Dne 22.1.2013 20:49, Lukas Havrda napsal(a):

Láska k homosexuálům? Nejsem si jistý, co tím myslíte. Ale jeslti je konzervativní nazývat homosexuály "devianty" a pak tvrdit, že slovo "deviant" znamená "odlišný", to je neskutečná ubohost.

A víte, proč mě to štve nejvíc? Protože věřím, že to je přesně to, co vede k nenávisti a válkám.  Ale to je někomu jedno a hraje si s tím jako s ohněm. Jako když ODS před lety mobilizovala proti Němcům, jako když to teď vytahuje Zeman. Víte, tady zase končí moje tolerance.

Tak vidíte, neshodneme se.

Hezký den, LH

  

Vážený pane Havrdo, nikdy jsem Vás nikam neřadila, protože Vás neznám. I já bych volila v USA vždy republikány. Reagan byl podle mne největší osobnost 20 století. Takže bych Vás nikdy nemohla řadit k Havlistům.
    Fragmenty nevznikly pod dikcí pana Tigrida. Za něj byla založena v roce 1994 Kulturní komise ČR a ta je dva roky na to začala pod mým vedením tvořit. Ale samozřejmě jsme si jeho názorů vážili a jeho Svědectví četli a bylo pro nás vzorem. Nemám pocit, že by pan Tigrid byl nadšen z toho, aby existovala nepolitická politika. Měla jsem to štěstí, že jsem byla, když byl ministr kultury, na jeho několika tiskovkách a působil na mne jako rozhodný pravičák nikoliv zastánce socialismu s lidskou tváří. Myslím, že tehdy, po návratu z ciziny, si myslel stejně jako mnozí z nás, že je jím i pan Havel. V poslední době se stala s naší politikou hrozná věc. Kdyby žil, asi by byl také nešťastný jako každý pravicově cítící člověk. Možná ale kdyby žil a mohl do ní mluvit, nedošlo to do těchto konců a tak by se nemusel k tomu vyjadřžovat. 
    Dřív bylo vše jasné, stáli jsme za Klausovou ODS. Pak ji Topolánek poničil a nyní ji pan Nečas dorazil. Není tu podobná silná pravicová strana. Svobodní mají sice skvělý program a velmi inteligentního vůdce doktora Macha v čele, bohužel nejsou schopni prorazit. Musíme se tudíž nějak vypořádat s tím, že socialisté a Havlisté vyhráli a autentický pravicový volič nemá alternativu. Musí vybrat ve volbách ze dvozu levicových alternativ. Je jasné, že mi nyní namítnete, že pan kníže je přece pravice. On možná sám ano, ale lidé kteří ho chtějí do čela, chtějí aby pokračoval v Havlově politice tj. v nepolitické politice bez politických stran, s rozhodováním nevolených korporací a s cílem vybudování socialismu s lisdskou tváří. Jistě si vážíte pana Reagana a ten jasně řekl, že to nejde, že korporativní socialismus, který u nás vládl a který chybně nazývali lidé komunismem, je nenapravitelný, že žádnou lidskou tvář nemá. Pan prezident Klaus podrobně ve své skvělé knize "Kde začíná zítřek" popsal, kam by nás takový přístup zavedl. Že je to cesta mezi země třetího světa. Také tam podrobně vysvětluje rozdíl mezi tímto Havlismem a jeho Klausismem, který zastává kapitalismus s volným trhem a parlamentní stranickou politickou soutěž. Jeho vzorem byl právě pan Reagan a baronka Thatchetová. A za toto jsme na stránkách Fragmentů bojovali a budeme bojovat dál. Jen se nyní, v době prezidentské volby, musí občané rozhodnout koho volit. A tím vzniká tolik na první pohled chaotických článků.
    A podle mne i když to zní hrozně z úst prvičáka, je lepší alternativou socialista Zeman. Je jasný, stranický a nikdy o sobě netvrdil, že je něčím jiným než co říká a drží slovo. Havlisté jsou nebezpeční tím, že tvrdí, že oni jsou ta jediná pravice a dovolují si dokonce  o prezidentu Klausovi tvrdit, že le levičák. O člověku, díky jehož ekonomické reformě nastartované v roce 1991 jsme mohli začít žít v kapitalismu, o člověku, bez něhož by tito snílkové ještě stále jen snili o něčem co nejde v praxi realisovat. A proto v nich vidím veliké nebezpečí pro směřování do budoucna. Navíc nyní vážně hrozí, že EU chce zavést jednotné Ministerstvo financí a jakmile by s ním státy souhlasily, je superstát EU na světě. A jako vlastenec s tím nikdy nemohu souhlasit. A to by podle mnohých vyjádření pana knížete jemu nevadilo. Je to globální člověk. A proto je pro mne nepřijatelný i když si ho za mnohé co udělal v minulosti pro naši zem vážím.

    Jo a pokud jde o Jana Zahradila, tak před tím smekám. Dokázal přes obrovské těžkosti založit v EP  frakci evropských reformistů. Měla již 53 členů a stala se součástní celosvětového sdtružení pravicových stran. Je to neskutečné, má v ní i pana Faraga a podobné lidi. On se stal zástupcem celosvětového sdružení pravicových stran. Kdyby každý z europoslanců udělal desetinu co on, je EU jiná. Psali jsme o tom. , ale náš tist mlčí ajko zařezaný. Myslím, že ej Vám jasné proč.

Dne 21.1.2013 18:58, Lukas Havrda napsal(a):

Od Sarajevského atentátu  roste v průměru státní dluh 86,9 mld. Kč ročně

IVANA HASLINGEROVÁ

Naši politici se neustále přou, kdo z nich, lépe řečeno která vláda je hlavně zodpovědná za takřka 1,5bilionový státní dluh. Speciálně pan Bohuslav Sobotka se snaží poslední dobou stále vykřikovat, že za všechno mohou tzv. pravicové vlády, a snaží se neustále udílet rady, jak mají řešit ekonomickou situaci. Přehlíží fakt, že od Sarajevského atentátu tu žádná skutečně pravicová vláda nebyla, ale to nechme stranou. Nedalo mi to a řekla jsem si, že se podívám, jak to bylo s růstem státního dluhu doopravdy. Vyhledala jsem si pro všechny premiéry a ministry financí a podívala se, v jakém stavu přebírali státní kasu od svých předchůdců a v jakém ji předávali svým nástupcům. Tabulka je jasná:

Rok	St. dluh	roční nárůst	celkem	PREMIÉR	Ministr financí	Poznámky
1991	164.0			Čalfa	Klaus
1992	158.8			Pithart	Špaček
1992			158.8			Postkomunistický  dluh
1993	158.8			Klaus	Kočárník
1994	157.3	- 1.5
1995	154.4	- 2.9
1996	155.2	+ 0.8	- 3.6			Konec jediné pravicové vlády u nás
1997	155.2			Tošovský	Pilip	SARAJEVSKÝ ATENTÁT
1997	173.1	+ 18.7
1998	194.7	+ 21.6	+ 39.5			Důsledek Sarajevské měnové krize
1998	194.7			Zeman	Svoboda
1999	228.4	+ 33.7			Mertlík
2000	289.3	+ 60.9			Mertlík
2001	345.0	+ 55.7			Rusnok
2002	395.9	+ 50.9	+ 201.2			Keynesiánský model socialistů první velké zadlužování!
2002	395.9			Špidla	Sobotka
2003	493.2	+ 97.3
2004	592.9	+ 99.7	+ 197.0
2004	592.9			Gross	Sobotka
2005	691.2	+100.7	+ 100. 7
2005	691.2			Paroubek	Sobotka
2006	802.5	+ 111.3	+ 111.3
			+ 610.2			Nárůst dluhu za socialistických vlád V průměru rostl 76.27 ročně
2006	802.5			Topolánek	Kalousek
2007	892.3	+ 89.1
2008	999.5	+ 107.2
2009	1 178.2	+ 178.7
			+ 375.9			Nárůst dluhu za Topolánka a Bursíka
2009	1178.2			Fischer	Janota
2010	1344.1	+ 165.9	+ 165.9
2010	1344.1			Nečas	Kalousek
2011	1457.0	+ 113.0	+ 113.0			Nárůst zpomalen, ale dluh roste

 

Z tabulky je zřejmé, že vláda ODS v čele s Václavem Klausem převzala v roce 1992 po komunistech nedobytné pohledávky ve výši 158,8 Kč a v roce 1996 po násilném ukončení tzv. Sarajevským atentátem předala panu Tošovskému tento převzatý dluh snížený o 3,6 mld. Kč. K nárůstu zadlužení po panování jediné pravicové vlády po listopadovém převratu u nás, jak tvrdí socialisté, tedy nedošlo. Tošovský spolu se spolutvůrcem Sarajevského atentátu, ministrem financí Ivanem Pilipem, navýšil dluh v důsledku jím vyvolané měnové krize o 39,5 mld. Kč. Sarajevský atentát pravdoláskovců tedy ožebračil naši zemi, která se začínala pomalu vzpamatovávat z panování komunistů, o cca 40 mld.Kč. Horší ale bylo, že díky němu se dostali k moci socialisté v čele s keynesiáncem Milošem Zemanem, který byl přesvědčen, že státní dluhy nevadí. Zeman přebral zemi zadluženou 228,4 mld. Kč a vykřikoval tudíž vcelku právem cosi o spálené zemi. Jen nedodal, že za dluh mohou komunisté a pravdoláskovci. Proti tomu, jak zadlužení rozjeli jeho socialisté, to bylo ale stejně úsměvné. Jejich keynesiánský ekonomický model přinesl první opravdu vážné soustavné zadlužování naší země. Za 4 roky panování Miloše Zemana a ministrů financí Ivo Svobody, Pavla Mertlíka a Jiřího Rusnoka vrostl dluh o 201,2 miliard Kč. Vladimír Špidla přebral stát s 395.9 miliardami korun dluhu a za spolupráce ministra financí Sobotky ho zvýšil během 2 let o 197 miliard Kč na 592,9 miliard. A to v době hospodářské prosperity! Pan Sobotka pod vládou Stanislava Grosse pokračoval vesele v zadlužování dál, během roku navýšili tito dva "JUDři" zadlužení o 100,7 miliard a za další rok pod vedením Jiřího Paroubka ho právník Sobotka navýšil o dalších 111,3 miliard Kč. Po osmi letech vlády keynesiánských socialistických vlád celkový dluh vzrostl o +610,2 mld. Kč, tedy ročně v průměru o 76,27 mld. Kč. Přičemž za čtyřletého panování halasného kritika Sobotky narostl dluh o 409,0 mld.Kč, neboli ročně průměrně narůstal o 102,25 mld. Kč. 

