V pražské i krakovské katedrále přetrval svit záře slávy obou národů

Ivana Haslingerová

Arcibiskupství pražské uspořádalo v Mladotově domě na Pražském hradě již druhou konferenci věnovanou fenoménu katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Významní představitelé církve a architektury na ní hovořili na téma "Rozvoj katedrál a katedrálních okrsků ve 20. a 21. století". První konference byla v loňském roce věnována vzájemnému vztahu s pařížskou katedrálou. O současném životě katedrály Notre-Dame tehdy promluvil pařížský arcibiskup kardinál André Vingt-Trois. Letošní konference byla věnována srovnání pražské katedrály s katedrálou Wawel v Krakově. Katedrály na Krakovském Wawelu a na Pražském hradě jsou světově unikátní tím, že se obě nacházejí v areálech panovnických sídel. Ostatní katedrály stojí ve městech.

Význam krakovského Wawelu představil sám bývalý důvěrník blahoslaveného Jana Pavla II., krakovský arcibiskup kardinál Stanisław Dziwisz (*1939), který přijel do Prahy na pozvání pražského arcibiskupa J. Em. kardinála Dominika Duky OP. Připomněl, že Wawelská katedrála byla 19 let katedrálou sv. otce Jana Pavla II., který v ní byl arcibiskupem až do svého zvolení papežem 16. října 1978.

Ačkoli jsou katedrály pro většinu lidí symboly neměnnosti, hluboké tradice, pevnosti a identity celé země, právě ta pražská i krakovská prošly ve 20. století díky hrůzným atheistickým totalitám bouřlivým vývojem a mnohokráte stály i v centru společenského a politického života.

Přestavby Wawelu a jejich architekta Adolfa Szysko-Bohusze, vynikajícího „polského Plečnika“, přiblížil přední polský odborník prof. Jacek Urban (první vlevo). Proměny pražské katedrály prezentoval přímo na prohlídce jeden z nejpovolanějších odborníků na Pražský hrad a českou moderní architekturu vůbec ing. arch. Zdeněk Lukeš (první vpravo). Konferenci moderoval Norbert Schmidt, vedoucí Centra teologie a umění při Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy.

Hostitel a iniciátor konference, J. Em. kardinál Dominik Duka OP zasedl spolu s přednášejícími k debatnímu stolu a čelil obtížným otázkám, jak dnes rozvíjet potenciál takovýchto prominentních míst minulosti i současnosti? Jaký mají katedrály význam pro člověka 21. století? Je dnes ještě možné je dostavovat či přestavovat? Jsou vlastně katedrály vůbec někdy dostavěné? Je katedrála jen symbolem církve, minulosti, němým svědkem zašlé slávy, nebo stále oslovuje člověka a společnost? Pokud ano, jak to dělá a jak by to dnes mělo ideálně vypadat?

J.Em. kardinál Stanisław Dziwisz se zamýšlel nad významem obou katedrál nejen pro ČR, Polsko, ale i pro sv. otce Pavla II., kterého třikrát jako sekretář doprovázel do Prahy. Pan kardinál Dziwisz nebyl „jen“ osobním sekretářem blahoslaveného Jana Pavla II, ale stál po boku svatého otce po 39 let. Začal s ním spolupracovat ještě jako s kardinálem Karolem Wojtyłou brzy po tom, co byl po studiích filosofie a teologie roku 1963 vysvěcen na kněze. A po jeho boku zůstal jako osobní sekretář až do jeho smrti roku 2005. Takže jeho svatost znal víc než vlastní bratr a je v současnosti velice uznávanou osobností ve Vatikánu. Nástupce Jana Pavla II., papež Benedikt XVI., ho v roce 2005 jmenoval krakovským arcibiskupem a rok na to kardinálem. Jeho slova byla proto poselstvím Jana Pavla II., velice autentická a cenná.

Pan kardinál prý nikdy nezapomene na mši svatou ve Svatovítské katedrále 21. dubna 1990. „Byl to zázrak po několika desetiletích vlády totalitního režimu v našich zemích. Historie obou národů má mnoho styčných bodů,“ zavzpomínal pan kardinál a celým jeho projevem se nesl důraz na to, jak veliké úctě se těšil nejen u Poláků, ale především u sv. otce Jana Pavla II. náš patron svatý Václav.

