A nejvíce šokující, či spíše smutné, na tom je, že Pancíř pokládal po celých 26 let své vědecké práce v Heyrovského ústavu tohoto udavače za svého největšího přítele a po Velké listopadové sametové revoluci (VLSR) se bil za to, aby se Zahradník, pobývající v době pádu komunismu v USA, stal ředitelem ústavu. A to tolik, že se začalo šuškat, že snad mezi nimi je víc než obdiv k vedoucímu na diplomovou práci a později staršímu kolegovi.

Ano, hezky se to čte, ale pro Pancíře, který právě v této době dosáhl největšího úspěchu jakého může vědec v životě dosáhnout – vynalezl vlastní kvantově chemickou výpočetní metodu pro určení interakčních energií všech atomů v Menděleiově tabulce mezi sebou i s pevnou fází. Kromě velikostí interakčních energií popisovala Pancířova metoda i cesty, po nichž se k sobě atomy přibližovaly, byla proto známá pod názvem “Topologická metoda“ (z řeckého topos - místo a logos - studie). Pro její universalitu byla použitelná v mnoha průmyslových oblastech a vzbudila v té době opravdu velký ohlas. Pancíř byl za ní oceněn mimořádnou cenou Československé akademie věd (ČSAV). 

Přesto byl Zahradníkem na hodinu vyhozen z Heyrovského ústavu a navíc udán na §103 za urážku hlavy státu, za což hrozil tehdy ještě trest 2 roky natvrdo. Proč?

Tato otázka se nesla tehdy celým Heyrovského ústavem a ještě následujících mnoho let, protože Zahradník s obviňováním Pancíře nepřestal ani když se stal v roce 1995 předsedou České akademie věd (ČAV). Ale to by bylo na několik dalších článků.

Vraťme se nyní do roku 1991 a k obvinění Pancíře na §103

V devadesátých letech minulého století byl opravdu čin Rudolfa Zahradníka udat někoho na vnitro a navíc na §103, tedy z politických důvodů, něčím neuvěřitelným. Ono už samo slovo „udavač“ budí u lidí smíšené pocity, ale sousloví „politický udavač“ budí přímo odpor. Opravdu nevím, jestli bych neudala zloděje, který se vkradl sousedovi do bytu. Vím ale určitě, že bych neudala nikoho za to, že s jeho politickými názory momentálně nesouhlasím.

Nyní se jistě každý myslí, že Pancíř musel nejméně snídat dvě děti k snídani nebo dělat ještě něco horšího, když ho Zahradník udal na vnitro.  Není tomu ale tak. Pancíř udělal něco podobného co bylo popsáno v Kunderově „Žertu“.

Noc před tím totiž probíhala opravdu velice bouřlivá demonstrace na Kavčích horách proti rozhodnutí nově zvoleného ředitele Československé televize bývalého komunisty Kantůrka zamezit vstup do ní komunistickému oponentovi Sládkovi. Pancíř se demonstrace zúčastnil, protože zásadně nesouhlasil již s tím, že dva roky po revoluci vede televizi komunista a hlavně proto, že nesouhlasil s jakoukoliv cenzurou kohokoliv, natož pak s uzavřením přístupu opozičním politikům do politických televizních diskusí. Byl názoru, že v diskusi má být oponent ubit lepšími argumenty, ne zásahy shora jako tomu bylo za komunismu.

Protože mám týž názor, bivakovala jsem tu noc rovněž na Kavčích horách. A zřejmě si to myslelo mnoho dalších lidí, protože to byla opravdu velká manifestace. Soudruh Kantůrek si pozval na ochranu i jednotku rychlého nasazení a dokonce i jednotku se služebními psy. Stejně jako na Národní třídě. Sládek do megafonu naštěstí pohotově zavelel „Lehni!“ a pejskové padli skutečně k zemi jako podťatí. Dodnes vidím ten obraz před očima. Jeden dobrman si ale nelehl a koukal zvědavě na Sládka co dělá s tím megafonem, ten do něj řekl, že toho nevycvičeného psa zastřelí a v tom momentě vyběhl z budovy TV hoch a odvlekl zvědavého dobrmana dovnitř za veselého smíchu všech. Ale to jen pro odlehčení.