Mirek Topolánek převzal  od pana Sobotky a jeho socialistů v roce 2006 spálenou zemi zadluženou již 892,3 miliardami. Místo toho, aby se pokusil smrtonosný růst dluhu zarazit, pokračoval spolu s Miroslavem Kalouskem a pod taktovkou Bursíkových Zelených nadále vesele v rozhazování státních peněz. Během pouhých tří let narostl dluh o 375,9 miliard Kč. Ročně tedy narůstal pod taktovkou nejlepšího ministra financí EU Kalouska dluh v průměru o 112,8 mld. Kč. Jak to pak musí vypadat v samotné EU, kde takový pan Kalousek platí za hvězdu, raději pomlčme.

Vláda Jana Fischera převzala zemi již s obřím dluhem 1 178,2 mld. Chovala se ale stejně rozmařile. Vlastně nejnehospodárněji ze všech vlád a za pouhý rok vyprodukovala nejvyšší přírůstek dluhu 165,9 miliard Kč.Petr Nečas v důsledku toho přebral zemi s dluhem  1 344.1 mld.Kč. V říjnu 2011 byl sice nárůst proti předchozí vládě „pouhých“ 113 miliard Kč, ale co naplat, pan Kalousek se svých více než 110 miliard ročního přírůstku stále drží. Není se čemu divit. Místo toho, aby již konečně zavedl skutečnou rovnou daň a oživil tak zájem cizích podnikatelů a investorů o nás, tak se jen zajímá o to, jak naopak daně zvýšit a to nejen podnikatelům, ale dokonce i obyčejným nemajetným občanům. Přitom každý rozumný ekonom ví, že ekonomika státu se oživí výhradně snížením daní. Je vidět, že dokud se nestane ministrem financí skutečně schopný ekonom jako je na Slovensku Ivan Mikloš, tedy např. Miroslav Ševčík, Pavel Kohout nebo Petr Mach, pak se naše země z dluhové pasti nevymotá. Sarajevský atentát osobně neublížil Havlem tolik nenáviděnému Václavu Klausovi, přesto naší zemi ublížil přímo tragicky. Nárůst státního dluhu  v důsledku socialistických koalic a vlád byl od té doby v průměru 86,9 mld. Kč ročně. A jak se zdá, pokud se nestane zázrak, občané se neprobudí k rozhodnému činu a nesmetou tyto keynesiánce  do Vltavy, tak se našim "ekonomickým expertům" podaří dohnat Řecko navzdory tomu, že ještě nemáme euro.

Vyhlídky autentické pravice

ROBERT KOTZIAN, OBČANSKÝ KONZERVATIVNÍ KLUB, ROBERT@OKK.CZ

Jaká pravice je autentická?

Autentickou pravicí rozumím takovou politickou sílu, která hodnověrně a konzistentně uplatňuje konzervativní politiku v oblasti společenských hodnot a liberální politiku v oblasti ekonomické. Jinými slovy, autentická pravice stojí na straně svobody a odpovědnosti jednotlivce, na straně západní civilizace, je proti všem možným kolektivismům, proti relativismu, proti diktátu politické korektnosti, proti multikulturalismu, proti socialismu, ... Je proti daleko více „ismům“, než je jich ochotna přijímat. To je projevem žádoucí skepse k sociálním experimentům. Dovolím si citovat brněnského politologa Doc. Jana Holzera, který v rozhovoru pro časopis Pravý úhel rozvádí „obsah původního (klasického) konzervativního kréda“ takto: „za jiné mne napadají umírněnost, nedůvěra k velkým sociopolitickým projektům, střízlivost, realismus, schopnost loajálního postoje, respekt k tradicím, některým institucím apod.“

Autentická pravice, chce-li dnes v členské zemi EU dělat skutečně pravicovou politiku a přitom se stát anebo zůstat relevantní politickou silou, to rozhodně nemá jednoduché. Přitom míra prosazení pravice ve společnosti je také mírou šancí společnosti blížit se ideálu svobodné, bezpečné a prosperující společnosti. Akceptujeme-li tento předpoklad, pak je na místě otázka, proč je pro pravici tak obtížné se prosazovat? Pominu-li otázku důvěryhodnosti samotných jejích reprezentantů a dostatku finančních prostředků, lze okruhy problémů, kterým musí autentická pravice čelit, rozdělit do čtyř oblastí:

1.     Limity na cestě k moci – mediální výhody levice

2.     Možnosti skutečně pravicová témata vůbec nastolovat

3.     Omezení daná koaliční spoluprací, tedy nutnými slevami z programových principů

4.     Omezení vyplývající z legislativní činnosti nadstátního celku – Evropské unie

Dále se zmíním o okruzích 1, 2 a 4. Okruh 3 je přirozeným důsledkem koaliční spolupráce. Nebude-li hrozit spletení, budu namísto „autentická pravice“ dále uvádět také prostě „pravice“.

Limity na cestě k moci

Autentická pravice je náročná na morální a psychologické vlastnosti jedince, od kterého vyžaduje především niterné pochopení klíčového vztahu svobody a odpovědnosti. Vyžaduje od člověka realismus, střízlivost při posuzování skutečnosti a úctu před složitostí světa. Vyžaduje, aby člověk nebyl intelektuálně líný a dokázal si připouštět vlastní omylnost. Anglický konzervativní filozof Roger Scruton nedávno řekl: „Všichni lidé jsou konzervativní v oblastech, které důvěrně znají. To je zákon přírody. A čím méně o něčem vědí, tím méně jsou k tomu konzervativní.“

Pravice si je vědoma, že klíčem k bohatství, v ekonomickém slova smyslu, jsou lidská píle, invence, schopnost specializace a hospodárnost. Proto je jejím cílem takový systém, který odměňuje píli, invenci a hospodárnost a naopak trestá lenost a nehospodárnost. Neúspěšných, kteří si svůj neúspěch neumějí přiznat, bývá vždy dostatek. Špatné lidské vlastnosti sehrávají zásadní roli. Kdosi kdysi řekl: „Rozum je jediný dar, který příroda rozdělila spravedlivě, protože si nikdo nestěžuje, že ho má málo.” Místo slova „rozum“ lze dosadit libovolnou dobrou vlastnost a přísloví bude platit stejně. Právě schopnost přiznávat si v plné míře vlastní chyby jsem měl mimo jiné na mysli, pokud jsem uvedl, že pravice od jedince vyžaduje „niterné pochopení klíčového vztahu svobody a odpovědnosti“. Pokud k nedokonalému vnímání tohoto vztahu přimícháme jinou typickou vlastnost – závist – dostaneme živou vodu pro levici. Levice dobře chápe, jak si lze naklánět celé masy. Jednoduše tím, že voličům nabízí oslabování vazby svoboda-odpovědnost a předhazuje jim viníky – přinejmenším ti druzí, ale nejčastěji ještě k tomu majetní.

Levice nabízí oslabení odpovědnosti a zároveň se umí tvářit, že zachovává míru svobody. K získávání a upevňování vlivu používá osvědčené mocenské nástroje:

1.      Maximalizace počtu státních zaměstnanců. Tedy lidí, kterým může vládnoucí garnitura přímo kontrolovat příjmy. 

2.     Masivní výdaje z veřejných rozpočtů. Cílem je prostřednictvím veřejných peněz snímat z lidí odpovědnost za sebe sama a držet jich co nejvíce v sociální síti, jejíž podoba je řiditelná politiky. Jak trefně ve svém článku citoval z jiného textu ekonom Pavel Kohout: „Demokracie nemůže existovat jako permanentní forma vlády. Může trvat pouze do té doby, než voliči objeví, že si mohou odhlasovat velkorysé výhody na účet státní pokladny.“

3.     Spolupráce s nevolenými odbory. Významné posílení role odborů cestou nového zákoníku práce z dílny české levice je u nás všeobecně známá skutečnost. Předsedou Českomoravské konfederace odborových svazů je senátor za sociální demokracii Milan Štěch, jeho předchůdce Richard Falbr je dnes poslancem za tutéž stranu v Evropském parlamentu.

4.     Falešný pacifismus. Podsouvá lidem tezi, že válka a zbraně jsou vždy špatně. Tím vychází vstříc podvědomé neochotě za cokoliv bojovat. Při zcela odlišném charakteru dnešních bezpečnostních rizik to jde ještě snadněji. Přece být pro mír je tak bohulibé...

Levice je v zásadě pouze technologie moci. Z programového hlediska je dnes praxe levicové politiky zcela podřízena závěrům marketingových analýz. Levice zkrátka umožňuje svým voličům nevnímat svou vinu za vlastní neochotu riskovat a brát za sebe odpovědnost. Praktickým projevem takové velkorysé nabídky voličům jsou masivní výdaje z veřejných rozpočtů. Protože padesátikoruna obdržená darem je psychologicky pro řadu lidí více než vlastní uspořená stokoruna, má levice zaručen úspěch, tu větší tu menší, v podstatě navěky.

K tomu se přidává neochota lidí k rizikům. Citováno z knihy rektora Masarykovy univerzity prof. Petra Fialy Evropský mezičas:„V medializované společnosti zábavy jsou rizika, která přináší život, něčím nepatřičným.“ A dále z jiného místa téže knihy: „V zájmu zabezpečení bez odpovědnosti, života bez rizika se necháváme stále více omezovat a regulovat, za bezpečnost a jistotu nabízíme svoji svobodu.“

Na straně levicové politiky navíc stojí řada mediálně známých intelektuálů, nezřídka pracujících přímo v samotných médiích. Jsou to intelektuálové, kteří rádi stojí na straně ducha doby a jsou rádi avantgardou jdoucí v čele průvodu k lepším zítřkům. Proto jsou intelektuálové často nakloněni konstruktivismu. Proto řada z nich nekriticky hledí na proces evropské integrace.

