Václav Klaus: "Měnová unie se neosvědčila v Argentině, nedopadne dobře ani v EU"
Ivana Haslingerová
Sedmnáct let po své „premiérské" cestě vykonal Václav Klaus „prezidentskou" cestu do Argentiny a Chile. A jak taková státní 
návštěva vypadá? Ráno nastoupil pan prezident do letadla na pražském letišti Kbely, v poledne již byl na Kapverdských ostrovech západně od Afriky a večer přistál v Jižní Americe v Buenos Aires. Za jeden den tak překonal obrovskou vzdálenost 11 898 km, což potvrzuje, že opravdu globalizace planety pokračuje rychlým tempem. Když v minulosti loď přeplouvala rovník, byla to událost. Dnes pokládáme za samozřejmost, že z končící zimy nás za 17 hodin přenese letadlo do končícího léta.
Pan prezident svou cestu před odletem okomentoval slovy: "Opouštím Evropu, která si myslí, že je modelem pro zbytek světa. Opouštím světadíl zahleděný do své minulosti, do pyšných gotických katedrál, do uměleckých skvostů své renesance, do těžkého baroka svých oltářů, do moudrosti svého osvícenství, do bismarckovského sociálna. Opouštím Evropu zahleděnou do unikátnosti a pokrokovosti svého integračního projektu demonstrovaného jeho dnešními představiteli, jakými jsou van Rompuy, baronka Ashtonová, prezident Sarkozy a kancléřka Merkelová. Letím do zemí Latinské Ameriky, která se naopak svou minulostí neopájí, ale soustřeďuje se na dnešek a zítřek, a proto je dynamickým kontinetem."
A co se na tomto dynamickém kontinetu událo od jeho první návštěvy?
Při první návštěvě prezidenta Václava Klause byla Argentina v éře velkého vzestupu a rozmachu. Po vojenských diktaturách nastalo období populárního slavného automobilového závodníka prezidenta Menema. Protože zemi i přes hospodářský vzestup ještě trápila inflace zděděná po minulých vládádch, vybral si do svého týmu za ministra financí známého ekonoma Dominga Cavalla, který měl provést důležité reformy na její snížení. Chybou tohoto ministra však bylo, že nevěřil své centrální bance ani své měně. Proto přijal model "měnové unie" obdobné jako nynější EU. Domácí měnu sice ponechal, ale plně ji navázal na měnu jinou – 
americký dolar. Centrální bankou Argentiny se v důsledku toho stala Centrální banka USA, stejně jako se jí pro státy eurozóny stala Evropská centrální banka. Argentina, podobně jako země eurozóny, nemohla měnit své úrokové sazby a musela podřídit sůj fixní kurz americké měně, na což její hospodářství nestačilo. Díky chybnému kurzu vznikající nerovnováha "vybuchla" za obrovských ztrát pro občany země, kteří přišli o všechny své úspory. Podobně jako se tomu začíná dít v některých státech eurozóny.
"Můj přítel Cavallo byl, nebo být měl, zatčen, aby ho davy nezlynčovaly. Je pro mne trpkým vítězstvím, že jsem mu už tehdy tuto verzi „měnové unie" rozmlouval. Stejně tak jako celou tuto dobu rozmlouvám Evropě verzi její "měnové unie". Měnová unie se neosvědčila v Argentině, nedopadne dobře ani v Evropě," komentoval tento tehdejší vývoj v Argentině Václav Klaus.
Je neuvěřitelné, že když už socialističtí bruselští úředníci nechtějí přiznat pravdu pravicovému ekonomu Klausovi, zavírají oči před tím, co zaplatila Argentina za stejnou chybu, jakou dělají nyní oni. Než by přiznali, že má jimi tak nenáviděný Václav Klaus pravdu, raději přivádějí jeden stát za druhým k bankrotu, jen když oni budou vládnout jimi samými ožebračenému superstátu EU.
při první návštěvě Václava Klause? Navštívil ji teprve několik let po odchodu generála Pinocheta z prezidentského úřadu. Tento levicí na celém světě neskutečně negativně démonizovaný generál 
v době jeho návštěvy požíval ještě takovou úctu, že byl tehdejším prezidentem Freiem pozván na státní večeři na počest Václava Klause. Úcta ke generálu Pinochetovi trvala zřejmě zejména proto, že za jeho vlády zavládl v chudé Chile blahobyt. Hrubý domácí produkt vzrostl pětkrát, což již pocítil i ten nejchudší občan. Jednoduše řečeno, komunisty zbídačlou Chile přeměnil Pinochet v kapitalistický bohatý stát a lidé ho za to, až na komunisty, milovali.
"Což jen ukazuje na nebezpečnost povrchního černobílého hodnocení věcí, do kterých přesně nevidíme. S prezidentem Freiem jsme si dlouze povídali o minulosti a moc se mu líbil můj tehdejší příměr o významu zpětného zrcátka v autě, ale i o tom, že nesmí být tak velké, aby zakrývalo celé přední sklo," vzpomíná na tuto návštěvu pan prezident.
A co vše se událo od prvních návštěv po dnešní dobu v obou výše jmenovaných zemích, o tom se dělí ve svých Zápiscích z cest, které pravidelně publikuje Právo a ze kterých čerpá i tento článek. I když zahraniční cesty pana prezidenta jsou krátké a mohl by někdo namítnout, že vše vidí jen zkresleně z rychlíku, přesto jsou jeho postřehy zajímavé, protože do prostředí, kam on pronikne, se nikdo z čtenářů nedostane a vidí vše tedy "z druhé strany". Navíc vše vidí očima makroekonoma a konzervativního politika a na banketech se v rozhovorech dozví mnoho věcí mimo protokol. Proto rozhodně stojí zato si je přečíst.