Kongres ODS vyvolával hluboký smutek

Ivana Haslingerová

Občanská demokratická strana si tento víkend, 3. a 4. listopadu 2012, na volebním kongresu v Brně volila své vedení včetně předsedy. Dosavadní šéf strany premiér Petr Nečas se v boji o post předsedy utkal s bývalým ministrem zemědělstvím Ivanem Fuksou, který svou kandidaturu oznámil v noci ze soboty na neděli. Post předsedy nakonec obhájil premiér Petr Nečas 351 hlasy proti protikandidátovi, který získal 178 hlasů z celkového počtu 592. Petr Nečas tedy získal podporu zhruba 60 procent delegátů, což podle jeho slov, nikoliv podle mínění v kuloárech, je silný mandát. Mandát ho posílil natolik, že ihned prohlásil, že v nejbližších dnech rozhodne, jak bude řešit potíže s vnitrostranickými rebely a jejich odmítáním zvýšit daň z přidané hodnoty. Ve svém nadšení, že se udržel ve funkci, si ale neuvědomil, že ve straně nemá jen šest tzv. rebelů, ale že tyto podporuje třetina strany, což je velká síla. Takže jeho vítězství se jevilo mnohým jako vítězství Pyrrhovo.

Protože Petr Nečas v úvodním projevu požadoval obnovení funkce prvního místopředsedy, který by po dobu jeho premiérství fakticky ODS vedl, neboť obě funkce podle jeho slov nelze naplno stíhat, byla po létech tato funkce obnovena. Kandidovali na ni ministr průmyslu Martin Kuba, předsedkyně Poslanecké sněmovny Miroslava Němcová a europoslanec Hynek Fajmon. Prvním místopředsedou ODS se stal 363 hlasy ministr průmyslu Kuba. Miroslava Němcová se skončila na druhém místě se 142 hlasy a na třetím Hynek Fajmon s 69 hlasy. Pan Fuksa se bojů o posty místopředsedů nezúčastnil s odůvodněním, že nemůže spolupracovat s panem Nečasem, který nedovolí nikomu říkat jiné názory na řešení problémů, a to ani v ekonomice. Za to, že mu je říkal, ho prý vyhodil a teď všichni vidíme ekonomický kolaps, k němuž to vedlo.

O post místopředsedů bojovali stávající místopředsedové strany Pavel Blažek, Jiří Pospíšil a Miroslava Němcová. Alexandr Vondra se rozhodl do čela ODS nekandidovat, protože jeho pověst prý poškodila kauza Promopro. Nově o místa předsedů usilovali ministr zemědělství Petr Bendl, ministr životního prostředí Tomáš Chalupa, senátorka Daniela Filipiová a předseda královéhradecké ODS Miloslav Plass. Místopředsedy ODS se nakonec stali exministr spravedlnosti Jiří Pospíšil (454 hlasů), současný ministr spravedlnosti Pavel Blažek (439), ministr životního prostředí Tomáš Chalupa (343) a předsedkyně Poslanecké sněmovny Miroslava Němcová (306). Senátorka Daniela Filipiová (303) a Miloslav Plass (106) z královéhradecké ODS ve volbě neuspěli. Dalo by se uzavřít, že vítězem voleb byl Jiří Pospíšil, který získal největší podporu od delegátů a všeobecně se hovořilo v kuloárech o tom, že kdyby kandidoval na předsedu, měl velkou šanci na zvolení i přesto, že nebyl zatím premiérem. Koalice by v takovém případě mohla pokračovat i bez Petra Nečase, protože není důvodu, proč by pan prezident nejmenoval premiérem nového předsedu ODS zvláště po urážlivých výrocích pana Nečase na jeho osobu. Já dodávám, že pány Nečase a Kalouska, kteří nás dovedli do této situace právě tvrdošíjným ignorováním makroekonomického pohledu, který se neúspěšně snažili nahradit prostou trojčlenkou, by se snažil ve vládě nehradit každý racionálně uvažující makroekonom.

Tolik tedy holá fakta. Kvůli nim jsme ale do Brna nejeli, protože ta si může každý přečíst kliknutím na ods.cz spolu se všemi nominačními i děkovnými projevy. Důvod, proč jezdíme na všechny kongresy ODS, je ten, abychom na vlastní kůži pocítili atmosféru uvnitř strany, abychom se mohli po další rok orientovat v tom, čím strana aktuálně žije. A protože tento kongres byl již 23., člověk se neubránil vzpomínkám na kongresy minulé, aby mohl porovnávat jejich genia loci, která jasně vypovídají o situaci ve straně v tom kterém roce. Atmosféra každého kongresu podává totiž nejlépe ze všeho informaci, zda se strana cítí silná, zda její lídr je vnitřně pevný, či zda to jen maskuje před kamerami siláckými řečmi, zda se schyluje k nepříjemnostem, či naopak si lídr věří a svůj optimismus a myšlenky o tom, co chce pro zemi a nás občany vykonat nakažlivě přenáší nejen na členy, ale na všechny přítomné.

