Hájkova Smrt v sametu

Ivana Haslingerová

Kniha, která musí každého s IQ nad 100 zajímat, protože boří mýty

Ve stylové hospůdce na Starém městě pražském „U tří růží“ se konalo ve významný den 7. listopadu 2012 představení nejnovější knihy vicekancléře prezidenta republiky Petra Hájka „Smrt v sametu“. Není náhodou, že si pan vicekancléř zvolil k představení své knihy právě tento den. Nejenže před 95 lety byla v tento den, v listopadu, výstřelem z křižníku Aurora odstartována největší tragédie současného lidstva, Velká říjnová socialistická revoluce (VŘSR), díky níž se po celém světě začal šířit zločinný a zavrženíhodný režim – komunismus. Na počest tohoto výročí plánovala před desítkami let společnost novinářů v časopise Květy, kde byl pan Hájek tehdy zaměstnán jako redaktor, hned několik převratů.

„Já jsem, coby absolvent FAMU, nejdříve chtěl natočit film o dobytí Zimního paláce, kde by bylo řečeno, že VŘSR byla jen bezvýznamným pučem, který přerostl v cosi jiného. Zemřel ale Louis de Funés a bez něho nemělo cenu v natáčení pokračovat. Plánoval jsem pak proto obsazení generálního štábu armády, pak vyhlášení mobilizace a cvičný pochod s armádou na Západ. Počítal jsem s tím, že k nám vlítne americká armáda a osvobodí nás," pravil s úsměvem autor Petr Hájek.

Jiný jeho kolega Zdeněk Čech, současný majitel vydavatelství Dananus, v němž vyšla Hájkova kniha, prý přišel s nápadem, že převratu dosáhneme jinou cestou. Chtěl postavit model práškovacího letadla, naplnit ho kyselinou isomáselnou, na 1. máje vzlétnout od sochy Stalina na Letné a na tribunu s papaláši vyhodit tuto nejsmradlavější věc na světě, která nejde umýt a musí odrůst spolu s kůží. Všechny elity by musely být uzavřeny, než vyčuchnou, a my bychom mezitím provedli převrat. Všechny tyto návrhy souvisejí s tématem knihy.

„Dnes 7. listopadu je předvečer bitvy na Bílé hoře, která nedopadla právě šťastně. Hájek naopak šťastně dopadl, neboť vydání jeho knihy budeme slavit jako šťastné výročí. Znám se s ním 36 let , ale připadá mi to víc než století. Ono s ním totiž v bizarním prostředí zahraničně-politické redakce Květů bylo stále živo. Jednou jsme například cosi oslavovali a právě, když jsme si pochvalovali báječné červené vínko a zjistili, že i malá skupina střízlivých mužů může na Silvestra uskutečnit převrat, vešel soudruh vedoucí Šimáně. Když chtěl také nalít, Hájek pronesl „One who hesitates is lost“ neboli česky „Kdo zaváhá, nežere“. Šimáně odpověděl, že tento citát nezná, neboť nemá klasické vzdělání. „To jsem u Vás ani nepředpokádal,“ odvětil se svým roztomilým úsměvem Hájek. Šimáně si vyletěl stěžovat a prosadil, že Hájek nesmí do naší redakce chodit, protože připravuje všechny o čas jako Moloch. Od té doby měl přezdívku Moloch neboli zdržovač,“ smál se pan Zdeněk Čech.

„Dnes je více šťastných výročí než vyjití mé knihy. Například pro naše média vedoucí zásadní proobamovskou kampaň je tento den jeho znovuzvolení určitě šťastným výročím. V roce 2008 jsem byl v Salt Lake City na konferenci, kde vystoupil Matt Romney, a od guvernéra státu Utah jsem dostal tuto kravatu. Ujistil mne, že on není mormon. Jinak bych ji nenosil. Velmi smutné výročí je, že dnes zemřel Vladimír Jiránek, kterého jsem znal a měl velmi rád,“ reagoval na pana nakladatele Petr Hájek a položil si otázku:

