Evropě vládnou mandaríni
Ivana Haslingerová
Sdružení europoslance Edvarda Kožušníka eStat.cz vydalo v českém překladu knihu belgického europoslance za vlámskou stranu Derka-Jana Eppinka „Život evropského mandarína“.
Edvard Kožušník představuje v Evropském domě v Praze knihu svého přítele Derka-Jana Eppinka „Život evropského mandarína“ a jejího autora
Čtenář se z ní dozví vtipnou formou, jak to doopravdy chodí za dveřmi Evropských institucí od člověka, který pracoval v letech 2000- 2007 jako člen kabinetu pro dva různé evropské komisaře – pět let pro Fritse Boekenstiena a dva a půl roku pro Siima Kallase. Podle jeho vlastních slov dělal pro ně především kontakty mezi komisí Evropského parlamentu a Evropským parlamentem. V devadesátých letech v Bruselu pracoval jako novinář, který pravidelně psal o evropských záležitostech do Financial Times, Wall Street Journal a dalších prestižních médií. Když jeho manželka získala místo v OSN, rezignoval na místo evropského úředníka a odejel za ní do New Yorku. Získal tak na čas zdravý odstup od EK i od EP a rozhodl se napsat vzpomínky na svých sedm let práce v kabinetech komisařů. Nechtěl, aby to byla jen suchopárná nuda. Uvědomoval stále více, že situace v Bruselu je podobná té v britské 
vládě popsané v knize „Jistě pane premiére“. I tam si ministři a premiér myslí stejně jako evropští eurokomisaři, že rozhodují oni, ale ve skutečnosti to dělají úředníci typu Humphreyho. Komisaři přicházejí a odcházejí, ale úředníci zůstávají věčně. Půjčil si tedy metodologii ze zmíněné knihy a čtenář se při četbě baví snad ještě lépe, protože se ho to přímo dotýká. Přitom se dozví podrobnosti ze zákulisí EU jako nikde jinde. Pan europoslanec Eppink si navíc uvědomil, že toto vše není věc pouze novodobých dějin, ale podobná situace existovala již odpradávna dokonce i na čínském dvoře, kde všemocný císař netušil, co se děje za zdmi Zakázaného města, a o všem ho informovali a rozhodovali jeho mandaríni, kteří jediní měli ke všemu přístup. Proto bruselským úředníkům začal pan Eppink trefně říkat mandaríni a tak vznikla nakonec velmi vtipná kniha „Život evropského mandarína“. Je velmi záslužné od jeho přítele a kolegy europoslance Edvarda Kožušníka z eStatu, že tato kniha vyšla i u nása že ji představil při udělení Tošovského ceny v Senátu Parlamentu ČR a na následném křtu v budově Evropského domu.
Pan Eppink při té příležitosti s úsměvem zavzpomínal, že měl zpočátku jako asistent eurokomisaře stejný pocit, jaký měli čínští mandaríni – že musí svého komisaře chránit před sebou samým i před ošklivými demonstranty a nepříjemnými zprávami zvenku. Psát mu projevy a starat se, aby neměl jako nováček v Bruselu nepříjemnosti. Čím déle jako mandarín pracoval, tím více si prý připadal stejně jako čínští mandaríni jako „vyvolený“. Dokonce prý nechápal stejně jako jeho komisař, jak mohou být ti lidé venku tak nevděční a demonstrují proti nim, když pro ně v Evropské komisi (EK) tolik dělají. Cítil, jak narůstala propast mezi ním, coby mandarínem, a reálným světem. „V Bruselu panuje mentalita jako v bunkru. Euroelity se uzavřely jako pohádkové bytosti ve věži ze slonové kosti, kde namísto řešení praktický
ch důležitých problémů vymýšlejí virtuální pseudoproblémy,“ uvedl pan Eppinka tuto odtrženost Bruselského dvora od lidu demonstroval na příkladu: Když bylo vyhlášeno v Irsku referendum, chápala ho EK jako příležitost pro Iry, kterou jim poskytla, aby mohli říci svobodně Ano. A oni nevděčníci řekli Ne. Po tomto šoku se mandaríni shodli na tom, že je to proto, že tam pijí moc whisky, a rozhodli, že by měli těmto pomýleným lidem umožnit hlasovat znova. Tedy mandaríni měli pocit, že Irsku činí privilegium, aby mohli opakovat referendum, zatímco celý svět to chápal jako porušení demokracie, když výsledky referenda nebyly uznány. Podobně euro prý mělo být motivací, ale stal se opak. A nyní, když jsou demonstrace v Řecku a Itálii, mandaríni najednou opět nevědí co dělat: „Když jsem viděl zasedání politiků jednajících o této situaci, řekl jsem, že je to jako na pohřbu, jen nevím, čí je to pohřeb.“
Ve vymýšlení nesmyslných projektů jsou podle Eppinka evropské elity nepřekonatelné: „Vzpomínám jak, přestože se neustále hovoří o škrtech ve výdajích, byl nedávno vyhlášen obří projekt „Evropská historie“. Byly utvořeny komise a mnoho draze placených mandarínů v nich usilovně pracovalo, až nakonec zjistili, že nevědí, jak ji interpretovat. Nejenže před válkou ji měla každá země jinou, ale ani nedávné dějiny nebylo možné presentovat jednoznačně. Válku chápali lidé v různých zemích různě. Místo toho, aby od nesmyslného projektu Komise upustila, uzavřelo se nakonec, že evropská historie bude chápána až od roku 1946. To ale nejsou dějiny evropských států. Proto jsem na obálce knihy použil karikaturu, jak se evropský byrokrat snaží svázat bezvýsledně různé země do jednoho celku.“
Bruselský dvůr je podle Eppinka něco jako počítač. Má bezchybný hardware – krásné obrovské budovy. Má ale i software – evropské instituce, v němž byly nyní nalezeny chyby. Tento mentální software evropských institucí by se měl urychleně opravit. Evropské instituce by měly opustit postoj mesiáše kázajícího o zemi zaslíbené. Měl by v nich zaznít a být slyšen i kritický hlas, nikoliv jen vychvalování EU blízké náboženskému fanatismu.
