Jasperse bych vám, Češi a Češky, ze srdce přál
Alexandr Bátora
Předesílám, že v následujícím příspěvku nebude ani ždibec ironie nebo nadsázky. Nemívám s nimi úspěch. Přinejmenším u čtenářské majority, jak jsem se přesvědčil v diskusích pod svým minulým článkem „Kalouska Vám, Češi a Češky, ze srdce přeju.“ Někdy koncem roku 2010 jsem pro 49. číslo revue Národní myšlenka napsal stať „Nespouštějte oči z Bonsettiho!“, věnovanou kromě jiného též hrozbě potenciálního rozvratu české společnosti prostřednictvím státně oktrojované tolerance vůči rozkladným jevům. Psal jsem mimo jiné i o tom, že se v takové souvislosti obávám výbuchu nahromaděné nespokojenosti, který může přivést českou společnost až na pokraj občanské války. Během následujících měsíců jsem se pak při různých příležitostech nad tímto nebezpečím znovu zamýšlel. A dospěl jsem k několika úvahám, o které bych se chtěl se čtenáři podělit:
Nepíše se mi to lehko, ale mám dojem, že „česká věc“ je dávno ztracena, pokud kdy vůbec existovala. Nejsem sice s to říci, kdy přesně se Čechové rozhodli rezignovat na sebe samotné, ale odhaduji, že nějaký zásadní (i když zpočátku možná vlastně neviděný) zlom se musel přihodit již velmi brzy po říjnovém převratu. A prvorepubliková osvobozenská legenda (jak František Zuman nazval tento fenomén ve své stejnojmenné knize), která jednak bagatelizovala zásluhy nemasarykovských křídel protirakouského odboje, a zároveň neměla sílu zlomit kletbu, která se nad českým národem pomalu rozprostírala v podobě jistého upozadění loajalistické části českého (rozumějme: někdejšího rakousko-uherského) vojáctva, nejen že rozdělovala českou společnost, ale jistě také skvěle pomáhala v budování dnes snad již nesporného kultu osobnosti, jenž obklopoval prezidenta Masaryka. Takový kult však zdravému vývoji jen stěží napomáhal, protože to byl právě TGM, kdo se velkou měrou podílel na zbídačení úrovně československé politiky, neboť do ní (ať už přímo, nebo nepřímo) zatáhl zhoubné jevy, jež jsou skvěle zachyceny kupříkladu v Ježkových „Světlech a stínech politiky“, kteroužto publikaci vřele doporučuji všem, kdo si chtějí nechat rozbít iluze o panenské čistotě prvorepublikové politiky. Už tehdy se musel začít český národ dělit, i když zatím se asi o „názorovém příkopu“ nedalo hovořit. Snad to zatím byla jen rýha načrtnutá holí do prachu, ale mělo se podél ní začít velmi brzo a velmi usilovně kopat.
Tím, že Československo nepodstoupilo na podzim roku 1938 regulérní válečný střet, neudálo se to, co v jiných evropských zemích mělo zásadní vliv na charakter případného ozbrojeného odporu – muži nebyli vytrženi z každodenního života, mezi obyvatelstvem nemohlo zůstat množství zbraní a vojenského materiálu, a tak podobně. (V tomto směru připomeňme například naprosto odlišnou situaci polskou.) V takto determinovaných podmínkách tedy záleželo na volním rozhodnutí každého člověka. A není moc překvapivé, že především po zdecimování odboje během heydrichiády ne každý v sobě objevil potřebu riskovat naprosto vše a ještě u toho mimovolně napomáhat tomu, aby se po válce měl Beneš zase dobře. Opět by stálo za zamyšlení, zda atentát na Heydricha (se všemi předem odhadnutelnými důsledky) nebyl také projektován jako způsob jak na dálku paralyzovat poválečnou politickou konkurenci z řad odboje. Nechci Benešovi křivdit, ale u vědomí jeho těžkých charakterových vad se taková otázka neodbytně vkrádá. Na ni by měli odpovědět historici. Nebo pro začátek ji aspoň předestřít.
