Svědectví komunistické zvůle, teroru a násilí na vlastním národu
Ivana Haslingerová
A navrátí se prach do země, jakž prvé byl, duch pak navrátí se k Bohu, kterýž jej dal. Kniha Kazatel, kap.12, verš 7
Úřad pro studium totalitních režimů vydal obsáhlou publikaci "Vykonané tresty smrti Československo 1918-1989". Je to kniha, kde za každým jménem popravené osoby se skrývá tragedie nejen oběti samotné, ale i mnoha jejích blízkých. Kolektivu autorů pod vedením Otakara Lišky patří dík, protože zveřejnění tohoto seznamu vyžadovalo velmi precizní a mnohdy složitý přístup k dokumentačním pramenům. Zdůvodňovací části rozsudků totiž často účelově zamlžovaly skutečnou pravdu. Ke stíhanému evidentně politickému činu se mnohdy přiřazovalo obvinění z trestného činu kriminální povahy, a naopak. Zejména v období komunismu a nacismu šlo katanům pouze o zdiskreditování existujícího odboje proti režimu v očích veřejnosti, nikoliv o spravedlnost.
Odměnou tvůrcům publikace může být, že to byla práce nesmírně záslužná, protože mladší generace začíná často tvrdit, že komunisté nebyli tak zlí, pouze po válce, kdy šlo o poválečné vyrovnávání křivd a emocí, došlo k přehmatům vinou některých jednotlivců (Stalina, Gottwalda), ale že komunismus jako systém za to vlastně nemohl. Věřme, že tyto naivky přesvědčí tento závažný dokument o nepopiratelném svědectví zvůle, násilí a teroru proti vlastnímu národu v zájmu udržení u moci zvrácené ideologie kladiva a srpu. Že je přesvědčí o tom, že komunismus tak jako každý zločinný řád je nenapravitelný. A zejména, že bude varováním nejen do současnosti, ale především do budoucnosti. A také, že si současní europeisté, přející si rozpustit náš národ v kotli Evropské unie, uvědomí, jak mnoho hrdinů zaplatilo za jeho vybudování a osvobození obětí nejvyšší - svým životem. Že si uvědomí, že morální povinností nás všech je nezapomínat a chránit tento dar – samostatný stát, který pro nás naši předkové vybojovali. Že nedopustí, aby životy nespravedlivě popravených, kteří se stali obětí politického násilí a zvůle vládnoucí moci a většinou nedostali ani příležitost se hájit, byly zbytečné.
Ve zprávě o popravených je rovněž podrobně popsán pohled vlád na trest smrti v letch 1918-1989. Pro současníky žijící ve státě, v němž je od roku 1990 trest smrti zrušen zákonem č. 175/1990 Sb. se zdá vše možná již jako dávná minulost, ale trest smrti byl zachován nejen za nacismu a komunismu, ale i za první republiky, i když tam většina udělených trestů smrti byla změněna cestou milosti prezidenta republiky, protože profesor Masaryk byl dlouholetým odpůrcem absolutního trestu a popravy označoval za nejďábelštější druhy zabití, za nejsurovější zbytky středověké inkvizice. Pod tlakem veřejného mínění byl ale nucen i on podepsat 12 rozsudků smrti, z toho jeden politický. jeho nástupce Eduard Beneš podepsal 8 rozsudků smrti, z toho tři politické
Období, které přišlo po 15. březnu 1939, ostře kontrastovalo s prvorepublikovou érou masarykovského humanismu. Provoz pankrácké gilotiny měl každý den svůj zajetý řád. Po časné snídani na oddělení smrti v traktu II/A přijel v půl deváté ráno státní zástupce a přečetl jména lidí, kteří měli být popraveni. Ty pak vrchní dozorce Karl Sauer nechal předvést v poutech před státního zástupce, který jim přečetl ustálenou formuli: „Ve jménu vůdce a říšského protektora se vaše žádost o milost zamítá a zároveň se vám oznamuje, že rozsudek bude vykonán dnes po 16. hodině.“ Takto skončilo 1079 osob. Za jeden den takto sehraná mašinerie popravila čtyři až šest českých vlastenců. Posledních pět osob bylo v pankrácké sekyrárně sťato dne 26. dubna 1945. Ale ani pak nenastal klid.