Ve skutečnosti to byla vážná a únavná noc. Mně tam čapli policisté a ráno jsem měla jít k výslechu. Proto jsem požádala kolegu Pancíře, aby mě zapsal do docházkové listiny. A on po této noci, kdy se skutečně policie chovala stejně jako ta komunistická, které se říkalo „Husákovo gestapo“, napsal do docházkové listiny 26.8.1991 jako důvod mé nepřítomnosti „Havlovo gestapo (výslech)“. Myslel si možná, že to vezme Rudolf jako žert. Nevzal. Naopak to vzal zřejmě jako důvod na dva roky se Pancíře zbavit a zamezit mu vězením ve vědecké práci.

A to byl důvod k tomu proč se díky Rudolfu Zahradníkovi stal  Jiří Pancíř prvním a dosud jediným polistopadovým disidentem, navíc v akademických kruzích.

Text k fotu: Pancíř ve šťastných dobách na vrcholu své úspěšné vědecké kariéry v devadesátých letech minulého století

Tehdy k vyhazovu z práce řediteli akademického ústavu stačilo pouhé svolání vědecké rady ústavu (VR), která posvětila jeho rozhodnutí. Což Zahradník učinil  a  v usnesení VR  ze dne 6.9.1991 stojí:

 „VR ve složení Knor, Zahradník, Heyrovský, Wichterlová, Kubelková, Engst,  Mareček, Klím,. Bastl, Černý, Herman, Vojtík, Novotný, Mach vyslechla informaci o urážlivých výrocích ing. Pancíře vůči hlavě státu, osobě dr. Zahradníka, vedení ústavu apod. Na základě jednomyslného výsledku hlasování podpořila rozvázání prac. poměru s ing. Pancířem a doporučila požádat obvodního prokurátora o vyjádření ke zmíněným urážlivým výrokům na hlavu státu.“ Zapsal I. Novotný, podepsán předseda VR Z. Knor.

Už vidím, jak se nevěřícně usmíváte a nechápete, proč se Pancíř nebránil v tisku když jako prezident Kulturní komise ČR vydával kulturně-hospodářskou revui Fragmenty. Ale to začal provozovat až v roce 1994 právě díky tomuto znemožnění vědecké práce dlouholetým přítelem Zahradníkem.

Zatím jsme stále v době obrovské Havlijády - v roce 1991. V době, kdy Jiří Pancíř, za nímž jezdili vědci nejen z domova, ale z celého světa na rady, jak mohou za pomoci jeho Topologické metody nalézt nejlepší a současně nejlevnější slitiny, jak zamezit rozpadávání elektrod, člověk, od kterého dokonce i ministerstvo vnitra chtělo, aby se pokusil nalézt přísadu do červené rtuti, kterou se natírala neviditelná letadla, a tím ji zlevnit a moci jí vyrábět u nás, tento vědec byl nově zvoleným ředitelem ÚFCHE JH ČSAV Rudolfem Zahradníkem na hodinu vyhozen z práce a dokonce udán na vnitro pro urážku hlavy státu.

Teď si mnozí říkají, že přece Havel ten paragraf, kvůli němuž dostal Škutina dva roky, nenáviděl a zrušil. Tehdy v tom porevolučním mumraji ale ještě platil. Nikoho nenapadlo, že na něj bude někdo udán a natož v akademických kruzích, kde se to nedělo ani za komunismu.  

Asi jste nyní zvědaví, jak si s udáním Pancíře  poradila policie

V protokolu čj.594/P.3-91 vyšetřovatelů kpt. R. Plachého a pprap.. J. Blechy stojí:

„V průběhu šetření jsme hovořili s ředitelem ÚFCHE JH, Praha 8, Dolejškova 3 s Dr. Rudolfem Zahradníkem. Ředitel ústavu nás upozornil na skutečnost, že v jedné z knih, které jsou na jednotlivých pracovištích vedeny pro příchod a odchod ze zaměstnání, je u data 26.8. jako omluva dr. Haslingerové zápis „Havlovo gestapo (výslech)“. Vzhledem k tomu, že dle mínění ředitele se jedná o urážku hlavy státu, předal tento poznatek k dalšímu opatření.