Problematice obnovené poválečné „demokratické“ republiky, stejně jako problematice následné komunistické éry, se věnovat nechci, především proto, že je zbytečné opakovat notoriety. Snad si jen povzdechnout nad tím, jak nebohého dr. Emila Háchu nejprve Beneš nechal vyzobat, co si Hácha nenadrobil, a pak ho bez skrupulí obětoval. A k osmašedesátému roku dodám to, co jsem říkal i během jednoho svého veřejného vystoupení a co je i dodnes k dohledání na stránkách Národní myšlenky – pražské jaro nebylo jen střetem dvou frakcí v rámci jedné a té samé Zločinecké strany Československa, ale svou hru měli rozehranou i čeští či českoslovenští patrioti, byli však poraženi.
Výše uvedené historické okolnosti či rány osudu – nazývejme to jak je libo – měly jen stěží veskrze kladný vliv na českou společnost. A po pádu komunistického režimu byla jedinečná možnost odčinit aspoň část toho zlého, co se přihodilo, a začít polehounku rovnat národní páteř a hledat ztracené sebevědomí. Avšak dědictvím listopadového státního převratu je naopak jen další rozštěpení a demoralizace českého národa.
Pro vysvětlení toho, co bylo posledním impulsem k sepsání tohoto článku, si teď dovolím odbočku.
V souvislosti se XIV. vlnou bátoriády jsem se vrátil k některým dřívějším otcovým pracím. Ať už to byly věci bezprostředně související s českou otázkou, nebo ty obecnější, o to vtipněji spjaté s jeho aférou. Tak třeba velkým potěšením mi znovu bylo čtení otcovy více než tisícistránkové studie o rwandské genocidě, jež je v českém prostředí a jazyce stěžejní – neboť zatím jedinou – prací na toto téma a tato její jedinečnost je přebita pouze a jen „informací“ o tom, že její tvůrce kdysi navštívil zapomenutou přednášku a později vyloženě neodsoudil jakousi protibolševickou publikaci. Stejně tak mi bylo potěšením listovat si starými Demokraty, někdejšími (myšleno v době před listopadovým převratem) protirežimními samizdaty Československé strany socialistické (přesněji řečeno: výboru její obvodní organizace v Praze 5), po převratu pak již oficiálními tiskovinami její národně sociální frakce.
Nejčerstvěji (neboť zrovna teď) pročítám otcovu „Opožděnou epištolu nejen k Jaspersově a Slavíkově analyse otázky viny“, kteroužto esejí – jak i název napovídá, měla formu dopisu příteli – otec uzavíral obor filosofie a metodologie vědy na Fakultě mezinárodních vztahů VŠE v Praze, a kterou v dubnu roku 1997 vydal jako soukromý malonákladový tisk. Původně jsem chtěl k děsivé beznadějnosti a paralyzující hrůze popřevratových časů sám něco napsat, ale nakonec jsem zjistil, že bude mnohem přínosnější citovat právě otcovu Opožděnou epištolu. Nejprve ze všeho však asi bude potřeba objasnit dva termíny: termín wu-wei pochází od legendárního staročínského filosofa a zakladatele taoismu Lao-c‘ a je ve zkratce vyjádřitelný jako „činění aktivním nečiněním“, nezasahování do přirozeného řádu věcí; termín insei pak pochází z japonského prostředí a je jím míněn jakýsi „odchod na trvalý vladařský výminek“, na který odešel leckterý japonský císař, jemuž vládnutí začalo ohrožovat život. Tolik tedy na vysvětlenou, nyní již nechám hovořit otce. A jen znovu dodám – následující řádky byly dopsány v létě roku 1996:
„Začínám mít opět ony pocity, kterými jsme trpěli v sedmdesátých letech, kdy jsme vnímali všude kolem sebe jakoby skrytou chorobu. Narůstající vinu, nebo – jak věřili staří Řekové – něco jako nepotrestané zločiny, které znesvěcují polis.“
„Především jsem ale konečně dospěl již i vnitřně k ireversibilnímu přesvědčení, že nejobecnějším proviněním je porušování taoistické maximy ,wu-wei‘ a odhalil tak prapůvod zřejmě kterékoliv viny v oblasti veřejné i soukromé.“
