Cesta k Amorfě - Kupkovy salony 1899-1913
Eva Kolerusová
Posledních deset dnů zbývá do konce mezinárodní výstavy František Kupka: Cesta k Amorfě - Kupkovy salony 1899-1913, kterou pořádá Národní galerie v Praze v Salmovském paláci na Pražském hradě. Za necelé tři měsíce výstavu navštívilo téměř 35 tisíc návštěvníků. S ohledem na obrovský zájem o výstavu se Národní galerie v Praze rozhodla vyjít návštěvníkům vstříc a prodloužit víkendovou otevírací dobu výstavy o dvě hodiny, to znamená zítra a v neděli 23. a 24. února a o týden později 2. a 3. března 2013 od deseti do dvaceti hodin. Také na poslední dva víkendy připravilo lektorské oddělení řadu doprovodných programů v interaktivním prostoru v ateliéru pro děti i dospělé i v podobě komentovaných prohlídek. Poslední beznadějně vyprodané komentované prohlídky výstavy František Kupka: Cesta k Amorfě se budou konat tuto neděli 24. února od 15 hodin a příští sobotu 2. března od 17 a 18.30 hodin respektive od 19 hodin a 3. března od 16 hodin. V těchto termínech budou muset návštěvníci počítat s časovou prodlevou. Nakladatelství Národní galerie v Praze pak k výstavě vydalo dvě rozsáhlé publikace : výpravný katalog „František Kupka: Cesta k Amorfě Kupkovy salony 1899 – 1913“ autorů projektu Markéty Theinhardt a Pierra Brullé a knihu pro malé i velké návštěvníky „František Frank Frantík François Kupka“. Jde o originální publikaci nabízející netradiční setkání s dílem autora, prezentuje inspirativní pohledy na pět stěžejních malířových děl a zprostředkovává čtenářům Kupkův pohled na umění a život. Na výstavě jsou k vidění díla, která Kupka vystavoval na pařížských salonech do roku 1913, tedy díla, která autor sám považoval za hotová, definitivní a vystavitelná. Skrze jednotlivé kapitoly výstavy (tedy jednotlivé salony, jichž se Kupka účastnil) prochází návštěvníci až po klíčový rok 1912, kde na Podzimním salonu vystavil Amorfu, Dvoubarevnou fugu a Amorfu, Teplou chromatiku. Oba tyto stěžejní obrazy, první ze sbírky Národní galerie, druhý ze sbírek Muzea Kampa, lze vidět vedle sebe právě na výstavě Národní galerie. Výstava, na které se sešla díla autora z celého světa, se zaměřuje na Kupku veřejného, prezentujícího se v pařížských salonech - umělce majícího svůj vlastní umělecký koncept a svoji strategii, které takto manifestoval a obhajoval. Výstava je připravena jako připomínka sta let od otevření Podzimního salonu v roce 1912, pozoruhodné a pro dějiny světového výtvarného umění zásadní události, kterou zároveň v rozsáhlém odborném katalogu nově zhodnocuje. Tento rok bývá také uváděn jako zrod abstraktního malířství. >>>
Nová ředitelka Sbírek moderního a současného umění NG
Eva Kolerusová
Embargo na informace
Milan Knížák
Generální ředitel Národní galerie v Praze Vladimír Rösel uvalil přísné embargo na informaci o tom, že bude k 31. lednu 2013 jmenovat ředitelem Sbírky moderního a současného umění Helenu Musilovou bez výběrového řízení, poněvadž v nedávno skončeném si nevybral. To je samozřejmě jeho pravomocí, ale proč potom ono embargo? Proč se veřejnost nemá předem dozvědět kdo povede nejproblematičtější a největší sbírku NG? Tím se jen dokresluje obraz podivných praktik vedení galerie. Vladimír Rösel nejdříve jmenoval svým náměstkem nedostudovaného chlapce, jehož funkci v NG nikdo nepochopil. Možná, že ani on sám si nebyl jist, poněvadž bez varování zůstal v Austrálii a jeho místo je neobsazeno. Moderní sbírkou dlouho „mával“ a stále s ní ještě lomcuje novinář Marek Gregor, jehož profesní způsobilost je nulová. Pan ředitel se chtěl zaštítit profesionálem a tak svým zástupcem jmenoval ředitele Staré sbírky historika Víta Vlnase, jehož orientace v moderním a hlavně současném umění je nulová a přesto o něm rozhoduje.. Dnes se Národní galerie chlubí tím jak prolamuje izolaci zaviněnou dřívějším vedením vývozem výstavy českého moderního umění do Koreje. Zapomínají však dodat, že tuto výstavu jsem s naším velvyslancem panem Olšou začal vyjednávat já. Expozici ve Veletržním paláci, která byla domyšlena do strukturovaného tvaru, doplňují zcela nekoncepčně náhodnými exponáty. Část Veletržního paláce je permanentně prázdná a to i přes vánoční svátky. Na současnou Kupkovu výstavu v Salmovském paláci použili velkou část trvalé Kupkovy expozice ve Veletržním paláci a zdi ponechali prázdné. To se za minulého vedení nikdy nestalo. Je to neúcta a lenost. A to jsem vyjmenoval jen pár křiklavých případů. Vina je na pracovnících Národní galerie, kteří se bojí o svá místa a proto mlčí. Vino je Ministerstvo kultury, které zavírá oči a zacpává si uši před skutečností, vina je vláda, které je výtvarné umění lhostejné. Zajímají ji pouze lidé od divadla a filmu, poněvadž ti křičí do médií. Zdá se, že lhostejnost a lenost se stávají v naší společnosti ctnostmi.>>>
Milan Knížák: "Funkce vedoucího kurátora výstav ve VP je zbytečné vyhazování peněz"
IVANA HASLINGEROVÁ
Národní galerie v Praze pořádá v úterý 4. září ve 14:00 hodin ve Veletržním paláci v Praze (VP) tiskovu konferenci, jejímiž hlavními tématy bude vyhlášení konkurzu na místo ředitele Sbírky moderního a současného umění a na místo vedoucího kurátora výstav moderního a
současného umění. Protože víme, že za dřívějšího vedení NG prof. Milanem Knížákem na tyto obě funkce stačil jeden ředitel Sbírky moderního a současného umění doc. Tomáš Vlček, zeptali jsme se prof. Knížáka co říká na nově zřizovanou funkci kurátora výstav ve VP. Zda je potřebné zřizovat speciálního kurátora nad ostatními kurátory ve VP a to zejména v době, kdy se NG potýká s nedostatkem peněz. Jeho odpověď byla následující:
"To je úplně směšné, nechápu proč na to svolávají tiskovou konferenci. Nechápu funkci kurátora výstav ve VP, je to zbytečné vyhazování peněz. Ve Sbírce moderního a současného umění je řada kurátorů, kteří nic nedělají, protože jim ředitel vše blokuje. Je to všechno jenom kamufláž neschopnosti. Kdybych byl paní ministryni kultury, učinil bych tomu ráznou přítrž, ale toho se asi nedočkáme.
Na tiskové konferenci bude dále prezentován i výstavní program VP na podzim 2012. "Pokud jde o výstavní program ve Veletržním paláci, tak Pištěkova výstava je domluvená a uzavřená akce, nevím co k tomu mimo propagace budou říkat. Projekt Domnika Langa je malý autorský projekt, který se do NG v podstatě nehodí. Je to typický projekt do Kunsthale. Dislektickou akci Aleny Kupčíkové jsme do NG přinesli my a opakuje se, pokud se nemýlím již po třetí," uvedl profesor Knížák.
Jiří David vs. Milan Knížák
Ivana Haslingerová
U příležitosti roku od odchodu profesora Knížáka z čela NG jsme s ním uveřejnili rozhovor Profesor Knížák exkluzívně k situaci v NG na téma, jak vidí situaci v NG s ročním odstupem. Článek vzbudil, jak se dalo očekávat, velkou odezvu. Někoho nadchl, někoho pobouřil. Snad nejdopálenější byla reakce Jiřího Davida, předsedy občanské iniciativy Čas na změnu, která se mnoho let snažila sesadit Milana Knížáka z vedeni NG. Pan David proti tomuto tvrzení protestuje a je prý zklamán novým ředitelem. Navíc se pohoršuje nad tím, že jako fyzik si dovoluji psát o umění. Proto jsem přeposlala dopis pana Davida odborníkovi, tedy samotnému profesoru Knížákovi s tím, že bych byla vděčna, kdyby se vyjádřil k postojům pana Davida, že ráda jejich vzájemnou polemiku zveřejním. A zde jsou oba názory:
Jiří David píše: "Váš „rozhovor“ začíná větou, ze "občanska iniciativa Čas na změnu se mnoho let snažila sesadit M.K. z vedeni NG a vyvolala výběrové řízení, na jehož podkladě byl jmenován J.Besserem V. Rösel." Hezky podpasová argumentace, typická polopravda. Po více jak deseti letech se i díky naší inciativě podarilo opravdu vyvolat regulérní výběrové řízeni, ale Rösela pak vybraly nekompetentni figury a figurky z ministerstva, ne iniciativa..." Není polopravdou, že iniciativa vyvolala výběrové řízení na nového ředitele. To že netušila, že v něm budou pak rozhodovat o novém řediteli pracovnící z ministerstva a nikoliv ona sama ukázala jen svou nekompetentnost. Je pravda, že díky tomuto výběrovému řízení jí vyvolaným byl vybrán současný ředitel.