Šetřením bylo zjištěno, že uvedená kniha je vedena na pracovišti ve II. patře a je na chodbě veřejně přístupná. Uvedený zápis do knihy provedl ing. Pancíř nar. 15.1.1944, byt Praha 9, Českolipská 399 bez vědomí RNDr. Haslingerové. Dr. Haslingerová odcházela doprovodit Dr. Sládka k výslechu na úřad vyšetřovací správy hl. m. Prahy a požádala ing.. Pancíře, aby jí do sešitu zapsal. Jmenovaný  tak učinil  výše uvedeným způsobem.“

Pancíře poté vyslýchala libeňská policie pod vedením kapitána Plachého. Při listování udavačským elaborátem VR Heyrovského ústavu vypracovaném jejím předsedou Zlatko Knorem  konstatoval pan kapitán, že ani za komunismu  se nestalo, že by vyšetřoval jakékoliv politické udání  v těchto kruzích. A to šlo o Prahu 8, kde tehdy byla sídla celé řady ústavů akademie věd. Položil potom Pancířovi pár otázek:

„A ten Heyrovský, který hlasoval pro vaše politické odsouzení má něco společného s prvním nositelem Nobelovy ceny?! „Ano, je to jeho syn,“ odpověděl Pancíř.

„A ta Wichtterlová, má něco společného s akademikem Wichtterlem?“   „Ano je to jeho snacha,“ odpověděl Pancíř.

Po odchodu z výslechu Jiří Pancíř říkal, že v tu chvíli přímo cítil, jak se těchto lidí pan kapitán štítí.

Zřejmě měl pravdu, protože kapitán Plachý rekvalifikoval Pancířův trestný čin na pouhý přestupek. A úředník na Městském úřadě v Praze 8, kterého nechtěl Pancíř jmenovat, aby za svůj humanitární čin neměl postih, rozhodl, že Pancíř ani nezaplatí správní poplatek.

Takže by si člověk řekl konec dobrý, všechno dobré. Ano až na to zklamání z dlouholetého přítele se zdálo, že Pancíř na vyhazovu z Heyrovského ústavu dokonce vydělal, protože se mu hned jak se o tom  dozvěděl ozval děkan fakulty chemické technologie pražské Vysoké školy chemicko-technologické (VŠCHT) doc. Ivan Stibor a nabídl mu místo se slovy: „Takoví lidé se nevyhazují, ti se musí zaměstnat.“ A pověřil ho vybudováním Institutu kvantově mechanického vzdělávání studentů chemie, jako ho měli na Karlově universitě na fakultě fyzikální chemie pod vedením Jiřího Fišera, na přírodovědecké fakultě na katedře chemické fyziky a na matematicko fyzikální fakultě  pod vedením doc. Skály.

Pancíř se díky tomu uzdravil z depresí, habilitoval se na Stiborově fakultě na docenta, stačil vydat učebnici o kvantové fyzice pro chemiky, kterou využívají universitní učitelé dodnes a začal organizovat Institut. Pak mu ale nesměl Ivan Stior na pokyn rektora Čestmíra Černého prodloužit dvouletý pracovní poměr. To byl pro Pancíře další životní šok.

Postupem doby se při návštěvě kamaráda prof. Miloše Nedvěda z Austrálie Pancíř dozvěděl, že mu říkal rektor Černý, jak ho mrzelo, že musel Pancíře propustit po telefonickém zavolání předsedy ČAV Zahradníka, že s jeho školou jinak ČAV přeruší spolupráci. Pancířovi bylo už jasné, že obava Zahradníka, aby zase nedej bože něco nevymyslel či vytvořil je opravdu zběsilá a poprvé v životě vážně uvažoval o emigraci. Věděl z komunismu, že proti telefonickému zavolání se nejde odvolat a že tyto postupy platí bohužel i nyní. Měl sice známé ve vědeckých kruzích ve světě, ale všichni říkali, že Zahradník jim, ale i  jejich vedoucím volá, že Pancíř je obviněn z urážek prezidenta Havla a oni že  ho nemohou přijmou neboť by vypadali jako zastánci komunismu. Tak bylo Zahradníkovo telefonické upozorňování na podvraceče Havlova režimu Pancíře na západě interpretováno.

Pancíř pochopil, že jeho vědecká práce definitivně končí.

Pochopil, že Zahradníkova nenávist je silnější než Bůh, k němuž se modlil. Že proti takovému ďáblovi ani Bůh nic nezmůže. Pochopil, že jeho boj je marný a všichni jak doma, tak v cizině se zbaběle krčí strachy před Zahradníkovým zlem šířeném mezi řečí jako roztomilé upozornění. A tentokrát se již naprosto a definitivně zhroutil.