„A Čechům nepochybně také bylo nedávno třeba jejich Jasperse jako soli, avšak Jasperse, který by se pokusil opravdu fundovaně, selektivně a nikoliv licoměrně a s alibistickou generalisací odhalit specifické zdroje a příčiny selhání a provinění českého národa a jeho samozvaných či loutkových vládců vůči českému národu, potažmo české státnosti; Jasperse, který by se i v dobách popřevratových nekompromisně zavázal jen a jen k tomu, že pro budoucí dobro všech zlo pojmenuje zlem; Jasperse, který by i nekřesťanům zjevil přirozenost a závaznost consecutionis temporum mezi hříchem, zpovědí, rozhřešením, pokáním a odpuštěním a její všeobecnou i individuální očistnou úlohu; Jasperse, který by zpočátku vedl nejspíš tažení proti všem, bez ohledu na svou předpokládanou vlastní újmu; včas se však ani nejmenším náznakem neobjevil a obávám se, že nyní je už (při vší nelíčené úctě a obdivu k houževnatosti senátora Bendy) pozdě.“
„Já oproti tomu za příklad [Havlovy] vůčihledné neschopnosti přesného vymezení a pochopení odpovědnosti a viny, jeho notorického opovrhování systémem etických norem a hierarchií hodnot... uvádím výňatky z jeho dvou projevů z jara 1990. Havlův projev květnový, pronesený evidentně s pragmatickým cílem deklasovat Československou stranu socialistickou (ČSS) a Československou stranu lidovou (ČSL) ve „svobodných“ volbách a stigmatisující mne a některé z mých bývalých bratří a sester (a řady z nich si vážím dodnes), či červnový jeho projev velebící designovaného ministerského předsedu Čalfu (jsem přesvědčen, že bez jeho iniciativy a souhlasu) bezmála coby hrdinu třetího, protikomunistického odboje, však pro mě měly nejméně jeden významný positivní efekt.“
„To, že sprostou a bohorovnou paušalisací zařadil i mne mezi kolaboranty. kteří stáli dvacet let ,za bukem‘, zlikvidovalo zpětně i do budoucna mé takřka třináctileté dobrovolné veřejné ,engagement‘ ve prospěch demokracie, z toho šest roků v době nesvobody a dalších sedm ex post v bouři událostí po plyšovém převratu. Na druhou stranu mě to přivádí k věřme definitivnímu rozhodnutí (bohužel pozdnímu) přestat zasahovat do sféry veřejné. Za jeho významný podíl na mém rozhodnutí opustit sféru veřejnou jsem Havlovi tedy upřímně vděčný, i když jsem k němu dospěl ve zbytečných, ale neuvěřitelných bolestech... Provozovat totiž dál ,nošení vody‘, onu prapodivnou filantropickou zálibu svých středních let, která přestala, (začala-li kdy) těšit a stravuje nejen mě samotného, ale i mé vždy beztak skromné existenční prostředky a postavení, by bylo nejen rozmařilé, ale i krajně neodpovědné vůči sobě a hlavně nebezpečné pro mé okolí. Je nepochybně bezpočet příkladů, kdy se tato zpočátku snad positivní deviace vymkla svým hostitelům z rukou!“
„Podstupuji insei aniž bych trpěl prožitkem sebemenší viny, protože jím zřejmě podmíněné opravdové wu-wei nejenže přináší svému činiteli (to je úmyslný oxymóron!) plody mnohem vzácnější a sladší, ale zanechává neskonale zanedbatelnější stopy na jeho environmentu nejbližším i vzdáleném. A navíc, insei přece není bezhlavá eskapáda: ,Kdo zná mít dost, je bohatý...‘ a ‚kdo ví,kde zastavit, tomu nic nehrozí – tak bude věčný‘. (Nakonec jsem se tedy stejně, jak vidíš, po tolika citacích židovských a helénských nezdržel opět sáhnout do přehluboké studnice nám oběma snad ještě blízkého a drahého filosofického prostředí a alespoň pár vzácných valounků ze dna vylovit.)“
Nyní již dokonale chápu, proč mi otec svou Opožděnou epištolu povolil až teď. Možná bych ji před těmi patnácti lety (ve svých letech osmnácti) nemusel unést. Je to ale škoda a mrzí mě to. Kdybych ji býval znal, tak bych před nějakými čtyřmi roky snad ještě včas přispěchal a otci připomněl jeho vlastní slova o nepotřebnosti ba dokonce nevhodnosti zapojování se do věcí veřejných. A zabránil bych tak tomu, aby se po letech hibernace opět vrátil do aktivní politiky, navíc na předem poražené straně. Což bylo obzvlášť smutným faktem v situaci, kdy pro tuto „tolik potřebnou práci pro vlast“ (dnes již víme, že vlast domnělou), nemá prostředky, čas ani chuť, natož aby po ní byla dostatečně výrazná celonárodní poptávka, neřkuli že by byl dostal nějakou závaznou objednávku. O tom, že Češi a Češky si na ovoci takové práce (jímž mělo být zachování občanské svobody a státní suverenity) nechtějí pochutnat ani omylem, neboť je jim nesnesitelně trpkým a jakákoliv svoboda je pro ně břemenem nesnesitelně tíživým, jsem definitivně přesvědčen.