Možnosti skutečně pravicová témata vůbec nastolovat

Voliči nevnímají politickou skutečnost, ale její mediální obrazy. Mediální zprostředkování skutečnosti dnes znamená silnou orientaci na konflikt. Je-li devět desetin nějakého sdělení nebo nějaké události věcných a jen jedna desetina konfliktní, pak si můžeme být jisti, že devět desetin mediálního výstupu zabere ona jedna konfliktní desetina. To jen napomáhá úsudku, že politika jsou jen hádky a vysoké platy. Přitom možnost, že jedna ze stran sporu může hájit správnou věc anebo se bránit proti řízené provokaci, zcela ustupuje do pozadí. Střetává-li se levicový politik s pravicovým, pak většinu mediálního obrazu střetu bude zabírat sdělení typu: levice dává, pravice bere. Málokdy se do krátkých, ve vteřinách měřených, televizních šotů vejde více. Děsivou autohavárii vystřídá zpráva o důchodové reformě, za pár vteřin už následuje zpráva o velkém požáru, ... Dovolím si znovu citovat z výše uvedené knihy rektora Masarykovy univerzity prof. Petra Fialy: „Divíme-li se výrazné personalizaci politických střetů, vzrůstajícím osobním útokům mezi politickými soupeři, měli bychom si uvědomit, že mají především tu příčinu, že je velmi obtížné formulovat významný ideový konflikt.“  

Nemožnost reálně nastolovat pravicová témata vychází také z nutnosti brát ohledy na marketingové potřeby politické strany. De facto tedy ohledy na potřebu politicky přežít. Pravice musí brát v úvahu známou souvislost rozhazovačnosti levice s tím vyvolanými pravicovými reformami. Levice se populistickou rétorikou dostane k moci, následně pro realizaci svých slibů zadlužuje státní rozpočet a ignoruje potřebu reformních kroků a to až k neúnosnosti, kdy na scénu nastupuje politický subjekt, který v již naléhavé situaci nabídne důvěryhodné reformní kroky. Ty zákonitě, mají-li ambici být reformními, musejí krátit veřejné výdaje a rozplétat sítě sociálního státu. Popularita reforem je tak v delším časovém horizontu skutečnou politickou ekvilibristikou a opětovné vítězství levice je jen otázkou času. Netvrdím, že celý proces je takto jednoduchý, ale mnohé z něj se často uplatňuje. Pravicově smýšlející politické subjekty vnímají tuto souvislost natolik vážně, že mu svou měkkostí samy předcházejí.

Zcela jiným faktorem znesnadňujícím možnost autentické pravice nastolovat skutečně pravicová témata je diktát politické korektnosti. Tu trefně popisuje Benjamin Kuras ve své nejnovější knize Evropa snů a skutečností: „...dala by se (politická korektnost) nejjednodušeji popsat jako myšlenková cenzura tyranie pomyslných nestandardních menšin a menšinových idejí nad standardní většinou a většinovým myšlením, které jsou podle její (politické korektnosti) teorie odpovědné za všechny nešvary, zlozvyky a zločiny lidstva. Menšinové a cizí hodnoty povyšuje nad zavedené hodnoty většinové a domácí. Její nedílnou součástí je multikulturalismus, který je náhražkou někdejšího marxistického internacionalismu.“ Politická korektnost je nám vnucována s cílem neurazit, nedotknout se. Výsledkem jejího zavádění je ovšem vnitřní frustrace řady politiků, kteří se obávají pojmenovávat skutečnost a vyjadřovat své skutečné názory na řadu ožehavých témat, jako je například romská problematika u nás, islámská imigrace v řadě zemí EU apod. Nejde mi o projev lítosti nad psychickým utrpením politiků, chci tím říci to, že politicky korektní názvy žádný problém nevyřeší ani nezmírní, naopak oslabují vůli politiků problémy řešit. Nikdo z nich nehodlá dobrovolně riskovat mediální popotahování kvůli „politicky nekorektnímu“ výrazu.

V této souvislosti je třeba zmínit jakýsi lexikon výrazů, nedávno schválený Radou ministrů vnitra EU, kterých by se měli vyvarovat tiskoví mluvčí vlád členských zemí a institucí EU. Například místo výrazu „islámští teroristé“ by měli používat výraz „teroristé, kteří se nad únosnou míru zaštiťují islámem“. Co je na celé věci neuvěřitelné je fakt, že Úřad vlády ČR tento „lexikon“ vede jako utajovanou skutečnost a odmítá ji zveřejnit. A to přesto, že tiskoví mluvčí placení z veřejných peněz mají pro veřejnost skrze tento „lexikon“ prezentovat realitu. Diktát politické korektnosti se nápadně podobá známému newspeaku z románu George Orwella „1984“. Orwell popisuje newspeak takto: „Newspeak nebyl vytvořen pouze k vyjadřování světonázorových myšlenkových postupů vlastních oddaným stoupencům Angsocu, nýbrž proto, aby znemožnil všechny jiné způsoby myšlení. Záměr byl ten, že až si newspeak všichni jednou provždy osvojí a oldspeak (spisovný jazyk) bude zapomenut, stane se kacířské myšlení – to jest myšlení, které se odchyluje od zásad Angsocu – doslova nemyslitelné, aspoň v té míře, v níž je myšlení závislé na slovech.“ A na jiném místě románu „1984“ si jeho hrdina Winston Smith zapsal do svého tajného deníku tezi: „Svoboda znamená svobodně prohlásit, že dvě a dvě jsou čtyři...“

Omezení vyplývající z legislativní činností nadstátního celku

Možnost pravice dělat autentickou pravicovou politiku je v řadě oblastí omezována legislativní aktivitou EU a demokratickým deficitem při projednávání legislativních aktů EU. Důsledkem vývoje primárního i sekundárního práva EU dochází k neustálému ukrajování z národní suverenity členských zemí a tím i z manipulačního prostoru pro autentickou pravicovou politiku.

Od roku 1985, kdy do úřadu nastoupila Delorsova komise, nabral proces evropské integrace novou dynamiku. Zrychlující se tempo projednávání smluv utvářejících primární právo EU narazilo až po téměř 20 letech na dvojí zamítnutí návrhu evropské ústavy v referendech ve dvou zakládajících zemích. Smlouva z Nice, která umožnila přijetí ČR, vstoupila v platnost až v únoru 2003. Již o rok dříve, v únoru 2002, začal pracovat Konvent o budoucnosti Evropy, orgán složený ze zástupců tehdy členských a kandidátských zemí pověřený sepsáním návrhu evropské ústavy. Tehdy však EU mohla sotva hodnotit fungování Amsterodamské smlouvy, která vstoupila v platnost v květnu 1999. Rozhodně však nemohl nikdo v EU začátkem roku 2002 hodnotit fungování Smlouvy z Nice a výsledky takového hodnocení zohlednit při návrhu dalšího smluvního dokumentu – evropské ústavy. Když totiž v únoru 2003 vstupoval Konvent o budoucnosti Evropy do závěrečné fáze své práce, ve které začal formulovat paragrafové znění evropské ústavy, začínala Smlouva z Nice teprve platit a EU čekalo rozšíření o 10  nových zemí... Evropské elity přestaly považovat za důležité při přípravě nových smluvních základů evropské integrace zohledňovat fungování těch předchozích. Dynamika projednávání smluv utvářejících podobu EU tak sama o sobě zcela popírala princip zpětné vazby, bez kterého nemůže žádný systém dobře fungovat.

Britský parlament si nechal v roce 2004 zpracovat velmi zajímavou studii. Ta ukázala, v kolika oblastech rozhodování v Radě ministrů EU byla s každou mezinárodní smlouvou změněna jednomyslnost na kvalifikovanou většinu anebo kolik nových oblastí rozhodování bylo nově zavedeno takových, že se v nich rovnou začalo rozhodovat kvalifikovanou většinou. Jinými slovy studie ukázala, kolik nových oblastí, ve kterých mohou být členské státy přehlasovávány, přibylo s každou mezinárodní smlouvou. Postupně od Jednotného evropského aktu do Smlouvy z Nice bylo zavedeno rozhodování kvalifikovanou většinou do 112 nových oblastí politiky. Po případné úspěšné ratifikaci evropské ústavy by takových oblastí přibylo dalších 63.

Významný podíl národních právních předpisů je dnes ovlivňován předpisy EU. Bývalý německý prezident Roman Herzog a ředitel Centra pro evropskou politiku ve Freiburgu uvádějí, že Německé ministerstvo spravedlnosti porovnalo počet právních aktů SRN s počtem právních aktů EU za období 1998–2004. Výsledek: 84% aktů SRN bylo vytvářeno v Bruselu, pouhých 16% v Berlíně. Britské sdružení Bruges Group odhaduje tento podíl na 70%. Proces tvorby právních předpisů EU přitom není demokratický. Problém spočívá v řadě momentů: od toho, že výhradním iniciátorem „zákonodárného“ procesu je nevolený úřednický sbor – Evropská komise, přes to, že Evropský parlament nereprezentuje evropský lid s evropskou identitou (který navíc ani neexistuje) a že se při většině hlasování v Evropském parlamentu vůbec nesčítají hlasy, až po to, že konečnou instancí při projednávání předpisů není volené těleso přímo zastupující voliče.

Tristní je dopad členství v EU na oblast zemědělství. Dotace na činnost i nečinnost, absurdní regulace, to všechno pokřivuje volný trh v oblasti zemědělství. Nebezpečné jsou snahy levicových eurokomisařů harmonizovat daně a určovat tak jejich výši z bruselské centrály. Skutečnou unijní absurditou z poslední doby je nově zavedený „Evropský fond pro přizpůsobení se globalizaci“, který v roce 2006 vznikl nařízením Evropského parlamentu a Rady. Absurdita unijních regulací ovšem jde mnohdy až za rámec racionality: například nařízení Evropské komise z roku 2006, které pro účely společného celního sazebníku dokonce reguluje podobu malé keramické ovečky. Evropská komise například letos udělila pokutu některým členským zemím za nadměrné zásoby masa, konzervovaného ovoce, hub a rýže. České republice takto bylo vyměřeno přibližně 350 mil. Kč. Anebo loňské intervenční nákupy másla na českém trhu, který k nelibosti Evropské komise způsobil, že máslo u nás bylo příliš levné (cena 25 kg velkoobchodního bloku másla totiž klesla pod 70,61 €).

Oponent může namítnout, že tohle sice jsou nesmysly, ale jsou to nesmysly, které jsou okrajovým problémem evropské integrace. Je ovšem otázkou, kolik nesmyslů se musí nakupit, aby přestaly být okrajovým problémem a zda tyto „malé“ excesy nejsou projevem systémového problému, který už okrajový není? Přitom všem neexistuje možnost srozumitelné demokratické kontroly. Žádný z 24 000 úředníků Evropské komise, komisaře samotné nevyjímaje, není nucen pravidelně podstupovat demokratické volby. Evropský parlament je složeninou z národních fragmentů dále dělených do politických stran, které se poměrně volně přidružují k politickým skupinám. Největší skupina Evropská strana lidová – Evropští demokraté sdružuje natolik ideologicky se lišící subjekty, paradoxně nejvíce právě v otázkách evropské integrace, že lze od ní jen stěží očekávat jednotnou reprezentaci konzistentního programu.