Na dotaz, jak vidí roli našeho prezidenta v EU, odpověděl pan Eppink, že vztah Bruselu k němu prodělal zajímavý vývoj. Zatímco ještě v roce 2009 panoval z jeho návštěvy velký šok, nyní se postoj mandarínů mění. Tehdy přijel bez komplimentů, na které byli tamní politici od všech hostů zvyklí, naopak si dovolil bruselské mandaríny nemilosrdně kritizovat. „U vás doma vystupuje mírněji než v Bruselu. Z jeho tehdejší přednášky odcházeli někteří poslanci doslova se slzami nevděku v očích a vypadali jako by dostali facku. Jiní vykřikovali něco v tom smyslu, že raději přivítají diktátora z Afriky, než takového evropského zločince. Václav Klaus se stal Voldemortem Evropské unie. Temným pánem zla, jehož jméno se nesmělo tehdy ani vyslovit. Přitom měl tehdy pravdu, když identifikoval jasné meze, které nesmí EU překročit, jinak nastane katastrofa. Nyní na jeho slova dochází. Kdybychom poslechli v roce 2009 Vašeho prezidenta, neměli bychom problémy, které máme. To ale bruselská elita nikdy nepřipustí vyslovit nahlas, a to ani nyní,“ uvedl pan Eppink a pokračoval: „Přesně jak to tehdy prezident Klaus předpověděl, EU nyní naráží na své limity s eurem, Shengenem a zejména se sociální politikou. 
Nikdy předtím v dějinách západní Evropy se nestalo, aby jediná generace spotřebovala tolik peněz na sociální výdaje s tak malým dlouhodobým efektem. Ve Španělsku je například 44 % mladých lidí bez práce i přes velké peníze do nich vkládané. Sociální politiku prostě EU nezvládá. Nedochází jí, že z Němce neudělá Řeka a naopak. Že lidé v každé zemi mají různé představy o životě a že pokládají její možná dobře míněné opatření za omezování svých svobod. Podle mne je základní problém současného stavu EU v nahrazení ideálu svobody ideálem rovnosti. Snaha po stále větší a hlubší regulaci přešla ve formu sociálního inženýrství, kde evropští mandaríni předurčují lidské štěstí stejně tak, jak se o to pokoušeli komunističtí plánovači v zemích reálného socialismu. Tato touha po stále větší rovnosti si vynucuje více peněz, což vede k větší byrokratizaci a potřebě ještě více finančních zdrojů. Je to bludný kruh, který je obtížné rozetnout.“ EU by proto měla podle Eppinka přenechat sociální politiku k řešení národním státům. Nepomohla rovněž jako celek Libyi. Bylo to německé a britské letectvo, nikoli vlastní armáda EU, jak proklamoval prezident EU van Rampuy.
„Mandaríni EU si mylně myslí, že problémy vyřeší více Evropy a její větší semknutost. Heslo ,více Evropy‘ ale znamená ,méně demokracie‘. To by EU zničilo. Nová Lisabonská smlouva by měla stanovit limity, co řešit centrálně a co ponechat v dikci národních států. Pokud se to nestane, může se stát, že Evropané nebudou mít místo u stolu, ale budou na jídelním lístku. A nám všem nezbude, než začít křičet: ,Daňoví poplatníci celé Evropy, spojte se! Nemáte co ztratit, jen své okovy!‘“