 Text k fotu: Do. Ing. Jiří Pancíř CSc. se svým pejskem Beníkem, kterého zachránil před utracením po návratu z nemocnice po definitivním skončení své vědecké práce

Byl hospitalizován na neurologii na Bulovce, kde mu ještě při vyšetřeních nalezli nádor tlustého střeva, který naštěstí nebyl maligní, ale ke zhoršení nervové poruchy podezření na rakovinu přispělo.  Když se asi po půl roce z léčby vrátil domů, už to nebyl ten energický a veselý chlap plný nápadů a elánu do práce. Po zradě člověka, kterému čtvrt století dětsky věřil už nevěřil nejen nikomu, ale dokonce ani sám sobě, což bylo to nejhorší.   

A k dovršení všeho zla, mu zemřel otec a v novinách vyšel článek o tom, že udavač zůstane udavačem za každého režimu a Zahradník podal proti Pancířovi žalobu pro urážku na cti, protože se v něm poznal. Navíc ještě požadoval 500 000 Kč pokuty za urážku na cti. Vzal si do hlavy, že to, co tam stojí, zná jenom Pancíř. A nedal si to u soudu vymluvit ani šéfredaktorem, ani tím, že Pancíř byl po celou dobu v nemocnici na Bulovce držen pod uklidňujícími drogami, aby si nevzal život. V minulosti měl Pancíř diagnostikované maniodepresivní stavy a opravdu byly vážné obavy ze spáchání sebevraždy.

Během nekonečně se táhnoucího soudu se ale k překvapení všech začali hlásit profesoři z Japonska a dalších zemí, kterým Zahradník ublížil udáními na ÚV KSČ za komunismu, což bylo pro všechny šokující, a soud se protahoval čtením jejich dopisů. Pro média to byla ale pastva. Teprve když se všeho chopila parlamentní opozice podáním interpelace poslance Jiřího Šolera v roce 1996 na tehdejšího premiéra Václava Klause s dotazem, zda si  nemyslí, že politický udavač by měl být morálně i právně na úrovni agenta StB, tedy nevykonávat žádné funkce, natož pak funkci předsedy České akademie věd a zda si nemyslí, že politické udavačství by mělo být postihováno za každého režimu, obhájce Zahradníka JUDr. Brož z advokátní kanceláře JUDr. Brož-Sokol, pravil o přestávce soudního jednání na chodbě soudkyni JUDr. Vostrejšové, ať vše skončí, že hnát to tak vysoko nestojí zato.  Což ona udělala, řkouc po přestávce překvapenému publiku,  že sice je přesvědčena, že je Pancíř vinen, ale prohlašuje ho za nevinného a bylo po všem. Obhájce Pancíře tehdy jen konstatoval, že má být Pancíř rád. Ráno, že odsoudili nevinného člověka  za vraždu a nedovolal se.

Text k fotu: Pancir se nejvíc těšil na Vánoce, protože věděl že dostane mnoho knih a bude až do Nového roku číst a číst. 

Pancíř už k nekonečným soudním tahanicím ale osobně nechodil, protože mu to jednak nedoporučovali lékaři a především proto, že věděl, že po tolika letech je věda už jinde a v 52 letech by vše co ztratil doháněl  do penze. Díky tomu, že byl renezanční člověk, miloval hudbu, hrál na klavír a zobcovou flétnu a měl přečteno nekonečně knih mimo odborné literatury, rozhodl se věnovat umění. Seznámil se s umělci, vstoupil v roce 1994 do Kulturní komise ČR a v roce 1995 se stal jejím doživotním presidentem a vydavatelem kulturně-hospodářské revue Fragmenty. Ale to je na jiný článek.

Tento článek měl ukázat jak nenávist a zlo vítězí nad dobrem. A jak se i slušní lidé davově zachovají jako zbabělci když jim jde o kariéru. Člověk maně vzpomene při čtení zápisu ze zasedání VR Heyrovského ústavu na podepisování listin žádajících smrt pro Miladu Horákovou. Nyní už sice nehrozí odsouzeným trest smrti, ale duševní snad o to větší.

Ale abych nekončila úplně pesimisticky. Ve své nové funkci se nakonec Pancíř  seznámil s mnoha významnými umělci a politiky a prožil téměř 30 let velmi zajímavého života, o němž by jako vědec neměl ani ponětí. Takže jak by řekla Saturninova teta Kateřina „Něco zlého, pro něco dobrého“.

Holt nebyl, by to Pancíř s jeho nestandardním myšlením, aby i jeho vyhazov z práce nekončil nestandardně.

Snímky z archivu Jiřího Pancíře

© Kulturní komise ČR, z.s. 15.10.2023