Právo EU je přitom nadřazeno národním právům. Zásada přednosti evropského práva byla zavedena usneseními Evropského soudního dvora, který ji přitom odvodil již v roce 1964 mj. také ze samotných cílů Smlouvy o Evropském společenství a ze záhadného poznatku, že tato smlouva má, jakožto nezávislý pramen práva, „zvláštní a originální povahu“. V této souvislosti je vhodné si zopakovat některé z cílů dnes zamítnutého návrhu evropské ústavy: „...udržitelný rozvoj Evropy, založený na vyváženém hospodářském růstu a na cenové stabilitě, vysoce konkurenceschopném sociálně tržním hospodářství směřujícím k plné zaměstnanosti a společenskému pokroku, s vysokým stupněm ochrany a zlepšování kvality životního prostředí. Podporuje vědecký a technický pokrok. Bojuje proti sociálnímu vyloučení a diskriminaci, podporuje sociální spravedlnost a ochranu, rovnost žen a mužů, mezigenerační solidaritu a ochranu práv dítěte.“ Někdo může namítnout, že tohle ještě na evropské ústavě není to nejproblematičtější. Myslím ovšem, že každý konzervativec by se měl přinejmenším obávat důsledků, které by byl schopen kreativní Evropský soudní dvůr odvodit z takových formulací, jako je „sociálně tržní hospodářství směřující k plné zaměstnanosti“ nebo „společenský pokrok“ anebo „sociální spravedlnost“.

EU tedy významně komplikuje možnost pravicové politiky v národním měřítku, protože sekundární právo nabývá a nabývá bez možnosti demokratické kontroly a má přitom přednost před právem národním. Důsledky členství v EU dopadají nejvíce právě na pravici, poněvadž až na světlé výjimky mají politické produkty EU spíše levicový charakter.

Jaké jsou vyhlídky autentické pravice?

John Gray ve své knize esejů Kacířství napsal: „Myšlenka, že lidstvo je nenapravitelně zkažený druh, je dnes tabu, ale bývala základní tezí pravice v posledních dvou stech letech.“ Konec konců, kam vede lidská přirozenost víme již od počátků našeho věku – víme to z osudu samotného Ježíše Krista. Úkolem pravice je bránit hodnotový řád západní civilizace, která jediná, navzdory přirozenosti člověka, dokázala dospět k uskutečňované individuální svobodě a v historii nevídané prosperitě.

Pravice potřebuje důvěryhodné lídry s velkou podporou uvnitř vlastní strany, kteří budou mít odvahu otevřeně hovořit o skutečných problémech. Zanedlouho, po připojení České republiky k Schenghenskému systému, se pravděpodobně i k nám dostaví vážný problém islámské imigracea všech jejích důsledků. Podobně jako je tomu dnes v řadě evropských zemí. Zároveň však tento problém může, paradoxně, způsobit renesanci autentické pravice, která by však musela i přes diktát politické korektnosti a multikulturalismu nalézat odvahu o něm hovořit.

Pravice musí nalézt cestu, jak přimět co nejvíce občanů k ochotě hájit západní hodnotový řád. Protože jinak jsou vyhlídky autentické pravice, a s ní i vyhlídky západní civilizace na starém kontinentu, poměrně chmurné...

 

Příspěvek na konferenci Občanského institutu “Návrat ke svobodné společnosti v Evropě – řešitelný úkol?”, ve Výukovém centru Masarykovy univerzity ve Šlapanicích u Brna , 12. května 2007. Revue Fragmenty měla nad konferencí mediální záštitu.

O opoziční smlouvě jinak

VÁCLAV ŽÁK 

Byla „opoziční smlouva“ politickým neštěstím a zdrojem dnešní korupce? Jde o léta 1998-2002, kdy byl premiérem menšinové vlády Miloš Zeman. Prý došlo k vyřazení kontrolní funkce opozice, k bezostyšnému rozdělení moci ve státě a k systematické korupci, jejíž důsledky neseme do dnešních dnů...

Existuje celá řada komentátorů, kteří jsou o pravdivosti takového hodnocení přesvědčeni. Přitom jde o jeden z polistopadových mýtů, bohužel s kočičím životem.

V roce 1997 se země ocitla v hospodářských potížích. Byl to důsledek politické strategie premiéra Klause, který před příchodem solidních zahraničních investorů dal přednost vybudování české podnikatelské třídy prostřednictvím privatizace se zhasnutými světly. (Byl to důsledek Sarajevského atentátu, který způsobil měnobvou krizi a první porevoluční zadlužení státu - pozn. redakce) Vedlo to k děsivé korupci. Koncem roku 1997, po korupčním skandálu spojeném s privatizací Třineckých železáren a financováním ODS jeho vláda padla a od ODS se odštěpila Unie svobody. V roce 1998 se konaly předčasné volby, které sice vyhrála ČSSD, ale ODS, KDU-ČSL a Unie svobody měly 102, sociální demokracie a KSČM 98 křesel.

Václav Klaus měl z let 1996-1997 zkušenost se sněmovnou, v níž průchodnost zákonů závisela na názoru jednoho poslance vyobcovaného z ČSSD. Vzhledem k tomu, že volby ani v roce 1998 nepřinesly žádnou jasnou většinu, považoval za nejdůležitější prosadit změny, které by vedly k větší stabilitě vlád. Kromě toho se ODS vůbec nechtělo do koalice se „zrádci“ z Unie svobody.

Prezident Havel pojal dosti naivní plán: chtěl pravicovou vládu, ale bez Klause jako premiéra. Když ODS dala nedvojznačně najevo, že to je pro ni nepřijatelná varianta, začal prosazovat koalici ČSSD, US a KDU-ČSL s Luxem jako premiérem. Byl to politický nesmysl. Unie svobody se musela tvářit, že je lepší pravice než ODS, jinak by jim jejich původní soukmenovci dali nálepku levičáků.Havel se tím pouze postaral o výrazný společný zájem Klause i Zemana. Ti se rychle dohodli na podobném uspořádání jako po volbách v roce 1996, kdy Václav Havel domluvil toleranci pravicové menšinové vlády tím, že ČSSD odešla při hlasování o důvěře vládě ze sálu a Miloš Zeman se za to stal předsedou Poslanecké sněmovny.

V roce 1998 se domluvili Klaus a |Zeman bez Havla. ČSSD sestavila jednobarevnou menšinovou vládu a ODS ji tolerovala. Vypadalo to nadějně: obě velké strany byly schopné se za určitých podmínek domluvit na spolupráci. V podstatě šlo o normální politickou dohodu, která byla kdykoliv vypověditelná bez jakékoliv sankce.
Jenže tehdy dohoda následovala bezprostředně po nebývale ostré volební kampani, v níž Klaus mobilizoval proti návratu socialismu. Není divu, že se podstatná část voličů ODS, mezi něž patřila i řada novinářů, cítila zrazena. Mobilizoval, a teď nechá Zemana vládnout. Menší politické strany, které se bály možné změny ústavy a volebního zákona, sáhly hodně hluboko do arzenálu politického pokrytectví.Ocejchovaly smlouvu dílem jako velkou koalici, dílem jako protiústavní akt. Proč by velká koalice měla být protiústavní, to už nevysvětlovaly.

V té době měla Česká republika šanci začít racionálně řešit patové výsledky voleb. Návrh změny ústavy však byl trvale nepřátelskou reakcí médií zcela dezinterpretován. Ve skutečnosti tehdejší návrh upřesňoval chování prezidenta po volbách i rozpuštění Poslanecké sněmovny. Poznamenejme, že kdyby tehdy byla změna ústavy přijata, vyhnuli bychom se konfliktům okolo zrušení předčasných voleb Ústavním soudem, Věci veřejné by neoblažovaly politickou scénu, atd. Klaus přes všechnu snahu mediální zápas o interpretaci opoziční smlouvy prohrál – což po volbách v roce 2002, které ODS opět prohrála, vedlo k jeho pádu a k nastoupení politiky nulové tolerance.

Proberme námitky postupně: návrh na změnu politického hřiště, který obě strany připravily, posiloval většinové prvky. U volebního zákona je posílil natolik, že na návrh prezidenta Havla Ústavní soud takto změněný volební zákon prohlásil za neústavní. Prý odporoval ústavou zakotvenému volebnímu principu poměrného zastoupení. Dobře, bez toho se dalo žít.

Jenže změna ústavy z dílny sociální demokracie a ODS zejména předepisovala prezidentovi, jak má po volbách postupovat. To není nerozumné: všechny ústavy postfašistických států obsahují mnohem podrobnější pravidla chování ústavních hráčů než tradiční ústavy. Proč? Aby nahradily nedostatek ústavních zvyklostí a zvýšily důvěru v ústavní systém. Chování prezidenta Havla po volbách 1998 i prezidenta Klause po volbách 2006 ukázalo názorně, jak bychom lepší úpravu potřebovali.

Opoziční smlouva nelikvidovala opozici.

Vždyť se menším politickým stranám otevřel nebývalý politický prostor. Jak ho prohospodařily, bylo jen jejich záležitostí. Žádná menšinová vláda přece nemůže vládnout bez podobné - psané či nepsané - smlouvy, která vymezuje její možné pole působnosti. Faktem ovšem je, že v takovém Dánsku, kde od druhé světové války vládly spíš menšinové než většinové vlády, vláda s ostatními stranami diskutuje. Na rozdíl od politiky parního válce předváděné našimi stranami.

Opoziční smlouva nebyla velkou koalicí. ODS neměla ministry. Každý člověk, který chápe elementární fakt, že vláda potřebuje souhlas parlamentu jen k menší části své agendy, ví, že je podstatný rozdíl, jestli ministři jiné strany sedí ve vládě nebo ne. Podotkněme, že Václav Klaus vynaložil obrovské úsilí, aby své soustraníky udržel od vládních křesel. Žádnému jinému politickému vůdci se takový manévr nepodařil.

Zvlášť důležité to je ve spojení s nařčením z korupce. Rozdělme si korupci do etap: za minulého režimu byl jejím základním zdrojem nedostatek. Na začátku transformace až do vlády Miloše Zemana základním systémovým prvkem korupce byly banky. Zde se dávaly úvěry po známostech, na politickou objednávku, za provizi. Podstatná část úvěrů poskytnutých na privatizaci nikdy nebyla splacena. Orgány činné v trestním řízení byly paralyzovány. Nejvíc zpolitizovanou bankou a centrem kapitalismu bez pravidel byla – Investiční a poštovní banka. Ona spolupracovala s ODS ke „vzájemné spokojenosti“, jak uvedl ředitel Agrobanky Král, když sliboval premiérovi české vlády Petru Pithartovi "příspěveček". Proč? Potřeboval, aby mu vláda pomohla sehnat pro banku dům.

Kdy zmizelo základní systémové centrum korupce?

Kdy se zprivatizovaly banky? Kdy se začali školit státní zástupci, aby rozuměli složité hospodářské kriminalitě? Kdy přišla do IPB nucená správa? Kupodivu, právě v letech proklínané opoziční smlouvy.