Milan Knížák reaguje: " Vážená paní Haslingerová, Jiří David nestojí za to, aby se s ním ztrácel čas. Je to člověk, kterému chybí nadání i vzdělání. Jeho legrační spekulace zcela postrádají logiku a mají nejblíže k psychopatii. Nejzábavnější je, že často mě téměř cituje. Dovolím si podotknout, že tyto citace jsou jediná rozumná zrníčka v jeho textech. Zdraví Milan Knížák. A klidně to zveřejněte." >>>
Theodor Pištěk – Ecce Homo
Eva Kolerusová
Jedním z hlavních výstavních projektů Sbírka moderního a současného umění Národní galerie v Praze, v tomto roce ve Veletržním paláci bude dosud největší retrospektivní přehlídka výtvarného díla malíře Theodora Pištěka. Vedle obrazů a kreseb budou vystaveny i čtyři velké prostorové instalace, vytvořené přímo pro prostory Veletržního paláce. Theodor Pištěk se narodil 25. 10. 1932 v Praze, na výtvarnou scénu vstoupil koncem padesátých let po ukončení studií na Akademii výtvarných umění a do současnosti patří k důležitým a respektovaným tvůrcům. Ve stejné době začal působit
i jako filmový výtvarník, nejprve s Františkem Vláčilem (Údolí včel, Markéta Lazarová), později intenzivně spolupracoval s Milošem Formanem, za kostýmy k filmu Amadeus obdržel cenu Filmové akademie Oskar. Vedle toho byl Pištěk také československým reprezentantem v automobilových závodech, a krásná auta a motorky miluje dodnes – a svět automobilismu a aut a všeho, co k tomu patří, je i nedílnou součástí jeho výtvarného díla Celou svou tvorbou i životem se vymyká se téměř vším, čím by měl malíř podle zdejších měřítek být a jeho postavení na české umělecké scéně je stále tak trochu zvláštní. A přesto, že se malíř Theodor Pištěk ve své tvorbě osobitým způsobem vyrovnává či předjímá řadu důležitých proudů umění druhé poloviny 20. století (strukturální a geometrická abstrakce, nová figurace, fotorealismus, umění instalace aj.). Výstava Ecce Homo představí všechny důležité etapy díla Theodora Pištěka. Vedle dnes již legendárních fotorealistických obrazů (připomeňme, že Pištěk je jediný autor v Československu, který principy foto či hyperrealizmu ve své tvorbě důsledně analyzoval) například abstrahující objekty ze šedesátých let (různě řezané a deformované části motorů a chladičů), kresby z cyklu Kde budu žít příště až po instalace posledních let. Zastřešujícím tématem je člověk a civilizace a představení Theodora Pištěka jako autora zkoumajícího možnosti různého zpracování prostoru ve výtvarném umění – vedle fotorealistických prací až po trojrozměrné instalace.>>>
Profesor Knížák exkluzívně k situaci v NG
iVANA hASLINGEROVÁ
Je to již více než rok, kdy bylo občanskou iniciativou „Čas na změnu“, která se mnoho let snažila sesadit profesora Milana Knížáka z vedení Národní galerie (NG), vyvoláno výběrové řízení, na jehož základě jmenoval tehdejší ministr kultury MUDr. Jiří Besser do čela této naší největšího a nejvýznamnějšího muzea umění ekonoma ing. Vladimíra Rösela. Zatímco profesor Knížák převzal velice zadluženou a zdevastovanou instituci, kterou dokázal, byť neekonom, využitím své přímé a nekonvenční osobnosti nejen stabilizovat, ale přebudovat do opravdu důstojné reprezentativní národní instituce, tak ekonom Rösel po roce svého působení nejen nebyl schopen komplexně veřejnosti představit ani svou „Novou koncepci Národní galerie“, kvůli které byl, alespoň podle ministryně kultury Aleny Hanákové, do funkce jmenován, ale pro nedostatek financí propustil dokonce vedení sbírky moderního a současného umění v čele s profesorem Tomášem Vlčkem i když se jedná o největší sbírku Národní galerie. Jediné, co plánuje, je nekoncepční drahé přesunování stávajících stálých expozic z místa na místo. Není divu, že mu pak v době celosvětové finanční krize chybějí peníze, protože tyto přesuny vzácných děl jsou velice drahé, o tom, jak je to ohrožuje, nemluvě. Zároveň není stále jasné, kdo bude autorem, duší, tvůrcem těchto nových expozic, kdo tedy hodlá přepsat po Milanu Knížákovi dějiny českého a světového umění, a jak to provede. Vladimír Rösel tedy nejenže nedokázal jako profesor Knížák přesvědčit celou řadu soukromých subjektů k mecenášství umění, nezískal jako on pro NG celou řadu historických paláců, které rekonstruoval a vybudoval v nich stálé expozice umění. Naopak během jeho vedení přišla galerie za jediný rok nejen o značnou část sponzorů, ale co je mnohem horší, i o část historických paláců a jak se zdá i o prestiž. A co na to iniciativa „Čas na změnu“? Po třinácti letech poprvé mlčí! Abychom ale panu inženýru Röselovi jako neodborníci nekřivdili, zeptali jsme se, co na dění v Národní galerii říká sám profesor Knížák: >>>
Olympijská atrakce
Milan Knížák
I když je sport čím dál tím víc vmanipulováván do zábavního průmyslu a sportovci do rolí dobře placených herců-gladiátorů, přesto vnímám olympiádu jako významný celosvětový svátek, jako oslavu člověčenství v té základní podobě. Proto mě uráží, že český stát (nevím, kdo je za to zodpovědný) posílá do Londýna jako kulturní symbol pouťovou atrakci. Klikující autobus by určitě zapadl na Matějskou pouť a navrhuji tímto rodině Kočků, či jiným významným kolotočářům, aby tuto atrakci zařadili do svého arzenálu.
Nevím, kdo vždycky tak neomylně vybere vulgárního Davida Černého. Ještě nevyvanul skandál s Entropou, která ať je jakákoliv (nechci posuzovat její kvalitu) vznikla podvodem - byla podvedena celá evropská unie. Nám to však nevadí a znovu se prezentujeme na světovém fóru stejným autorem, navíc s lacinou, neuváženě zvolenou atrakcí. Český národ má ve své historii řadu vynikajících uměleckých děl, které patří mezi vrcholy světové kultury a vždy jsou to díla skromná, plná jemné magie a zvláštní jemnosti. (Mimochodem, rád bych zmínil i EXPO 58, kdy jsme ohromili celý svět.) Zdá se, že jsme se po Sametové revoluci stali obdivovateli barnumských způsobů.
První rok bez Milana Knížáka
Hana Šauerová, Berlín 2012
Právě před rokem jmenoval, dnes již za majetkové nesrovnalosti odvolaný ministr kultury Jiří Besser do vedení Národní galerie ekonoma Vladimíra Rösla, který tak po dvanácti letech vystřídal ve vedení Milana Knížáka. Celé výběrové řízení, jehož prvním iniciátorem byl Besserův předchůdce Václav Riedelbauch, bylo od počátku vyvoláno občanskou iniciativou „Čas na změnu“, která se několik let snažila o sesazení Milana Knížáka z vedení galerie. dokázal stabilizovat finanční zázemí Národní galerie, která čelila mnohamilionovým dluhům. Využil své přímé a nekonvenční osobnosti a přesvědčil celou řadu soukromých subjektů k mecenášství umění, což lze v raně kapitalistické společnosti považovat za zázrak. Pod vedením Milana Knížáka byla nadčasově předělána, bez ohledu na populistické módní trendy, stálá expozice moderní sbírky českého a světového umění. Barevné řešení uměleckohistorické expozice moderního umění již přejímají světové galerie. Mimořádnost těchto stálých expozic potvrzuje i skutečnost, že se stala cílem zájmu exkurze Mezinárodního kongresu historiků umění, která se uskuteční v rámci červencového setkání v Norimberku. po roce svého působení nebyl schopen komplexně veřejnosti představit ani onu novou koncepci Národní galerie, kvůli které byl, alespoň podle ministryně kultury Aleny Hanákové, do funkce angažován. Jediné, co nový ředitel NG prezentoval jako „novou koncepci“ Národní galerie, je přesun stávajících stálých expozic z místa na místo. Během jeho vedení jako ekonoma přišla galerie o značnou část sponzorů, historických paláců a prestiž. Propustil vedení sbírky moderního a současného umění a nenašel za něj stále ještě adekvátní náhradu. Zároveň není stále jasné, kdo bude autorem, duší, tvůrcem těchto nových expozic, kdo tedy hodlá přepsat po Milanu Knížákovi dějiny českého a světového umění, a jak?
