Zabraňme pravdoláskovcům zneužít atentát pro nastolení třetí cesty k socialismu
Ivana Haslingerová
Protože nejen naše, ale i světová média jsou plná zpráv a komentářů o ostudném atentátu na prezidenta republiky a o naprostém selhání jeho bodyguardů, nechtěla jsem o této věci psát další článek. Včerejší neskutečně podpásové vystoupení exsoudružky Šiklové v Událostech a některé komentáře v Bakalových Hospodářských novinách vedené v podobném duchu však ve mně vyvolaly vzpomínky na atentát jiný, ale pro náš národ stejně fatální jako by byl tento, kdyby v pistoli byly skutečné náboje, na atentát Sarajevský. Uvědomila jsem si jaké obrovské nebezpečí podobné články pro směřování našeho vývoje znamenají, jaký rozvrat naší společnosti by mohly vyvolat a jak je nutné se tomuto nebezpečí postavit. Je nezbytné postavit se této vlně polopravd a překrucování skutečností, aby nevzniklo v důsledku zneužití atentátu levicovými pravdoláskovci k rozpoutání štvanice na profesora Klause. Ti se snaží vše bagatelizovat místo odsouzení opravdu vážného problému, jak se chovala ochranka prezidenta v době, kdy nikdo ani ona nevěděl, že nejde o skutečnou zbraň a k jaké tragédii mohlo snadno dojít. Místo pochvaly, s jakým klidem prezident celou situaci zvládl, se začínají množit komentáře, které obviňují dokonce prezidenta za to, že si vlastně za to, že ho chce nějaký nevzdělaný pobuda zastřelit, může sám, protože právě on působí rozvrat v zemi.
Prezident Klaus rozhodně nefantazíruje ani si nic nevymýšlí o atentátu a společenském rozvratu naší společnosti, jak napsal například komentátor Hospodářských novin Petr Honzejk. O tom, že je velice nepříjemná nálada mezi lidmi, což svědčí o špatném stavu společnosti, se člověk přesvědčuje na každém kroku. Stačí naslouchat lidem kolem sebe v tramvajích, v hospodách, na procházkách... Zjistí, že na předchozí polistopadové vlády vždy hubovali pouze jejich názoroví oponenti, ale že současnou vládu kritizují – poprvé po revoluci – i pravicově cítící lidé. A co je neuvěřitelné – snad všichni podnikatelé. Stačí si poslechnout projevy prezidenta SP ČR či předsedy zaměstnavatelských svazů a hned by měl pan Klepetko jasno a nepožadoval by po tajemníkovi prezidenta Jaklovi jakési důkazy rozvratu společnosti. To nehovořím o tom, co se lze dozvědět od jednotlivých podnikatelů na jejich akcích. Právě podnikatelé totiž potřebují ke svému podnikání podmínky, které všude ve světě zajišťují skutečné pravicové vlády. A to nejen nízké daně, ale především stabilitu. Podnikatelé potřebují navazovat smlouvy se svými dodavateli na několik let a není možné během nich neustále měnit zákony, ceny a daňové sazby. Neustálé změny na ministerských postech a nové a nové předpisy a vyhlášky stabilitu nezaručují. A právě nestabilita v těchto otázkách vede k omezení výroby, k propouštění a nakonec odchodu našich podnikatelů z naší země do stabilního prostředí. A to nejen kvůli nižším daním.
To, že pan Honzejk tvrdí, že "střelba na Klause z plastové pistole není ničím víc než selháním ochranky a vše ostatní jsou tlachy nebo politické zneužívání případu", je již naprosto nesmyslný závěr svědčící, diplomaticky řečeno, o naivitě redaktora. Současně ale takové tvrzení lze pokládat za záměrný podpásový útok na prezidenta Klause. To, že takové nesmysly pustí šéfredaktor HN, svědčí jen o tom, že HN nejsou pravicové noviny, jak o sobě tvrdí, ale jsou v rukách levicových pravdoláskovců v čele s Bakalou. Ano levicových, protože jejich snem je budování třetí cesty k socialismu, nikoliv budování kapitalismu. Tito lidé jsou navíc velmi nebezpeční, protože o sobě lživě tvrdí, že jsou pravicově cítící, a naši občané, kteří si naivně spojují jejich zesnulého vůdce Václava Havla se zánikem komunismu u nás, jim to věří. Ve skutečnosti tito lidé dělají od samého převzetí moci po listopadu 1989 vše pro to, aby nebyl u nás nastolen kapitalismus, ale jejich utopický sen – reformovaný "socialismus s lidskou tváří", tedy pouhé prohloubení perestrojky. Tito lidé mají nevíru v trh a naopak víru v osvícené filozoficko-ekonomické centrum, ve kterém budou intelektuálové Havlova typu s populárními manažerskými brožurkami v ruce řídit ekonomiku a nás všechny moudře organizovat. Chtějí nastolit třetí cestu i v zahraniční politice, která by z naší země vytvořila most mezi Východem a Západem, nový intelektuální svět, který by se zbavil omylů obou. Podávali dokonce po revoluci návrhy nejen na zrušení Varšavské smlouvy, ale i NATO. Tyto jejich koncepce zahraniční politiky jsou idealistické, nikoli reálpolitické, jsou vysmíváním se pojmu "národní zájmy". A k jejich bezmezné frustraci jim všechny tyto sny v roce 1991 zmařil právě ten Václav Klaus prosazením své ekonomické tržní reformy. (Viz např. článek Patnáct let od restaurace kapitalismu v ČR)
Abychom pochopili nebezpečí, které vede k neustálému napětí mezi nimi a Klausovci, musím připomenout historický kontext, ve kterém vše probíhalo. Do roku 1990 se slovo "kapitalismus" nemohlo oficiálně vyslovovat. To, že je začátkem roku 1990 vyslovil jako první v televizním projevu Václav Klaus, bylo od něj velice troufalé, neboť to vzbudilo nesmírnou nevoli právě u těchto zastánců "třetích cest". Klaus nikdy nepřevzal falešné klišé hlásané těmito rádoby politiky. Jestli bylo troufalostí říci slovo kapitalismus, tak slova "privatizace" a "prodej do zahraničních rukou" byla tehdy troufalostí mnohonásobnou. Liberalizace cen, ke které pod velením Klause tehdy došlo, byla nejriskantnějším bodem celého polistopadového vývoje a 1.1.1991 nastala jejím schválením obrovská a neopakovatelná změna, kdy se z teoretických úvah a snů moderních ekonomů promítlo vše do konkrétního života lidí. V tento den nastala skutečná změna v našem systému a namísto komunistického státem direktivně řízeného hospodářství byl nastolen kapitalistický svobodný prostor pro volné tržní hospodářství. Bez přijetí Klausovy ekonomické reformy by nemohly být provedeny následné kroky jako liberalizace zahraničního obchodu, privatizace, prodej podniků do zahraničních rukou a další, které byly nutné k přechodu od komunismu ke kapitalismu.