Pak se korupce přestěhovala do bankrotů, do Konsolidační agentury a do veřejných zakázek, ale opakuji: za základní systémové protikorupční opatření vděčíme ministru financí Mertlíkovi, který byl ministrem – v čase opoziční smlouvy. Kdyby skutečně vládla velká koalice, IPB by se do nucené správy nikdy nedostala, na to měla příliš dobré politické krytí. Pak bychom se ovšem také mohli rozloučit s výbornými hospodářskými výsledky, kterých republika dosahovala od roku 2000 až do roku 2006.

Ve sktečnosti korupce kvetla za koalice ODS, KDU-ČSL a ODA mnohem víc než v čase opoziční smlouvy. Tehdy vyrostli dnešní miliardáři. O tom pravicoví publicisté velmi neradi píšou. Museli by vysvětlit, proč velebili Klause, ačkoliv vedl stát do korupční bažiny. (Ale Klaus přece byl spolu se Zemanem tvůrcem opoziční smlouvy a nemohl za to stejneě jako Zeman, že jim tento projekt překazili Havlovci a Špidlovci, pozn. redakce. ) Kvetla i potom, co žádná opoziční smlouva neplatila. 

Ve skutečnosti byla léta opoziční smlouvy, ve kterých došlo k privatizaci bank a k přijetí zákona o státní službě těmi léty, kdy se vláda snažila korupci reálně omezit.

blog.aktualne.cz, 28. září, psáno pro ČRo6

 

Václavu Havlovi přeji krásné setkání s Bohem, ale z boje s jeho snem o globálním socialismu neslevím

IVANA HASLINGEROVÁ

Z piety a úcty před smrtí jsem se chtěla vyhnout komentovat smrt pana Václava Havla. Protože mi ale do redakce chodí jako známé bojovnici proti jeho snu o třetích cestách k socialismu, které by nás zavedly mezi země třetího světa, spousta dopisů s gratulacemi k jeho smrti, vidím, že musím uvést vše na správnou míru. Jako typický uvádím dopis od pana Študlara: "Vážená paní Haslingerová, chci Vám blahopřát. Asi momentálně nevíte k čemu - připomenu krátce, že zemřel Pravdoláskař číslo 1. Takže zapalte svíce a bouřlivě oslavujte. Když se podívám na titulní stránku vašich Fragmentů, je mi zle z toho, jak se na jedné straně oháníte Bohem a pod... a na straně druhé, jak zlomyslně przníte odkaz V. Havla svými literárními výplody na Idnes. Václav Havel jistě nebyl člověk bez chyby. Nebyl možná ani padesátiprocentní. Ale proti ostatním, měl svou lidskou laťku nastavenu velmi vysoko. Vy jistě tohle všechno víte, protože jste vzdělaná žena a tak Vaše výpady proti Havlovi asi nebudou made in Haslingerová... Inu každý dělá, co umí. Kolo života se ovšem točí dál a nikdo z nás při nejlepší vůli neví, kdy smrt zaklepe na dveře jeho vlastního bytu. Nebo na dveře někoho jiného. Jsme v situaci, kdy na koni, není nikdo z nás - náš národ nestojí za nic a Evropa ani netuší, co je to ideál.  Tohle jsem Vám chtěl připomenout. Jsem bloger, jako Vy. Šťastné Vánoce. V úctě - František Študlar"

Moje odpověď panu Študlarovi i ostatním zní: Smrt nikoho, natož pana Havla, bouřlivě neoslavuji. Naposledy jsem se setkala s panem Havlem 28.10. 2011 na Hradě. Jako člověka mi ho bylo velmi líto. Rovněž jsme kdysi v Akademii věd podepsali s manželem petici za jeho propuštění z vězení, čímž jsme dávali v sázku místo v ČSAV a byla jsem takřka na všech akcích na jeho zvolení a pád komunismu. Byli jsme tehdy na něj upřímně hrdí, jak měl v USA úspěch. Poprvé jsem se nehanbila, že jsem Čech z komunistického Československa. O to větší zklamání bylo, když vyhlásil tlustou čáru za minulostí a co následovalo, to jistě víte. Komunisté se rozmístili do všech vysokých míst...

S tím, že chtěl pan Havel zavést u nás socialismus s lidskou tváří, s tím jsem nemohla souhlasit, a to, že s panem Luxem, Pilipem a dalšími zosnovali podpásový Sarajevský atentát, který  až dosud zničil pravicové vládnutí, s tím jsem nemohla  a nikdy nebudu souhlasit. Nešlo o osobní averzi, ale o to, že jsem zastáncem tržního moderního kapitalismu a mám vesměs názory, které zastává současný pan prezident Václav Klaus.

Pan Havel si, bohužel, zničil, nebo abych použila slova pana Špidlara zprznil,  odkaz sám. Pravicově cítící občané v něj vkládali naděje, že se bude bít za pravici a ne za levicové intelektuály. Rozhodně si nikdy nebudu přát globální světovládu jako on, navíc se socialistickými prvky, o čemž snil právě on. V tom jsme se lišili názorově a ani smrt nic na tom nezmění. Jeho politické názory by přivedly naši zemi do třetího světa.Konec konců to vidíme na EU, kam spějí její politici, kteří zavádějí do praxe to, o čem on snil. 

Neznám ho tak detailně, abych věděla, jakou měl lidskou laťku, ale jako politik byl bohužel, diplomaticky řečeno,  velmi popletený. Na jednu stranu bojoval proti komunistům, na druhou jim proklestil cestu k moci. Proti jeho názorům, pro které se vžil u nás název  pravdoláskové, budu i nadále bojovat a modlit se, abych se nedožila jejich uplatnění v praxi i v naší republice. 

A chtěla bych jen podotknout, že ne s každým, koho si lidsky vážíte, nemusíte přece souhlasit. Mám mnoho známých, s nimž se o politice hádám a neznamená to, že jim přeji nějakou tragédii. A i když se to nebude mnohým Havlovým následovníkům líbit, tak nemíním ze svého boje proti Havlovým třetím cestám k socialismu slevit ani nyní i když mu přeji krásné setkání s Bohem.

 

Už i klausovské Fragmenty píší: Reformy TOP 09 ožebračují potřebné

Vládní strana TOP 09 to tvrdě schytala na internetových stránkách prohradní Revue Fragmenty. Šéfredaktorka Ivana Haslingerová dává jasně najevo, že o čtveřici ministrů za tuto stranu - šéfovi resortu zahraničí Karlu Schwarzenbergovi, ministrovi financí Miroslavu Kalouskovi, ministrovi práce a sociálních věcí Jaromíru Drábkovi a ministrovi zdravotnictví Leoši Hegerovi si myslí jen to nejhorší. Zato pro Václava Klause má toliko slova chvály.

Popisek: Dva nejvyšší politici TOP 09. Miroslav Kalousek a Karel Schwarzenberg, foto: Hans Štembera

 

Ivana Haslingerová komentuje dopis expremiéra Mirka Topolánka (ODS), který zaslal své domovské straně s cílem vyburcovat současné vedení strany a údajně zachránit tvář ODS. Topolánek si v dopise stěžuje, že ODS ustupuje od svého programu a navíc nechá minstry za TOP 09 provádět asociální reformy.

Drábek neumí nic jiného než odírat postižené, hořekuje Topolánek

„Včetně necitlivých škrtů, jež dopadají na zdravotně postižené, přičemž úspory pro státní rozpočet jsou zanedbatelné, zatímco nadále pokračuje zneužívání sociálních dávek. Toto lidem v zemi vadí podle mne snad nejvíc. Že namísto provedení pořádku ve zneužívání dávek  provedl pan Drábek paušální ožebračení invalidů a důchodců. Je asi v intencích TOP 09 nejvíce postihovat ty skupiny lidí, které se nejméně umějí bránit."

Haslingerová se k Topolánkovu útoku na TOP 09 jednoznačně přidává a označuje čtveřici ministrů zastupujících tuto stranu v Nečasově vládě za ty nejhorší ministry. Dodává k tomu ale, že ideový rozklad ODS, před kterým Topolánek v dopise také varuje, začal v okamžiku, kdy Václava Klause v čele ODS nahradil právě Topolánek. Prvním a posledním dobrým předsedou občanských demokratů tak byl podle autorky jen prezident. Toho chválí za to, jak na jedné straně hájil svobodu a na druhé straně prosperující trh, a jak v zemi panovala stabilita za dob tzv. opoziční smlouvy, tedy faktické vlády velké koalice ČSSD a ODS v čele s Milošem Zemanem a Václavem Klausem.

„ODS je skutečně ohrožena. To, že dovolí pánům Drábkovi a Kalouskovi prosazovat tak asociální programy, ji opravdu v očích občanů nesmírně ubližuje a její loď se v jejich očích opravdu potápí. Být pravicová totiž neznamená být asociální. Přestože již vyměnil 8 ministrů,  tak ty čtyři nejhorší – Schwarzenberga, Kalouska, Drábka a Hegera, všechny kupodivu z TOP 09 – nechává ničit náš stát, jako by se nechumelilo,“ rozčiluje se Haslingerová.

Psali jsme:

Už i klausovské Fragmenty píší: Reformy TOP 09 ožebračují potřebné

Rudolf Kučera: Konec vládních báchorek a výmyslů

Vláda se snaží odstranit opozici. Protesty jí ukážou, myslí si Sobotka

Rozpočtová odpovědnost? Spíše hazard, zlobí se senátorka

Vláda chystá balíček prorůstových opatření, zdůrazňuje Kalousek

Parlamentní lsity, 16.4.2012

 

Petr Hájek: Unie se rozpadne. Evropská i americká. S pomocí Boží a navzdory Havlům a dalším neomarxistům

LUKÁŠ PETŘÍK 

Přinášíme rozhovor se zástupcem vedoucího kanceláře prezidenta republiky Petrem Hájkem o boji proti nové neomarxistické totalitě a za svobodu a národní suverenitu.

 

* Britský europoslanec Nigel Farage tvrdí, že EU není reformovatelná, protože od počátku bylo v úmyslu „otců zakladatelů“ vytvořit jeden stát – Spojené státy evropské. Souhlasíte s ním?

Určitě je to tak. Reformovat tyto věci vůbec nejde. Komunismus také nebylo možné reformovat. Tyto velké sociálně inženýrské projekty jsou nereformovatelné, protože od počátku jsou poznamenána nějakou ideologií. Evropská unie je v podstatě Bismarck a museli bychom jít až tam. Nedávno jsem mluvil s jedním člověkem, jehož jméno nemohu prozradit, ale není bezvýznamný. Ten si myslí, že Evropská unie už není. Že už se rozpadla, ale že zatím to není vidět. S tím já nesouhlasím. Já si myslím, že Evropská unie je a ještě pěkných pár let bude. Ale o tom, že bychom z ní měli odejít, jsem bytostně přesvědčen.