OTEVŘENÝ DOPIS PROFESORA KNÍŽÁKA MINISTRYNI KULTURY MGR. A. HANÁKOVÉ
Vážená paní ministryně,
Jmenuji se Milan Knížák (*1940), jsem již více než 20 let vysokoškolským profesorem, byl jsem 7 let rektorem Vysoké umělecké školy univerzitního typu, 12 let generálním ředitelem Národní galerie v Praze a jako jediný žijící umělec v České republice jsem (mj.) uveden v prestižním seznamu 500 nejvýznamnějších umělců 20. století (Phaidon Press Londýn, New York). To jen, aby jste si uvědomila, kdo je ten člověk co Vám poslal dopisy o skutečnostech ohrožujících náš kulturní odkaz na které jste n i k d y neodpověděla i když patří k Vašim povinnostem odpovídat každému. Tato povinnost nejen vyplývá z Vaši funkce, ale také patří k slušnému chování. Mám vážné obavy o osud Národní galerie v Praze, která plánuje nesmyslné kroky, jež budou nejen finančně náročné, ale mohou trvale poškodit díla Národní galerii spravovaná. Před krátkou dobou byla po několikaleté práci otevřena v paláci Kinských společná expozice sbírek Národního muzea a Národní galerie. Ta má být nyní bezdůvodně zlikvidována a do Paláce Kinských nastěhována sbírka Francouzského umění i když proti tomuto kroku protestují restaurátoři i kurátoři. Do vedení Národní galerie dostali absolutní amatéři, kteří své práci nerozumí a absolutisticky rozhodují aniž diskutují s odborníky s dlouholetou zkušeností a praxí, a těch několik odborníků, kteří jsou připuštěni do diskuse se bojí o svoji existenci a nic tedy veřejně nenamítají.Nové vedení svými neprofesionálními a možná i úmyslnými kroky zničit vše co bylo v NG doposud vytvořeno, devalvuje mnohaletou práci řady odborníků. Vypadá to, že vedení neví co má dělat a chce jen za každou cenu udělat nějakou změnu. Pyšnit se zřízením kavárny na místě, kde již jednou byla, považuji za projev nestydaté naivity.>>>
Dobrodružství Jaspera Schade, příběh s kriminální zápletkou a šťastným koncem
Eva Kolerusová
Návštěvník výstavy "Rembrandt & Co. - Příběhy umění ve století blahobytu" to sice nezaznamená, ale výstavní prostory ve druhém patře Šternberského paláce, v nichž se nachází, jsou velmi dobře zabezpečeny proti krádeži. Nebývalo tomu tak vždycky. Skvostný portrét Jaspera Schade van Westrum od Franse Halse, jeden z nejkrásnějších a nejcennějších exponátů této výstavy, by o tom mohl vyprávět. Přesně před pětatřiceti lety, 18. dubna 1977, totiž ředitel Národní galerie v Praze prof. Jiří Kotalík přebíral od rakouských úřadů zpět tři vzácné obrazy z jejích sbírek, mezi nimiž nechybělo ani toto slavné Halsovo plátno. Byl to šťastný konec dramatického příběhu, který začal o čtyři roky dříve a nebýt vzorné spolupráce československých a rakouských kriminalistů, mohl mít i jiné vyústění.>>>
Ostrovy odporu - odpad globalizace
Hana Šauerová
Již zcela pod taktovkou nového vedení otevřela počátkem března Národní galerie dlouho očekávanou výstavu současného českého umění: „Ostrovy odporu. Mezi první a druhou moderností 1985 – 2012“. Výběr téměř dvou stovek exponátů sedmdesáti autorů ovšem prezentuje jen výrazně omezenou selekci, jíž kurátoři, manželé Ševčíkovi a Edith Jeřábková, vysvětlují zájmem o ta díla, která zásadně ovlivnila české umění první dekády našeho století. Druhou polovinu osmdesátých let na výstavě zastupují vybraní umělci prosazováni oficiálním stranickým časopisem Rudé právo. Milan Knížák je nezpochybnitelně výrazná umělecká osobnost, jejíž dílo je následováno celou řadou o generace mladších umělců. Vytvořil několik zcela unikátních věcí a bylo by škoda je nechat zapadnout bez povšimnutí. Výstavou prezentované „umělecké“ produkty jsou typickou provinční mutací světových trendů, a to navíc bez důrazu na technické možnosti současného světa. Ostrovy odporu se jeví jako velmi nešťastný a neprofesionálně připravený projekt, o čemž svědčí i neustálé změny, které doprovázely jeho dlouholeté přípravy, v jejichž finále se stále čeká na vydání katalogu. Doufejme jen, že výstava nebude prodloužena, protože vedení Národní galerie stále nepředložilo kompletní výstavní program pro letošní rok.>>>
Knížákova smršť 47
Prof. Milan Knížák
Generace kydalů
Do čela společnosti se dostala generace kydalů. Tím nemyslím vládu (i když její část?), ale celý vrcholový management (všeho), kulturní špičky, velká část tzv. politické elity. Dokonce i na vysokých školách se drápou do čela hordy kariéristů a to dokonce i studentů. Jakoby se opakovala situace po roce 1948 jen v nějakém jiném převleku, s jinými vnějšími parametry, ale se stejnou hloupostí, vehemencí, nevzdělaností. V Česku máme tolik vysokých škol, že bychom s nimi mohli topit. To samozřejmě musí sebou nést snížení kvality. Obecný trend dosahování titulů, zavedení masového doktorandského studia a masový příliv studentů na vysoké školy (který díky deklinující demografické křivce trochu opadává a tím vyvolává zděšení u manažérů vysokých škol) vede k rapidnímu snížení úrovně vzdělání. To znamená, že se na profesně náročná místa dostávají polovzdělanci. A tak jako po roce 1948 dochází k hlubokému poklesu morálky. I dnes se morálka používá jako maska, kterou zakrýváme touhu po moci a po majetku, či nenávist k těm, kteří majetek a moc mají, poněvadž závist je jedním z nejsilnějších motorů lidského plebejství. Česká vláda je nedůsledná. Ovládá ji hit protikorupčního boje, kvůli kterému jsou někteří politici schopni metat krkolomné kozelce, poněvadž se nejedná o boj proti korupci, ale o další ke zvýznamnění jedince či strany deroucích se do popředí. To, že opoziční sociální demokracie permanentně destruuje všechno, s čím přichází vláda, na to jsem si již zvykl. Pokládám tuto stranu za sekundární KSČM a hlavně v ní vidím výrazně nižší intelektuální niveau. Ale rychlokvašná TOP 09, která se tváří jako nevinnost sama a přitom je složena z lidí, kteří prolezli několik politických stran, se chová nečitelně. V jejím čele stojí český ministr v rakouských službách Karel Schwarzenberg, který by chtěl klímat na prezidentském stolci. Jeho vyhrožování pádem vlády, když neposlechne volání z Bruselu, je nedůstojné. Rozhodně bych mu hlas do urny nehodil.>>>
„MAJSTRŠTYK“ V NÁRODNÍ GALERII
Milena Sommerová
Nepochybně největším „úlovkem“ ve výstavní činnosti Národní galerie v Praze v letošním roce je malíř Jakub Schikaneder v prostorách Valdštejnské jízdárny. K jejímu otevření pro veřejnost dojde sice až 20. dubna, nicméně včas už byla prezentována na první tiskové konferenci k její vernisáži. Návštěvníci budou mít možnost seznámit se s dílem tohoto poněkud mysticky romantického malíře až do 21. října 2012. Je docela pravděpodobné, že milovníci Schikanderových obrazů si vzpomenout na předcházející výstavu, která se konala v roce 1998. Od té doby byla myšlenka na její „renovaci“ stále živá, nicméně po určitých peripetiích jak technického, tak ekonomického ražení se do Valdštejnské jízdárny vrátila ne snad v zásadně jiné podobě, ale spíše v zásadně jiném pojetí. Jednak se podařilo získat zdroje mimo rozpočet Národní galerie díky škále partnerů (jsou uvedeni v programu k výstavě) a jednak díky doplnění o další konkrétní díla malíře, které na minulé výstavě chyběla. Lze říci, že nově prezentovaný Schikaneder je tu vnímán i z hlediska nových pohledů, jež. jistým způsobem vyplynuly i z dalších písemných či fotografických materiálů, které byly dohledány a které kromě reprodukcí budou obsaženy i v novém katalogu. Ten by měl být jednou z nejvýznamnějších publikací v rámci Národní galerie.>>>
Ostrovy odporu
Eva Kolerusová
Výstavu ve Veletržnímpaláci v Praze připravila Národní galerie v Praze ve spolupráci s Akademií výtvarných umění v Praze. Vznikla ze vzdoru proti uniformitě, převládajícím konvencím a nudě. Těmito slovy lze snad nejlépe charakterizovat více než dvě stě uměleckých děl z let mezi první a druhou moderností 1985–2012. Výstava potrvá od 9. března o 1. července .Náročný projekt je jedním z výsledků pěti let práce Vědecko-výzkumného pracoviště Akademie výtvarných umění v Praze. Kurátoři výstavy, manželé Jana a Jiří Ševčíkovi a Edith Jeřábková se v jeho rámci pokusili zmapovat to nejzajímavější z české výtvarné scény uplynulých dvou desetiletí.
