Při výúce sexu je zejména důležitý faktor času
Ladislav Zemánek
V poslední době se opět rozvířily vody diskusí o úloze a podobě sexuální výchovy ve školách. Jakožto gymnaziální student cítím potřebu se k tomuto tématu rovněž vyjádřit, neboť jej považuji za velmi důležité; i ono je totiž součástí permanentního sporu mezi „pokrokáři“ a „zpátečníky“ a jako takové přesahuje hranice školy. Domnívám se – a nikdo mi můj názor brát nemůže a nikdo ani nemá právo jej označit za nelegitimní –, že při debatě o problematice sexuální výchovy je třeba být nanejvýš opatrný. Sex, sexuální život a vše, co s ním souvisí, je totiž značně intimní téma. Nemělo by být tabuizováno, jak je mnohým konzervativně smýšlejícím občanům – ve většině případů mylně – vytýkáno, ale na druhou stranu naprostá otevřenost a volnost při diskusích o něm je škodlivá a v nejmírnějším případě zachází za hranice dobrého vkusu. Každý by si měl v prvé řadě uvědomit, jak starým dětem budou dané informace předkládány; je zřejmé, že jinak se k nim postaví desetiletí žáci a jinak žáci o pět let starší. Pro mladší by se musela zvolit velmi jednoduchá forma, aby měli z předkládané problematiky vůbec nějaký užitek. Zároveň je ale otázkou, zda taková simplifikace téma nezúží a neztrivializuje takovým způsobem, že z něj zbude pouhé torzo, které odděleno od souvislostí ztratí na významu. Současně je třeba se vypořádat s faktem, že někteří dospívající zahájí svůj pohlavní život již před patnáctým rokem života, což potvrzují například údaje o nechtěných těhotenstvích dívek mladších patnácti let. Poznatky o problematice zde diskutované tedy mnozí získávají ve velmi nízkém věku, a to především prostřednictvím svých vrstevníků. Je nanejvýše jasné, že informace, jež se děti a dospívající dozvídají „pokoutně“, mimo školu a nikoli od rodičů, mohou být – a často také jsou – zatíženy polopravdami, předsudky, ba nepravdami, což do budoucna negativně ovlivňuje jejich postoje a chování v této oblasti. Musíme ovšem rovněž vzít v úvahu, že jen málokterý učitel dokáže vhodným způsobem o sexu před třídou plnou žáků hovořit, a v neposlední řadě odlišný vývoj jednotlivců, kdy pro některé by dané informace nebyly ničím novým, zatímco pro část žactva by nebyly odpovídající jejich přirozenému vývoji. Stojí tedy před námi hned několik závažných problémů.
Přijmeme-li za nutnost zařadit do povinné výuky na školách sexuální výchovu, musíme se nejprve zamyslet nad obsahem, jaký má být žákům učitelem předáván. Mělo by snad být povinností poučovat žáky o sexuálních polohách, praktikách, masturbaci apod.? Měla by být dospívající generaci vštěpována představa, že je zcela nezbytné používat antikoncepci? Domnívám se, že pokud by se sexuální výchova vyučovala podobným způsobem, šlo by o cestu špatnou. Cílem sexuální výchovy by mělo být seznámení se sexualitou, ovšem v jejím celku. Aby bylo zjevné, co přesně mám na mysli, pak si dovolím krátkou citaci: „K sexualitě patří: anatomické, hormonální a reprodukční rozdíly mezi mužem a ženou (…); souhrn projevů chování a cítění (resp. reaktivity, tedy dispozice k určitému chování a cítění) vyplývajících z tělesných i psychických rozdílů mezi pohlavími, včetně reprodukčních jevů a aktivit; erotické projevy a chování (…); rozdílné sociální role.“ (Wikipedia) Tedy žádné tabuizování, nýbrž co nejcitlivější představení této problematiky žákům, a to způsobem, který vychází z naší vlastní křesťanské kultury. Aby bylo dosaženo žádoucí rovnováhy, měla by být sexuální výchova součástí výchovy rodinné; tak bude omezena tendence, která by v případě, že by oba předměty byly vyučovány zvlášť, v žácích mohla vyvolávat představu, že sex je od rodinného života oddělen, což je zajisté myšlenka scestná. Dorůstající generace by měly vstupovat do dospělého života s přesvědčením, že sexuální nevázanost a promiskuita je škodlivá, že není nikterak přínosná, a že tedy sex úzce souvisí s institucí manželství a trvalým vztahem, jehož výrazem je rodina. Právě fungující rodina je základem společnosti a garantem světlé budoucnosti národa.