* Myslíte si, že se EU rozpadne? Případně kdy?

Nemyslím si, že se to stane dříve než na stoleté výročí bolševické revoluce z roku 1917. Při oslavách stoletého výročí bolševické revoluce tu Evropská unie ještě bude a my v ní. Myslím, že se něco podstatného stane do dvou let. Ale to ještě nebude ten konec, řečeno slovy Zjevení svatého Jana.

* Inspirován Margaret Thatcherovou jste nazval EU Socialistickou internacionálou Čtvrté říše. Proč?

Margaret Thatcherová pro to měla významné důvody. Thatcherová patří ještě k těm politikům, kteří viděli v historii kontinuum. Byla zděšena tím, co Gorbačov udělal. Jak za jednu marku povolil sjednocení Německa. Bývalý německý kancléř Helmuth Schmidt prohlásil: „musíme postavit Evropskou unii, nebo Německo znovu začne válku.“ Této obavě německých demokratů rozumím, ale ta cena, kterou za to platíme, je nesmyslná, a je to opět jenom konstrukt, který nevychází z přirozených věcí. Pokud Thatcherová označila EU za Čtvrtou říši, tak to souvisí s tímto výrokem. Ona si uvědomuje toto nebezpečí. To není žádné hanlivé pojmenování, to je deskripce. To, že si to veřejnost neuvědomuje, je dáno především blokádou mainstreamových médií.

* Dá se to přeložit tak, že tedy podle Vás a Margaret Thatcherové nevzniklo evropské Německo, nýbrž německá Evropa?

Velmi zjednodušeně se to tak dá říci, ano. Jako slogan to může platit.

* Na Vaší chalupě vlaje vlajka jižanské Konfederace. Proč tam máte takový kontroverzní symbol?

 

Já jsem na tom stožáru měl původně jenom českou vlajku. Vyvěšování národní vlajky u svého domu je hezký zvyk a nemusí to dělat jenom Američané. Pod to jsem si umístil vlajku Konfederace, protože to velmi přesně analogizuje náš problém. Protože ta Konfederace se nikdy vnitřně nepřipojila k Unii a domnívám se, že dojde k rozpadu Spojených států v tomto slova smyslu, že bude opět Konfederace Konfederací. Všechno k tomu směřuje. Já tím chci jen připomenout, že i my bychom si z toho měli vzít nějaké memento a poučení a vědět, že nic není na věky,ale český stát je tady více než tisíc let, takže ten má šanci, že ještě nějakou dobu přežije, ale Evropská unie tu je let pár a již má smrtelné křeče.

* Myslíte si, že jako podobně byla v Americe válka Severu proti Jihu, může hrozit v Evropě válka mezi státy? Mezi Bruselem a státy hájícími svou suverenitu?

To je romantická představa. To platilo v netechnologické etapě této civilizace. Všude v Evropě i v Americe přibývá špehování všeho druhu. Brzy bude každý obyvatel Evropy tak pod kontrolou, že něco takového v tomto slova smyslu nebude možné. Pokud by něco takového nastalo, tak ten zásah bude, abych tak řekl, elektronický. Bude to spíše policejní akce než válka proti neposlušnému regionu. Bude to mít spíše technologickou podobu. I když nejde vyloučit nějaký lidový odpor, ale ten by musel nastat ve velkých zemích jako je Itálie či Španělsko.

* Hovořil jste o tom, že je hezkým zvykem vztyčovat národní vlajku. Co pro vás znamená slovo vlastenectví?

Vlastenectví je základní důvěra v kořeny společnosti, ve které jsem se narodil a jejíž kulturu, jejíž historii a jejíž špatné i dobré věci nesu v sobě jako jeden člen té velké rodiny, kterou je národ.Vlastenectví je v podstatě totéž, co je loajalita k rodině. Je to jenom větší rodina je trochu jinak organizovaná. Jako má člověk mnohé výhrady k tomu, co dělá třeba jeho teta, tak když je tetě špatně, tak za ní jedu a starám se o ní a všechno jde stranou. Uvnitř naší větší rodiny se také můžeme dohadovat o všem možném, ale když jde o základní věci, o věci bytí a nebytí, tak potom jde všechno stranou. Rodina je strašně důležitá. Jsem člověk, který věří v kontinuitu a pevně věřím, že se ji nepodaří změnit v diskontinuitu, což je jeden z hlavních pokusů havlismu, vytvořit diskontinuitu. V tomto slova smyslu jsem vlastenec a vedu k tomu své děti a pokládám to i za strašně praktickou věc. Poslední větou, kterou nemůžu neříct je, že jsem přesvědčen, že národy nevznikly náhodou. Národy mají transcendetní vazby. I to je jeden z velice důležitých důvodů, proč si myslím, že slovo vlast má vyšší než jen praktický význam.

* Je vůbec možné mezi Německem a Ruskem ubránit suverenitu tak malého státu, jako je Česká republika?

Myslím si, že určitě ano. Model evropského hospodářského společenství je, že jsou v něm silně propojeny ekonomické vazby a odstraňují se celní vazby. Ale stát je stále definován tím, že si vydává své vlastní zákony, že má svou vlastní armádu a spojenecké svazky, které si určí a je legislativním suverénem na svém území. A toto udržet lze. Naopak bych řekl, že toto je budoucnost, že si cokoli jiného myslet je nesmysl, protože jinak to fungovat nebude. Vždycky jinak potom nastane slavný Stalinův kotel národů, kde se sice můžete snažit národy stlačovat dohromady, ale protitlak bude stále větší a větší. A to může nakonec vyústit v nějakou katastrofální situaci, kterou si velmi nepřeji. To je hlavní důvod, proč se veřejně takto stavím proti evropské centralizaci a unifikaci.

* Nepomohla by naší bezpečnosti a ubránění suverenity vlastní jaderná zbraň?

Myslím si, že ne. To bychom se dostali do situace „myš, která řvala“. My nejsme Izrael. Nejsme tímto typem země. Komu bychom tím hrozili a kde bychom sebrali nosiče? Na evropském kontinentu je jaderná zbraň už úplný nesmysl, protože to zničí všechny. Odstrašující význam to mělo v bipolárním světě, ale ve chvíli, kdy je svět stále propojenější, by to bylo legrační. Naší zbraní musí být naše duše a naše víra. To je mnohem a nekonečně víc než všechny jaderné zbraně dohromady. Protože „Když Bůh s námi, kdo proti nám?“, jak říká svatý Pavel.

* Je EU pouze součástí širší tendence vytvořit celosvětovou vládu, tzv. Nový světový řád? A globální oteplování a globální ekonomická krize je k tomu záminkou?

Zcela nepochybně. Nový světový pořádek, nová světová vláda se rodí zcela otevřeně nezastřeně, už to není žádné tajemství. G20 je jasným zárodkem této světové vlády a nikam jinam to nevede. Ale ještě bychom si měli říct, proč vlastně být proti světové vládě. Pokus o světovou vládu je pokusem o světovou totalitu. Dokud my jsme žili v totalitě, tak byla nějaká alternativa. Mohli jsme říct tam za hranicemi je nějaká pochodeň svobody. Pak nebude nic, nebude žádná alternativa.

* Václava Havla jste ve své knize "Smrt ve středu" označil za radikálního neomarxistu. Z jakého důvodu?

Protože je radikální neomarxista.

* Jak se to projevuje?

Poněkud to zjednoduším. Havel je vůdcem, nebo spíš symbolem, vůdcem už vlastně ani ne, určité ideologie, která poučená neúspěchem reálného komunismu, reálného socialismu se transformovala do radikálních hnutí jako jsou zelení a podobně, které mají hluboce marxistickou podstatu. Proč, to je na delší analýzu, ale je to tak. Havlismus dnes představuje jedno křídlo snahy vytvořit světovou vládu. To je právě jedno křídlo a jeden ideový zdroj snahy vytvořit a ospravedlnit Nový světový řád. To je naprosto zřejmé. Havla nijak jinak charakterizovat nelze. Ale je to pomocné vyjádření, protože marxismus je ve své podstatě mrtvý, ale nový marxismus, který vychází z obdobné ideologie jako Marxismus, z obdobného vidění světa a navléká si nové barvy a nové svetry, nové masky, je zde a Havel je jedním z jeho čelných představitelů a čelných symbolů.

* Českou televizi jste zase označil za skanzen bolševismu. Proč? 

Počínaje obludnou organizací celé té věci přes neskutečný počet externích i interních zaměstnanců a celým jejím řízením po ideovou náplň jde prostě o skanzen bolševismu. Formy s obsahy obvykle často souvisí. Česká televize stojí na dvou ideových pilířích. Tím prvním je nevídaná a unikátní, i ve srovnání se všemi zeměmi, kde tu obludnost zvanou veřejnoprávní televizi mají, exploatace jediného postoje a tím je právě havlismus ve všech svých podobách. Druhým je extrémistické bolševické svazáctví. Nemůžete být v této televizi a nebýt svazák, to nejde. Svazáctvím myslím utkvělou představu, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou. To zdaleka nebyl vynález Goebbelsův, to je vynález bolševiků, který Goebbels převzal. Dalším principem je Leninův postoj, že ´ze všech umění je pro nás nejdůležitější film´- rovná se televize. Česká televize podle těchto principů postupuje. Je to indoktrinace na indoktrinaci, mystifikace na mystifikaci, která se už stala fenomenální. Jenom když si vezmete ten nekonečný seriál různým způsobem z různých stran opracovávané busty Václava Havla ve všech možných revolucích, porevolucích, seriálech... Teď běží zase První rok demokracie. Jen ty upoutávky, které vám vtloukají do hlavy, jsou přece tak neskutečné. Vývěsním štítem havlistické neomarxistické propagandy jsou Otázky Václava Moravce, které jsou prý zosobněním postoje ke světu, který se snaží uzurpovat veřejný prostor za peníze daňových poplatníků.

* Mediální prostor je podle Vás z definice levicový a jiný nebude. Jak se s tím dá bojovat?

Já bych to upřesnil. Myslím tím mediální prostor ve smyslu mainstreamových médií. Říci, že všechna média jsou nalevo, prostě není pravda. Mainstreamová média ale levicová jsou, tedy z 99 procent. Bojovat se s tím dá třemi způsoby. Za prvé individuálně, kdy na vás něco působí a vy se tomu bráníte. Vycházet z toho, že tam je všechno lež a udělat to obráceně, že tudíž pravda je na opačné straně. Moc se nezmýlíte. Druhým způsobem, bránit se celospolečensky. Tedy velmi jednoduše a velmi těžko. Rekonstrukcí občanských svobod. Ve chvíli, kdy tu bude svobodný tisk, ve chvíli, kdy tu bude znovu svoboda slova a tak dále, tak máme strašně nakročeno k tomu, aby vznikla aspoň alternativní silná struktura. Třetí možnost je bojovat metodami svých protivníků, ale to se mi dost hnusí. To by znamenalo indoktrinovat, mystifikovat a tak dále, ale to by popíralo samu podstatu našeho boje za svobodu.

