Proč skončil proces privatizace „katastrofou“?
Bronislav Šimoník
Katastrofa, krádež století, rozkradená země, rozprodej státu, veletunel... takovéto a další vzrušené přívlastky bylo a dodnes je možné slyšet vždy, když přijde řeč na privatizační proces 90. let, nebo když někdo začne zvedat myšlenku privatizace dnes.
Po staletí v těchto končinách řady rodin i jednotlivců, trpělivě a každodení prací budovali své jmění. Stačilo, ale jen 40 let, aby komunisté tento majetek rozvrátili, a jeho místech vybudovali naprosto nesmyslné podniky po vzoru svých sovětských soudruhů. Aby vydrancovali nerostné bohatství a vytěžili zbylý tvůrčí potenciál zdejších lidí.
Zdeformovali běžné lidské hodnoty, z gaunerů, flákačů a povalečů se stali mávnutím proutku (vstupem do KSČ) hrdinové, socialistické práce především. Ti, kteří tu sůl země vlastně vytvořili, tak ti skončili na šibenicích v komunistických koncentrácích a v dolech. Profesoři a doktoři zametali ulice a jejich vily obýval, teda spíše vybydloval zvlášť uvědomělý proletářský dobytek.
Když došly nemovitosti po buržoazii, začal komunistický režim s nadšením a hlavně efektivitou a produktivitou sobě vlastní, budovat nevzhledná monstra, která když byla dokončena, byla už za polovinou své životnosti.
Krédem té doby bylo rovnost – v mizérii, nedostatku a nesvobodě. Všechno bylo všech a vlastně nikomu nic nepatřilo, takže ani nikomu nic nescházelo. Stavební materiál nebyl ani na státem sledované stavby, ale v jejich okolí rostly chaty jak houby po dešti. Normální zboží běžné spotřeby se sice objevovalo v propagandistických časopisech, ale na pultech rozhodně nebylo. Pokud jste neměli známé a nějakou tu korunu navíc. Skvělé zdravotnictví, po kterém dnes tolik lidí brečí, také fungovalo na principu známých a plných obálek. Český národ právě procházel poslední fází průpravy na to co mělo teprve přijít.
Do toho přišel jako blesk z čistého nebe (minimálně pro ty, kdo neviděli zdegenerovaný a skomírající systém všelidového vlastnictví) listopad 1989 se vším negativním, ale především pozitivním, co takové změny přinášejí.
Jedním z pilířů polistopadových změn byla kromě nastolení politické demokracie a tržního hospodářského mechanismu, také potřeba rychlých a rozsáhlých změn majetkové struktury dosavadního státního (a centrálně řízeného) hospodářství.
Naštěstí v atmosféře tehdejší eufórie z nabyté svobody zvítězil tehdejší pragmatický a technokratický přístup nad prázdným filosofováním a právními tahanicemi. Právní systém byl bezprostředně po listopadu 89 prakticky ze 100% tvořen prověřenými nomenklaturně-StBáckými lotry. A na tyto lidi se mělo čekat až vytvoří opravdu „dokonalý“ právní rámec pro restituce a privatizace.
Velká nevole k privatizačnímu procesu přicházela (zcela pochopitelně) z levé části politického spektra. Nereformovaní komunisté samozřejmě nesouhlasili se ztrátou kontroly nad jimi ukradeným majetkem a sociální demokracie tvořená tehdy z velké části bývalými osmašedesátníky (kteří jen dokazovali že i reformní komunista je pořád jen komunista) privatizaci odmítala ze dvou důvodů. Jednak programově bojovala za co největší kontrolu státu nad ekonomikou, ale především chtěla privatizovat sama (přiměřeně a podle svých představ) neboť doufala, že bude na zlodějinách, které privatizační proces budou provázet, přímo profitovat.
Nakonec zvítězil vládní program ekonomické transformace a zneuznaná levice mohla spustit svůj vodopád nářků a nadávek na privatizaci.
Jelikož naše média po 40 letech, kdy byla hlásnou troubou komunistického režimu se obdivuhodně rychle emancipovala a musela si honem vynahradit to že 40 štěkala jak soudruzi pískali, není divu, že se přirozeným terčem jejich bulvárního zájmu stal tehdejší establishment. A vzhledem k tomu, že ekonomické podvědomí nebylo u tehdejších hlídacích psů demokracie zhruba srovnatelné s těmi dnešními, není divu, že se proces privatizace stal v důsledku papouškování žvástů páně Zemanovy a jemu podobných, v očích spousty občanů katastrofou...
eportal.parlamentnilisty.cz, 8. srpna
Pozn. redakce: Po volbách v červnu 1990 zavedla Čalfova vláda novou hospodářskou strategii, jejíž klíčové body byly liberalizace cen, liberalizace zahraničního obchodu a privatizace. Bez prvních dvou kroků by nešlo realizovat ten třetí, o němž je ve výše uvedeném článku řeč. Málokdo si uvědomuje, že reforma přeměny komunistické ekonomiky na kapitalistickou zahrnovala v sobě nejen Zákon o malé privatizaci, ale i Živnostenský zákon, Devizový zákon, Zákon o dluhopisech, Zákon o dani z příjmu, Zákon o přepočtu deviz, Zákon o státním rozpočtu. Díky ekonomickému týmu pracujícímu s buldočí úporností toto vše tehdejší ministr financí Václav Klaus realizoval během několika měsíců. Již na podzim 1990 předložil scénář ekonomické reformy Parlamentu. K prvnímu lednu 1991 byla liberalizována koruna, díky čemuž mohla začít probíhat liberalizace zahraničního obchodu. V tento den nastala skutečná změna v našem systému. Teprve po uskutečnění těchto nezbytných kroků mohl být 26.2 1991 předložen zákon o velké privatizaci, který se jmenoval "Zákon o převodu majetku státu na jiné osoby". Rychlost (devět měsíců), s jakou se vše odehrálo, byla neuvěřitelná. Mohlo při ní dojít i k některým chybám. Přesto se tyto základy přestavby ukázaly být pevné a správné a položily základ nového systému. Díky nim jsme stabilní demokracií, v níž je zaveden funkční trh. A to navzdory tomu, že cestou vpřed neboli alternativou komunismu nebyl tehdy pro některé lidi u nás kapitalismus, ale různé utopické třetí cesty. Klausova ekonomická reforma byla trnem v oku nejen reformním komunistům šedesátých let v čele se Zemanem, Komárkem, Jičínským, Vlasákem, Grégrem, Vrbou, ale i disidentům z kulturní a intelektuální sféry v čele s Havlem, Dienstbierem a Pithartem. O tom, jak neuvěřitelně a někdy přímo hulvátsky tito lidé brzdili změny, jsme psali podrobně v článku "Patnáct let od restaurace kapitalismu v ČR". Bohužel je brzdí stále, demagogicky útočí na privatizaci a na vše, co se kapitalismu týká. Odmítají smysluplnost politických stran, obhajují tzv. nepolitickou politiku a trvají na apriorním nároku intelektuálních a kulturních elit na výjimečné postavení v zemi, což není nic jiného než odmítání nastolené liberální demokracie. Přejí si prostě jiný, nový, neomarxistický kolektivismus, Václavem Klausem trefně nazývaný postdemokracie.
Srpen 9, 2012