto nemožné. Bylo naprosto nezbytné zastavit tu hrůzu, genocidu vůči milionu lidí, kteří tam žijí, kteří spoléhají výhradně na Rusko, spoléhají na nás. Právě tyto touhy a pocity byly hlavním důvodem a motivem, proč jsme uznali lidové republiky Donbasu.
Považuji za důležité dodat, že přední země NATO pro dosažení svých cílů podporují na Ukrajině krajní nacionalisty a neonacisty, kteří nikdy neodpustí obyvatelům Krymu a Sevastopolu jejich svobodný výběr, znovusjednocení s Ruskem. Samozřejmě, že zaútočí na Krym a na Donbas, aby zabíjeli nevinné tak, jak je zabíjely bandy ukrajinských nacionalistů, pomocníků Hitlera během Velké vlastenecké války. Otevřeně mluví o tom, že chtějí zabrat celou řadu dalších ruských území.
Vývoj událostí, naše analýzy a nové informace ukazují, že střet Ruska s těmito silami je nezvratný. Je to pouze otázka času: oni se připravují na nejvhodnější okamžik. Teď tvrdí, že vlastní jaderné zbraně. To jim nedovolíme.
Jak jsem již uvedl, Rusko po rozpadu Sovětského svazu akceptovalo nové geopolitické uspořádání. S respektem se chováme ke všem státům, které vznikly na postsovětském území. Vážíme si jejich samostatnosti a budeme si jí vážit i nadále a jako příklad uvádíme pomoc, kterou jsme poskytli Kazchstánu, kde proběhly tragické události, jež otřásly jeho integritou a celistvostí. Ale Rusko se nemůže cítit ohroženo, nemůže existovat s permanentní hrozbou, která přichází z území dnešní Ukrajiny.
Připomenu, že v letech 2000–2005 jsme poskytli vojenskou pomoc územím Kavkazu proti teroristům, udrželi jsme celistvost našeho státu, zachránili Rusko. V roce 2014 jsme podpořili obyvatele Krymu a Sevastopolu. V roce 2015 naše ozbrojené síly vytvořily bariéru proti příchodu teroristů ze Sýrie. Jiný způsob obrany jsme neměli.To samé se děje i nyní. Nenechali nám naprosto žádnou možnost ochránit Rusko, naše obyvatele, kromě té, ke které jsme dnes byli přinuceni. Okolnosti vyžadují okamžité jednání. Obyvatelé Donbasu se obrátili na Rusko s žádostí o pomoc.
V souvislosti s článkem 51 části 7 Charty OSN, se sankcemi Rady federace Ruska a v souladu se smlouvami o přátelské a vzájemné pomoci, které ratifikovalo s Doněckou lidovou republikou a Luhanskou lidovou republikou Federální shromáždění 22. února letošního roku, jsem se rozhodl provést speciální vojenskou operaci.
Jejím cílem je ochrana lidí, kteří v průběhu uplynulých osmi let museli snášet šikanu i genocidu ze strany kyjevského režimu. Usilujeme o demilitarizaci a denacifikaci Ukrajiny a také o předání k soudu těch, kteří spáchali četné krvavé útoky proti civilistům včetně obyvatel ruské federace.
Naším plánem není okupace ukrajinských území.
Nikomu a nic nechceme vnucovat násilím. Současně se ale v poslední době dozvídáme, že na Západě stále častěji padají slova o tom, že smlouvy, které podepsal sovětský totalitní režim, které ukotvují výsledky druhé světové války, už nemá cenu dodržovat. A jak na to odpovědět? Výsledky druhé světové války, oběti, které náš národ přinesl na oltář vítězství nad nacismem, jsou posvátné. To není v rozporu s hodnotami lidských práv a svobod, které vycházejí z reálií, k nimž nyní dospěla poválečná desetiletí. Rovněž nebereme právo národům na sebeurčení, které obsahuje článek 1 Charty OSN.
Připomenu, že při vzniku SSSR, ani po druhé světové válce se nikdo nikdy neptal těch, kteří bydlí na území dnešní Ukrajiny, jak si sami chtějí zařídit život. Základem naší politiky je svoboda, svobodné volby, svobodný výběr vlastní budoucnosti a budoucnosti svých dětí. Považujeme za důležité, aby se tímto zákonem – právem volby – mohly řídit všechny národy, které bydlí na území dnešní Ukrajiny, každý, kdo bude chtít.
V této souvislosti se obracím k obyvatelům Ukrajiny.