* Kdybyste měl česká mainstreamová média seřadit podle jejich levicovosti. Máte nějaký žebříček?

Ono to už takto jednoduché není. Ono to nelze řadit dle kritéria levicové-pravicové, ale podle toho jak moc a hluboko mystifikují. Podle toho, do jaké míry uskutečňují svou vizi budoucího uspořádání společnosti. Kdybychom toto nazvali levicovostí, tak v tomto smyslu jednoznačně vítězí Česká televize a veřejnoprávní média jako taková a z těch tištěných jednoznačně nejbolševičtější jsou Mladá fronta a Lidové noviny, které se střídají na vedoucím postu a teď se na ně hodně dotahují Hospodářky. Respekt je věcí sui generis udělanou pro určitou mocenskou skupinu, která má bakalovské zájmy a kterým vadí některé symboly, jako je Klaus a podobně. Těm nejde vůbec o nic. Ti mají mocenské zájmy a stojí někde úplně stranou. To je absurdita, ten respektovský svět.

* Také jste napsal, že bushovský neokonzervatismus Topolánkovu ODS brutálně infikoval a metamorfoval. Myslíte si, že po odchodu Mirka Topolánka dochází v ODS k jisté dezinfekci? ParlamentnímListům.cz jste před časem řekl, že Petr Nečas dává jistou naději k reinkarnaci pravicového étosu této strany a že, pro něj pojem pravice není prázdným pojmem.

Nevím, jak to probíhá v ODS. Ale myslím si, že Petr Nečas je člověk nejhlouběji zakotveným v těch původních ideových kořenech ODS. Nevím ovšem, jestli bude mít dostatek síly v tomto slova smyslu ODS změnit. Už tím, že je premiérem, ji trochu mění. Jemu samotnému nepodsouvám žádné jiné úmysly než tyto. Jestli na to bude mít dost sil, aby se ODS opět stala pravicí, uvidíme. On se o to určitě vážně pokouší.

* Jste kritikem neokonzervatismu, který má levicové kořeny. Znáte paleokonzervativce Pata Buchanana? Četl jste jeho knihu Smrt západu?

Ano. Já mám Buchanana rád. V každém případě jeho pohled je z druhé strany oceánu. Velmi stručně řečeno: myslím si, že problém je ještě hlubší, než se on domnívá, je hlouběji založen, ale v principu s ním souhlasím.

* Myslíte si, že lze ještě západní křesťanskou civilizaci a občanské svobody zachránit? Jak?

Absolutně ano. Jsem si tím naprosto jist. Kdybych si to nemyslel, tak se odstěhuju na chalupu a nebudu už chtít mít nic s tím, co se tu děje, společného.

* Co by podle Vás měli dělat zastánci svobody, národní suverenity a demokracie, aby nová totalita nezvítězila?

V zásadě a v principu je potřeba nebýt lhostejný a nerezignovat. Takových totalitních pokusů už tu bylo v historii tolik, tvářily se jinak, ale vždy šlo o to zbavit člověka svobody, kterou je nadán Stvořitelem. Souboj o obnovení lidské svobody a její obnovení je hybatelem tohoto světa.

* Myslíte si, že je možné samotné obnovení svobod bez křesťanského základu?

Vyloučeno. Musí to s tím souviset, protože je to návrat ke kořenům. My ty kořeny máme a svobody jsou na nich postavené. Tato civilizace je daleko méně helenistická, než si myslí. Svými kořeny je daleko křesťanštější. Křesťanství bylo alternativou k helenismu a přineslo zásadní změnu. Bez křesťanství je to vyloučeno, to nejde. V tom okamžiku máme jen horizontálu a v ní se kolíbáme a rozpadáme. Ve chvíli, kdy vztyčíte vertikálu, tak máte ten pevný kříž, s nímž nehnete.

* Kde berete ten optimismus, když lidé přestávají věřit v Boha?

To je mylná interpretace. Jenom sám podléháte mediálnímu světu, který to takto tvrdí stejně jako tvrdí, že si všichni dnes myslí, že darwinismus je platná teorie. Společnost prochází složitým obdobím, kterým procházela ruská společnost v 19. století, kdy ztrácí Boha a pak přijde strašný úder komunismu, který vede k nalezení kořenů. Ano, tato společnost zřejmě potřebuje úder a ten asi přijde, aby se zatřásla, vzpamatovala se a šáhla do tmy a nahmátla svůj kořen.

EUportál, 17. listopadu

 

Fragmenty jsou hrdé na to, že mají osobnost jakou je pan vicekancléř Petr Hájek v redakční radě.

 

Hájkova Smrt v sametu

IVANA HASLINGEROVÁ

Kniha, která musí každého s IQ nad 100 zajímat, protože boří mýty

Ve stylové hospůdce na Starém městě pražském „U tří růží“ se konalo ve významný den 7. listopadu 2012 představení nejnovější knihy vicekancléře prezidenta republiky Petra Hájka „Smrt v sametu“. Není náhodou, že si pan vicekancléř zvolil k představení své knihy právě tento den. Nejenže před 95 lety byla v tento den, v listopadu, výstřelem z křižníku Aurora odstartována největší tragédie současného lidstva, Velká říjnová socialistická revoluce (VŘSR), díky níž se po celém světě začal šířit zločinný a zavrženíhodný režim – komunismus. Na počest tohoto výročí plánovala před desítkami let společnost novinářů v časopise Květy, kde byl pan Hájek tehdy zaměstnán jako redaktor, hned několik převratů.

 

„Já jsem, coby absolvent FAMU, nejdříve chtěl natočit film o dobytí Zimního paláce, kde by bylo řečeno, že VŘSR byla jen bezvýznamným pučem, který přerostl v cosi jiného.  Zemřel ale Louis de Funés a bez něho nemělo cenu v natáčení pokračovat. Plánoval jsem pak proto obsazení generálního štábu armády, pak vyhlášení mobilizace a cvičný pochod s armádou na Západ. Počítal jsem s tím, že k nám vlítne americká armáda a osvobodí nás," pravil s úsměvem autor Petr Hájek.

 

Jiný jeho kolega Zdeněk Čech, současný majitel vydavatelství Dananus, v němž vyšla Hájkova kniha, prý přišel s nápadem, že převratu dosáhneme jinou cestou. Chtěl postavit model práškovacího letadla, naplnit ho kyselinou isomáselnou, na 1. máje vzlétnout od sochy Stalina na Letné a na tribunu s papaláši vyhodit tuto nejsmradlavější věc na světě, která nejde umýt a musí odrůst spolu s kůží. Všechny elity by musely být uzavřeny, než vyčuchnou, a my bychom mezitím provedli převrat. Všechny tyto návrhy souvisejí s tématem knihy.

 

 

 

 

„Dnes 7. listopadu je předvečer bitvy na Bílé hoře, která nedopadla právě šťastně. Hájek  naopak šťastně dopadl, neboť vydání jeho knihy budeme slavit jako šťastné výročí.  Znám se s ním  36 let , ale připadá mi to víc než století. Ono s ním totiž v bizarním prostředí zahraničně-politické redakce Květů bylo stále živo. Jednou  jsme například  cosi oslavovali a právě, když jsme si pochvalovali báječné červené vínko a zjistili, že i malá skupina střízlivých mužů může na Silvestra uskutečnit převrat, vešel soudruh vedoucí Šimáně.  Když chtěl také nalít, Hájek pronesl „One who hesitates is lost“ neboli česky „Kdo zaváhá, nežere“. Šimáně odpověděl, že tento citát nezná, neboť nemá klasické vzdělání. „To jsem u Vás ani nepředpokádal,“ odvětil se svým roztomilým úsměvem Hájek.  Šimáně si vyletěl stěžovat a prosadil, že Hájek nesmí do naší redakce chodit, protože připravuje všechny o čas jako Moloch.  Od té doby měl přezdívku Moloch neboli zdržovač,“ smál se pan Zdeněk Čech.

 

 

 

 

 „Dnes je více šťastných výročí než vyjití mé knihy. Například pro naše média vedoucí zásadní proobamovskou kampaň je tento den jeho znovuzvolení určitě šťastným výročím. V roce 2008 jsem byl v Salt Lake City na konferenci, kde vystoupil Matt Romney, a od guvernéra státu Utah jsem dostal tuto kravatu.Ujistil mne, že on není mormon. Jinak bych ji nenosil. Velmi smutné výročí je, že dnes zemřel Vladimír Jiránek, kterého jsem znal a měl velmi rád,“ reagoval na pana nakladatele Petr Hájek a položil si otázku:

„Je to pouhá shoda okolností nebo je něco zákonitého v kumulujících se věcech? Je náhoda, že vládní krize byla v předvečer tohoto dne vyřešena?“A hned si na ní odpověděl: „Neexistují náhody a na tomto půdorysu stavím i knihu, kvůli níž jsme zde. Dočetl jsem se o ní mnohé, i když ještě nevyšla. Pouze pan Buchert včera vydal v MFD kritiku tak kladnou, že mi Václav Klaus volal z letadla při návratu z Laosu, kolik jsem mu za ni zaplatil.“

„Petr má kravatu rudou a já bílou. A pak že náhody neexistují,“ komentoval Čech a uzavřel:

„Tuto knihu člověk nemůže milovat, ale  může ji hrozně nenávidět. Tato kniha ale musí všechny s IQ větším než 100, tedy polovinu populace, zajímat. Petr v ní totiž jako první muž začal u nás bořit mýty. Přeji knize bořitele mýtů zdar!“

 

Vicekancléř prezidenta republiky podepsal Memorandum D.O.S.T.

Na představení knihy Smrt v sametu nemohl nebýt předseda Akce D.O.S.T. Michal Semín, jejíž"Memorandum na podporu prezidenta", odstartovalo před pěti lety mediální bouři. Všichni, kdo jsme ho podepsali, jsme tehdy vyjadřovali jeho podporu proti podepsání vazalské Lisabonské smlouvy, která nás zbavila státní suverenity a jejíž důsledky nyní všichni pociťujeme.

 „Díky Memorandu se o nás psalo, že D.O.S.T. je  prodlouženou rukou Hradu a přitom jsem tam nenašel jméno Petra Hájka.  Čekal jsem proto na příležitost, aby to podepsal. A přišel jsem dnes udělat comming out o Petru Hájkovi. Aby se mohlo říkat, žeHrad je prodlouženou rukou D.O.S.T.,“ uvedl Semín a požádal pana vicekancléře, zda by u příležitosti vydání své vpravdě osudové knihy Memorandum podepsal.

