Dominik Duka vyzval k celonárodní modlitbě za zachování našeho tisíciletého národa
Václav Klaus vyzval Dominika Duku ke společnému boji za zachování našeho národa a za konzervativní hodnoty naší civilizace
Ivana Haslingerová
Svatováclavská pouť byla letos pod taktovkou nově zvoleného pražského arcibiskupa Mons. Dominika Duky opravdu důstojným připomenutím dne české státnosti. Aby se jí mohli zúčastnit i ti, kdo nemohou zajet do Boleslavi, byly již v předvečer od 19. hodin po celé naší zemi slouženy slavnostní mše za zachování a za šťastnou budoucnost našeho národa. Dokonce i v místních kapličkách si občané tuto událost připomněli. Jeho excelence, arcibiskup pražský Dominik Duka si přál, aby se vzpomínky na patrona naší země sv. Václava zúčastnil celý národ, aby si všichni občané uvědomili, že náš stát existuje již přes 1000 let, byli na něj proto patřičně hrdi a nenechali si ho nikým zničit. A také, aby si připomněli, že byl založen na křesťanské tradici, neboť naši panovníci kníže Bořivoj a jeho žena Ludmila, dědeček a babička sv. Václava, přijali již v době raného křesťansví z rukou sv. Cyrila a Metoděje křest a tato tradice se držela od té doby po staletí. Protože ztráta národní suverenity je již téměř dokonána, letos poprvé Mons. Dominik Duka vyzval všechny křesťany ke společné modlitbě za šťastnou budoucnost a za zachování našeho národa. A sama bohoslužba ve Staré Boleslavi v den svátku sv. Václava, kterou celebroval, byla důstojným dovršením této jeho celonárodní prosby. Prosby, aby si náš národ uvědomil svoji historii, tradici a modlil se za další šťastnou budoucnost suverenního státu. Bylo povzbuzením, že mladí skauti pochopili správně poslání těchto mší svatých a přišli si mj. přát, aby EU nepřestala plnit poslání, pro které byla založena, a byla garantem křesťanské kultury a civilizace.
Na mši zaznělo poselství, že velikost patrona naší země, sv. Václava, spočívala především v tom, že dokázal dát na první místo Boha a prosazoval jeho myšlenky, nikoliv pouze ty svoje. Měl v důsledku toho naplněno srdce Boží slávou, a to ho činilo štastným, toto štěstí šířil kolem sebe a byl za to všemi milován. Nehledal svou slávu a přece se mu jí dostalo, protože pochopil, že ten, kdo chce být první, musí být služebníkem. Proto sloužil Bohu, oslavoval ho a sláva Boží spočinula i na něm. Sv. Václav je povzbuzením pro každého, kdo nežije jen pro sebe, ale dává druhým víc, než je jeho povinnost. V dnešní uchvátané době lidé přestávají myslet na druhé a budou proto zapomenuti stejně myslícím okolím. Z toho pramení osamělost a deprese. Měli by více myslet i na druhé a prosazovat jejich myšlenky. To je prozíravější než prosazovat jen sebe sama. Stavět jen na právu a ekonomické spravedlnosti, to ke šťastnému životu nestačí. Každý člověk potřebuje mít kolem sebe milující srdce. Bohužel se toto ze života současných lidí vytrácí a jak správně podotkl prezident Václav Klaus: "faleš sociálního státu nezaslouženého blahobytu ničí vše tvůrčí a individuální a otupuje talenty, aktivitu a pracovitost, neboť ta se přestává vyplácet".
Bohužel sami politici na zlepšení této zaběhnuté situace nestačí. Naštěstí Ježíš poslal těm, kteří uvěřili v jeho učení, Ducha svatého, aby mluvil k nám lidem ústy apoštolů a proroků. V důsledku toho je po staletí vliv křesťanské církve obrovský, neboť křesťanská víra je počátkem života bez konce a církev má na celém světě stále obrovskou autoritu, i když si to naše komunistickým duševním marasmem zdevastovaná společnost nechce přiznat. Naštěstí si tuto autoritu církve uvědomuje pan prezident a na mši svaté proto zdůraznil, že: "Církev by měla svou významnou autoritu v nezanedbatelné části celé naší veřejnosti uplatňovat více a hlasitěji i v debatě celospolečenské." Nehoruje tím pro účast církve v každodenních politických půtkách, ale přimlouvá se za to, "aby ve veřejných střetech o hodnoty a občanské ctnosti, které jsou ohrožovány falešnými proroky takzvaného pokroku a modernismu, pronesla církev jasné a zřetelné ANO-ANO, NE-NE". Protože podle něj je nezbytné říkat to nahlas.
Pan prezident si dobře uvědomuje, jak obtížný úkol po církvi žádá. Vyzdvihl odvahu papeže Benedikta XVI., který je za mnohé své tolik potřebné konzervativní postoje terčem nevybíravých útoků, a přesto tento boj nevzdává. Zdůraznil, že je nutno po jeho vzoru riskovat i nepochopení, že je nutno vystavit se daleko více než dříve nepříjemným střetům, jakkoli se zdá, že v nich má druhá strana momentálně převahu, zejména mediální. "Doba, kterou žijeme, má tolik nebezpečných rysů, že nechat ve veřejném prostoru dominovat jen oportunistické modernisty se nakonec vymstí všem. Řada tendencí prosazujících se v dnešním světě a v různé míře i u nás mne znepokojuje a domnívám se, že znepokojuje i mnohé z církevních představitelů. Stále více se utvrzuji v přesvědčení, že k nim nesmíme mlčet a že se s nimi nesmíme smiřovat. Sám za sebe se z pozice prezidenta republiky snažím na tyto jevy soustavně upozorňovat, bojovat s nimi, nepřecházet je mlčením. Bylo by dobře, kdybychom o nebezpečí, které z nich plyne, uměli mluvit nahlas a společně. O svatováclavskou legendu jsme se opírali, na ni jsme navazovali, byla a je pro nás inspirací a přimlouval bych se za to, aby tomu tak bylo i v budoucnu. Aby byla naše budoucnost taková, jakou bychom si ji mít přáli, a aby naše budoucnost byla budoucností, která bude kontinuitou s minulostí a nikoli jejím opuštěním," zdůraznil pan prezident.
Jedním slovem se dá uzavřít, že V boji se stále rychleji se rozpadajícím hodnotovým systémem, který ještě donedávna charakterizoval a vlastně i definoval naši civilizaci, náš civilizační okruh, svět, který nazýváme Západem, naši Evropu, ke které patříme a vždy jsme patřili. Ať jim v této činnosti žehná Bůh!
Celý projev pana prezidenta je zveřejněn ve Fragmentech pod názvem "Trápí nás stále rychleji se rozpadající hodnotový systém, Vlastenectví je vydáváno za šovinismus, demokratický stát za překonanou instituci"