V roce 2014 Rusko muselo ochránit obyvatele Krymu a Sevastopolu před těmi, které sami označujete za „nácky“. Obyvatelé těchto dvou teritorií si vybrali – spojení se svojí historickou vlastí, s Ruskem. A my jsme to podpořili. Opakuji, nemohli jsme jinak.
Dnešní události nejsou spojeny s touhou narušovat zájmy Ukrajiny a ukrajinského lidu. Ale ochránit Rusko před těmi, kdo drží Ukrajinu jako rukojmí a snaží se ji využít proti naší zemi a jejím obyvatelům.
Zopakuji, naše činy, to je sebeobrana před hrozbami a ještě větší katastrofou, než vidíme dnes. Jakkoliv je to obtížné, žádám vás o pochopení, o spolupráci, abychom tuto tragickou kapitolu uzavřeli a postoupili dál.
Nikomu nedovolím, aby se vměšoval do našich záležitostí, našich vztahů. Chceme je budovat tak, aby vytvořily nezbytné podmínky pro překonání všech překážek a bez ohledu na existenci národních hranic. Aby nás posílily zevnitř jako jeden velký celek. Věřím v tuto budoucnost.
Teď musím apelovat na vojáky ozbrojených sil Ukrajiny.
Vážení soudruzi/přátelé:
Vaši otcové a dědové i pradědové nebojovali s nacisty, chráníc naši společnou vlast proto, aby dnešní neonacisté převzali vládu nad Ukrajinou. Přísahali jste věrnost ukrajinskému lidu, nikoliv protilidové juntě, která okrádá Ukrajinu a vysmívá se vám.
Neplňte její zločinné rozkazy. Vyzývám vás k okamžitému složení zbraní a odchodu domů. Aby bylo jasné, všichni ti, co slouží v ukrajinské armádě, kteří splní tento požadavek, mohou bezpečně opustit zónu vojenských operací a vrátit se ke svým rodinám.
Ještě jednou důrazně upozorňuji: veškerá odpovědnost za možné krveprolití leží na svědomí ukrajinského vládoucího režimu.
Nyní několik důležitých slov pro ty, kteří by byli v pokušení zasáhnout do probíhajících událostí. Bez ohledu na to, jak moc by nám chtěli škodit či dokonce vyhrožovat, musí vědět, že ruská reakce bude okamžitá a její důsledky budou takové, s jakými se v historii ještě nesetkali. Jsme připraveni na jakýkoliv vývoj událostí. Přijali jsme veškerá nezbytná rozhodnutí. Doufám, že budu vyslyšen.
Vážení občané Ruska!
Blahobyt, samotná existence celých zemí a národů, jejich úspěch a přežití mají vždy kořeny ve vlastní kultuře, v hodnotách, zkušenostech a tradicích předků. A konečně přímo závisí na schopnostech rychlé adaptace na nové životní podmínky, na soudržnosti společnosti, na její připravenosti se konsolidovat, na její síle jít vpřed.
Sílu potřebujeme vždy, ale síla má různé kvality. Základem politiky „říše lží“, o které jsem hovořil na začátku svého projevu, je především hrubá, prvoplánová síla. V takových případech se u nás říká: „síla je, rozum není potřeba“. My víme, že skutečná síla leží ve spravedlnosti a pravdě, která je na naší straně. A pokud to tak je, potom je těžké nesouhlasit s tím, že právě síla a připravenost k boji jsou základem nezávislosti a suverenity, jsou nezbytným základem, pouze na kterém je možné stavět svoji budoucnost, stavět svůj dům, svoji rodinu, svoji vlast.
Vážení krajané!
Jsme přesvědčen, že vojáci, kteří jsou věrni naší zemi a důstojníci ozbrojených sil Ruska, profesionálně a hrdinně splatí svůj dluh, svoji povinnost. Nepochybuju o tom, že všechny úrovně státní správy, specialisté, kteří zodpovídají za odolnost naší ekonomiky, finančního systému, sociální oblasti, ředitelé našich společností a celý ruský byznys, budou fungovat efektivně a koordinovaně. Spoléhám na konsolidovanou, vlasteneckou pozici všech stran parlamentu a veřejných sil.
Nakonec, jako tomu bylo vždy v historii, osud Ruska leží v nadějných rukách našeho mnohonárodnostního obyvatelstva. Což znamená, že řešení, která jsme přijali, splníme. A že dosáhneme cílů, které jsme si dali. Tedy, že máme záruky, že je naše vlast v bezpečí.
Věřím ve vaši podporu, v neporazitelnou sílu, kterou nám dává láska k vlasti.
doslovný převzatopřeklad převzatý ze Seznam.cz
©Kulturní komise České republiky 19. 5. 2025
Twitter (X) 
Facebook 
Linkedin