Není překvapením, že ti, kteří nezbytné systémové změny skutečně brzdili a ohrožovali, patřili do jedné ze dvou tehdy nesmírně vlivných skupin – do skupiny reformních komunistů šedesátých let v čele s Milošem Zemanem, Valtrem Komárkem, Zdeňkem Jičínským, Františkem Vlasákem, Jiřím Grégrem, Janem Vrbou a dalšími, a do skupiny disidentů z kulturní a intelektuální sféry v čele s Václavem Havlem, Jiřím Dienstbierem, Petrem Pithartem a dalšími. Nutno poznamenat, že i členové této druhé skupiny se až na výjimky potvrzující pravidlo mohli také honosit vlastnictvím rudých knížek. Jejich návrhy k řešení vzniklé situace byly rozličné, ale v žádném případě nemělo jít o kapitalismus. Svět měla podle nich řídit skupina vyvolených, do níž by patřili především oni sami, snad ještě spolu s Rolling Stones a Billem Gatesem. Politické strany byly podle nich jen „pro straníky“, tedy pro méně vyspělé, méně svobodné a méně tvůrčí jedince. Protože trh s jeho neviditelnou rukou se jimi přímo nedal nijak ovlivňovat, považovali jej za nedůstojné a nevznešené „hokynářství“ a ne za úžasný nikdy nepřekonaný mechanismus koordinace lidských aktivit, za nepostradatelný předpoklad demokracie. Bývalý prezident hlásal, že ,neviditelná ruka trhu páchá různé pěkně viditelné zločiny‘. Proto si tyto dvě skupiny vzájemně dobře rozuměly a rozumí si i nadále. Cílem reformy Klausovců naopak byl a je kapitalismus založený na tržním hospodářství a soukromém podnikání jakož i na parlamentní demokracii. A o tyto dva naprosto odlišné postoje se vedly ostré politický střety, které nakonec vyústily ve zbabělý a zbabraný Sarajevský atentát Havlovců. Protože byl ale zbabraný, nepodařilo se jim zničit tolik nenáviděného Klause, proto boj trvá dodnes. Pravdoláskovci, kteří nikdy nestudovali tržní ekonomiku, na Klause a jeho skupinu pohlížejí jako na lidi, kteří se zbláznili. Reformní komunisté jsou stejně zaslepení. Miloš Zeman se při prosazovaní Klausovy ekonomické reformy ve vládě dokonce tak rozčílil, že na něj nepříčetně křičel: "Když my se usneseme na tom, že se budeme koupat v šampaňském, musíte jako ministr financí na to dát peníze!" Naštěstí na to Klaus pohotově odsekl: "Dobře, ale berte na vědomí, že řeknu všem médiím, že se Zeman za státní peníze chce koupat v šampaňském!" a liberalizaci cen prosadil.
Tolik na vysvětlení proč je Klaus trnem v oku těmto levicovým třetocestníkům. Pokud toto vše víme, pak pochopíme Honzejkovo snižování toho, že nešlo o atentát na hlavu státu, ale o "radikální politický protest". Pochopíme, proč by podle něj profesor Klaus neměl ani vyslovovat, že čin atentátníka je odrazem špatné situace ve společnosti, pokud nemá alespoň jednu indicii o ní. Pochopíme, proč popírá, že viníky atentátu nejsou rozeštvávači a z prezidentovy strany že jde pouze o pomlouvání. Pochopíme, proč tvrdí takovou nehoráznost, že společnost rozeštvává sám prezident tím, že postuloval neexistující atentát, vyfantazíroval k němu společenský rozvrat a viníky všeho našel v kriticích své osoby a že větší sebestřednost si podle tohoto redaktora jde jen těžko představit. A nepřekvapí nás i naprostá lež, že prý Klaus dělá vše pro to, aby padl kabinet Petra Nečase. To, že nesouhlasí s mnoha jeho politicky sebevražednými kroky neznamená, že chce, aby padla vláda, ale aby se vzpamatovala, přestala dávat munici opozičníkům a tím společnost rozeštvávat. Myslím, že právě náš pan president dobře ví, jaké nebezpečí by to znamenalo, kdyby zvítězili tito třetocestníci pro náš stát a pro životy nás všech.
Říjen 2, 2012