 

„Nepodepsal jsem Chartu, nepodepsal jsem Několik vět a podobné bláznivosti a absurdní nesmysly. Nepodepsal jsem ani jednu prezidentskou kandidaturu, protože s ní nesouhlasím. Kromě několika listin Nadačního fondu Václava a Livie Klausových jsem nepodepsal vlastně v životě opravdu nic. Tvoje přání podepsat Memorandum D.O.S.T. mne proto Michale zaskočilo. Ale příjemně,“odpověděl Hájek

 

 

 

 

"Jsme na jakési hranici. Stačí málo a vydáme se kamsi do zcela nepředpokládatelného směru. V takové osudové chvíli je důvod, aby člověk něco tak disidentského, tak undergrundového, něco jako je Memorandum D.O.S.T., podepsal," uvedl pan vicekancléř Petr Hájek a provedl něco pro něj opravdu neobvyklého, podepsal toto Memorandum.

Všem bylo jasné, že to není bezmyšlenkovitý podpis, ale věc opravdu vážná a že zde nejde "jenom" o běžné podepsání, aby udělal kamarádovi radost. Že je rozhodnut něco pro naši zemi v budoucnu dělat. A protože je známo, že je to nejbližší spoluprcovník a nebojím se říci přítel prezidenta republiky, sledovali mnozí přítomní tento akt se zatajemným dechem a s nadějí, že mu v tomto pomůže i pan prezident. Pokud se jejich očekávání splní, pak věřím, že by mohlo nastat navrácení morální obrody naší země a vzkříšení pravicových myšlenek, které se panu Topolánkovi podařilo tak hulvátsky zašlapat. Že začnou lidé zase věřit ve slušnost politiků. Že uvěří, že jsou i tací, kterým jde o šťastnou budoucnost naší země, protože nemají zapotřebí se politikou jinak již zabývat.

 

Ať knize i Hájkovi požehná všemohoucí Bůh

Po podepsání Memoranda se ujal autor uvedení knihy do života. Jako věřící katolík neuznává křtění knih a znesvěcení tohoto slova za tímto účelem. Proto i tento "křest" proběhl netradičně bez polévání šampaňským, ale o to upřímněji.

 

Se slovy „Křest je svátost a zvrhlost, že se křtí knihy, je součást pádu těchto posvátných slov. My máme právo si na knihu připít a pomyslet na to, aby knize požehnal všemohoucí Bůh,“ uvedl autor svou knihu v život a připil si na ní báječným pivem, které se vaří U tří růží.

 

Následovalo promítání filmu o Hájkovi, který byl vyroben mladou tvůrkyní, dcerou Břetislava Rychlíka, která hradu není blízká, a pak autor podepisoval a podepisoval… Takže přítomní nejenže byli svědky představení knihy, ale i premiéry tohoto filmu. Tedy jeho celé verze, nikoliv prostřihaného filmu, jak ho pustila cenzurovaná ČT. 

 

Tolik o odlehčeném popisu milého setkání s autorem  a s jeho vpravdě osudovou knihou.  Nyní bych měla ale napsat vážné zamyšlení o podstatě knihy, o jejím poslání. Už jen proto, že ostatní média o ní již popsala les papíru ještě než ji vůbec mohl kdokoliv přečíst. Nechci být ale tak komická jako například autor kritiky Hájkovy knihy v MFD redaktor Mautulí, který ji ztepal  ještě  před jejím samotným vyjitím se zdůvodněním: „Knihu jsem nečetl, ale její téma, blízkost apokalypsy,  tedy i pátrání po člověku, který závěrečná stadia konce světa odstartuje – po Antikristu – zaslouží kritiku již samo o sobě.“Nebudu proto psát bez přečtení její rozbor. Slibuji ale, že o ní napíši, jen co ji alespoň zběžně přečtu, i když jsem přesvědčena, že kniha tohoto spisovatele zaslouží víc než pouhé zběžné pročtení, že je to kniha hodná adventního rozjímání a opravdového zamyšlení se nad jejím obsahem v klidu potemnělého pokoje nad adventním věncem. Velmi se na to těším a slibuji, že se s Vámi se všemi o pocitech z ní rozdělím.

MFD potvrdila jak zákeřně pracuje mediokracie

Nemohu ale nereagovat na to, proč právě slovo Antikrist vyvolalo v u pana Mautulího a pak u dalších novinářů pocit, že autor musí být skadalizován a nejlépe rovnou popraven. Stačí se zamyslet jen nad  tragickým volebním výsledkem krajských voleb, nad situací v EU a v USA a člověk má okamžitě pocit, že Antikrist je už opravdu blízko i kdyby o tom nikdo nepsal. Člověka napadá bezděčně otázka: Proč MFD vyvolala  právě z tohoto v textu  autora knihy svou interpretací mediální skandál, a to ještě dříve, než vůbec kritik znal, o čem kniha je? Odpověď nalezneme, když si pozorně přečteme větu kritika Matulího:„Ostrým vymezením vůči Antikristu vicekancléř dovedl k dokonalosti „klausovskou“ schopnost zvolit dokonalé „ne-téma“ a zaskočit s ním okolí, takže o něm nakonec začne debatovat.“ Z toho je jasné, že MFD ani kritikovi nešlo o knihu ani o pana vicekancléře, ale o počátek útoku na jeho šéfa, prezidenta republiky Václava Klause. Jinak by přece o "ne-tématu" toto médium neuvedlo hned dva články v jednom čísle. MFD tím potvrdila jen to, o čem psal Petr Hájek v knize předešlé – „Smrt ve středu“ – jak zákeřně pracuje mediokracie.

A co je ještě smutnější, že téma Antikrist nerozhořčilo nějakého rozhořčeného muslima či atheistu s duší zmrzačenou nacistickým, bolševickým a nyní europeistickým útokem na křesťanskou či nedej bože katolickou církev, ale novináře, který vystudoval protestantskou teologii v Belfastu a v Praze.   A že se za pana Hájka jeho kolegyně Michalea Svobodová dokonce modlí, protože si dovolil tvrdit, že apolalypsa nade vší pochybnost již začala a Antikrist je již na světě v osobě ministra finací Miroslava Kalouska. Člověk se tomu v prvním momentě zasměje, ale je to bohužel smutné, jak nás těch padesát let života v komunistickém atheismu poznamenalo. Kdyby si přečetla Bibli, tak by zjistila při čtení textu sv. Jana o Antikristu, že současná politická situace nejen u nás, ale v celé Evropě a západním světě vyvolává podobné asociace a že to není nic odsouzeníhodného. Naopak jde o výstrahu, že bychom se měli nad tím zamyslet a nenechat dojít k nejhoršímu. A pokud se jí nelíbí, že Petr Hájek  vyzývá ke kontrarevoluci, (podotýkám, že jsem knihu ještě nečetla a pouze komentuji články v novinách, takže nevím, zda to v knize opravdu stojí), tak to činí jako zbožný katolík jistě proto, že podle písma svatého kontrarevoluce je reakcí na ďáblovu snahu rozvrátit Kristovo království na zemi neboli na revoluci vyvolanou Antikristem. Pokud to v knize stojí a chce se pan vicekancléř chopit nápravy naší společnosti, pak by to bylo velké štěstí pro naši zem. Takový vůdce by byl po letech Topolánkovsko - Bursíkovsko - Kalouskovského marazmu opravdovou spásou pro naši zem.

Ať již je ale v knize napsáno cokoliv, pevně věřím, že stojí za přečtení, stejně jako Hájkovy knihy předchozí – Halelujá!, Svět je na rozvod, Areál snů, Vlídná past a Smrt ve středu.  Poslední z nich vzbudila v minulých letech mimořádný ohlas a na několik měsíců se stala ve svém žánru nejprodávanější knihou. Jeho kritika mediokracie a konstatování, že „středová politika“ je nejrychlejší cestou ke smrti politiky jako takové, vzbudila velký rozruch. Asi neexistuje médium, které by se tehdy k tomu nevyjádřilo. Autor je rovněž znám jako zásadní odpůrce koncepce takzvané globální vlády, stejně jako nedemokratické socialistické EU. Zastává názor, že bývalý prezident Václav Havel a jeho spojenci u nás representují neomarxismus, tedy snahu vybudovat jakousi vysněnou třetí cestu k socialismu, která by nás zavedla do zemí třetího světa. I když o každém z jeho postojů by se dal napsat ne článek, ale spíše kniha, přesto nejvíce rozruchu vyvolal v naší komunistickým atheismem duchovně vyprahlé zemi jeho výrok „Nevím jak Vy, ale já z opice nepocházím, jako že je živý Bůh nade mnou!“a jeho neohrožené přihlášení se ke katolicismu.

Ať si již o názorech pana vicekancléře myslí kdokoliv cokoliv, jedno je jisté – o všem, co říká, je hluboce přesvědčen a stojí se nad tím vážně zamyslet. Nemá totiž zapotřebí se nikomu podbízet. Petr Hájek pouze chce vyprovokovat nás všechny k zamyšlení nad smyslem života, nad zázrakem stvoření a nad transcendentnem v nás i nad námi. Zamyslet se nad tím, že to, že jsme se ocitli zde na Zemi a žijeme si zde své pozemské životy, není vůbec samozřejmé. Mnozí mu vytýkají, že v diskusi je snad ještě neústupnější než jeho šéf Václav Klaus a stojí si za svým názorem, i kdyby mu říkali oponenti cokoliv. Jedním slovem, že se nenechá vláčet názory médií ani veřejným míněním. A to právě na Hájkovi média štve. Štve je, že je to člověk tak zakotvený a o svém názoru je opravdu tak z hloubi duše přesvědčený, že s ním nemohou média ani okolí či okolnosti cloumat jako s jinými, kteří žijí na povrchu, bez názorů, bojí se samostatně myslet, a pak sebou nechávají smýkat vším, co je od nich právě požadováno. A právě proto, že těch, kteří bezduše přebírají módní názory, byť sebenesmyslnější, je vždycky většina, bychom si měli člověka jako je Hájek, o to víc vážit a přemýšlet nad jeho postoji. Jen tak u nás bude pořád více a více těch, kteří, po duchovní devastaci z dob totalitárního socialismu, začnou konečně uvažovat o smyslu svých  životů a uvědomí si, že není naprosto samozřejmé, že je mohou vůbec prožívat. Že je to dar od stvořitele celé této reality, od Boha.

 

© Kulturní komise ČR, Listopad 11, 2012

 

 

© Kulturní komise ČR, 2012