„Je to pouhá shoda okolností nebo je něco zákonitého v kumulujících se věcech? Je náhoda, že vládní krize byla v předvečer tohoto dne vyřešena?“A hned si na ní odpověděl: „Neexistují náhody a na tomto půdorysu stavím i knihu, kvůli níž jsme zde. Dočetl jsem se o ní mnohé, i když ještě nevyšla. Pouze pan Buchert včera vydal v MFD kritiku tak kladnou, že mi Václav Klaus volal z letadla při návratu z Laosu, kolik jsem mu za ni zaplatil.“

„Petr má kravatu rudou a já bílou. A pak že náhody neexistují,“ komentoval Čech a uzavřel:

„Tuto knihu člověk nemůže milovat, ale může ji hrozně nenávidět. Tato kniha ale musí všechny s IQ větším než 100, tedy polovinu populace, zajímat. Petr v ní totiž jako první muž začal u nás bořit mýty. Přeji knize bořitele mýtů zdar!“

Vicekancléř prezidenta republiky podepsal Memorandum D.O.S.T.

Na představení knihy Smrt v sametu nemohl nebýt předseda Akce D.O.S.T. Michal Semín, jejíž "Memorandum na podporu prezidenta", odstartovalo před pěti lety mediální bouři. Všichni, kdo jsme ho podepsali, jsme tehdy vyjadřovali jeho podporu proti podepsání vazalské Lisabonské smlouvy, která nás zbavila státní suverenity a jejíž důsledky nyní všichni pociťujeme.

„Díky Memorandu se o nás psalo, že D.O.S.T. je prodlouženou rukou Hradu a přitom jsem tam nenašel jméno Petra Hájka. Čekal jsem proto na příležitost, aby to podepsal. A přišel jsem dnes udělat comming out o Petru Hájkovi. Aby se mohlo říkat, že Hrad je prodlouženou rukou D.O.S.T.,“ uvedl Semín a požádal pana vicekancléře, zda by u příležitosti vydání své vpravdě osudové knihy Memorandum podepsal.

„Nepodepsal jsem Chartu, nepodepsal jsem Několik vět a podobné bláznivosti a absurdní nesmysly. Nepodepsal jsem ani jednu prezidentskou kandidaturu, protože s ní nesouhlasím. Kromě několika listin Nadačního fondu Václava a Livie Klausových jsem nepodepsal vlastně v životě opravdu nic. Tvoje přání podepsat Memorandum D.O.S.T. mne proto Michale zaskočilo. Ale příjemně,“ odpověděl Hájek

"Jsme na jakési hranici. Stačí málo a vydáme se kamsi do zcela nepředpokládatelného směru. V takové osudové chvíli je důvod, aby člověk něco tak disidentského, tak undergrundového, něco jako je Memorandum D.O.S.T., podepsal," uvedl pan vicekancléř Petr Hájek a provedl něco pro něj opravdu neobvyklého, podepsal toto Memorandum.

Všem bylo jasné, že to není bezmyšlenkovitý podpis, ale věc opravdu vážná a že zde nejde "jenom" o běžné podepsání, aby udělal kamarádovi radost. Že je rozhodnut něco pro naši zemi v budoucnu dělat. A protože je známo, že je to nejbližší spoluprcovník a nebojím se říci přítel prezidenta republiky, sledovali mnozí přítomní tento akt se zatajemným dechem a s nadějí, že mu v tomto pomůže i pan prezident. Pokud se jejich očekávání splní, pak věřím, že by mohlo nastat navrácení morální obrody naší země a vzkříšení pravicových myšlenek, které se panu Topolánkovi podařilo tak hulvátsky zašlapat. Že začnou lidé zase věřit ve slušnost politiků. Že uvěří, že jsou i tací, kterým jde o šťastnou budoucnost naší země, protože nemají zapotřebí se politikou jinak již zabývat.

Ať knize i Hájkovi požehná všemohoucí Bůh

Po podepsání Memoranda se ujal autor uvedení knihy do života. Jako věřící katolík neuznává křtění knih a znesvěcení tohoto slova za tímto účelem. Proto i tento "křest" proběhl netradičně bez polévání šampaňským, ale o to upřímněji.