Způsob instalace Ostrovů odporu ve Veletržním paláci probouzí četné asociace. Prostřednictvím některých částí výstavního prostoru můžeme nahlédnout zpět v čase, do poloviny 80. let minulého století, kdy jako zjevení zapůsobily na tehdejší návštěvníky improvizované výstavy v kulturních střediscích na Opatově, v Blatinách či v Makromolekulárním ústavu ČSAV v Praze na Petřinách. Mimo oficiální galerie a zavedené výstavní prostory se tehdy poprvé veřejně prezentovali mladí tvůrci, kteří s sebou přinášeli hravost, novou formu kresby a malby, narážky na tabuizované kapitoly historie i skrytou polemiku s estetickým kánonem tehdy již zcela konvencionalizované avantgardy a abstraktního umění. Na přelomu 80. a 90. let se pak tato generace, jejíž díla kolem roku 1985 předjímala opojnou atmosféru změny, vydala na pouť po významných evropských galeriích, aby se stala součástí velké konfrontace umění posledních desetiletí, vznikajícího na obou stranách někdejší železné opony.
Cena 333 – Tradice svobodou
Hana Šauerová
K napsání tohoto komentáře přispěla diskuse na jedné ze sociálních sítí, která se objevila pod kritickým článkem Samuela Pauča, jenž byl minulý týden publikován na Artalku, v Lidových a Literárních novinách. Mladý umělec ve svém příspěvku kritizoval neprofesionální přístup Národní galerie při organizaci pátého ročníku Ceny 333. Článek sám o sobě je spíše negativní kritikou samotného autora, ale díky reakci na něj mi začalo docházet v jaké nepříjemné situaci se Cena 333 právě ocitá. Česká scéna je dlouhá léta polarizovaná uměleckohistorickým diktátem, za kterým stojí převážně čeští teoretici umění, jejichž působení je již několik let spojeno především s pražskou Akademií výtvarných umění a Cenou Jindřicha Chalupeckého. Cena Jindřicha Chalupeckého, se kterou se na výtvarné scéně potkáváme od počátku devadesátých let, je dnes mediálně nejznámější a zároveň nejkonvečnější soutěží pro mladé umělce. Koncepce Ceny je orientována zcela komerčně. Finalisté jsou vždy vybíráni s ohledem na umělecké trendy, které se vyskytují na světovém trhu se současným uměním. I samotná výhra zcela diktuje nároky privátních galerií: při zahájení vernisáže finále „musí“ vybraní umělci připravit výstavní projekt, vítěz každoročně „musí“ odcestovat na šestitýdenní stáž do New Yorku, získá finanční odměnu 100 tisíc Kč na realizaci samostatné výstavy, která se uskuteční do jednoho roku po získání ocenění. Na samotnou podporu své další umělecké činnosti obdrží 50 tisíc Kč, což odpovídá finanční částce, která se zhruba pohybuje v cenovém rozmezí za prodané dílo u takto nastartované kariéry. >>>
SV. ANEŽKA ČESKÁ PRINCEZNA A ŘEHOLNICE
Eva Kolerusová a Aleš Pištora
Arcibiskupství pražské ve spolupráci s Národní galerií v Praze pořádá ve dnech 25. listopadu 2011 až 25. března 2012 v prostorách přízemí Kláštera sv. Anežky České výstavu věnovanou sv. Anežce České, jedné z nejvýznamnějších žen přemyslovské dynastie. Výstava je pořádána na závěr Roku sv. Anežky České, vyhlášeného arcibiskupem pražským u příležitosti oslav 800-letého výročí narození této světice evropského významu. Výstava je první takto rozsáhlou monografickou výstavou o sv. Anežce České. Zahrnuje přibližně 300 exponátů z oboru malířství, sochařství, architektonické plastiky, uměleckého řemesla i archeologických nálezů, doplněné o unikátní, zřídka veřejně presentované, historické dokumenty. Výstavu v tomto rozsahu bylo možné uspořádat díky spolupráci s partnerskými institucemi i laskavosti více než tří desítek zapůjčitelů. Prvotním cílem bylo představit návštěvníkům rozmanitý obraz podoby kultu sv. Anežky České v odpovídajících historických souvislostech. První část výstavy je tedy věnována dobovému kontextu Anežčina života, jejím fundacím, reáliím každodennosti i pramenům Anežčiny spirituality. Další část je věnována výtvarným a literárním památkám dokládající rozmanité podoby úcty k sv. Anežce České od středověku až po 20. století. Zároveň je výstavní koncept rozšířen o památky věnované kultu dvou urozených žen s Anežkou Přemyslovnou rodově a duchovně spřízněných - sv. Hedviky Slezské a sv. Alžběty Uherské.>>>
Národní galerii v Praze hrozí kulturní izolace
Eva Kolerusová
V důsledku nuceného pozastavení vývozu kulturních statků z majetku českého státu je výrazně ochromena spolupráce Národní galerie v Praze se zahraničními kulturními partnery. Národní galerii, potažmo celé české kulturní veřejnosti, tak reálně hrozí nebezpečí izolace v oblasti mezinárodní kulturní i vědecké spolupráce. O zabavení dvou sbírkových předmětů (malby Vincenta Beneše a plastiky Otty Gutfreunda) zapůjčených na výstavu ve Vídni jsme již informovali. V důsledku tohoto zabavení bylo konfiskací ohroženo dalších čtyřiadvacet sbírkových předmětů zapůjčených na výstavní projekty ve Francii, Belgii, Itálii, Kanadě, Německu a USA. Národní galerie byla nucena přikročit k předčasnému návratu jedenácti uměleckých děl zapůjčených na výstavy v Paříži, Drážďanech, Berlíně, Padově a Houstonu. Musela vypovědět již uzavřené výpůjční smlouvy na dvacet tři sbírkových předmětů pro výstavy v Paříži, Hamburku, Madridu, Veroně, Bratislavě a Seattlu. Odstoupila také od předběžně přislíbených zápůjček sedmi sbírkových předmětů do Vídně, Říma a Barcelony. Od května roku 2011 byla Národní galerie v Praze nucena zamítnout sedmnáct žádostí o zapůjčení celkem jednadvaceti uměleckých děl.>>>
Knížákova Smršť 46
Milan Knížák
PRVNÍ LETNÍ DEN byl pro mne ten, který jsme oslavovali stávkou. Někteří vytáhli kola, jiní nešli do práce, byl to klidný pražský den, který nezčeřila ani hrstka demonstrujících odborářů, jejichž hlouček zmateně pochodoval městem, snažil se být hodně hlasitý, ale ve velké Praze nebyl ani vidět. Ovšem pak odborářští bossové prohlásili, že zvítězili. Zajímalo by mě v čem a jak. Já jsem žádné vítězství nezpozoroval. Hlavně, že zkazili Václavu Klausovi hodně kulaté narozeniny. Být odborářským bossem je ten nejlepší job. Snad je ještě lepší než být opozičním poslancem. Odborářský boss má ještě méně odpovědnosti a nejméně tak vysoký plat. Vždycky, když jedu Seifertovou ulicí a vidím kdysi hrdý první pražský mrakodrap, kde sídlí odboráři, je mi smutno, jak je zanedbaný, špinavý, oprýskaný. Odboráři neumějí ani pečovat o svůj dům. Hlavně, že mluví do toho, jak v zemi vládnout. Nejlépe by bylo vzít si vzor z Řecka, které se snaží, aby zařídilo pád EU. Ne, že bych toužil po tom, aby EU rostla do Evropského státu a v Bruselu se rozhodovalo o tom, ve které ruce budeme držet vidličku a jakým toaletním papírem si budeme otírat zadky, ale zkrachovat na podpoře státu, který zfalšoval vstupní parametry a kde žili lidé v nadstandardu, o kterém se nám ani nezdá, to by mně i pro EU připadalo hodně trapné. MLÁDÍ VPŘED!>>>
Zemřel jeden z vrcholového týmu Milana Knížáka
Milan Knížák
Dne 25. července zemřel Ing. Miroslav Tajč, který byl až do doby před 14 dny náměstkem generálního ředitele Národní galerie v Praze. Přišel se mnou a také se mnou odchází. Bohužel příliš daleko, takže si nebude moci užívat zaslouženého důchodu jako kapitán mořského člunu, což byla jeho největší sportovní vášeň. V tomto případě odplul do neznámého moře.
