Poděkování Václavu Klausovi a blahopřání Miloši Zemanovi

Ivana Haslingerová

Po levicovém kosmopolitovi Václavu Havlovi a pravicovém konzervativci Václavu Klausovi přichází od 7. března 2013 na Pražský hrad levicový liberál Miloš Zeman. Všichni tři pánové byli nejvýraznějšími politiky polistopadové éry. Každý z nich měl ale, bohužel, jiné představy o tom, kam by měla naše země směřovat po pádu totalitárního socialismu, zkráceně zvaného komunismem. Václav Havel bojoval všemi prostředky doslova do posledního dechu za svůj nereálný sen - socialismus s lidskou tváří, Václav Klaus naopak za svobodnou kapitalistickou společnost s volným trhem a důrazem na svobodu jednotlivce, zatímco Miloš Zeman je zastáncem klasického reálného socialismu bez přívlastků. Je škoda, že se tyto tři osobnosti nedokázaly po listopadu 1989 domluvit a společně bojovat za bohatou kapitalistickou společnost, o níž jsme po padesát let života v komunistické totalitní nesvobodě snili a za niž jme zvonili klíči. Za společnost, která byla ověřena na Západě jako funkční, bohatá a svobodná. Je škoda, že v tomto boji zůstal Václav Klaus osamocen, a co víc, že oba zbývající dokonce bojovali proti jeho úsilí vybudovat z naší komunistickým marasmem tolik poničené země kapitalistickou moderní bohatou zem.

Pan prezident Zeman ve Svatováclavské kapli řekl (parafrázuji), že každý z nás si staví během života chrám, který zobrazuje jeho životní dílo. Že se každý z nás snaží, aby po něm zůstalo něco krásného pro budoucí generace. Velká škoda, že tito tři mužové sváděli mezi sebou neustálé boje každý jen za ten svůj jedině správný chrám. Ke cti pana prezidenta Zemana je ale nutno dodat, že on bojoval proti Klausovu chrámu přímo a jasně, a co víc, dokázal se s Václavem Klausem dohodnout na funkčním fungování levicové vlády s pravicovou opozicí. V opoziční smlouvě se dokonce dohodli, že v případě vítěztví pravice bude platit toto uspořádání v opačném duchu. Tedy něco jako v USA. Jak se ukázalo, jejich model se osvědčil a vyvedl zemi z nejhorší krize po listopadu 1989 způsobené podpásovým Sarajevským atentátem vedeným tehdejším presidentem Havlem. Klaus se Zemanem tímto krokem vyřadili z politického vlivu menší strany spolu s jejich protektorem Václavem Havlem. Jejich havlem podporovaná kampaň pak vedla k tomu, že nástupce Zemana Vladimír Špidla tuto pragmatickou a úspěšnou koalici rozbil. Pana Zemana zradila i část jeho vlastních lidí natolik, že musel nakonec odejít na dlouhých deset let do ústraní.

Nyní začíná pod jeho taktovkou jeho comeback. Jaký bude, to ukáže čas. Václav Havel je mrtev a jeho příznivci prohráli prezidentskou volbu, takže snad alespoň na nějakou dobu dají se svou podpásovou politikou pokoj. I když už pan Schwarzenberg chystá karikaturu Občanského fóra -Fórum Karla Schwarzenberga. V každém případě ale o sobě tvrdí, že oni jsou pravice a tedy se nebudou moci farizejsky tvářit, že jim jde o totéž, co levici pod vedením Zemana. Takže panu Zemanovi by snad neměli ubližovat pod lživým pláštíkem, že jim jde o totéž a jako ta správná a jediná pravice bojují za lepší život občanů než on, jako to dělali Václavu Klausovi. A boj s otevřeným protivníkem se vede vždy snadněji.

Pan prezident Zeman slíbil, že mu jde jako Karlu IV. o klid, mír a blahobyt. U sochy Tomáše Garriqua Masaryka ale pronesl větu, z níž mne zamrazilo - obdivnou větu o Masarykově pozemkové reformě. A to navíc po projevu ve Svatovítské katedrále, v němž mj. vzdal hold Karlu IV. za to, že hledal rozumnou dohodu s církví a ona s ním. A protože právě církev má tento rok konečně po 23 letech jako poslední v zemích EU možnost získat zpět majetky a pozemky, zněla zmínka o vyvlastňování pozemků jako ledová vyhrůžka. Možná to ale jen tak nešťastně vyznělo a věřme, že po celé té kalvárii, kdy se po 23 letech konečně dospělo k oddělení státu od církve, nemá pan Zeman skutečně v úmyslu zavést pozemkovou reformu, jako kdysi Masaryk. Jinak řečeno opět odebrat právě získané pozemky církvi a navíc jí neposkytovat ani peníze na platy kněží. Vzhledem k tomu, že ukončil svůj projev ve Vladislavském sále modlitbou Thomase Mora o odvaze, pokoře a moudrosti, věřme, že se bude podle ní chovat a že se k podobnému záludnému kroku nesníží. Že bude jednat z očí do očí a na rovinu, jako až dosud. Tak, jak si ho za to vážil jeho předchůdce Václav Klaus.

Ten odchází zatím do Institutu Václava Klause, který je vybudován v Hanspaulském zámečku ve stylu amerických prezidentských knihoven. Bude tam tedy pracovat "vedle politiky". Václav Klaus ale slíbil, že "před aktivní politikou si nechce definitivně zabouchnout dveře." Všichni tedy doufáme, že se do ní vrátí a pokusí se zkonsolidovat zdemoralizovanou a rozhádanou pravici v ČR. Ať již se rozhodne jakkoliv, patří mu velký dík za to, že jsme díky jemu prožili alespoň kousek života v kapitalismu a ve svobodě, kdy nám do všeho nezasahoval ve jménu dobra všeobjímající stát, a přejeme mu, aby mu Bůh dopřál ještě hodně let v plné aktivní síle k boji za náš národ a za svobodný život nás všech. Bude toho určitě zapotřebí. Ale to je již na jiný článek.

Vydavatel naší revue, Kulturní komise ČR, předala profesoru Václavu Klausovi ještě v roli prezidenta republiky poděkování za zdárné vedení státu v dobách ne vždy příznivých a za přeměnu Hradu v kulturní stánek veřejnosti. V neposlední řadě vyjádřila úctu ke státníkovi , který jako jeden z mála upřednostňuje v politice zdravý rozum před obsahově prázdnými líbivými floskulemi. Pane profesore Klausi, děkujeme za všechno, co jste pro náš národ a pro nás všechny dosud udělal!

Panu prezidentovi Miloši Zemanovi přejeme, aby mu Bůh pomáhal jednat podle modlitby Thomase Mora, kterou pronesl v den svého prezidentského slibu v památném historickém Vladislavském sále.

A i když je to nerealistický sen, sobě si přejeme, aby zase oba tito státníci vládli společně jako prezident a premiér. Ale sen je sen, realita je realita. Takže alespoň oběma státníkům přejeme hodně zdraví a sil v budování svých chrámů pro blaho nás deseti milionů v podhradích jejich zámků.