V podobném duchu je třeba představovat homosexualitu, tedy jakožto skutečnost, která nemůže být v žádném případě rovnocenná tradiční rodině. Nemám na mysli společenskou ostrakizaci homosexuálů či jejich potlačování, to v žádném případě. Je třeba ale rozlišovat mezi homosexualitou samotnou a homosexualismem, který z ní pod vlivem modernistických „pokrokářských“ idejí vyplývá. Homosexualita je navýsost soukromá záležitost a neměla by se stát platformou pro veřejnou aktivistickou politiku, která je zákonitě namířena proti konzervativním myšlenkám a jejím nositelům. Pokud jde o dnes tak populární feminismus, i on by měl být zasazen do souvislostí, tudíž typologicky zařazen tam, kam patří, tj. mezi levicově konstruktivistické ideologie, jež jsou v rozporu s přirozeností člověka, neboť volání po naprosté rovnosti muže a ženy je podobné představám o rovnosti všech lidí ve smyslu rovnostářství. Obě pohlaví jsou předem předurčena k určitým úlohám, což je dáno biologicky i psychologicky. Tato rozdílnost pak nachází svůj výraz v rodině jakožto nejpřirozenějším naplnění vzájemné interakce.
Důležitou součástí sexuální výchovy by mělo být poučení o pohlavně přenosných chorobách. Zde ovšem hrozí, že za základní formu prevence bude pokládáno užívání prezervativů, jejichž role tak bude mít tendenci k absolutizaci. V takovém případě už je blízko hranice, za níž leží již výše zmíněná sexuální nevázanost, neboť v této interpretaci používání prezervativů nejen že ochrání před přenosem možných chorob, ale také zamezí otěhotnění ženy; ze sexu se pak stává pouhý fyzický prožitek bez jakéhokoli dalšího rozměru. A to je chybné (byť dnes bohužel tak časté), protože jeho duchovní rozměr je přinejmenším stejně důležitý. Přítomen ovšem může být jen stěží ve vztazích „na jednu noc“, tedy těch krátkodobých, jejichž smyslem je právě především fyzická láska. Proto je nabíledni, že nejspolehlivější prevencí pohlavních chorob jsou dlouhodobé stabilní vztahy, jež by opět měly ústit v manželství.
V tomto krátkém článku, jenž nemá být v žádném případě vyčerpávající ani ryze odborný, zbývá ještě zamyšlení nad tím, kdy sexuální výchově – v rámci výchovy rodinné – žáky učit. Jako laik se domnívám, že vhodným řešením by bylo rozložení učiva do ročníků druhého stupně základních škol a odpovídajících ročníků víceletých gymnázií, kdy je žákům 11 až 14 let. Jistý problém nastává, když si uvědomíme, že dospívání začíná u dívek dříve než u chlapců; vhodným řešením by tak mohla být kupříkladu oddělená výuka tohoto předmětu podle pohlaví (stejně tak by ideálním řešením byla výuka po malých skupinkách, což snižuje napětí při výuce a vede k větší otevřenosti mezi žáky a učitelem). Obávám se však, že takový scénář není právě reálný. I proto tedy musí hlavní část odpovědnosti ležet na rodičích, kteří by měli své děti s problematikou seznámit, a pokud možno být v kontaktu s učitelem, aby získali představu o tom, co je obsahem sexuální výchovy na škole, kam jejich potomci chodí.
Zajímavou se zdá být i koncepce, s níž přišel Výbor na ochranu rodičovských práv (VORP): „Jako nejvíce reálnou a poměrně snadno realizovatelnou možností se nám nyní jeví forma tzv. projektových dnů, kdy si škola ve spolupráci a po dohodě s rodiči pozve nejlépe externího odborníka, a ten děti poučí. Rodiče budou předem vědět, jaké onen člověk zastává názory, používá metody a vše bude naprosto transparentní. Pokud se i přesto najdou rodiče, kteří budou mít k dané osobě či metodě nedůvěru, nechť podepíší škole něco na způsob reversu v nemocnici. V něm může být prohlášení, že se zavazují své děti v těchto otázkách poučit v soukromí rodiny. To by mělo zaručit a také uklidnit obavy, že některé děti zůstanou nepoučené a zároveň garantovat, že sexuální výchova nebude v rozporu s ústavně zaručenou svobodou svědomí a vyznání jednotlivých lidí“ (z článku předsedkyně VORPu Anny Brychtové uveřejněného 23. 9. t. r. v Lidových novinách). Největší nedostatek bych spatřoval v nárazovosti, s jakou by žáci byli s problematikou seznamováni; domnívám se, že důležitý je zde právě faktor času, kdy by mělo jít o výuku spíše dlouhodobějšího charakteru. Velkou výhodu naopak spatřuji ve spolupráci školy a rodičů, jejichž práva by touto cestou byla bezpochyby garantována.
Skončeme konstatováním, že má-li být sexuální výchova vyučována, musí být pevně začleněna do rámce výchovy rodinné, jež by především měla dospívající vést k přesvědčení o nutnosti existence tradiční rodiny jakožto staletími prověřenou instituci, která zabezpečí zdravý vývoj dalších generací. Je třeba, aby byli žáci především v této oblasti školou vychováváni v duchu našich kulturních a civilizačních tradic. „Pokrokáři“ jistě koncepci, již jsem zde letmo nastínil, označí za „tmářskou“, ovšem člověk, kterému není lhostejný osud vlastního národa, musí cítit, že dnešní modernistická (či postmoderní) společnost – s níž ruku v ruce přichází pozvolný rozpad rodiny – jen pramálo přispívá k tomu, aby se naši potomci měli lépe než my sami.
(vyšlo na Euportalu)