Setkal jsem se s ním poprvé na začátku roku 1990, kdy jsem jako rektor AVU hledal schopného kvestora. Přítel advokát mě poradil, Miroslava Tajče. Neměl jsem žádné zkušenosti, nevěděl jsem jestli takové doporučení stačí, jestli ten člověk bude splňovat všechny mé požadavky a unese odpovědnost, která v takové pozici není malá. Něco mě přimělo, abych ho přijal, něco nedefinovatelného. A vyplatilo se to. Ing. Tajč postavil na nohy Akademii, která začala konečně fungovat na základě průhledného a racionálního hospodaření.
Když jsem se stal generálním ředitelem Národní galerie v Praze, pozval jsem ho, aby se se mnou podílel na vedení této složité, komplikované a v té době zcela devastované a zadlužené instituce. Přesto, že pracoval na Karlově univerzitě jako vedoucí ekonomického oddělení, neváhal se mnou jít do dalšího risku. Práce v NG nebyla lehká, bylo třeba řešit mnoho, nejen ekonomických problémů. Ing. Tajč se ukázal jako odborník se zacházení s investicemi. Bez něho bychom velké investiční projekty do kterých jsme se pustili nedovedli do zdárného konce.
Před rokem, bohužel, onemocněl a šlo to velmi rychle. Stále jsme čekali, že se vrátí zpátky. Velký, nesmlouvavý, někdy nepříjemný, ale vždycky zodpovědný a korektní ekonom. Bohužel ne.
Od 1. června nastoupil do Národní galerie nový generální ředitel. Ať už je ing. Vladimír Rösel jaký chce, nemohu mu odpustit to, že před 14 dny poslal zcela zbytečně a neodůvodnitelně Ing. Tajčovi výpověď, přestože všichni věděli, že mu v jeho těžké nemoci taková zpráva přitíží. Pro Národní galerii to neznamenalo vůbec nic, žádné peníze jí to nestálo, žádný nový náměstek nestál za dveřmi. Při vedení každého podniku, a NG je složitým podnikovým útvarem, je důležitý vztah se spoluzaměstnanci. Omlouvám se za to Miroslavu Tajčovi, i když jsem tomu nemohl zabránit, ani jsem o tom nevěděl. Přeji mu, aby v těch nebeských oceánech, jsou-li, zvládal se svým korábem nástrahy všech vln. Ale tam určitě žádné zrádné vlny nejsou a moře je klidné. Dobrou plavbu.
Hold světu za oknem
Ivana Haslingerová
Korejský fotograf, umělec a veliký milovník přírody AHAE představil v jednom z paláců Národní galerie, Veletržním paláci v Praze, svá intimní svědectví o plynutí času pod názvem „Pohled z okna“. Je až neuvěřitelné, že nádherné obrazy, které mohou návštěvníci výstavy vidět, vznikly pohledem z jediného okna domu umělce.
Profesor Milan Knížák v rozhovoru se synem umělce Keit H. Yoo. Naslouchá jihokorejský velvyslanec Gabriel Oh
Je to dokladem toho, jak obrovsky bohatý a krásný musí být vnitřní život tohoto člověka, který nafotografoval jen za poslední tři roky milion sto tisíc snímků a přitom každý je jedinečný a jiný. A nepředstavujte si malé zasklené obrázky fotografií. Umělecké fotografie Ahaovy jsou zpracovány do nádherných velikých obrazů, které by mohly co do velikosti být ozdobou pracoven pánů Hušáků. Když vejde návštěvník do obří dvorany Veletržního paláce a vidí ji plnou až po strop obrovských obrazů přírody, je až ohromen, co dokáže získat z pohledu jednoho okna své pracovny citlivý pozorovatel života a světa za ním. Zaskočilo to i člověka, kterého hned tak něco nezaskočí, autora koncepce výstavy profesora Milana Knížáka: >>>
Přetváříme města - města přetvářejí nás
Jiří Sommer
Národní galerie v Praze hostila ve svých prostorech 16. března významné osobnosti, zabývající se tvorbou a funkčností životního prostoru, tedy prostoru, v němž chceme, ale mnohdy spíše musíme žít. Pořadatelem akce byla Nadace partnerství a měla špičkové evropské obsazení. Úplně zjednodušeně by se dalo říci, že obsahem v podstatě všech jednání byla otázka příjemného života ve městech. Po celém světě lidé žijí kromě venkova ve městech a těch čím dále více přibývá. Jsou to skutečně města pro lidi, které my sami vytváříme, nebo nás pohlcují (tím, co jsme do nich negativního vložili)? Pokud nežijeme na venkově, který ale v rámci celého světa dostává v posledních desetiletích už také pořádně "na frak", tak prostě ve městech musíme žít. A co nás asi v tomto případě nejvíce drásá? Města, která mají "klasický" ráz, mají i šťastné obyvatelstvo, ta, která vyrostla jako supermoderní gigantická sídliště, mají šťastná auta.>>>
RAZANTNÍ NÁSTUP NÁRODNÍ GALERIE DO ROKU 2011
Jiří Sommer
Národní galerii v Praze se nástup do roku 2011 vydařil skutečně velkolepě. Už v listopadu předchozího roku byla na tiskové konferenci prezentována nová stálá expozice v paláci Kinských, zaměřená na umění starého, tedy starověkého světa. Na začátku února letošního roku se záměr stal reálnou skutečnost. Vernisáž v tomto paláci na Staroměstském náměstí sem přilákala obrovské množství zájemců o památky starověkého Egypta, umění islámského světa, antického Řecka a Říma, ale také o skvosty z Číny, Japonska a Koreje. Do nových prostor sem byly po složitých peripetiích přemístěny artefakty z dnes už zrušených expozic na zámku Zbraslav a řadou svých exponátů se na velkolepém řešení výstavy podílí i Národní muzeum. Expozice se skutečně povedla, dalo by se říci po všech stránkách. Návštěvník má možnost nahlédnout a samozřejmě zblízka si prohlédnout více než tisícovku exponátů, z nichž některé odborníci odhadují svým stářím na sedm tisíc let. Bezesporu zajímavá je expozice, věnující se kulturní oblasti při řece Nilu, považovaná vedle Mezopotámie za kulturní kolébku lidstva. Jistě, pražská expozice zdaleka není na památky tak bohatá, jako jsou expozice ve velkých evropských muzeích, ale každopádně dává dost dobře nahlédnout do života a myšlení starověkých obyvatel Egypta. Jedním z nejobdivovanějších exponátů je rakev z Théb, pocházející z 10. století př. Kr. Najdeme zde ovšem i řadu dalších zajímavých exponátů, k nimž kromě dalších patří vápencová hlava božstva rovněž z Théb z přelomu 15. a 14. století př. Kr. Pozornost přitahuje také socha bohyně jako kočky či bronzová schránka na kočičí mumii!!!>>>
Knížákova smršť 45
Milan Knížák, generální ředitel Národní galerie v Praze
SMRŠŤ bychom potřebovali, aby vymetla všechny, kteří si osobují právo ukazovat nám ostatním tu správnou cestu. Demokracie je především o úctě k názorům ostatních a ta u nás téměř neexistuje. Pokud si někdo dovolí přijít s osobním stanoviskem, odlišným od uměle vytvářeného hlavního proudu, je okamžitě a veřejně zneuctěn. Ale možná, že hlavní proud není hlavním proudem. Zdá se totiž, že několik politiků, aktivistů a jim blízkých novinářů vytváří názorovou platformu, která je jen vydávána za obecné mínění. To je velmi nebezpečné. Vlastně to kopíruje komunistický systém, který byl jasnou nadvládou politické menšiny, jež své názory předkládala lidu jako názory lidu. Současná demokracie je ohrožována ze všech stran. Komunisté se už zcela zbavili ostychu z pochybné minulosti a veřejně se k zločinné komunistické totalitě přihlašují. Bohužel, mnoho českých občanů, i když se dnes staví jako hrdinové nebo alespoň jako odpůrci režimu, se s komunistickou totalitou zapletlo a proto mlčí, aby náhodou nepřišlo na přetřes, co oni sami za totality dělali. Jinou stranou demokratické mince, ale ne příliš odlišnou, je kauza pana Bátory. Dokonce i předseda pravicové vlády dal najevo, že se buď bojí manipulovaného veřejného mínění, nebo se od problému „decentně“ distancuje, místo aby jasně sdělil, že stojí v čele demokratického státu, který ctí principy demokracie.>>>
Národní galerie v Praze představuje novou akvizici
Helena Dáňová