A jak se tedy podle nás umístil tento 23. kongres v porovnání s předchozími?

I přes vnější lesk (o cca 600 účastníků se staralo 150 lidí, strava byla skvělá) se v našich duších usídlil velký smutek. Když člověk vzpomene na to, jak první kongresy člověka doslova nabíjely vírou, že této straně jde opravdu vnitřně a upřímně o skvělou věc, jak jsme se všichni těšili na to, že se na kongresech nenuceně pobavíme a pohovoříme s delegáty, a to i po večerech, i když tyto nebyly tak honosně organizované, tak se prostě smutku nemůžeme ubránit. Kongresy byly nabité idejemi, programem, vírou ve vítězství pravice u nás, zatímco zde o idejích, co chce strana prosazovat v dalších dvou letech ani o myšlenkách nepadlo ani slovo. (S výjimkou projevu pana Fuksy, který se jako jediný z řečníků zabýval tím nejdůležitějším, ekonomikou země). Strana přitom v minulosti procházela i velkými problémy danými například Sarajevským atentátem v roce 1996. Ani to ji tehdy nezlomilo, naopak semklo. Zlom nastal až na 13. mimořádném kongresu, který měl atmosféru pod bodem mrazu. Naprosto zbytečně, cirka 2 měsíce před prezidentskou volbou, se nemohli někteří členové dočkat odchodu Václava Klause ze strany a pod záminkou, že ODS o několik procent prohrála volby, ho urážlivými projevy zbavili vedení a zvolili si Mirka Topolánka. Je přitom nutno zmínit, že tehdejší stranický debakl (mizerných pár procent) nebyl ani v nejmenším tak hluboký a propastný, jako debakl Nečase. A tehdy se to řešilo odstoupením vůdce strany. Teď NE!

Vtaťme se ale k 13. kongresu. Tam Topolánek sice slavnostně prohlásil, že „Klausismus je písmo svaté ODS“, ale svými postoji jakýkoliv klausismus naprosto popřel a snažil se ho ze strany vymítit dokonce tak důkladně, že v předvečer 19. vysočanského kongresu nakázal dokonce vyklidit stánek Klausova Centra pro ekonomiku a politiku se slovy, že knihy Václava Klause na kongres již nepatří. Měl vlastně pravdu, myšlenky prezidenta Klause do jím tak klientelisticky vedené strany, už nepatřily. Prezidentu republiky proto nezbylo nic jiného, než se od takto hulvátsky vedené strany distasncovat. Byl to tehdy další velmi velmi smutný kongres. Mnozí delegáti měli doslova slzy v očích, jen pan Topolánek byl na koni. Ať již byly kongresy pod taktovkou pana Topolánka jakékoliv, stále ještě bylo ale možné se na nich setkat v klidu o přestávkách a u oběda s delegáty, popovídat si s nimi. Až na Žofínském kongresu v roce 2007 odklidil Topolánek novináře do horního patra, delegáti v přízemí odříkávali, jak je to které ministerstvo úspěšné, diskuse prakticky nulová. Bylo cítit, že se něco chystá. A také se chystalo. Večer, kdy odcházeli delegáti na večeři a sál se vylidňoval, vystoupil Jan Zahradil s výhrůžkou, že pokud delegáti neschválí změnu usnesení předešlého kongresu a nedovolí Topolánkovi, aby ratifikoval Lisabonskou smlouvu, padne vláda. Vyděšení zbylí a hladoví delegáti v sále zvedli pro jeho návrh ruku a tím jsme přišli o státní suverenitu. A nejen to, ODS ztrácela od té doby kmenové voliče, vytrácely se z ní ideje a když to vypadalo na velký pokles hlasů v průzkumech, strana Mirka Topolánka odvolala a na jeho místo nastoupil bývalý korunní princ ODS Petr Nečas, který v šibeničním termínu získal pro stranu neskutečným nasazením v kampani skvěle organizované Ivanem Langerem vítězství.

Skalní voliči se k němu vrátili, protože věřili, že se bude strana distancovat od Topolánkových skandálů a hrubostí a že jí slušný a neúplatný Petr Nečas navrátí její bývalý lesk a noblesu. Že se do vlády vrátí pravicová politika místo té zelené socialistické. Jak se ale ukázalo, měl zřejmě pravdu moudrý Řek Hérakleitos, že nejde dvakrát vstoupit do téže řeky. Petr Nečas i přes podporu pro svou vládu 118 hlasů ve Sněmovně, podporu o níž se žádnému předchozímu premiérovi ani nesnilo, nedokázal za dva roky nic než neustále rekonstruovat vládní kabinet a docílit tím, že podpora jeho vlády klesla ve sněmovně na 100 hlasů. Navíc to, že vyhazoval ministry bez racionálního vysvětlení, získal nejen u spolustraníků, ale především u veřejnosti představu diktátora podobného těm z dob totalitárního socialismu. Důsledkem bylo, že volby pro ODS dopadly největším fiaskem jaký kdy ODS zažila. Vyhodit ministra, který právě provedl audit, v němž se ukázalo, jak skandálně hospodařili kamarádi pana Topolánka na Ministerstvu dopravy (zalití květiny za 400 Kč) a který dohnal stavební firmu za lajdácky provedenou stavbu vtipnými cedulemi k její opravě pod záminkou, že byl dříve v čele firmy ABL, vyhodit ministra zemědělství za to, že si dovolí polemizovat s jeho chybnými kroky k rozjezdu ekonomiky či nejoblíbenějšího slušného ministra, který po 20ti letech prosadil změnu trestního i občanského zákoníku a navíc se jako jediný nebál píchnout do soudcokracie a poukázat na chybnou práci ve státních zastupitelstvích, to lidé odsuzovali i v té poslední vísce. To nehovořím o tom, že žádný pravicový volič nemůže dát hlas straně, která dělá ryzí levicovou politiku zvyšování daní místo zlepšení podmínek pro podnikatele, kteří jediní dokáží přinést zaměstnanost a peníze z daní do rozpočtu.