Retribuční mimořádné lidové poválečné soudy
Zvláštní kapitolu poválečného československého soudnictví tvoří tzv. retribuce (z latinského retributio - vrácení, oplátka, odplata). V mimořádných a nestandardních poměrech po skončení 2. světové války bylo zvoleno i nestandardní řešení problému, jak potrestat nacistické zločince, kolaboranty a zrádce. Stalo se tak prostřednictvím tzv. mimořádných lidových soudů. Zákonným podkladem pro činnost mimořádných lidových soudů byl v českých zemích Dekret prezidenta republiky č. 16 ze dne 19. června 1945 o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech (tzv. velký retribuční dekret), podle kterého se měly trestat zločiny spáchané v době zvýšeného ohrožení státu, přičemž touto dobou se rozumělo období od 21. května 1938. Dekret č. 17 z téhož dne byl právním podkladem pro zřízení Národního soudu, který fungoval jednak jako soud trestní, jednak jako soud čestný. Před Národní soud mohly být postaveny pouze osoby české národnosti, které v době okupace zastávaly význačné postavení v politické, hospodářské nebo správní oblasti státu. Šlo především o státního prezidenta tzv. protektorátu, členy protektorátních vlád, členy ústředního vedení Vlajky, Kuratoria pro výchovu mládeže, některé novináře a funkcionáře a členy dalších organizací spolupracujících aktivně s okupační mocí. Národní soud byl vázán hmotněprávními předpisy retribučního dekretu, hlavní přelíčení před tímto soudem bylo ústní a veřejné a rozsudek byl vyhlašován ihned na veřejném zasedání soudu. Trest smrti se vykonával zpravidla do dvou hodin po vyhlášení rozsudku.
Toto retribuční soudnictví fungovalo až do konce roku 1948. Za celou dobu působnosti retribučních soudů bylo v Československu odsouzeno více než 33 000 osob. Z toho přibližně 50 % odsouzených bylo německé národnosti, 35 % bylo Čechů a Slováků a 15 % jiných národností, většinou maďarské. Mimořádné lidové soudy vynesly, kromě mnoha trestů dlouholetého odnětí svobody, za doby vlády prezidenta Beneše více než 731 rozsudků smrti za odplatu.
Pokud by byli odsuzováni jen opravdoví kolaboranti a zrádci, byla by snad působnost těchto soudů pochopitelná. Během tohoto revolučního soudnictví docházelo ale bohužel i k řadě přehmatů a mnohdy k vyřizování osobních účtů, neboť netradiční způsob soudnictví podobný vojenským válečným soudům byl v řadě případů zneužit k likvidaci nepohodlných osob. Co bylo ale snad ještě horší, žeToto bylo samozřejmě velice výhodné pro Komunistickou stranu Československa, neboť jí usnadnilo vítězství v parlamentních volbách v květnu 1946. Tato skutečnost se výrazně projevila především v Praze, kde před volbami obdrželo od komunisty kontrolovaného bezpečnostního aparátu obsílku asi 15 000 osob, což mělo výrazný podíl na volebním vítězství KSČ v hlavním městě a obsazení funkce primátora vlastním kandidátem. V celorepublikovém měřítku bylo tímto způsobem před volbami zbaveno volebního práva přibližně 250 až 300 tisíc voličů.
Na obranu prezidenta Beneše nutno podotknout, že tzv. Benešovy dekrety, na základě nichž se postupovalo, nevydával sám prezident o vlastní újmě a z vlastní iniciativy. Byl ale až do vzniku první domácí vlády v Košicích v dubnu 1945 jediným nositelem zákonodárné moci. Kromě prvního dekretu je vyhlašoval vždy jen na návrh vlády, která se o jednotlivých dekretech usnášela a předkládala mu je k vyhlášení. Postup byl v tomto případě obdobný jako při vládních předlohách zákonů pro Národní shromáždění. Osobní účast prezidenta republiky Beneše na tvorbě dekretů nebyla výlučná ani určující. Ústavní dekrety podepisovali všichni členové vlády. Prezident svá odlišná stanoviska vyjadřoval v dopisech vládě, ale v rozporu s jejím rozhodnutím bohužel nepostupoval. Proč, to se můžeme jen dohadovat. Když 28. října 1945 začala činnost Prozatímního národního shromáždění, skončilo prezidentovo zmocnění vykonávat zákonodárnou moc prostřednictvím dekretů. Všechny dekrety prošly 28. března 1946 tzv. ratihabicí neboli dodatečným schválením a byly prohlášeny za zákony.