Srdcem krakovské církve je katedrála sv. Václava a Stanislava. Již jen to, že v názvu je kromě polského světce i jméno světce našeho, hovoří za mnohé. Svatý Václav byl v Polsku velice uctíván. V 10. st. stál na Wawelu kostel zasvěcený sv. Václavovi, jak dokládají písemnosti z roku 1071. Katedrála byla na jeho místě vybudována po založení biskupství. Kolem roku 990 se nacházel Krakov na českém panství a panoval v něm tudíž silný český vliv. Když vzniklo v roce 973 biskupství v Praze a Olomouci, stal se sv. Václav patronem nejen katedrály, ale i ostatních významných kostelů v Polsku. Obě země se nazývaly Zeměmi sv. Václava a zaujímaly významný církevní prostor. To znamenalo bezprostřední vliv nejen církevního, ale i mocenského a politického centra. Manželkou polského knížete Měška I. byla dcera Boleslava Ukrutného Doubravka, která se stala matkou prvního korunovaného polského krále Boleslava Chrabrého. Oživení svatováclavské tradice přineslo i to, že v roce 1250 a přijali Václav II. a po něm i syn Václav III. poctu stát se králem polským. Kult sv. Václava je dodnes v katedrále uctíván a to 28. 9. na památku jeho mučednictví a v minulosti v den přenesení jeho ostatků.

Katedrála na Wawelu není velká. Je poloviční než naše, která má 130 m délky. Je ale exkluzivní farností pouze pro obyvatele návrší Wawel a je pohřebištěm monarchů. V současnosti nese kromě jména sv. Václava i jméno polského mučedníka sv. Stanislava, který byl kanonizován roku 1253. Postupně se domácímu světci dostávalo prvenství. Úcta Stanislavovi nebyla ale na překážku kultu sv. Václava. Oba patroni jsou považováni za patrony Polska. Rok po kanonizaci byla jeho relikvie darována Přemyslu Otakaru II. do katedrály na Pražský hrad.

V letech 1320-1364 se stavěla na Wawelu nová katedrála, která nese silné vlivy české architektury. Hroby sv. Václava i Stanislava jsou v nich podobně situovány. V absidě jsou u nás umístěni tři světci Vít, Vojtěch a Václav, tam Stanislav a Florián. Obě gotické přestavby si byly časově blízké. V roce 1320 proběhla na Wawelu poprvé korunovace, v roce 1333 poprvé královský pohřeb. V katedrále je umístěn Černý wawelský kříž královny Hedviky považovaný za zázračný a místo kde je umístěn považují občané za posvátné.

I po přemístění královského sídla králem Zikmundem II. během tažení na Moskvu do Varšavy zůstala katedrala ve Wawelu korunovačním místem. Teprve rok 1795, kdy přestalo Polsko na mapách existovat a podělily se o něj Rakousko, Rusko a Prusko, znamenal pro katedrálu vážnou hrozbu. Krakov se stal rakouským městem a katedrálu chtěli Rakušané přebudovat na posádkový kostel. Aby Poláci zapomněli na hroby svých králů a na svou minulost přemístili hroby z katedrály do kostela sv. Petra a Pavla. Přesto, nebo právě proto, se ale katedrála stala symbolem národní nezdolnosti, polskosti a vychovatelkou ctností. Svit záře slávy Polska v katedrále přetrval.

I když svit katedrály přetrval a Polsko se na mapu opět vrátilo, je tato událost mementem pro budoucnost. Hlavní příčinou, proč Polsko zmizelo v roce 1975 z mapy Evropy, totiž byla podle kardinála Dziwisze ta, že Poláci přestali být vlastenci a místo hrdosti na svůj národ se zhlédli v cizích dvorech – především ruské císařovny Kateřiny Veliké a rakouské císařovny Marie Terezie. Nastala tehdy situace podobná té, v níž žijí naše národy nyní ve vztahu k EU. Měli bychom mít proto vždy jako memento na paměti, kam obdiv k cizině vede.