Se slovy „Křest je svátost a zvrhlost, že se křtí knihy, je součást pádu těchto posvátných slov. My máme právo si na knihu připít a pomyslet na to, aby knize požehnal všemohoucí Bůh,“ uvedl autor svou knihu v život a připil si na ní báječným pivem, které se vaří U tří růží.

Následovalo promítání filmu o Hájkovi, který byl vyroben mladou tvůrkyní, dcerou Břetislava Rychlíka, která hradu není blízká, a pak autor podepisoval a podepisoval… Takže přítomní nejenže byli svědky představení knihy, ale i premiéry tohoto filmu. Tedy jeho celé verze, nikoliv prostřihaného filmu, jak ho pustila cenzurovaná ČT.

Tolik o odlehčeném popisu milého setkání s autorem a s jeho vpravdě osudovou knihou. Nyní bych měla ale napsat vážné zamyšlení o podstatě knihy, o jejím poslání. Už jen proto, že ostatní média o ní již popsala les papíru ještě než ji vůbec mohl kdokoliv přečíst. Nechci být ale tak komická jako například autor kritiky Hájkovy knihy v MFD redaktor Mautulí, který ji ztepal ještě před jejím samotným vyjitím se zdůvodněním: „Knihu jsem nečetl, ale její téma, blízkost apokalypsy, tedy i pátrání po člověku, který závěrečná stadia konce světa odstartuje – po Antikristu – zaslouží kritiku již samo o sobě.“ Nebudu proto psát bez přečtení její rozbor. Slibuji ale, že o ní napíši, jen co ji alespoň zběžně přečtu, i když jsem přesvědčena, že kniha tohoto spisovatele zaslouží víc než pouhé zběžné pročtení, že je to kniha hodná adventního rozjímání a opravdového zamyšlení se nad jejím obsahem v klidu potemnělého pokoje nad adventním věncem. Velmi se na to těším a slibuji, že se s Vámi se všemi o pocitech z ní rozdělím.

MFD potvrdila jak zákeřně pracuje mediokracie

Nemohu ale nereagovat na to, proč právě slovo Antikrist vyvolalo v u pana Mautulího a pak u dalších novinářů pocit, že autor musí být skadalizován a nejlépe rovnou popraven. Stačí se zamyslet jen nad tragickým volebním výsledkem krajských voleb, nad situací v EU a v USA a člověk má okamžitě pocit, že Antikrist je už opravdu blízko i kdyby o tom nikdo nepsal. Člověka napadá bezděčně otázka: Proč MFD vyvolala právě z tohoto v textu autora knihy svou interpretací mediální skandál, a to ještě dříve, než vůbec kritik znal, o čem kniha je? Odpověď nalezneme, když si pozorně přečteme větu kritika Matulího: „Ostrým vymezením vůči Antikristu vicekancléř dovedl k dokonalosti „klausovskou“ schopnost zvolit dokonalé „ne-téma“ a zaskočit s ním okolí, takže o něm nakonec začne debatovat.“ Z toho je jasné, že MFD ani kritikovi nešlo o knihu ani o pana vicekancléře, ale o počátek útoku na jeho šéfa, prezidenta republiky Václava Klause. Jinak by přece o "ne-tématu" toto médium neuvedlo hned dva články v jednom čísle. MFD tím potvrdila jen to, o čem psal Petr Hájek v knize předešlé – „Smrt ve středu“ – jak zákeřně pracuje mediokracie.