Politické procesy po komunistickém puči v únoru roku 1948
I když retribice způsobily řadu křivd, následující po komunistickém puči v únoru roku 1948 a rozsudky smrti, které mnohé z nich přinesly. Tyto justiční vraždy, cynicky naplánované a bezskrupulózně provedené nejvyššími vládními místy na příkaz Moskvy, jsou dalším varovným mementem před jakýmkoliv druhem totality. Po mnichovském diktátu a následných letech nacistické okupace se politická vražda stala jedním z prostředků sloužících k fyzické likvidaci politického protivníka a zastrašení společnosti při etablování komunistické moci. Cílem bylo upevnění této moci a prosazení sovětského záměru na faktické ovládnutí tohoto geopolitického prostoru. A také svést na někoho nezdary, které zcela očividně potkaly komunistické hospodářství a stávaly se předmětem stále sílící kritiky veřejnosti. Bylo nutné nalézt „viníky“ tohoto nezdaru a exemplárně je potrestat. Popravovány nebyly pouze osobnosti, které komunističtí vůdci pokládali za zjevné nepřátele (Heliodor Píka, Milada Horáková a další), ale i vysocí funkcionáři samotné komunistické strany (Rudolf Slánský, Vladimír Clementis aj).
A co bylo snad nejzrůdnější, že komunistickýcm katanům nestačilo jen normální oběšení, kdy se zlomil popravenému pádem do propadliště vaz, ale odsouzený se pouze pověsil na oprátce, jež byla zavěšena na kladce připevněné na vztyčeném prkně. Tento způsob oběšení byl obzvláště krutý a nelidský. Z ohledacích listů je zřejmé, že všichni lidé popravení na tomto hrůzném zařízení zemřeli na „následky udušení“ v předsmrtné agónii trvající osm až čtrnáct minut. Tento druh šibenice vlastnila každá krajská věznice. Absolutní trest vykonával jeden kat a dva pomocníci z řad dobrovolně se přihlásivších občanů z různých občanských povolání (za jednu „exekuci“ dostávali odměnu ve výši 600 Kčs po měnové reformě v roce 1953).
V roce 1956 došlo zákonem č. 63/1956 Sb. k novelizaci trestního zákona a bylo instalované popravčí zařízení bez dřevěných mučících součástek. Bohužel největší množství poprav u nás bylo provedeno v letech 1949 až 1953, kdy bylo za vláda Gottwalda popraveno 234 odsouzených, z toho téměř 90 % z politických důvodů.
Postupně docházelo k novelizacím trestního zákona a k omezování možností udílet trest smrti. Ale i přesto za panování Zápotockého bylo vyneseno 94 rozsudků smrti, z doho 47 politických, za Novotného do roku 1968 celkem 78, z toho 12 politických, za Svobody 14 a za Husáka 30. Až roku 1990 byl přijat zákon č. 175/1990 Sb., kterým se trest smrti zrušil. Z čl. 1 Protokolu č. 6 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, kterou je Česká republika vázána v návaznosti na čl. 10 Ústavy České republiky nedovolují opětovné zavedení trestu smrti pouhou novelizací trestního zákona. Poslední poprava před zrušením trestu smrti byla provedena v Praze 2. února 1989, kdy byl popraven Vladimír Lulek, posledním popraveným v Bratislavě byl 8. června 1989 Štefan Svitek. Důvodem udělení absolutního trestu byla v obou případech vražda. Zde nebudu diskutovat o tom, zda je správné či nikoliv zrušení trestu smrti obecně, protože to patří do jiných oblastí. Pouze se omezím na konstatování, že rozhodně za politické názory nemají být tyto rozsudky vynášeny.
Ale zpět k vydané publikaci. Je v ní uveden abecední seznam popravených, místo a datum popravy a důvod, jakož i souhrnné počty popravených osob podle místa popravy. Celkem 1207 popravených, z toho 738 za retribuční trestné činy. Takže kdokoliv chce zjistit podrobnosti o svých rodinných příslušnících a podobně, má možnost díky ní se dozvědět pravdu.
