Volební šílenství začíná
Jiří Bečvář
Veselo bude celý měsíc v kotlině české. Straníci, stranice i straníččata si honí trička a k uvěření nebohému národu voličskému dávají slibů přehršle. Nicméně za člověka by měly hovořit činy, nikolivěk sliby. Volič rozumný by měl k volbám a jejich protagonistům přistupovat s notnou dávkou skepse, respektive směsi realismu, zdravého rozumu a kritičnosti.
Ovšem i když se sám mezi rozumné tvory voličské počítám, nevím podle čeho svého zástupce vybrat, tedy prostřednictvím koho budu spravovat své veřejné záležitosti. Co má být tím správným vodítkem pro mé rozhodování? Může to být počet reklam na autobusech a množství billboardů, ze kterých na mě političtí koryfejové zírají na každém kroku? Nebo mám věřit jen těm, kteří mi sami oznámí, kým jsou? Či snad má být vodítkem fakt, že se objekt mé volby často producíruje na různých akcích a že mu slavnostně kopla do meruny sama Bohdalka?
Pokud mne nepřesvědčí krásné reklamy, mohu zkusit štěstí se stranickým programem. Jenže i zde zakopnu o kámen úrazu – pochybnost zda sliby slibovatelů splněny budou. Staré heslo politických harcovníků „Slibem nezarmoutíš“ vždy platí na nemalou část voličstva a jeden nechce být stále za naivního blbce.
Rozhodl jsem se jít na věc vědecky. Ponejprv jsem se soustředil na to, co mi sdělují kandidáti do senátu. Všichni hovoří o sobě a chválí své úžasné vlastnosti. Například teď už konečně vím, že jeden hraje vždycky fér, nebo že věří v sílu slušnosti a poctivé práce. Jiný zase nabízí své bohaté životní zkušenosti a v našem senátním obvodu je doma. Přesto tvrdí, že je v Jablonci Masarykovo náměstí, kde se s námi voliči chce setkat a na jeho ředitelském kontě je zkrachovalá továrna na ještěrky. Mnozí z kandidátů by měli mít turistický odznak za ty politické hory a doly, které již ztekly a peří jejich je barevnější než brky papouščí. Počítal jsem sliby kandidátů a porovnával s reálnou možností je splnit. Ačkoliv jsem si přečetl místně zmutovanou kuchařku a všechny sliby o tom, jak tento kandidát zařídí prakticky vše, nenašel jsem žádný recept, jak to vlastně udělá. Ovšem nejen kuchař ze Semil, ale i jiní slibují a nesplní. Alespoň u jaderné tety lze konfrontovat sliby a skutky dob minulých. U ostatních lze jen zkoumat jejich kontakt s realitou a jejich dosavadní osudy. Vřele doporučuji jako krásnou beletrii před spaním.
Jsa trochu masochistou, vyměnil jsem bezmyšlenkový večer seriálový za vysoce myšlenkový seriál otázek Vševěda Moravce, abych se dočkal erudovaných odpovědí krajských lídrů a mohl verifikovat hypotézy a argumenty, kterých bylo pohříchu málo. Lídři mi výzkum neulehčili. Jeden působil jako kolovrátek, opakujíce, že všechno zlo světa ze Syneru pochází a že Zemí otáčí konglomerát dvou největších stran. Jako důkaz odhalil, že stávající protipovodňová štola v Jablonci by ještě nějaký čas stačila a buduje se jen proto, aby si firmy ukously kus státních šišáčků. Nějak zapomněl dodat, že jsme tu dosud žádnou štolu neměli. Asi ekologická fata morgana nebo čmeláček zaletěl do špatné díry. Další z uchazečů o krajský trůn označil jako strůjce všeho zla stát. Ten by měl na svá pomyslná bedra vzít všechnu tíhu světa a centrálně řídit i poryvy větru nad nekoupeným Ještědem. Naprostým klenotem však byla sličná budoucí hejtmanka ze strany oranžové růže. Zkomolenou češtinou slibovala nápravu všech problémů, které však za vlády její strany nad krajem prakticky nastaly. Její asi největší devizou je, že tisíce jejích hlav na papírovém podkladě mlčí. Bude-li volič volit okem a nikoliv tím, co má za ním, pak jí dát hlas musí. Ostatní více příčetní to udělat nemohou. Zajímavým exponátem byl velký hřmotný muž z rodiště Petrů Kotta a Skokana. Mluvil jasně, k věci a celkem rozumně. Dobré hodnocení lze dát i příslušníkovi několika starostů a usměvavé chráněnce modrého ptáka.
Jako další metodu jsem zvolil matematiku. Pravda, jako brkounovi jsou mi taje této disciplíny na hony vzdálené a královna věd pro mne navždy zůstane zahalena pláštíkem nepoznaného. Nicméně se znalostí kupeckých počtů a všech prstů se snažím spočítat, co volební kampaně strany stojí. Jedna billboardová plocha představuje bratru 15 tisíc za výrobu a pronájem na kalendářní měsíc. Pokud vidíme takovou tu autoplachtu s namalovanou siluetou kandidáta, pak koukáme na tisícovku za metr čtverečný. Podobný panel, jaký se usmívá před letním kinem, stojí mezi osmi až deseti tisící měsíčně. Nyní stačí vzít kalkulačku a podívat se po tom našem kraji. Naprosto s přehledem o několik délek vedou socialisté. Stanislav Eichler a Lenka Kadlecová na nás shlíží ze všech stran. Jezdí s námi v autobusech, plachtí na nás z fasád domů a billboardy se ani spočítat nedají. Tam, kde stála Textilana, visí plachta s budoucí hejtmankou, že by se do ní tank zabalil. O druhé místo se statečně podělili starostové se stávající senátorkou. Jejich vystouplá čela a věčný úsměv zaplavuje každý krajský kandelábr. Snad jen Stanislav Pěnička na Semilsku může částečně konkurovat. Nevím, zda to na ostatní spoluvoliče zabere. Nejsem odborník na marketink a tak ani netuším, zda platí úměra: čím více plakátů, tím více hlasů. Třeba, když to funguje u ponožek a deodorantů, tak to pomůže „prodat“ i politiky. Také by mne zajímalo kolik „mega“ za kampaně strany vyhodí, ale jistě to mají spočítané. A raději se nechci ptát, kde na to berou peníze a kolikpak prasátek museli rozbít, aby si pozornost voličů koupili. Jestli alespoň přibližně spočítám kdo měl kampaň nejstřízlivější, ten má můj hlas. Což doporučuji i ostatním, protože ti, co do kampaně vrazili nejvíc, ti budou chtít své peníze zpět. Je to jak investice do žluťoučkých penízků.
Závěr mého volebního šťourání pojmu nevědecky pocitově. Je mi trochu trapně za hvězdnou Amforu, která byla v roli stafáže na politickém mítinku. Podobně trapně působil Eichlerův pecen v Semilech nebo dožínkové zkolchozničení všech radních, kteří riskovali zranění třímajícími vidlemi, jen aby se před voličem blýskli.
Vyhlašuji soutěž o hledání někoho se zdravým rozumem. Hlavní cena: psychicky nenarušený senátor a stihomamem nedostižený hejtman.
Dejte vědět, až takového najdete!