EU se neodváží ani perestrojky, je absolutně odtržena od reality ^Doporučený

čtvrtek, lis 16 2017
Napsal(a) Václav Klaus, Jiří Weigl, Ivo Strejček

Tisk Email

Václav Klaus na semináři IVK snímek Ivana Haslingerová

Tzv. Římské prohlášení, jinak také Prohlášení vedoucích představitelů 27 členských států a Evropské rady, Evropského parlamentu a Evropské komise, je skutečně truchlivým poselstvím vedoucích struktur Evropské unie i hlav členských států evropské veřejnosti. Dvoustránkový text, který přijali evropští vůdcové u příležitosti 60. výročí podpisu tzv. Římských dohod, jimiž započala evropská integrace, vyjadřuje jediné – jejich absolutní odtrženost od reality. Snůška omšelých frází, tolik svou prázdnotou připomínající komunistický slovník, a před veřejností dávno zdiskreditovaná sebechvála neobsahují žádnou reflexi problémů dnešní EU. Opakuje chtění, ale neříká jak. Nenaznačuje žádnou, ani sebenepatrnější změnu či alespoň ochotu o ní diskutovat. Obsahové sdělení nese Prohlášení jediné – nic se měnit nebude, bude se pokračovat postaru, tak jako dosud.

„Evropskou unii učiníme silnější a odolnější prostřednictvím ještě větší jednoty a vzájemné solidarity a dodržováním společných pravidel. Jednota je nezbytností i naší

svobodnou volbou“ – to je klíčový programový citát v textu. Je nepřijatelný a je nutno jej zcela odmítnout. EU může být jednotná pouze tehdy, bude-li akceptovat a respektovat různost svých členských zemí a národů, existenci jejich přirozených a oprávněných zájmů a hledat jejich průnik a největší společný jmenovatel. Tehdy a pouze tehdy může být jednotná. O něčem takovém Prohlášení ale nemluví.

Heslo „Více Evropy“, ačkoliv jej text Prohlášení výslovně nezmiňuje, je všudypřítomné. Současní evropští lídři nechtějí a ani neumějí přemýšlet jinak, než vynucovat jednotu umělou centralizací rozhodování a byrokratickým diktátem. Přestože tento způsob přemýšlení přivedl EU do dnešní krize, je zjevné, že evropské elity chtějí v tomto směru sveřepě pokračovat.

Stejně tak opakované vzývání vzájemné solidarity, která – jak známo – bez existence evropského politického národa nemůže existovat, vyjadřuje beznadějnost dnešní EU. Evropští předáci mají dokonce drzost v této souvislosti říci „Naše Unie je jednotná a nerozdělitelná“. Po brexitu je to už skutečný výsměch občanům.

Kromě zmíněné jediné vážné teze, s níž má smysl věcně diskutovat, jsou všechny ostatní věty prázdnou slámou, vzletnými frázemi vyjadřujícími, jakou skvělou EU by signatáři textu v budoucnu rádi viděli. Nikde ovšem není ani zmínky o tom, jak toho dosáhnout. Tváří v tvář dnešním problémům EU, odchodu druhého nejvýznamnějšího člena, fatálním ekonomickým problémům v některých zemích a migrační krizi přesahuje míra ignorance a arogance tohoto textu i dobu komunismu. Dnešní pohlaváři EU nejsou schopni nejen vážné reformy, oni se neodváží ani „perestrojky“.