Neskutečný volební neúspěch, který následoval po zklamání skalních příznivců ODS, se odrazil v současném kongresu měrou vrchovatou. Hned při příchodu na něj se mi vybavil zmíněný osudový Žofínský Topolánkův kongres. Kde byly ty doby, kdy je u vchodu vítaly usměvaví příslušníci z tiskového oddělení ODS! I zde byli novináři odděleni takřka neprodyšně od účastníků. A nejen odděleni. Byli prohledáváni jako zločinci. Nejen zrentgenováním jejich kabel a průchodem rentgenem, ale dokonce byly prohlíženy fotoaparáty a rentgenovány i kožichy a pánům sundavány pásky z kalhot. Na ruce jim byly upevněny ponižující žluté náramky a byli vykázáni do zvláštní zóny v jiném patře, než byl jednací sál. Poprvé v životě jsme si tak mohli uvědomit, jak muselo být černochům v apartheidu či židům při označení (také) žlutými hvězdami. Že se tohoto dočkám u tzv. demokratické strany v 21. století pod vládou bývalého korunního prince pana prezidenta, toho jsem se nenadála. A když jsme zjistili, že tento princ, nyní šéf strany ODS přicházel zbaběle zadním vchodem, jen aby se náhodou nesetkal s televizním štábem a fotografy, kteří čekali na snímek, nečekali jsme již od kongresu nic dobrého.

Co se to stalo? Co se bude dít? Proč se tak bojí předseda médií?

Tyto myšlenky okamžitě napadaly každého z nás. Místo toho, aby poskytoval rozhovory, co chce pro naši zemi v dalších dvou letech udělat, čímž by hned na začátku vyrazil svým kritikům zbraň z ruky, jsme si vyslechli jeho projev plný omluv následovaný až do půlnoci projevy delegátů, kterými se táhla jako červená nit zdrcující kritika jeho vlády a jeho práce. Ta ale zpravidla končila tím, že pád vlády nechtějí iniciovat, tak ho přesto budou volit. Nechtěla bych zažít tak hrozný den jako pan Nečas v tu předvolební sobotu. Nechci říci, že kritická slova delegátů nebyla pravdivá, ale vidět kdysi tak silnou stranu, do níž tolik občanů vkládalo naděje v lepší budoucnost, po takovém výprasku, to bylo velice, velice smutné. Nezbývá než doufat, že se předseda poučí a přestane místo žabomyších sporů mezi ním a jím jmenovanými ministry konečně pracovat pro občany. A to nejen pro ty přijímače různých dávek a dotací, ale i pro podnikatele. Ještě nikdy od listopadu 1989 jsem nezažila, aby pravicovou vládu nesnášeli bohatí milionáři. Nejen proto, že jim zvyšuje levicově daně, ale hlavně proto, že stát uvrhl do naprosté nestability, která jim nedovoluje rozjet větší projekty. Než si zvyknou na nějakého ministra, už je tam druhý. Potřebují mít pro svou práci možnost podepisovat smlouvy alespoň na dva roky a nemohou je stále měnit podle nálad měnících se politiků a premiéra.

Nezbývá než doufat, že konečně po dvou letech zůstanou současní ministři na svých místech a místo jejich neustálých vyhazovů za pochybení je premiér donutí pracovat a chyby napravit. To je totiž role správného manažera, dokázat pracovat s lidmi, které má k disposici a přinutit je pracovat dobře. Jestli se nevzpamatuje po tomto kongresu a nezačne pracovat na konkrétních věcech pro zlepšení situace lidí v naší zemi, nenajde ODS kontakt se svými potenciálními voliči a tento kongres byl nejen jeho, ale celé ODS labutí písní. Nezbývá než doufat, že faktický nový předseda ODS Martin Kuba za významné pomoci pana Jiřího Pospíšila, který přislíbil osobně jezdit po republice a starat se o změnu image strany, dokáží ODS vrátit poničenou pověst a zachrání naši zem před masivním nástupem levice ve volbách parlamentních. Pomáhej jim v tom Bůh!