Ani v ČR není postavení zvířat v OZ v pořádku
Milan Kaucký
Na konci loňského roku poslanecká sněmovna projednala a schválila návrh nového občanského zákoníku (OZ). Projednávání v PS předcházelo na jaře připomínkové řízení a po celý rok bylo mnoho ustanovení kritizováno od právníků z praxe i mnoha zájmových skupin. Jednou z nejvíce diskutovaných oblastí bylo i postavení zvířat v OZ. Bohužel zpracovatelé zákoníku ani poslanci nevyslyšeli podstatné připomínky a jako „úlitbu“ ochranářům pouze doplnili definici zvířete v § 487.
Lze bohužel konstatovat, že přijatý zákoník je ještě mnohem horší pro zvířata, než byl původní vládní návrh. Vůbec nejhorší úprava, která vznikla, až při projednávání v PS, je současné znění § 1052. Tento paragraf ustanovuje lhůty ochrany vlastnického práva původního majitele ke zvířeti. Není to žádná ochrana zvířete, jak se velice často uvádí. Současná lhůta, která chrání vlastnické právo, je 6 měsíců. Po té době může obec s nálezem volně nakládat. Po tuto ochranou dobu je obec povinna zabezpečit nález. V případě zvířete to samozřejmě znamená náklady na ustájení, krmení a i případné veterinární ošetření. Z toho důvodu silná lobby svazu obcí a měst prosadila do návrhu zkrácení této lhůty na pouhé 2 měsíce, s odůvodněním, že náklady na opuštěná a ztracená zvířata neustále stoupají. V paragrafu jsou dva odstavce a změna na lhůty ze dvou na čtyři měsíce byla z iniciativy JUDr. Parkanové bohužel provedena pouze v druhém odstavci. Takže podle současného znění platí dvě ochranné lhůty vlastnictví a z toho se odvíjející povinnosti se o nalezené zvíře postarat. Bohužel změna byla provedena tak nešťastně, že přímo umožňuje a dává návod obcím, jak snížit náklady na úkor zvířat. Pokud totiž nálezce projeví o zvíře zájem, může nabýt ke zvířeti vlastnického práva již po dvou měsících. Pokud obec ale zvíře předá do péče útulku, může s ním nakládat až po čtyřech měsících. Je jasné ve státě, kde se právo používá často až za hranou a kde podvody jsou pomalu národním sportem, toho většina obcí, zvláště těch, které již v současné době zákonnou úpravu u zvířat nedodržují, zneužijí. Těžko se totiž prokáže, že nálezce a zároveň zájemce není pouze fiktivní. Navíc pokud obec předá nalezené zvíře do „péče“ nálezci, těžko se někde objeví o nalezeném zvířeti informace. Nálezy lze dohledat pouze na webech útulků a to i těch, které provozují přímo obce. Takže v tom případě bude majitel jen velice obtížně hledat své ztracené zvíře. Navíc lze předpokládat, že fiktivní nasazené osoby tuto činnost budou vykonávat pouze pro zisk a na péči o zvířata nebudou mít podmínky a nejspíš ani znalosti. Kde a jak nakonec zvířata skončí si lze jen domýšlet….
V § 1045 a §1046 není ani povinnost ohlásit obci nález zvířete vždy, záleží na nálezci a jeho odhadu hodnoty nalezeného zvířete. Rovněž povinnost obce vyhlásit nález je značně neurčitá a těžko změní současnou praxi, kdy nalezená zvířata inzerují pouze útulky na svých webech. To při současné situaci neexistence centrální evidence zvířat, ani povinnému čipování neusnadní dohledání ztracených zvířat.
Lze tedy konstatovat, že nový občanský zákoník značně omezil ochranu vlastnického práva ke ztracenému či zaběhnutému zvířeti, což je jednou z náplní tohoto zákona. Toto snížení ochran vlastnického práva původního vlastníka je dle náměstka pro legislativu Mgr. Františka Korbela, kompenzováno možností snazšího nabytí vlastnictví pro někoho jiného! Tento názor uvedl na veřejném slyšení k petici „Zvíře není věc“ před petičním výborem parlamentu. Převedeno do absurdity by pak nic nebránilo legalizaci krádeže, protože tam by zánik vlastnického práva vlastníka byl kompenzován nabytím nového vlastnického práva pro zloděje…
Také §1008 původně umožňoval vzít zvíře do zástavy po dobu 8 dnů. Pro velké protesty ochranářů bylo toto ustanovení, které platilo přímo pro zvířata vypuštěno. Takže teď, pokud dotyčný bude názoru, že to neodporuje povaze živého tvora v § 487, může zvíře vzít do zástavy na neomezenou dobu. Majitel pak může proti zadržovateli postupovat legálně pouze zdlouhavou právní cestou. Pokud pomineme, že to bude často pro zvířata frustrující, může to být nebezpečné i pro zadržovatele. Zvíře samozřejmě nejedná podle zákonů, ale podle přirozených instinktů, a v případě, že se bude cítit ohroženo se bránit může proti zamezování návratu ke svému majiteli. To může mít i fatální následky jak pro zadržovatele, tak pro zvíře. Kdo v tomto případě ponese odpovědnost, když zadržovatel postupoval podle zákona a majitel nemohl své zvíře ovládat je ve hvězdách…
Dalším sporným je § 1007, který umožňuje vstup na cizí pozemek, bez vědomí majitele pozemku. Obhajování zpracovatelů návrhu zákona, že je to v zájmu zvířete, pokud není vlastník pozemku přítomen, je nesystémové. Tuto situaci řeší již §2876 krajní nouze, kdy majitel psa může dohledat zvíře na cizím pozemku i bez vědomí majitel pozemku v případě, že by prodlení mohlo ohrozit život či zdraví zvířete. Navíc se jedná o zaplevelování zákona naprosto zbytečným ustanovením, čímž v jiných případech zpracovatelé zákona argumentovali proti zapracování požadovaných změn.
Bohužel nebyl upraven ani §2876 kde ochranáři žádali o formulaci, že způsobená škoda není rozhodující v poměru k ceně zvířete. Opět bude tedy záležet na aplikaci §487 a uvážení zasahující osoby. Důsledkem nejistá právní úpravy bude, že jen málokdo se odváží rozbít okénko u drahého auta, aby zachránil zvíře před „upečením zaživa“.
Zákon obsahuje mnoho archaických formulací a terminologie je odlišná od terminologie obvyklé ve veterinárním zákoně, zákoně na ochranu zvířat proti týrání a podobných již platných zákonech, které jsou již v praxi zažité. Může proto docházet i k nedorozuměním z nepochopení, protože pojmy týkající se zvířat, na rozdíl od jiných v něm upravovaných oblastí, občanský zákoník nedefinuje.
V zákoníku je mnoho dalších drobností, které již nejsou tak podstatné jako uvedené paragrafy. Všechny byly připomínkovány odborníky z praxe, bohužel ale bez jakékoli reakce z řad zpracovatelů návrhu zákona, tak poslanců.