Od 25. ledna 2011 mohou návštěvníci NG - Šternberského paláce spatřit novou akvizici NG - obraz významného vídeňského malíře Franze Christopha Jannecka (1703-1761), který působil jako profesor na tamní Akademii výtvarných umění. Kvalitní rokoková olejomalba na mědi s námětem Bakcha a Ariadny na Naxu byla zakoupena z moravské soukromé sbírky díky podpoře programu ISO Ministerstva kultury ČR. Téma malby vychází z Ovidiových Metamorfóz a zachycuje boha Dionýsa (Bakcha) a Ariadnu (dceru krétského krále Mínoa) na ostrově Naxos, obklopené družinou nymf, bakchantek, faunů a satyrů. Pár je zobrazen v okamžiku, kdy Bakchus přijel na Naxos ve voze taženém jaguáry a nachází zde Ariadnu, opuštěnou princem Théseem, kterému předtím pomohla uprchnout z paláce svého otce před Mínotaurem. Hlavním východiskem pro kompozici Janneckova obrazu se stala malba francouzského malíře Antoine Coypela (1661-1722) z roku 1693, vytvořená pro vévodu Orleánského, kterou vzápětí sám autor převedl i do grafického média a zajistil tak její velkou popularitu.>>>
Národní galerie vystavuje motocykl Just bike
Ivana Haslingerová
Národní galerie v Praze zažila 22. prosince 2010 neobvyklou událost. Její stálá expozice Sbírky moderního a současného umění byla obohacena o nezvyklý exponát – Motocykl Just bike, který pro ni zakoupila za 850 000 Kč od firmy VAV–Tuning společnost SYNOT TIP, a.s.
Generální ředitel NG Milan Knížák poté, co přijel na tomto motocyklu k užaslým novinářům, vysvětlil důvod, proč mezi takovými uměleckými díly jako jsou obrazy Kupky, Zrzavého, Picassa, Moneta a dalších velikánů bude vystaven tento motocykl. Uvedl, že „Just bike demonstruje hledání nových funkcí, ale také jakoby stírání rozdílu mezi volným dílem a dílem, které lze nazvat designem. Design už není jen utilitárně umělecko-průmyslová disciplína, je to hledání nových poloh, funkcí, nového zařazení do sociálního světa. Dnes je to něco daleko komplexnějšího, než jsme tomu rozuměli třeba před padesáti lety. Motocykl bude dokumentovat vývoj estetiky v širším slova smyslu.“ >>>
Klaus, Knížák a Macek a novinářští šmokové
Petr Paulczynski
Novináře až na pár čestných výjímek nemám v oblibě. Velká většina těchto jsou nájemní pisálci patří ke skupině, jíž sociální demokracie nadává obyčejní lidé. Dále bych tam však přidal i intelektuálně vyzrálé mainstreamové guru typu Václava Moravce, některých novinářů BL či nejnověji webu Referendum. Zkrátka ty co patří do kategorie Impulzu 99, v „Děkujeme odejděte“ , „ČT věci veřejné“ a podobných hnutí. Všichni výše jmenovaní se pustili po udělení vyznamenání prezidentem Klausem panu Milanu Knížákovi do hlasitého kejhání hejna husí které přejelo auto. Na tom kejhání mne zaujala především následující věc: Musí prezident konzultovat s kvičící kupou čmáralů, koho vyznamená? Kde bere ta vyjící smečka drzost trefovat se do mužů, kteří je svým intelektem převyšují o několik tříd? Co je to za ubožáky trefující se zrovna do osobností, které něco dokázaly a zjevně vyčnívají. Knížák svým pohledem na společnost, prezident Klaus svým pohledem upřeným vždy do budoucnosti a Macek po odchodu do soukromí svým bonvivánským přístupem k pohledu na svět. Asi platí pro ty co u nás vyčnívají z davu ono staré Horatiovo "Feriunt summos fulgura montes". Jedovaté sliny novinářských šmoků či umělců co se vydělají v rohu NG je nemohou ušpinit.>>>
Česká kulturní obec je nekritická a neupřímná
Milan Knížák, generální ředitel Národní galerie
Vztah části společnosti k Václavu Havlovi ukazuje, jak nestejným metrem se u nás lidé a činy měří. Mám na mysli ty, kteří nekriticky adorují všechno, co Václav Havel udělal. Jsem už pamětník a viděl jsem "Zahradní slavnost" Na zábradlí, když byla poprvé uváděna. Přečetl jsem řadu Havlových knih a přečetl i sledoval jeho poslední hru "Odcházení". Krátce řečeno - "Odcházení" byla nuda. Jedná se o vyspekulovaný text bez známek nadání. Nikdy jsem neměl vážný zájem o práci Václava Havla, připadala mě konvenční a já se o konvenční umění nezajímal. Konvence byla ukotvena i v jeho konkrétní poezii, které se chvíli věnoval, ale především v jeho hrách. Nejlepší z jeho literární práce je pro mne několik semipolitických esejů ze 70. a 80. let, které přes svojí naivitu vyzařují odhodlání, které bylo v té době potřebné. Vím, že byl za totality ochoten riskovat a za jeho totalitní postoje si ho vážím. Vím ale, že se jako prezident podílel na řadě intrik a že jeho dramatické dílo mne ani trochu neoslovuje. Daleko víc než problémy v naší zemi ho zajímala a zajímá globální politika a možná, že to ani není politika, jen jeho touha být viděn na světové scéně. Komplex zneuznaného zvěrozvěsta je z Havlovy existence tak patrný, že je s podivem, jak málo lidí to vidí. >>>
Knížákova smršť 44
Milan Knížák, generální ředitel Národní galerie v Praze
SMRŠŤ MÁ NĚCO VZNEŠENÉHO
ALE SVĚT SE SMRSK
MÍČ V RUKOU NEEXISTUJÍCÍHO BOHA
ALE I TEN BERE ROHA
Volby neukázaly nic nového. Většina našeho obyvatelstva je nakažená levičáctvím a ani čtyřicet let komunistické totality je nevyléčilo. Možná naopak nákazu prohloubilo. Češi totiž neradi přebírají zodpovědnost za svůj život. Chtějí, aby jejich život někdo řídil a zbavoval je základních starostí. Komunisté hlásali „Člověk to zní hrdě“ a přitom dělali všechno, aby lidem sebrali důstojnost. Dnes se lidé důstojnosti dobrovolně vzdávají za kus žvance. Neumím to pochopit. Připadá mi samozřejmé (a krásné), když je člověk schopen převzít za svůj život co nejvíc odpovědnosti. Už řada lidí přede mnou prohlásila, že každá změna je k horšímu. V mnoha případech je to pravda. Společnost potřebuje určitý čas k tomu, aby vytvořila struktury, které jsou pro její fungování důležitější než zákony. Současná globální společnost (a teď mluvím o společnosti tzv. západního typu) je pokleslá a největší stupeň této pokleslosti nalézám ve světě informací. Informace ztratila veškerou validitu a změnila se v bezuzdnou hru s pojmy. Stala se přitom nejrozšířenějším zbožím a zasahuje všechny oblasti lidského dění. V právě uskutečněných volbách se média předháněla analýzami a komentáři, kde si lidoví myslitelé a polovzdělanci vymýšleli nejrůznější spekulace, hráli si na analytiky, prognostiky až věštce, aby tak ukázali, jak jsou úžasní. Politická situace v České republice mě stále udivuje. Nevidím rozdíl mezi tím co hlásají Sociální demokraté a Komunisté, přesto se Socani staví do role jiných a pokrokových. Považuji za úchylné tvrzení o tom, že opozice je povinna rozvrtávat vše, co dělá vládnoucí garnitura, protestovat za každou cenu, i když k tomu není žádný důvod. Považoval bych za normální, kdyby politické tábory s odlišnými pohledy byly schopny nalézt společné řešení, a to bez pomluv, skandálů, vyhrožování a vydírání.>>>
Blahopřejeme k zaslouženému ocenění Milanu Knížákovi
redakce revue Fragmenty
"Profesor Milan Knížák je významnou osobností českého uměleckého a veřejného života. Věnuje se nejen výtvarné tvorbě, ale také hudbě a literatuře. Od počátku své umělecké kariéry v šedesátých letech 20. století byl výrazným, originálním a nekonformním tvůrcem, jehož se minulý režim snažil - naštěstí neúspěšně - umlčovat. Po roce 1989 se stal rektorem a pedagogem Akademie výtvarných umění, kde vychoval řadu výrazných osobností současné výtvarné scény. Jako ředitel Národní galerie stabilizoval její chod a inicioval řadu pozoruhodných výstavních projektů. Je všestrannou osobností, nepřehlédnutelnou v oblasti uměleckého, společenského i politického života naší současnosti. Letos se dožil 70 let," uvedl prezident republiky Václav Klaus k tomu co ho vedlo, že udělil profesoru Knížákovi zaslouženou Medaili za zásluhy I. stupně za jeho zásluhy o stát v oblasti kultury a umění.