A co je ještě smutnější, že téma Antikrist nerozhořčilo nějakého rozhořčeného muslima či atheistu s duší zmrzačenou nacistickým, bolševickým a nyní europeistickým útokem na křesťanskou či nedej bože katolickou církev, ale novináře, který vystudoval protestantskou teologii v Belfastu a v Praze. A že se za pana Hájka jeho kolegyně Michalea Svobodová dokonce modlí, protože si dovolil tvrdit, že apolalypsa nade vší pochybnost již začala a Antikrist je již na světě v osobě ministra finací Miroslava Kalouska. Člověk se tomu v prvním momentě zasměje, ale je to bohužel smutné, jak nás těch padesát let života v komunistickém atheismu poznamenalo. Kdyby si přečetla Bibli, tak by zjistila při čtení textu sv. Jana o Antikristu, že současná politická situace nejen u nás, ale v celé Evropě a západním světě vyvolává podobné asociace a že to není nic odsouzeníhodného. Naopak jde o výstrahu, že bychom se měli nad tím zamyslet a nenechat dojít k nejhoršímu. A pokud se jí nelíbí, že Petr Hájek vyzývá ke kontrarevoluci, (podotýkám, že jsem knihu ještě nečetla a pouze komentuji články v novinách, takže nevím, zda to v knize opravdu stojí), tak to činí jako zbožný katolík jistě proto, že podle písma svatého kontrarevoluce je reakcí na ďáblovu snahu rozvrátit Kristovo království na zemi neboli na revoluci vyvolanou Antikristem. Pokud to v knize stojí a chce se pan vicekancléř chopit nápravy naší společnosti, pak by to bylo velké štěstí pro naši zem. Takový vůdce by byl po letech Topolánkovsko - Bursíkovsko - Kalouskovského marazmu opravdovou spásou pro naši zem.

Ať již je ale v knize napsáno cokoliv, pevně věřím, že stojí za přečtení, stejně jako Hájkovy knihy předchozí – Halelujá!, Svět je na rozvod, Areál snů, Vlídná past a Smrt ve středu. Poslední z nich vzbudila v minulých letech mimořádný ohlas a na několik měsíců se stala ve svém žánru nejprodávanější knihou. Jeho kritika mediokracie a konstatování, že „středová politika“ je nejrychlejší cestou ke smrti politiky jako takové, vzbudila velký rozruch. Asi neexistuje médium, které by se tehdy k tomu nevyjádřilo. Autor je rovněž znám jako zásadní odpůrce koncepce takzvané globální vlády, stejně jako nedemokratické socialistické EU. Zastává názor, že bývalý prezident Václav Havel a jeho spojenci u nás representují neomarxismus, tedy snahu vybudovat jakousi vysněnou třetí cestu k socialismu, která by nás zavedla do zemí třetího světa. I když o každém z jeho postojů by se dal napsat ne článek, ale spíše kniha, přesto nejvíce rozruchu vyvolal v naší komunistickým atheismem duchovně vyprahlé zemi jeho výrok „Nevím jak Vy, ale já z opice nepocházím, jako že je živý Bůh nade mnou!“ a jeho neohrožené přihlášení se ke katolicismu.

Ať si již o názorech pana vicekancléře myslí kdokoliv cokoliv, jedno je jisté – o všem, co říká, je hluboce přesvědčen a stojí se nad tím vážně zamyslet. Nemá totiž zapotřebí se nikomu podbízet. Petr Hájek pouze chce vyprovokovat nás všechny k zamyšlení nad smyslem života, nad zázrakem stvoření a nad transcendentnem v nás i nad námi. Zamyslet se nad tím, že to, že jsme se ocitli zde na Zemi a žijeme si zde své pozemské životy, není vůbec samozřejmé. Mnozí mu vytýkají, že v diskusi je snad ještě neústupnější než jeho šéf Václav Klaus a stojí si za svým názorem, i kdyby mu říkali oponenti cokoliv. Jedním slovem, že se nenechá vláčet názory médií ani veřejným míněním. A to právě na Hájkovi média štve. Štve je, že je to člověk tak zakotvený a o svém názoru je opravdu tak z hloubi duše přesvědčený, že s ním nemohou média ani okolí či okolnosti cloumat jako s jinými, kteří žijí na povrchu, bez názorů, bojí se samostatně myslet, a pak sebou nechávají smýkat vším, co je od nich právě požadováno. A právě proto, že těch, kteří bezduše přebírají módní názory, byť sebenesmyslnější, je vždycky většina, bychom si měli člověka jako je Hájek, o to víc vážit a přemýšlet nad jeho postoji. Jen tak u nás bude pořád více a více těch, kteří, po duchovní devastaci z dob totalitárního socialismu, začnou konečně uvažovat o smyslu svých životů a uvědomí si, že není naprosto samozřejmé, že je mohou vůbec prožívat. Že je to dar od stvořitele celé této reality, od Boha.