V Opožděné epištole budu mít už napořád velkou oporu, nejen argumentační. Až budete v budoucnu zase a donekonečna v souvislosti s mým otcem zlovolně a manipulativně psát o jeho údajném vzhlížení k Jörgu Haiderovi, namísto jím přiznaného obdivu k senátoru Václavu Bendovi, nebo když neustále a donekonečna a zlovolně a manipulativně budete psát a plkat o otcově rasismu, namísto abyste zmínili jeho celoživotní respekt k jiným kulturám, především pak těm asijským, když neustále a dokola budete žvanit o jeho politickém turismu a neukojitelné touze po stranickém životu, namísto toho, abyste s určitým zaražením komentovali jeho vnitřní odpor k politickému a především pak stranickému angažování, vždy si jen prolistuju Opožděnou epištolu. Abych snad také nepropadl těm zdejším infekčním fantasmagoriím týkajícím se mého otce. Což by mě velmi mrzelo obzvlášť teď, když z bludu jiného – bludu českého národovectví – jsem převažujícím českým názorem či mlčením dokonale a snad navždy vyléčen.
Ušel se vpravdě velký kus cesty za těch třiadvacet let! A přesto můj komentář k popřevratové době bude velmi krátký.
Jak je možné, že se váš ministr zahraničí beztrestně chlubí, že člověka, jenž se provinil odlišným politickým přesvědčením, picnul jak srnce? Jak je možné, že přední redaktor celostátního deníku naváděl čtenáře, aby člověka s nesouhlasným politickým přesvědčením přejeli v Karmelitské na zebře? Jak je možné, že ministrovi školství bylo upřeno právo svobodně si vybírat své spolupracovníky? Jak zdůvodníte, že vůči Ladislavu Bátorovi uplatňujete do očí bijící Berufsverbot? A uvidíme, jaký další pokrok ještě režim přinese. Třeba se za chvíli dozvíme, že „nepřátelé demokracie jsou švábi“ a ty je potřeba vyhubit. A o tom, kdo jsou nepřátelé demokracie, rozhodnou vlastníci médií a váš jägermeister z Černínského paláce. Podobně jako ve Rwandě.
Jasperse bych vám, Češi a Češky, ze srdce přál. Bylo by vám ho potřeba jak soli. Třeba by vám dal poznat, jaký jed se mnohým z vás usídlil v srdcích. A třeba byste ještě mohli sami sebe před sebou samými zachránit.
Na počátku to bylo jen rýpnutí holí do prachu. Dnes je to příkop. A ten příkop, který ve vašem národě pravdoláska hloubí nejpozději od časů Masarykových, je možná už nepřekročitelný, navíc se bez přestání rozšiřuje a prohlubuje. A je už jen velmi málo těch, kteří se ho denně snaží aspoň trochu zasypat. Jedním z nich je i prezident Václav Klaus. Jenže jeho dlaně už jsou rozedřeny do krve.
Je to vaše možná poslední šance na záchranu zbytků státnosti a občanských svobod. A poslechněte ho, až vám ukáže, koho máte následovat. Protože to zase bude vaše snad poslední možnost, jak byste mohli v hodině dvanácté odvrátit od své země to strašlivé neštěstí občanské války. K níž máte velmi nebezpečně nakročeno přinejmenším od té doby, kdy se po posledních parlamentních volbách začal váš stát rozkládat tempem dosud nevídaným.
Protože tou opravdu poslední šancí, jak zachovat po případném úplném rozpadu zdejší státní moci aspoň něco málo – ale budou to spíše holé životy, snad aspoň část občanských svobod, ale to kdoví jestli, rozhodně a pochopitelně však ani troška státní suverenity – by pak byl už jen mezinárodní protektorát.