Nový grafický kabinet NG
Petra Jungwirtová
Sbírka grafiky a kresby Národní galerie představuje ve Veletržním paláci v Praze nový grafický kabinet "Jan Štursa –kresby 21. 9. 2010 —27. 3. 2011"
Jan Štursa, Studie k Odpočívající tanečnici, po 1910
tuš, pero, lavírováno, 361 x 447 mm
Ve dvou cyklech představujeme reprezentativní výběr kreseb Jana Štursy (1880 -1925). Současně si tak připomínáme 130. výročí narození tohoto významného zakladatele českého moderního sochařství. Figura byla pro Štursu primárním motivem,což dokumentuje jeho rozsáhlý soubor kreseb z více než 600 jeho prací uložených v Národní galerii. Přímo se vztahují k sochařskému dílu a ukazují Štursův smysl pro objem, plnost a živost. Na začátku své tvorby reagoval na dozvuky secesního symbolismu a smyslové zachycení ženského těla. Později rozvíjel figurální motivy v kubizující formě a přes skličující válečné zkušenosti přešel k vitálnímu civilismu. Současně navazoval na monumentální realismus svého učitele J. V. Myslbeka v reprezentativní portrétní a pomníkové plastice.
Knížákova smršť 43
Milan Knížák, generální ředitel Národní galerie v Praze
Volby dopadly dobře i špatně. Dobře v tom, že antiparoubkovská kampaň zabrala a Sociální demokracii nestačily hlasy na to, aby utvořila vládu. Na druhé straně hlad po populistických heslech nasměroval část české společnosti k volbě seskupení zvaného Věci veřejné, jehož program, pokud se vůbec o programu dá mluvit, je nestrukturovaný, nereálný, naivní. Nesdílím názor, že je potřeba stále nových a nových lidi do politiky. Ukazuje se čím dál tím víc (a v západních zemích to dávno vědí), že i politika je profesí, kterou je třeba se naučit. Vládnout je obtížné. Znám takovou situaci dobře ze zkušenosti rektora na vysoké škole. Řada mých kolegů často vehementně vznášela námitky či navrhovala nová opatření, která buď byla zcela nereálná anebo nerespektovala zákony, statut školy či studijní řád. Slovutní profesoři byli trochu líní a ani si nepřečetli, jak má jejich škola fungovat. A taková je většina veřejnosti. Hlavně že halasí proti něčemu, nebo za něco, ale jestli to má smysl, jestli to vůbec jde, o tom většinou nepřemýšlí. V současné situaci ve mně narůstají obavy z nezkušených politiků, aby, puzeni svatou vírou a horlivostí být vrcholně spravedlivý a super demokratický, nenadělali do našich, sice špatně fungujících ale již existujících a pomalu se usazujících demokratických struktur drásavé díry.>>>
Unikátní výstava ke 400 letům od narození Karla Škréty
Ivana HAslingerová
Národní galerie v Praze ve spolupráci se Správou Pražského hradu a Arcibiskupstvím pražským připravuje pod záštitou prezidenta České republiky Václava Klause a za podpory Ministerstva kultury České republiky, jakož i řady dalších významných kulturních a společenských institucí nejrozsáhlejší výstavu našeho nejvýznamnějšího barokního umělce Karla Škréty. Výstava „Karel Škréta (1610 - 1674): Doba a dílo“se uskuteční v termínu 26. listopadu 2010 – 10. dubna 2011 ve Valdštejnské jízdárně a v Jízdárně Pražského hradu v Praze. Vedle prací samotného Škréty představí také díla jeho syna Karla Škréty ml., práce Škrétových žáků a dílenských spolupracovníků, jakož i vybrané ukázky z děl umělců, s nimiž se Karel Škréta setkal během svého pobytu v Německu a v Itálii, případně obrazy, na které navázal a jimiž se nechal inspirovat ve své vlastní tvorbě. Rozsah projektu je srovnatelný například s rozsahem výstavy Albrecht z Valdštejna, ale koncepcí a charakterem vystavených uměleckých děl bude zcela jiný. Jedním z hlavních exponátů budou oltářní obrazy Karla Škréty z kostela Panny Marie před Týnem na Starém městě pražském, který byl jako nejvýznačnější staroměstský chrám odňat po Bílé hoře utrakvistům a jehož barokní výzdoba se nese proto již ve striktně katolickém duchu. Zvýšené nároky na reprezentaci odpovídaly tehdy společenskému vzestupu patriciátu po třicetileté válce, který financoval tvorbu oltářních obrazů. Protože v té době se domohl postavení váženého staroměstského měšťana uznávaný malíř Karel Škréta, mnozí tito mecenáši svěřovali výzdobu chrámu právě jemu. >>>
Ostuda s lehkým německým nádechem
Jana Dědečková
Milan Knížák kdysi gentlemansky zaretušoval výsledky chaotického hospodaření jednoho z nynějších kandidátů na post ředitele Národní galerie a formálního vítěze konkurzu Jiřího Fajta. Knížák ostatně Fajta bránil před útoky kritiků i v roce 2002, když byl povodní zaplaven klášter sv. Anežky České v Praze Na Františku. Knížákův kolegiální přístup Fajtovi ovšem nebránil, aby se profiloval jako jeho tvrdý kritik. Na protiknížákovské vlně se nyní pokusil dostat na pozici generálního ředitele Národní galerie. Fajtovi zastánci ve výběrové komisi nepřevažovali. Děkan Filozofické fakulty UK v Praze Michal Stehlík přišel s nápadem, jak tento problém vyřešit. Použili jednoduchý trik: zařadili Fajta na 1. místo, na 2. až 4. místo dali zcela irelevantní kandidáty a reálným Fajtovým konkurentům přiřadili pořadí 5., 6. a 7. Takto hlasovali Michal Stehlík, Radek Špicar, Zdeněk Felix, Marta Smolíková a Peter Klaus Schuster. Zbývajících sedm členů komise hlasovalo v souladu se zadáním a se svým přesvědčením, a proto Jiřího Fajta zařadili zpravidla na 2. nebo 3. místo. Výsledek pak přinesl odborně i manažersky bizarní pořadí relevantních kandidátů a zvítězil Jiří Fajt. Takto koncipovaný komplot není právně postižitelný, ale pokud nemá vést k naprosté diskreditaci ministerstva kultury, musí nutně vyústit v zrušení výběrového řízení. >>>
Národní galerie v Praze - Klášter sv. Anežky České Vás zve na komentovanou prohlídku Matka Boží v neděli 9. května v 15h00 (Svátek matek) Potěšte své maminky a své nejbližší a pozvěte je na komentovanou prohlídku, která se bude věnovat nejvýznamnějším mariánským zobrazením 14. - 15. století v expozici v Anežském klášteře. Těšíme se na vaší návštěvu!