19. století bylo přímo stoletím národních poutí do katedrály. Z Haliče, ze Slezka, z Varšavy i Velkopolska tam putovali občané, aby v ní zažili pohroužení se do národních dějin. V roce 1827 se stal Wawel kapitolem i pantheonem polského národa. V roce 1880 bylo v katedrální pokladnici zřízeno muzeum. Katedrála se v té době stala nejen královským chrámem, ale i Pantheonem národa, kde byli pochováváni národní bohatýři. Z obavy, aby se nestala pouze pantheonem, bylo zakázáno národní hrdiny pochovávat do královských hrobek a významný spisovatel Mickiewicz byl již umístěn „jen“ v katedrále a ona si poté uchovala nadále ráz katedrály, v níž probíhají biskupská svěcení a bohoslužby.

Poláci jsou zejména hrdí na mnohaleté působení ve Wawelské katedrále blahoslaveného Karola Wojtyly. Vztah ke katedrále Karola Wojtyly snad nejlépe vyjadřují jeho slova (parafrázuji): „Nelze do katedrály vstoupit bez vnitřního chvění a bez bázně, protože se vyznačuje velkolepostí, kterou k nám promlouvají naše dějiny. Celá naše minulost k nám promlouvá množstvím sartofágů a soch. Všechna ta jména nám připomínají obrovskou tisíciletou cestu našich dějin. Proto se každý příchozí musí před velikostí katedrály zastavit, a což teprve člověk, který chce přidat něco nového.“ Karol Wojtyla věřil ve vzkříšení těla a život věčný. Zvolil proto katedrálu za místo svých prvních mší, aby zdůraznil duševní pouto se všemi, kteří v ní odpočívají. Ve svých patnácti letech v ní absolvoval v roce 1935 svou první mši a v roce 1946 ji již sám v kryptě celebroval. Jako papež kanonizoval Hedviku a věřil, že ona i sv. Stanislav čekají v katedrále na slavné vzkříšení.

Všechny své důležité životní body směřoval Karol Wojtyla ke dni připomenutí mučednické smrti Václava II., 28.září. Proto i své biskupské svěcení směřoval k tomu dni, 28.9.1958. Po němž vyšel v procesí před katedrálu a všem udělil své první biskupské požehnání. Po smrti tamního arcibiskupa v červnu 1962 byl jmenován tamním kapitulním vikářem, a pak 8.3.1964 metropolitním krakovským arcibiskupem. Den 28.září 1978 byl spojen i s dvacátým výročím svého svěcení. Za dva týdny byl zvolen papežem.

Komunistická dikatura zavedla zrušení konkordátu, odstranění náboženství ze škol a šikanovala kněze. Karol Wojtyla počítal s tím, že vláda sáhne i na katedrálu. Bál se, aby z ní nevzniklo muzeum. Proto vystoupil s novým významem katedrály - svatyně církve i národa. Přál si, aby ji lidé chápali nejen jako svatyni církve, ale i svatyni národa. Z procesí sv. Stanislava tak vytvořil celopolskou událost a katedrálu zachránil před komunistickou zvůlí. „V katedrále bije srdce Polska i moje srdce,“ říkal prý často.

A nelze nepřipomenout velice významnou událost spojenou s návštěvou kardinála Dziwisze v Praze:

Den před konferencí, 21. listopadu, na svátek patronky hudebníků sv. Cecilie, sloužil kardinál Stanislaw Dziwisz v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha slavnostní bohoslužbu, během které předal pražskému arcibiskupovi Dominiku Dukovi vzácný dar – ampuli s krví blahoslaveného Jana Pavla II. Slavnostní okamžik podtrhla nádherná chrámová hudba. V podání několika chrámových sborů pražské arcidiecéze na ní zazněla Mše D-dur prvního barokního českého mistra Jana Dismase Zelenky.Tato setkávání chrámových sborů začala s příchodem kardinála Duky do Prahy. V minulém roce přijelo na oslavu patronky Cecílie 12 sborů, což bylo přes 300 zpěváků. Provedena byla Dvořákova Mše D-dur. Také tehdy mši svatou celebroval významný zahraniční host, kterým byl pařížský arcibiskup kardinál André Vingt-Trois.

Na závěr se sluší poděkovat všem, kteří na pořádání těchto dvou událostí spolupracovali s Pražským arcibiskupstvím - kromě Katolické teologické fakulty UK i Metropolitní kapitule u Sv. Víta v Praze, Správě Pražského hradu a místu vzdělání a kultury dominikánů při klášteře sv. Jiljí „Dominikánská 8“, vydavateli teologické revue Salve.