Stivín, hlavní velezrádce: Pane prezidente sem, pane prezidente tam...
Břetislav Olšer
se vrhlo na svoji kořist a tak se nám čeští ubožáci pěkně rozjeli; světu předvedli svoji ubohou politickou kulturu. Hysterie. Od senátorů se očekávala jiná (pa)kultura. Vydali prezidenta Václava Klause stíhání Ústavnímu soudu pro velezradu. Tak co, hrdinové, jste spokojeni, že jste si troufli na svého prezidenta? Ukázali jste mu, jak jste zbabělí a bezcharakterní. Máte ale smůlu, s tím novým prezidentem jste si to totálně rozházeli. Klausova amnestie není velezrada, řekl Miloš Zeman. Máte se nač těšit...
Nepřímo se k senátorům přidal též , geniální foukač na záchodové a jiné dírkami opatřené rourky. Měl to zapotřebí? Škoda té jeho vyčůrané falešnosti... Komentátor Ondřej Konrád ve svém sobotním fejetonu pro Český rozhlas Plus říká: "Roky v nejužším kroužku, pane prezidente sem, pane prezidente tam, pusu plnou chlebíčků, a tyhle sem radši neberte, oni na to stejně ještě ani nedozráli...“ Tak tomu se říká ta pravá velezrada. Nikdo nechápe, jak si ti, kdož mezi vyvolené nepatřili a ani o to nestáli, kladou otázku, proč se Stivín neprodral k „pravdě“ podstatně dřív. A proč se mu tak najednou Klaus znelíbil, že odmítl účast na dalším dílu cyklu Jazz na Hradě. Stivín je prostě, kromě toho, že je skvělý flétnista, jen obyčejná hradní vyžírka, co beztak volil Karla. Má takový trapas zapotřebí? Byl ještě na posledním dílu cyklu Jazz na Hradě, a to nikoli jako řadový divák, nýbrž celebrita, jež nechyběla ani na závěrečném VIP rautu, s pusou plnou velezrádných chlebíčků i submisivních slov. Zkrátka bezcharakterní čepičář, který rád převléká kabáty. Zvláště, když právě „prohlédne“ - ještě že včas rozpoznal toho zločinného velezrádce.… Je jen málo těch, kteří přišli o medaile. Vodák Polert tu olympijskou prodal za pár piv, Arafat až po své smrti přišel o svoji Nobelovu cenu za mír, když mu ji ukradli...
Malíř je trochu jiná kategorie. Tvrdí, že si "až v poslední době jsem si uvědomil, že ani taková hračka, jakou je medaile, znehodnocená rukama, které ji předávaly, mi nepřirostla k srdci. Zůstala mi nakonec přece jen vzdálená a cizí a její odeslání je pro mne dnes úleva, neboť za další držení tak nepotřebné a zdiskreditované věci bych se mohl už jen stydět," jak o tom píše Brázda ve svém dopise Klausovi. Pavel Brázda žije v Praze a v loňském roce byl spolu s manželkou Věrou Brázdovou- Novákovou zapsán do Knihy cti městské části Praha 3. Ve své tvorbě nedělal ústupky ani tlakům doby ani módním trendům a pro své postoje nemohl až do roku 1989 oficiálně vystavovat. Dnes se jeho práce setkávají s širokým ohlasem u nás i v zahraničí. Prezident republiky ho v roce 2008 ocenil Medailí za zásluhy II. stupně; nyní ji poslal poštou na Pražský hrad.
Oba demonstranti „dobrých mravů“ mi připomněli skutečné velezrádné chvíle, kdy během 2. Světové války udělil státní ministr K. H. Frank pozlacený Čestný štít Protektorátu Böhmen und Mähren se Svatováclavskou orlicí mj. spisovateli Františku Kožíkovi a malíři Maxi Švabinskému. Vyznamenání bylo určeno „pro vyznamenávání příslušníků protektorátu, kteří se osvědčili vzorným postojem nebo plněním povinností a stálou pohotovostí k nasazení“. Z eseje Soudobé dějiny čteme: “Jeden po druhém předstupovali před holohlavého muže, snažícího se vyhlížet odhodlaně a energicky, a s úklonou, s úsměvem či strnule a trpně přejímali z jeho rukou vyznamenání: spisovatel František Kožík, básník František Hrubín, skladatel Václav Trojan, komik Vlasta Burian, herečka Marie Glázrová, basista Pavel Ludikar, sopranistka Marie Budíková-Jeremiášová, barytonista Jan Konstantin, sochař Jan Lauda, malíř Karel Svolinský, herečka Adina Mandlová, herec Gustav Nezval, režisér Otakar Vávra a další, celkem dvaadvacet umělců a novinářů. Když vystoupili na pódium ozdobené květinami a výsostnými znaky Německé říše a Protektorátu Čechy a Morava, pozdravil každý vztyčenou pravicí. Psal se 12. červenec 1942. V den sedmdesátých narozenin státního prezidenta Emila Háchy uděloval ve Smetanově síni Obecního domu v Praze ministr lidové osvěty Emanuel Moravec národní ceny kulturním pracovníkům….“
Odmítnutí “ocenění” by se tehdy ale rovnalo transportu do koncentráku. Zde mohli pánové odmítnout vyznamenání i účast na hradních akcích odmítnout hned na počátku. Nestáli přece tváří v tvář Hitlerovu státnímu ministerstvu. Představa, jak by byli charakterní kdyby mu tváří v tvář stáli, je pouze k tragickému pobavení.
Je to stejně tragicky děsné, jako když Václav Talich reagoval na Moravcova slova o „oplozujícím vlivu“ německé hudby na hudbu českou. Zájem nacistického Německa o českou hudbu postavil Talich do kontrastu s údajnou lhostejností dříve „spřátelených“ Francouzů. Nadále měla podle něho česká hudba jít „v těsném sledu oněch tendencí, jimiž kráčí kupředu hudba německá“, vzdálena bude naopak provždy hudbě francouzské a ruské. V závěru projevu čteme: „Státnický čin našeho moudrého pana státního prezidenta dr. Emila Háchy nám umožnil, že v době, kdy na válečném poli hřmí děla, my, čeští hudební umělci, máme plnou možnost pracovati na vlastním zdokonalení a tak se připraviti vhodně na to, co od nás Říše očekává. (…) Buďme dětmi hodnými veliké doby a využijme ku prospěchu Říše i vlastního kmene oněch výhod, které nám dopřává geniální Vůdce Adolf Hitler!“ Šéf opery Národního divadla vyzval, aby se Češi postavili do jedné řady s těmi, kdo tvoří „nový ráj“ a novou Evropu. Nezavání to náhodou rovněž velezradou á la český senát...?