Jak dosadit ředitele Národní galerie?
Jana Dědečková
Lekce z příručky „Pravidla manipulace pro pokročilé“
Zasedání výběrové komise, jejímž úkolem bylo navrhnout ministrovi kultury nejlepšího kandidáta na generálního ředitele Národní galerie skončilo skandálerm. Vyšlo najevo, že výsledek hlasování je evidentně zmanipulovaný. Dva z členů komise, Michal Stehlík a Radek Špicar jsou podřízenými údajného vítěze výběrového řízení Jiřího Fajta ve správní radě VŠUP. Zdeněk Felix žije v Berlíně, kde působí jako kurátor na volné noze od roku 2003, a Peter Klaus Schuster byl – kromě jiného – také generálním ředitelem berlínských Státních muzeí a v minulosti často spolupracoval s berlínskou Technickou univerzitou, kde Jiří Fajt donedávna přednášel. Na základě veřejně dostupných údajů potom není těžké vydedukovat, že Je s podivem, že si těchto zjevných souvislostí dosud nepovšiml žádný novinář zejména z řad těch, kteří vytýkali Milanu Knížákovi, že do výběrové komise údajně ministrovi vnutil ředitele Sbírky moderního a současného umění NG v Praze Tomáše Vlčka a profesora ústavního práva JUDr. Václava Pavlíčka. Do dalších konkurzů přeji ministerstvu kultury šťastnější ruku při personálním obsazování výběrových komisí a doporučuji mnohem obezřetnější zkoumání případného střetu zájmů. Jedině tak se napříště vyhne podobné blamáži velkých rozměrů.>>>
NG přestala být pod Knížákovým vedením spícím postkomunistickým ústavem
IVANA HASLINGEROVÁ
"Jako občan jsem politicky vyhraněný, ale jako generální ředitel NG jsem absolutně loajální ke státu a jeho kultuře. Sloužím kultuře a především uměleckému odkazu minulosti bez ohledu na cokoliv a nasazuji maximum energie a schopností, kterými disponuji. Jsem ochoten se postavit proti komukoliv, pokud nebude ochráněna kulturní paměť národa," Milan Knížák
Když jsem v poslední době sledovala dění kolem odvolání ředitele Národní galerie (NG) Milana Knížáka vyznívající málem, že národně i mezinárodně diskvalifikuje NG kdysi přikrýván obzvláštní přízní ministra kultury Pavla Dostála, dnes nespecifikovaných tajemných ochránců, okamžitě se mi vybavily články typu „Pryč s Knížákem“, které se objevují téměř pravidelně před každými volbami. Jednou protestovalo několik desítek zmanipulovaných studentů, podruhé několik desítek Rómů zasvěceně usoudilo, že nemá na funkci ředitele NG odbornou způsobilost, protože si dovolil odmítnout zařadit jejich amatérské pokusy mezi díla světových mistrů. Čekala jsem, zda před volbami s tímtéž tématem nepřijdou letos třeba nespokojení zemědělci a budou se rozčilovat, že v NG nevystavil třeba nějakou krávu visící vzhůru nohama podobně jako se kdysi rozčiloval a byl velmi hrubý David Černý, protože mu v NG nechtěl Milan Knížák vystavit visící červená auta způsobem, kterým chtěl Černý vytěsnit další účastníky soutěže o Chalupeckého cenu. Podcenila jsem ale aktéry těchto politických kauz. Jsme přece již v EU, a tak se naši občané budou manipulovat za pomoci věci neznalých občanů žijících v cizině. Naši občané totiž nevědí, jak česká muzea a galerie fungují, s jakými obrovskými finančními problémy se potýkají. Pak se jim ovšem lehce vštěpuje do hlav, že NG s nabubřelostí a vzdorem ignoruje mezinárodně úspěšné umělce a nenakupuje díla světových autorů, jako to dělají bohatá světová centra výtvarného dění. Současní kritici Milana Knížáka sázejí na krátkou paměť občanů a především politiků, kteří již dávno za deset let uplynuvších od jeho nástupu do čela NG zapomněli, že v době jeho nástupu do funkce generálního ředitele NG byla tato instituce v zoufalém stavu.>>>
Poslechne Knížák pana prezidenta a dupne ještě víc na plyn?
Ivana Haslingerová
Je to neuvěřitelné, že tak vitální a energický muž, který zaměstnává již desítky let naše média komentováním svých nestandardních počinů, Prof. Milan Knížák, Dr. A., oslavil včera 19. dubna 2009 v kostele sv. Františka z Assisi již své sedmdesáté narozeniny. Byla to oslava opravdu důstojná a hodná tohoto umělce. Umělce známého nejen svými uhrančivými a působivými díly, ale i umělce zastávajícího po celý svůj život neoblomně vyhraněné pravicové postoje pod heslem "Cokoliv zavání levicí, z toho mne jímá děs a hrůza!" Anežský klášter, v jehož areálu se kostel nachází a kde je dnes díky Milanu Knížákovi stylově vystavena expozice Středověké umění v Čechách a střední Evropě 1200-1550, proto hostil v tento den výkvět české pravice a to nejen v politice, ale i v uměleckém a vědeckém světě a s trochou nadsázky jde řící, že kdyby se Anežský klášter nacházel v letadle, dopadlo by to při jeho zřícení s naší pravicí podobně jako v Polsku. Zůstali bychom bez hlavy státu prezidenta Václava Klause, ředitele jeho politického odboru a osobního tajemníka Ladislava Jakla, kancléře Jiřího Weigla, první místopředsedkyně poslanecké sněmovny Miroslavy Němcové, ředitelky Odboru spisové a archivní služby Pražského hradu Libuše Benešové, ředitele Akademie věd Jiřího Drahoše, předsedkyně rady Ústavu pro výzkum totalitních režimů a předsedkyně KPV Naděždy Kavalírové a bezpočtu dalších významných osobností. >>>
Kulturní komise ČR udělila profesoru Knížákovi Čestné uznání
O zásluhách profesora Knížáka pro naši Národní galerii jsme psali v nedávném článku vydaném k jeho destiletému působení v čele této instituce: "NG přestala být pod Knížákovým vedením spícím postkomunistickým ústavem". Zde mu chceme jménem Kulturní komise ČR poděkovat za 15 let spolupráce a za účast na tvorbě její kulturně-hospodářské revue Fragmenty, zejména k pravidelnému příspěvku "Knížákova smršť", ve kterém řadu let moudře a s přehledem mapuje již 15 let naši politickou i kulturní scénu. Prezident Kulturní komise ČR doc. Jiří Pancíř mu předal za tuto činnost k jeho životnímu jubileu jako projev díků Čestné uznání na snímku vlevo.
Prof. Milan Knížák ve funkci generálního ředitele NG nekončí
Petra Jungwirthová
V souvislosti s informačním šumem na téma Milan Knížák opouští post generálního ředitele NG, který 12. 1. 2010 mohutnou vlnou podpořila řada českých médií jsme zjistili, že zpráva tak, jak ji přinesla a formulovala řada serverů není správná. Naopak jsme zjistili, že Milan Knížák prošel prověrkou ministerstva kultury jako ostatní ředitelé státních kulturních institucí tak dobře, že jako uznání za jeho práci mu byla udělena peněžitá odměna 190 000 Kč. Jeho práce byla tedy hodnocena jako velmi kvalitní. Tisková mluvčí NG Petra Jungwirthová nám potvrdila, že Milan Knížák z funkce generálního ředitele NG neodchází: "Pod vedením současného generálního ředitele chystá NG řadu významných projektů pro letošní i příští rok. Je však rovněž pravdou, že došlo ke schůzce generálního ředitele NG prof. Milana Knížáka a ministra kultury Václava Riedelbaucha. Obsahem jednání bylo i rámcová bilaterální dohoda o vypsání výběrového řízení na výše uvedený post. Rámec úmluvy je definován rokem 2011, tzn. rozhodně se nejedná o aktuální „odchod“ generálního ředitele z funkce ve smyslu aktuálního kroku, ale o vzájemnou dohodu na téma započetí přípravných prací, které by v závěrečném bodu realizace znamenaly obměnu nejvyššího vedení NG." Při schůzce, kterou měl generální ředitel s ministrem kultury ve čtvrtém čtvrtletí roku 2009, hovořili tedy o ukončení působení Milana Knížáka v čele NG ke konci roku 2011. Žádné jiné datum nebylo zmiňováno. Výběrové řízení na nového generálního ředitele by podle představ ministerstva mělo být uzavřeno do poloviny roku 2011.
