Knížákova Smršť 40
Milan Knížák, generální ředitel Národní galerie
ociopatický ezzinárodní aport išatých rulťuláků
Z mé profese plyne i nepsaná povinnost být obeznámen s vývojem světového umění, s pohybem na uměleckých trzích, se stavem uměleckoteoretického myšlení atp. Proto navštěvuji řadu přehlídek světového umění a svým členstvím v tzv. GROUP-BIZOT (což je spolek ředitelů velkých evropských a amerických muzeí, například Ermitáže, Louvre, Národní galerie v Londýně, Metropolitního muzea v New Yorku, atp.) se dostávám bezprostředně k informacím o aktivitách a náladách na světové muzeální scéně. Naposledy jsem navštívil umělecké trhy ve švýcarské Basileji, které patří k nejstarším a nejprestižnějším akcím svého druhu. Následující názor nevznikl pod vlivem nějakého okamžitého dojmu, ale rostl ve mě postupně, jen poslední viděná výstava "Unlimited" v Basileji byla poslední kapkou, která mě přiměla k tomu, abych své názory strukturoval a podělil se o ně s ostatními. Tento text, samozřejmě, není jediným způsobem, kterým dávám veřejně najevo, co si myslím, jedná se jen o esenci mých pocitů a postojů, ale pro daný účel to, jak věřím, stačí.
Na začátek si dovolím provokativní, ale podle mne odůvodněné tvrzení, že současná umělecká scéna je scénou nenadaných, netalentovaných, v podstatě neschopných, a to platí jak pro umělce, tak i teoretiky. Můžete namítnout, že se dívám na mladou scénu pohledem staršího člověka, který už nechápe průbojnost mládí. Nemohu vám to vyvrátit, ale vím, že tomu tak není. Svět se ocitl v určité zlomové situaci. Je to vidět i na jeho politické struktuře, kde se místo společensky prospěšných řešení prosazují mocenské ambice politiků, kteří zcela vyprázdnili obsah politiky a jen se populisticky snaží vyšplhat co nejrychleji nahoru. Přestaly platit argumenty a místo nich nastoupila prázdná hesla, nicotné nabídky, falešný soucit. Sází se na tzv. Tato situace má samozřejmě přímý vliv na vývoj umění. Lépe řečeno na podobu jeho veřejné scény. I v umění jsou dnes nejaktivnější (a nejsnáze se dostávají nahoru) lidé prázdní, bez skrupulí, ochotní následovat obecné trendy, ochotní zapojit se do honby po povrchní atraktivnosti. (Nejhorší je na tom, že mnoho z nabízených atrakcí vlastně ani není atraktivní, jen se vezou s trendy.) Svět dnes obecně přijal touhu být instantní hvězdou. Tento trend podporují a vlastně zásadně umožňují média, která jsou světově pokleslá.
Naštěstí v umění zůstává ještě vrstva, která je skryta (a možná, že to není jen v umění), kde se objevují nadaní lidé. Jejich tvorbu však v uměleckých přehledech téměř nenajdete. Také muzea opustila svou tradiční funkci uchovávání dokladů lidské kultury a zaměřila se na cirkusově atraktivní výstavy a projekty. Mnoho z mých kolegů ředitelů velkých světových muzeí si je vědomo, že to, co dělají, vlastně není správné, ale politici je tlačí k tomu, aby byli tzv. úspěšní, tedy aby jejich muzea byla plná lidí, aby se o nich mluvilo, aby představovali to nejkurióznější, nejluxusnější, nejznámější. Vědí, že kdyby opravdu dělali to, co muzea potřebují, snížil by se počet návštěvníků a oni by byli pokládáni za neschopné. A tak muzea místo toho, aby společnost kultivovala, podílí se (bohužel často) na kulturní devastaci. Neučí citlivosti k světu, nenabízí zjemňování vnímání, kultivaci mysli, ale nabízí návštěvníkům něco z obecně požadovaného cirkusu. Jako velké umělecké hvězdy jsou představováni lidé bez skrupulí, bez morálky a jak jsem již výše uvedl, bez nadání. Můžete namítnout, že neposuzujeme morálku, ale dílo. Ano, kdyby se život člověka tím, že se ho chopí média , nestavěl názory a komentáře na úroveň tohoto díla, kdyby nám nebyli vnucováni pitomci s pitomým životem jako projevy geniality. (Nechci uvádět příklady, ale podívejte se kolem sebe...)
Umění by mělo vybízet k jemnosti, k duchovní skromnosti, ale dnes se děje opak. Možná, že příčiny tohoto jevu jsou hluboké a tkví v těch nejzákladnějších vrstvách našeho jednání. Když jsme jeli od Basilejských výstavních hal tramvají do hotelu, všiml jsem si, že nikoho ani nenapadne, že by mohl uvolnit místo starším a neschopným. To nebyla arogance mládí, to byla obecná lhostejnost a obecná lhostejnost je to nejhorší. Z této lhostejnosti rostou prázdní politici a uznávaní netalentovaní umělci na jedné straně a extrémisté a teroristé na straně druhé. Teď nemám na mysli arabský terorismus, o kterém se dnes uvažuje jako o jediném, ale narůstající počet zoufalců vraždících bez příčiny. V roce 1964 jsem napsal a následně proslovil přednášku s titulem: "Znamená umění učit člověka žít?" Dnes stále věřím, že ano a tuto jeho didaktickou funkci považuji za nejdůležitější. Zůstávám, bohužel, členem minoritní skupiny, navíc roztroušené po světě a tak bez podstatného vlivu.
Teď jen malý dovětek k současné politické situaci u nás, která přesně naplňuje jevy výše zmíněné. Agitujeme pro podepsání Lisabonské smlouvy, ještě jsme tak neučinili a už se objevují pokusy o zpochybnění Benešových dekretů a jsem přesvědčen, že po podepsání Lisabonu bude velmi obtížné uhájit české pozice. V této souvislosti bych rád upozornil na to, že tzv. Benešovy dekrety nebyly tehdy osamoceným aktem České republiky nebo nějaké její politické frakce a už vůbec ne akcí prezidenta Beneše. Byly výrazem široké mezinárodní politické atmosféry, byly obecným názorem všech válkou zasažených. Zdá se, že lidská paměť je velmi krátká. Chtěl bych se také vyjádřit k vajíčkovým útokům, které rozvířily naší politickou scénu. Považuji odsuzující výroky mnoha politiků ze všech stran za hysterické, zbytečné a alibistické. Tyto útoky nepřerůstaly v násilné činy, naopak, tvrdím, že byly lyrické až téměř ušlechtilé. Divadelní happeningy, které provázely některé mítinky ČSSD, byly inteligentní, úsměvnou a trefnou reakcí na situaci. Strany, které se bojí takovýchto akcí, nemohou (rád bych řekl, že nesmí) vládnout. Bohužel, přesto, že se to stalo jen ČSSD, ozývaly se i strany ostatní, takže to asi platí na všechny. Kde jsou ti inteligentní politici? Existují vůbec? Není to fikce?
Snímek Markéta Kobrsková